Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

včera

Takové ohromné téma a autor z toho dokázal udělat tak nezáživnou blbost, že to je až neucitvé. Je zcela jasné, že sesmolit knihu za 12 dní není to pravé ořechové. I 2 hvězdičky jsou moc.

2 18. listopadu

Knih s tematikou druhé světové války jsem již přečetla mnoho. Tahle novela však v něčem (a já nedokážu říct v čem) vyčnívá. Konec mě naprosto odrovnal a vykompenzoval tak pomalu plynoucí děj celé novely. Stojí za přečtení. Slza (a ne jedna) vám určitě ukápne.

3 15. listopadu

Mám ráda filmy o tomto období, proto jsem zkusila přečíst knihu a nečekala jsem, že mě to bude bavit, bavilo mě to možná i více než film. Určitě to není poslední kniha na toto téma, jakou přečtu.

07. listopadu

Od knihy jsem cekala hodne. Pro me bohuzel velike zklamani. Nelibil se mi styl, jazyk, ze zacatku jsem se uplne ztracela o cem to mluvi. Skoda. Mam rada narocne knihy ale tohle proste absolutne nebylo ono.

1 31. října

Nápad knížky mi přijde fakt originální a ještě jsem nečetla o okrádání Židů nacisty. Měla jsem o knížce lehce povědomí ale vlastně mě příjemně překvapila. Chvílemi se to sice trochu táhlo a taky jsem že začátku zbyla zmatená proč s některými Židy jednají skoro hezky... peníze no... Konec jsem tak nějak čekala ale to je tomu patří. Celkově se mi to vlastně líbilo. Čteno v rámci maturitní četby. Celkem 3,5/5*

2 20. září

První část se hrozně vlekla, ale druhou a třetí část jsem přečetla během chvilky. Jsem ráda, že jsem mohla "nahlédnout" i do jiné části Osvětimi. Ten hrozný tlak na psychiku kdy neví co zase přijde a jestli už bude konec musel být strašný.

2 19. srpna

Modlitba pro Kateřinu Horovizovou je podle mě jednou z nejoriginálněších knih o holokaustu. V něčem se mi zdála ještě děsivější než výpovědi, které popisují přímo všechny hrůzy koncentračtních táborů. Tady mají totiž lidé skutečnou naději. Naději tak hmatatelnou v podobě vlaku, lodi, pasů... a přesto tak vzdálenou a nedosažitelnou.
Lustig bravurně ovládl propojení monologů zdánlivě úslužného dozorce s prostou touhou vyděšených lidí žít a odejít z těch míst smrti. Při čtení jsem si připadala jako jeden z těch mužů - marně tápající v temnu s očima upřenýma na ten prchající plamínek naděje. Myslím, že právě pro jakousi naivitu a vědomou slepotu jednotlivých postav, ve mně zanechala tato novela tak hluboký dojem. Nejhorší zlo je to, které nevidíme a nedokážeme se mu postavit.

"...a díval se pak ve dne i v noci na tu. kterou oddával a která měla i ve smrti všechny vlasy, krásné jako hedvábí."
(toto mě doopravdy rozplakalo, protože mi to připomnělo mou osobní návštěvu Osvětimi)