Naděje umírá poslední

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Kniha vypráví o osudu autorky, která měla v okamžiku propuknutí druhé světové války 10 let a byla žákyní jedné varšavské obecné školy. V září 1939 žila s rodiči a bratry v ul. Nowiniarské. Museli se přestěhovat do ghetta, kde žili až do vypuknutí povstání. Nějakou dobu se skrývala v bunkru na ul. Milé. V květnu 1943 byla převezena do koncentračního tábora Majdanek. Prošla také tábory Osvětim a Ravensbruck. Osvobození se dočkala v táboře Neustadt-Glewe. Většina jejích nejbližších se konce války nedočkala......celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29370/big_nadeje-umira-posledni-ydx-29370.jpg 4.7276
Žánr:
Literatura faktu, Biografie a memoáry

Vydáno: , Jota
Originální název:

Nadzieja umiera ostatnia, 1967


více info...
Nahrávám...

Komentáře (71)

Kniha Naděje umírá poslední

Damato
07. srpna

Nikdo z nás, z nás všech čtenářů, kteří se vracíme do dob minulých a hledáme nějaké nitky ze života předků , sedíce u plných talířů v čistých peřinách a okřikujícį okolo poskakující nezbedné děti si pravděpodobně hrůzy matky , která vidí umírat své hladové a vysílené potomky , si nedovedeme představit.Nedovedeme si představit ani tu tu neskutečnou hrůzu a beznaděj té doby Hrůzu a beznaděj 15 leté dívky, která zůstala na celé téhle obrovské zeměkouli sama. A přežila. A chtěla žít. Hrůzné sny ji pronásledovaly celý život. Celý život ji nepřestávala chybět náruč matky, kde by našla klid a mír. Naše současné žabomyší starosti by brala za zbytečnosti. Silná to žena. Klobouk dolů. A co na to vlády současných velmocí...???Zbrojí. A zbrojí fest. A ptal se někdy někdo lidu, zda chce válku, strádání ,smrt???? Několik tisíc lidí na téhle zeměkouli zas rozhoduje...O nás...Bez nás....

knihomolka27
26. července

(+ SPOILER) Nemůžu jinak než doporučit. Kniha je neskutečně čtivá a navíc je velmi ucelená, tudíž s autorkou prožíváme jak počátek války, její pobyt v koncentrákách, ale i kousek poválečné doby. Kniha mě už od začátku neuvěřitelně strhla a já nemohla přestat číst. Klidně bych to dala jako povinou knižní literaturu do škol. Autorka je neuvěřitelná osobnost stejně jako její blízcí lidé, kteří jí v táborech obklopovali....její snacha, matka...Abram

Něco málo těchto knížek už mám za sebou, ale i přesto mě dokáží naprosto pohltit a nepustit. Opět tu vidím a poznávám události a místa už několikrát popsaná v jiných knihách pamětníků...je to opravdu velké deja vu, a neskutečně mě baví to vidět hned z několika úhlů pohledu. Navíc autorka PŘEŽILA plynovou komoru, což je prostě zázrak, i když to tedy bylo dílem náhody?! Nejdůležitější je, ale její vůle přežít i potom všem co zažila, a všech co ztratila. Nepřestanu nad tím žasnout...jak moc dokáží být někteří lidé silní, stejně jako někteří dokáží být tak krutí. Někdy si říkám, že žádný recept na to jak přežít koncentráky ani nebyl a hrálo v tom roli jen štěstí, ale ta vůle a chut k životu, která sice sama od sebe nestačila, byla i přesto velmi silná a bez ní by to nešlo. Vlastně se divím, že si v takovém prostředí ještě autorka stihla zachovat aspon něco ze své hrdosti a nenechala se pokořit.

Je velké neštěstí, že ke všemu tomuhle muselo dojít. Člověku se nechce ani uvěřit, že se to dělo na Zemi, kde žili další lidé, své relativně normální životy......vlastně mě i dost překvapuje, jak rychle se z lidí stali pouhé ovce... kdyby se přece všichni vzbouřili...esesáků bylo daleko méně než věznů... nebo proč s tím nikdo nic nedělal, když se ty zvěsti o koncentrácích začaly šířit? Je to trochu zarážející, ale pochopit tu dobu neustálého strachu a lidské lhostejnosti , když v ní člověk nežil je težké.


Jellus
16. května

Vetsina knih na tema holokaust ma zhruba tento dej: predvalecne obdobi - krasne vzpomínkynky na bydliste, rodice, sourozence....(nostalgie) , valecna doba - vetsinou se prezivsi dostali do taboru az pozdeji, nez ti, co tolik stesti nemeli a snaha to prezit a nadeje, jaky bude zase zivot pote (nadeje), a povalecne obdobi... (vystrizliveni)... To se da jeste rozdelit na A - prvni roky po valce, prichod domu, kde domov prestal existovat, vyrovnani se s realitou, emigrace do jinych zemi, zacatek noveho zivota. B - zaver/ s odstupem desetileti.
Zatímco tahle kostra byva stejna, jeji obal se muze znacne lisit. Tahle kniha ma nastesti hruby obal. V nekterych pasazich je az "hnusna". A tak by to melo byt. Kazda kniha na hnusne tema musi mit v sobe punc hnusoty. Zadnej " tater z O. ", kde clovek cte pohadku a predstavuje si romantiku kdesi nekde za rohem, kde se ucumlavaji 2 hrdlicky. Laska a smrt, jsou alfa a omega zivota... Ale jestli je treba, aby vzpominky na " hnus" v Evrope nezmizeli, nesmi se z toho stavat ruzova knihovna. Proto ma tahle kniha plny pocet. Zaslouzi si to. Zprostredkovava minimalne dostatecne utrpeni. Nejsilnejsi je konec.. Vratit se po tolika letech na mista, odkud zmizela rodina... A lide soucasnosti si tam ziji sve zivoty v uplne jine dobe... Budme radi, za nasi dobu, nase stoleti, nase misto na Zemi a nase "problemy"...

okeey
20. února

Poslouchala jsem ji jako audioknihu a rozhodně doporučuji.

K@chorra30
22. ledna

Skvělá kniha, doporučuji přečíst.

LiKa00
21. ledna

Nádherný, úžasný, velice smutný příběh. Moc ráda čtu takové příběhy. Už jsem jich přečetla nespočet a nikdy mě to nepřestane dojímat a udivovat, jak lidé dokázali být silní. I ti co zemřeli, všichni si zaslouží uznání, protože být v takové situaci, to je neskutečné. Pláču nad každým takovým příběhem, ať už přeživšího či zemřelého. Visí mi to v hlavě ještě dlouho poté.

rumund
23.11.2020

Doslova boží kniha. Sice tvrdý a těžký příběh ze života, ale mě tyto autentické příběhy hrozně zajímají a baví číst.

miretti
07.11.2020

Knihy o holocaustu čtu často, je to taková moje osobní úcta ke všem jeho obětem.
Bylo nesmírně těžké číst vzpomínky paní, která ty hrůzy prožívala ve svých 13ti letech... přesto mnohem těžší bylo číst o jejím návratu do Polska po 40ti letech. To jsem prolila potoky slz. A zaujala mě tato fráze z toho návratu, s níž více než souhlasím.

"Svíce nezapálím ani se nebudu modlit. Neuteču od vzpomínek. Nevykoupím si tento dluh zapálením svíce nebo mumláním modlitby. Neuteču k Bohu. K Bohu, který právě v tomto táboře ukázal jednou provždy svou neexistenci, a to tak zřetelně a jednoznačně!

1