Naděje umírá poslední

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Kniha vypráví o osudu autorky, která měla v okamžiku propuknutí druhé světové války 10 let a byla žákyní jedné varšavské obecné školy. V září 1939 žila s rodiči a bratry v ul. Nowiniarské. Museli se přestěhovat do ghetta, kde žili až do vypuknutí povstání. Nějakou dobu se skrývala v bunkru na ul. Milé. V květnu 1943 byla převezena do koncentračního tábora Majdanek. Prošla také tábory Osvětim a Ravensbruck. Osvobození se dočkala v táboře Neustadt-Glewe. Většina jejích nejbližších se konce války nedočkala......celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/29_/29370/nadeje-umira-posledni-ydx-29370.jpg 4.8205
Žánr:
Literatura faktu, Biografie a memoáry
Vydáno:, Jota
Orig. název:

Nadzieja umiera ostatnia (1967)

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (49)

Kniha Naděje umírá poslední

Přidat komentář
Pavlína79
předevčírem

psané spíš jako dokument, popis té doby emocemi konkrétní divky, popis místa, popis činu, bez kapitol
člověk to vyprávění čte a cítí tu hrůzu v podobě chladné krusty okolo hrudníku .... pěkné

Babo
10. června

Před několika lety jsem navštívila Osvětim. Prošla budovy z červených cihel,viděla jsem stovky bot, hromadu kufrů těch,kteří navštívili tuto zemi,aby prošli tím nejhorším peklem , očima jsem přelétla desítky černobílých fotografií a snažila jsem se představit si tu hrůzu , ze které nebylo úniku .
Vím,že se mi to nepodařilo , vím,že bych asi v sobě nenašla tu sílu postavit se všemu tomu utrpení , strachu , hladu , zimě a nelidské práci.
Můj obdiv patří autorce,která toto všechno zvládla a co víc, po čtyřiceti letech se vrátila na místa,kde ztratila své nejbližší ,kde ji společnost dělalo utrpení ,pro nás nepředstavitelné .
I když dítě , ani na chvíli se nevzdávala a věřila,že jednou bude žít svobodně , jako člověk.

Burinkacdbd
06. června

"Stávalo se, že jsme pracovaly na poli v blízkosti vesnických domů, jen stanoviště ozbrojených esesmanů nás dělilo od svobody. Dívala jsem se tehdy se závistí a tesknotou, jak tam na druhé straně děti svobodně běhají kolem vesnických chalup, jak slepice hrabou v zemi, jak lidé pracují... Nemohla jsem v tu chvíli pochopit, že ještě existuje ten jiný svět, kde je možné se svobodně pohybovat po prostranství neohrazeném ostnatými dráty, v němž si děti hrají! A současně se ve mně oživovala víra, že jednou i my budeme opět lidmi. "

Kniha se četla velice dobře a má silnou hodnotu.
Knih s tématem holocaust mám načteno dost, tahle patří mezi ty nejlepší.
2019

Rossel
05. června

Velmi působivá kniha. Těžko se hodnotí všechna tato autentická svědectví holokaustu. Je strašné a tragické a nepředstavitelné. A proto je potřeba takové příběhy zas a znova vyprávět...

maličkán
28. března

Jedna z nejlepších knih, co jsem četla na téma Holocastu. A to jich nebylo málo. Doporučuji.

Poopie
03. března

,,Nebezpečí smrti a mučení způsobovalo, že každá minuta v táboře otupovala mysl a naopak zostřovala zvířecí instinkt a zabíjela zbytky lidského chování. "

Životní příběh o tom jak dítě předčasně dospěje, ztratí kvůli válce to nejcennější co má (jistotu milující rodiny) a bojuje o holý život, i když chvílemi pochybuje jestli to po těch všech ztrátách a v tom děsivém utrpení má vůbec smysl...

Od první stránky Halina popisuje hrůzy, které postupně válka přinášela do jejího života, její ztráty, její strach, její lásku k rodině, její degradaci lidství, její neuvěřitelnou chuť do života, její odvahu, její lidskost a solidaritu, její boj s nemocemi v nuzných podmínkách lágrů, její "štěstí " v neštěstí...
Neuvěřitelné kolik si museli někteří prožít, aby přežili. Kolikrát se museli překonat na pokraji svých sil...
Výjimečný příběh dospívající dívky, která neměla dle tehdejších zákonů přežít, však dík své matce (která díky své odvaze, zachování klidu a výbornému instinktu dlouho oddalovala transport z ghetta) a nespočetným náhodám, kdy jen o vlásek unikla smrti, sice hodně vytrpěla, ale nakonec se jí podařilo si svůj život ochránit a ba co víc, ještě po 40 letech v sobě našla sílu a odvahu a vrátila se na ta místa, kde se tolikrát podívala smrti do tváře.

Člověk si při čtení uvědomí jak snadný má život a jaké malichernosti denně řeší. Některá popsaná svědectví nelze přečíst bez sevření v krku a velkých slz...

Kopretina_aku
03. února

Silný příběh plný pevných rodinných pout, kdy je potřeba po každém pádu, znovu najít sílu na boj o život a přežití. Kniha vykresluje obrovský rozsah lidského utrpení v ghettu a koncentračních táborech z pohledu dospívající dívky. Navazující část Cesta do minulosti z roku 1986 byla hodně srdceryvná.

adorjas
03. ledna

Z knihy mám zmiešané pocity- nespochybňujem prežité hrôzy autorky ani roky strávené v tábore- vadilo mi jej bezduché rozprávanie, akoby spomienky nepísala zrelá žena, ale tá 12-ročná dievčina, ktorá bolav tábore. Možno to bol aj úmysel, popísať hrôzy a des, ale čakala som možno viac myšlienkových úvah.

Viac mi sadla kniha H.Arendtovej a jej Eichmann v Jeruzaleme.