anna0480 komentáře u knih

Tak tahle kniha byla přesně tím, co jsem si potřebovala přečíst. Některé pasáže jsem si během čtení dokonce podtrhávala, abych se k nim později mohla vrátit a kdykoliv si je přečíst znovu. Dokonalé myšlenky.
Veronika, která má pocit, že už jí život nemá co nabídnout a místo toho, aby se smířila s jeho stereotypním průběhem, se ho raději rozhodne ukončit. Veronika, jež přežije svoji sebevraždu a následně se probouzí v centru pro duševně choré, ve Villete. Najednou máme možnost nahlédnout do příběhu, odehrávajícího se během relativně krátkého času - což mu ale na intenzitě neubírá, právě naopak. Příběh, který jsem hltala a nemohla se od něj odtrhnout. Možná proto, že jsem se sama v některých pasážích sama nacházela. A nakonec přidávám jednu z těch mých oblíbených podtržených pasáží -

,,Je vážné se lišit?"
,,Vážné je nutit se k tomu, aby byl člověk stejný jako druzí: vyvolává to neurózy, psychózy, paranoiu. Vážné je chtít být stejný, protože je to proti přírodě, proti zákonům Boha. který v žádném lese a pralese na světě nestvořil ani jediný lístek stejný jako druhý."

4 22.11.2018

Tak krásná kniha, po jejím dočtení jsem dokonce cítila ono mrazení - které vždycky po dočtení dobré knihy mám.
Román inspirovaný skutečným příběhem vily Tugendhat - která je v knize nazývaná jako vila Landauer. Osudy lidí, které se této budovy určitým způsobem dotýkaly. Ve vile jsem byla a musím říct, že autor knihy ji popisuje opravdu dokonale. Onyxová stěna, "skleněný pokoj" a z něho úžasný výhled do zahrady a na celé město, nadčasovost této budovy, její kouzlo. Samotnou mě to opravdu uchvátilo. (Ne nadarmo je budova zapsaná na seznamu UNESCO)
V knize se nenásilně dozvídáme historické události, které život vily doprovázely. Emigrace rodiny, následné předání vily do rukou nacistů, poté do rukou sovětských a až na samém konci se vrací zpět do vlastnictví československého státu.
Životy lidí, které se navzájem proplétají, osudná, jakoby náhodná setkání. Láska, nenávist. Rozdělování ras, přiblížení nacistických praktik. Různá společenská postavení a rozdíly mezi nimi.

Abych to tedy shrnula - kniha se mi líbila moc, za mě určitě pět hvězdiček! (A kdo ve vile ještě nebyl, určitě to napravte!)

4 22.11.2018

,,Minulost už nezměníme, ale můžeme změnit její vliv na naši současnost a budoucnost."
Čím více knih od tohoto spisovatele čtu, tím více si ho zamilovávám. Skoro tří set stránkovou knihu jsem přečetla během pěti dní, nemohla jsem se od ní odtrhnout.
Smýšlení japonského lidu ve stylu "hlavně nevyčnívat a být jako všichni ostatní, i když mi to třeba tak úplně nevyhovuje" bohužel není problémem jen v Japonsku, ale čím dál častěji i v zemích ostatních. Utváření navenek dokonalých kolektivů, které jsou však uvnitř prázdné a neuspokojivé.
Další věcí, u které se však nemohu rozhodnout, zda mě baví nebo naopak pěkně vytáčí, je neukončený děj. Je na každém z nás, aby si spoustu nedořešených věcí v knize sám domyslel, přemýšlel nad nimi.
Vyskytují se zde také prvky magického realismu, hranice mezi snem a realitou je někdy tak tenká, že člověk neví, co je vlastně skutečnost. Ale i to mě v Murakamiho knihách baví, příběhy tím získávají nezaměnitelnou atmosféru a člověk se od nich nemůže odtrhnout.

4 22.11.2018

Motivační knížky mám ráda. Spousta z nich mi už tolikrát pomohla, ukázala mi správný směr. A právě tahle kniha je jednou z nich.
Sto lekcí od muže, který se zabývá motivací lidí, pomáhá jim, aby dosáhli toho největšího úspěchu - ať už se jedná o život osobní nebo pracovní.
Kniha je členěna do sto krátkých kapitolek, z nichž každá má jednu, maximálně dvě nebo tři strany, tudíž si z nich opravdu vezmete jen to podstatné.

P. S. Díky radě tohoto pána jsem s sebou (opět) začala nosit knihu. Kamkoliv jdu, je mou společnicí a já konečně trávím například chvíle ve vlaku efektivně. Hurá!

4 22.11.2018

První kniha, která nás nechává trochu nahlédnout do Murakamiho světa (když tedy pomineme knihu O čem mluvím, když mluvím o běhání, v té nás autor nechává do svého soukromí nahlédnout také, mluví zde však jen o své lásce k běhu).
Původně šlo jen o sbírku esejů, které si Murakami psal sám pro sebe do šuplíku, o pár let poté začaly ale vycházet i časopisecky. Těšily se velké oblibě a tak byly později doplněny o dalších pět a nakonec, aby šlo o ucelený celek, vyšly knižně.
Jak už z názvu vyplývá, Murakami nám zde sděluje své postřehy z literárního světa, mluví tu o technikách, které při psaní používá nebo třeba o tom, co si myslí o literárních cenách. Zmiňuje zde třeba i své oblíbené spisovatele a knihy. Mluví o tom, proč téměř neposkytuje rozhovory a moc se neukazuje na veřejnosti. O vztahu, který má se svými čtenáři. Nebo třeba o tom, proč se rozhodl se svými knihami expandovat na Západ a opustit tak rodnou půdu Japonska.

Kniha je to fajn, chvilkami to bylo takové odbornější a nečetlo se to tak hladce, ale když to vezmu kolem a kolem, tak se mi kniha líbila. Bylo fajn dozvědět se o svém oblíbeném autorovi zase něco víc!

4 22.11.2018

Kosmonaut z Čech, to pro mě bylo moc příjemný čtení. Líbily se mi odkazy na (nejen) českou historii a zajímavosti o naší zemi. Navíc to bylo i vtipné - už to, že samotný kosmonaut Jakub Procházka startoval se svou lodí z brambořiště za Petřínem mi přišlo mile úsměvné. Mimozemský pavouk Hanuš, tajně ujídající po nocích Nutellu, to už jen završil. Kniha je neuvěřitelně čtivá, jazyk jednoduchý a zároveň schopný popsat vše do detailu. Vyskytuje se zde motiv samoty a odcizení od společnosti, trochu připomínající Kafku. Líbilo se mi i popsání Jakubova vztahu s jeho Lenkou, které je vlastně protkáno celým příběhem. Některé pasáže jsem si s chutí četla znovu a některé stránky si i označila, abych se k nim později mohla vrátit. Hlavně část, kde Jakub přemýšlí o naší konzumní společnosti, která se pořád jen za něčím žene a (marně?) se snaží ovládnout chaos, do kterého jsme všichni vrženi.
Na konci do sebe všechno zapadne a při posledních větách jsem měla doslova husí kůži. Krása!

4 22.11.2018

Dalajlámova kočka, to je takové pohlazení pro duši. Žádné náročné čtení, přitom tak moc milé a schopné předat moudré myšlenky úplně jednoduše. Příběh je vyprávěný z pohledu samotné kočky - Jesky - , s kterou se setkáváme už na prvních stránkách, kdy ji Dalajlámův asistent kupuje zcela náhodou v zuboženém stavu na ulici. Postupně se seznamujeme s chodbami buddhistických chrámů, himalájskou kavárnou a se spoustou dalších míst, to všechno samozřejmě pohledem kočičím. Jeska je fajn, oblíbila jsem si ji už od od prvních stran. Takže pokud hledáte nějaké oddechové, přitom ale kvalitní, čtení, Dalajlamovu kočku rozhodně doporučuju!

4 22.11.2018

Knih o holocaustu jsem četla už několik, tahle se ale bezpochyby řadí mezi jedny z těch nejlepších. Kniha není rozdělena na kapitoly, jde pouze o jeden dlouhý text, což mi zprvu trochu vadilo, nakonec jsem si ale na tento styl vyprávění zvykla, ba co víc, přišel mi vhodnější, než kdyby se text členil.
Halina Birenmaumová, polská Židovka, zde popisuje svůj vlastní příběh, mající počátek v době propuknutí druhé světové války, kdy bylo autorce pouhých deset let. Společně s ní vzpomínáme na doby vyhlazování (nejen) Židů, na hrůzu koncentračních táborů ... Sama autorka ale díky náhodám a štěstí tuto šílenou dobu přežila. Kniha krom dění v koncentračních táborech Majdanek, Osvětim a Neustadt - Glewe popisuje i život ve varšavském ghettu.
Na konci knihy, kolem let 1989, kdy se autorka vrací zpět na "místa činu" - do koncentračních táborů - jsem měla nejednou husí kůži a slzy v očích. Jak je možné, že se něco takového vůbec mohlo dít?! ...

4 22.11.2018

Malý život jsem četla měsíc. A nebylo to ani tak tím, kolik stránek tahle knížka má ani jak hustě jsou popsány, ale jako tím, jak náročný pro mě tenhle příběh byl.
Čtyři lidé z NY - architekt Malcom, umělec Džejbí, Willem hrající v divadle a později i filmech a nakonec Jude, právník s nejasnou minulostí, o kterém celý tenhle příběh ve finále je. Ženy se zde skoro nevyskytují, celá kniha je popisem života těchto čtyř mužů, které sledujeme od jejich mládí, krátkými flashbacky se občas vracíme ještě hlouběji do minulosti a nakonec, nakonec se v příběhu dostáváme až do doby, kdy je hlavním postavám kolem padesátky.
Je to kniha o přátelství, sebepoškozování, lásce, vztazích, zneužívání, duševní nemoci a životě jako takovém. O jeho malosti a malichernosti. Což už napovídá samotný název.

Kolikrát jsem knihu musela přestat číst, protože mi z ní samotné nebylo dobře a jaksi to prohlubovalo mou osobní duševní nepohodu. Úzkosti a deprese jsou zde popsány tak dokonale, že jsem je najednou cítila sama na vlastní kůži. Dlouho se mi nestalo, že by ve mně knížka dokázala vyvolat tak silné pocity.

Nějaké mínusy bych knížce ale přece jen dala. Příběh, který se odehrává na 700 stranách mi chvílemi přišel dost roztahaný a jsem toho názoru, že kdyby se "smrsknul" na takových 400, bylo by to ideální a úplně by to stačilo. Taky mi kolikrát přišlo, že se toho Judeovi stalo opravdu až moc na to, aby to dokázalo vzbudit dojem reálnosti. Na každém rohu někdo, kdo ho chce znásilnit a zneužít. A tím bych asi mínusy skončila. Spíš než nějaká pointa či závěr mě učaroval příběh jako takový a fakt, jak skvěle dokázala autorka životy těchto lidí popsat a vzájemně proplést.

A na Judea budu ještě nějaký ten pátek myslet, to přiznávám.

4 22.11.2018

Když jsem Těsnohlídka četla poprvé, mrazilo mě po celém těle a při určitých pasážích jsem měla dokonce co dělat, abych se nerozbrečela, jak strašně silný, pravdivý, emotivní a výstižný mi jeho řádky přišly.
Násilí bez předsudků mi přišlo skvělé a neustále se k těmto básním vracím, hlavně v posledních dnech. A Ada, kterou bych označila spíš jako novelu, mi přišla taky skvělá a zhltla jsem jí během jednoho dne cestou metrem. Zatímco Násilí bez předsudků je takovou generační výpovědí, Ada je textem o lásce, o vztahu, o prázdnotě a o tom, jak se neustále točíme v kruzích. Je to příběh o tom, že nejen ženy, ale i muži jsou citliví a dokážou být zoufale zamilovaní.

Ada tedy rozhodně není poslední knihou, kterou jsem si od Jana Těsnohlídka přečetla, jelikož jsem jeho slov plná a tak nějak chci další a další. Snad proto, že jsou tak výstižná a já se v nich tolik nacházím.

4 22.11.2018

Taková fajn oddechovka, přečtená za dvě cesty do práce. Spousta archivních fotek koček, kratší texty, ve kterých se ale Bukowski sem tam opakuje. Ale vzhledem k tomu, že jde o kočky a ve finále je kniha moc milá jako celek (a je z ní poznat, že i sám Bukowski ke kočkám hodně přilnul), mu to asi odpustím. Kniha pro nás - milovníky koček - jako stvořená.

4 22.11.2018

Tak tahle kniha byla naprosto skvělá a já jí asi ještě dlouho budu všem kolem doporučovat.
Harari nám v ní nenásilnou formou předkládá celou historii lidstva, přičemž kniha končí úvahami nad naší budoucností a kam nás naše momentální forma žití zavede a jestli to bude správně nebo ne. Ostatně úvahám nad tím, co bude, se autor věnuje v nadcházející knize Homo deus, na kterou se taky chystám.

Spousta věcí mi díky této knize byla objasněna, spoustu věcí jsem si po letech zase připomněla a co víc, zjistila jsem, že x věcí, které nám ve škole byly předkládány jako hotová věc, byly úplně jinak. Kniha je psána v relativně krátkých kapitolách, takže má spád a čte se svižně, těch 500 stran, které v českém překladu má, vám uteče jako nic. Mnoho otázek, které Harari v knize překládá, nás nutí k zamyšlení. A to mě baví. Kolikrát by to ale ve čtenáři mohlo snad i probudit depresi.

Zajímavou věcí, která mi do té doby tak nějak unikla, byl fakt, že jako lidé jsme se ke zvířatům nikdy nechovali nějak zvlášť hezky. Ale nikdy to nebylo tak šílené jako dnes, kde se jako lidé považujeme za pány tvorstva, snažíme se jít proti přírodě a ze zvířat jsme si udělali jen pouhé produkty. Jednáme s nimi jako s neživými věcmi a já nevěřím, že za to někdy v budoucnu nepřijde odplata. Za to, že jsme takhle (a ne jen velkochovy) moc ovlivnili přirozený chod přírody.

Tato kniha zároveň patří mezi jednu z těch, do kterých jsem si s radostí psala, podtrhávala a budu se k ní určitě ještě vracet.

,,Lidé jsou sice schopni ohromujících výkonů, ale nejsou si jistí, oč se vlastně snaží, a spokojení nejsou o nic více než dříve. Pokročili jsme od kánoí ke galérám, parníkům a vesmírným lodím, ale nikdo neví, kam směřujeme. Máme více moci, ale nevíme, jak s ní naložit. A co je horší, chováme se nezodpovědně. Počínáme si jako bohové, kteří stvořili sami sebe, uznávají jen fyzikální zákony a nikomu neskládají účty. Zabíjíme a ničíme ostatní tvory i přírodu, ženeme se za pohodlím a zábavou ale spokojenost nenacházíme.
Může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí?"

4 22.11.2018

Tak tohle bylo fakt vý-bor-ný!

Od autora jsem předtím nic nečetla a tak jsem ke knize přistupovala bez předsudků či očekávání. A bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Kniha se odehrává ve více časových rovinách (nepřijde vám, že je to v literatuře poslední roky docela hit?) a to konkrétně před druhou světovou válkou, pak po ní a nakonec v roce 2017, v současnosti. Sledujeme příběhy různých lidí, kteří si hledají svou cestu životem. Ztrácejí se, aby se mohli znovu nacházet. V období před válkou sledujeme přátelství třech kluků, z nichž jeden z nich není skutečný, nýbrž duch. Chlapec Josef, který se jako malý utopil společně s matkou, která s ním spáchala sebevraždu. Adolf a Karlos jsou jediní, kteří ho vidí. Až později zjistí, že přítomnost ducha - Josefa, má v jejich životech zásadní úlohu.
Nejdříve jsem příběh vyprávěný v roce 2017 nechápala, ale bylo mi jasné, že se postupně dozvím, jakou úlohu hraje v příběhu Dominik. Dominik totiž noc co noc u nohou své postele vídá ducha - a ano, tušíte správně - Josefa...

Poslední strany jsem přečetla téměř bez dechu. Za mě naprostý skvost a knihu budu pár týdnů doporučovat všem, které potkám.

4 22.11.2018

Žijeme obklopeni neustálým hlukem.
Při procházkách přírodou si zacpáváme uši sluchátky. Restaurace bez puštěného rádia? Dnes už skoro rarita. Všude kolem nás je hluk, který nás ochromuje a vlastně nám brání přemýšlet a naplno se ponořit do světa kolem nás. Vnímat.
Knihu Potichu jsem přečetla během dvou večerů. Připomínám, že jsem si na ni našla čas i v maturitním týdnu, až tak jsem se od ní nedokázala odtrhnout.
Jeden večer a jeden den. Příběhy pěti lidí, to všechno někde mezi Prahou a Lisabonem. Lásky nelásky. Samota. Touha žít s někým, zároveň touha žít sám. Hudba, ticho. Melancholie.
Ze začátku nevinné příběhy, které se postupem vzájemně prolínají.
Zajímavé je i pojetí konce. Všechny postavy se náhodně sejdou na jednom místě, zároveň ale děj zůstává otevřený a jak to bývá třeba u Murakamiho knih - člověk si konec vlastně domyslí sám.

Má první "Rudišovka". A vzhledem k tomu, jak nadšená z této knihy jsem, určitě ne poslední!

3 22.11.2018

Jako i v jiných Kunderovo knihách se příběh týká společnosti a člověka, který se v ní pohybuje. Stalinismus, revoluce, udavačství. Jaromil, jehož příběh je vyprávěný od úplného začátku - a tím začátkem mám na mysli dobu, kdy ho jeho maminka čeká - a vlastně až do úplného konce. Jaromil, který propadá komunismu a v revoluci vidí spásu, cíl. Básník, protloukající se životem, mladík, z kterého se postupem stává muž. Složitý vztah matky a syna, žárlivost, závislost jednoho na druhém, nenávist.
Tohle všechno (a ještě mnohem víc) je v knize popsáno a já na závěr řeknu už jen jedno - Kundera mě opět nezklamal!

3 22.11.2018

Od Simona jsem četla už jednu knihu a to Skleněný pokoj, z kterého jsem mimochodem byla opravdu nadšená. Knížka Dívka, která spadla z nebe na mě zapůsobila podobným dojmem. Zajímavá zápletka a konec, který jsem tedy opravdu nečekala.
Za mě určitě jedno velké ANO!

3 22.11.2018

Pokud milujete Murakamiho, je pro vás román Vegetariánka od jihokorejské autorky Han Kang něčím, co byste si určitě měli přečíst. Tématem knihy je potlačení ženské individuality a následné vzepření se konvencím. A všechno to začne zdánlivě nevinně. Hlavní hrdinka Jonghje odmítá jíst maso, nosit podprsenky či si dokonce odmítá na veřejnosti zahalovat hrudník. Najednou přestává dělat všechno, co od ní nejen společnost, ale třeba i její vlastní manžel, očekává. Což se samozřejmě, v Jižní Korei, kde jsou věci nastavené ještě trochu jinak než u nás v Evropě, nikomu nelíbí.

Knihu jsem přečetla jedním dechem a může za to určitě i fakt, že je rozdělena na tři části, v nichž se pokaždé díváme na příběh očima někoho jiného.
Za mě teda skvělá kniha, která si těch pět hvězdiček rozhodně zaslouží!

3 22.11.2018

Lustig je podle mého názoru autor na čtení těžší, už jednou jsem se od něj pokoušela číst knihu a to konkrétně Collete z Antverp. Zkoušela jsem to dokonce několikrát, ale pokaždé jsem knihu odložila. Člověk se u jeho knih musí opravdu namáhat, aby udržel pozornost a zvládal jeho myšlenkové pochody.
Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou jsem ale zvládla. Možná to bylo tím, že má kniha jen necelých 130 stran, možná tím, že jde údajně o klasiku, kterou by si měl přečíst každý z nás.
Ale že by mě kniha kdoví jak bavila, to se bohužel říct nedá. Tématika holocaustu mě jinak opravdu zajímá a na toto téma jsem přečetla už hodně knih, ale tahle z nich byla podle mého názoru snad úplně nejslabší. Neseděl mi styl psaní, příliš dlouhé odstavce, celá kniha je rozdělena jen na tři kapitoly. V knize se krom peněz a otázky dalšího vypsaného šeku nic jiného neřeší. Chápu, že to má poukazovat na fakt, že v této době člověku peníze ani sociální postavení nepomohly, ale mám takový dojem, že by to v knize nemuselo být zmiňováno až tak moc, téměř na každé (druhé) straně. Navíc je člověku už tak od půlky jasné, jak to s touto židovskou skupinou dopadne.
Celkový dojem z knihy vylepšil snad už jen zvrat na konci, ale i tak mi kniha přišla nesnesitelně nudná a nezáživná. Přečteno, ale s vypětím všech sil.

3 22.11.2018

V porovnání s autorčinou předcházející knihou Němci je tahle podle mě o něco slabší, ale ani tak jsem se u čtení nenudila a knihu přečetla během dvou dní.
Opět se zde setkáváme s více dějovými linkami, přičemž jedna z nich je o japonském páru žijícím v Americe. Žena z tohoto páru umírá na rakovinu a její muž už to nedokáže snést a tak odjíždí na cesty. I když si je vědom toho, že se může vrátit a ona už tam být nemusí. (...) Další dějovou linií je starší Vietnamka, která byla před lety nucena přijet za svou dcerou do České republiky, ve Vietnamu už jí totiž nikdo nezbyl. Už je to sice několik let, co tu žije, ani tak si tu ale nepřipadá doma a jediné, co jí váže s domovem je hedvábí a kondenzovaný zázvor. A nakonec linka hlavní - důchodkyně Květa, která se několik let starala o svého nemocného muže a najednou, když už tu není, jí schází někdo takový. O koho by se mohla starat, komu by mohla vařit a hlavně, komu by mohla odvyprávět celý svůj život. A tak začne ve sklepě svého domu vytvářet Doupě. Doupě obložené novinami, Doupě, které je vybaveno knihovničkou, kobercem a postelí s voňavým povlečením. Koho do Doupěte chytí?

Dějové linky se - jak už to tak většinou u takových knih bývá - místy protnou. Není to ale nic násilného a ani nečekejte nějaké wow. Trochu mě mrzel useknutý závěr, jako by kniha skončila příliš rychle. Jinak ale dávám tři hvězdičky. Líbilo se mi to, kniha se četla lehce i díky krátkým kapitolám, které autorka používala už v již zmiňované knize Němci.

3 22.11.2018

,,Milý, přemilý Petere, cítíš to?
Každej jsme ve svým osobním kómatu."

Začátek knihy pecka. Životem unavená ženská ve středních letech, pracující na ostrově žijícím z cestovního ruchu jako servírka. A už od začátku nám dává jasně najevo, jak jí tahle práce štve. A nejenom jí, ale i zbytek ostrovanů. Kniha je koncipována jako deník. Deník, kterej Misty (ta žena ve středních letech) píše svýmu muži, který je v kómatu. Už několik měsíců jako ležák, slovy Misty vegeťák. Protože se chtěl zabít ve svým autě a čirou náhodou mu to nevyšlo. Ani tohle nedokázal udělat pořádně. Nebo ne?

Bavilo mě to. Čím víc knih Palahniuka čtu, tím víc nabývám dojmu, že mají všechny jeho knihy podobnou šablonu. Podobný postavy. Podobnej hnus. Zároveň se Palahniuk nebojí ve svých knížkách poukázat na problémy, o kterých se jinak lidi tak nějak bojí mluvit. Baví mě to. I to, že je to většinou tak trochu antiutopie. Tady jsem navíc do posledních stránek nevěděla, jak to vlastně všechno bylo, co za tím vším je. Celou knihu jsem měla v hlavě milion myšlenek a nápadů, jak by to asi dopadne a jak se to celé objasní. Jen jsem doufala, že se nedočkáme otevřeného konce. Protože to bych byla asi naštvaná.

Příjemnou třešničkou na dortu jsou zajímavosti ze světa umění. Kolem umění se vlastně točí celý příběh. A to mě taky bavilo.

Za mě teda čtyři hvězdičky. Čtyři proto, že to bylo skvělý a fakt nemám nic, co bych tomu mohla vytknout. Vlastně jo, možná konec by mohl být trochu víc wow. Jinak ve srovnání třeba takové Tvé překrásné já se mi líbilo ještě o chlup víc.

3 22.11.2018