anna0480
komentáře u knih
Hana
Alena Mornštajnová
Česká literatura mě poslední dobu fakt baví. Mám pocit, že její úroveň začala po určitém útlumu konečně zase narůstat a my můžeme být svědkem takových klenotů, jako je třeba kniha Hana. Přečetla jsem ji jedním dechem, bavil mě jazyk, střídání časových os i pohledů. Jak jedno jediné rozhodnutí může ovlivnit život několika dalším lidem.
Každopádně to určitě nebyla poslední kniha, kterou jsem od Aleny Mornštajnové četla, jelikož mě její psaní fakt baví. Za mě tedy zatím jedna z nejlepších knih tohohle roku.
Osm hor
Paolo Cognetti
Vždycky mě víc lákaly hory než moře a tak pro mě tahle knížka byla takovým moc příjemným únikem. Celý příběh je vlastně o vyvíjejícím se přátelství Pietra a Bruna, kteří se jako malí kluci seznámí v horách. Každý z nich je úplně jiný a přesto si tak dobře rozumí. Bruno, syn horalů, který krom hor vlastně nic jiného nezná. A pak Pietro pocházející z města a vedoucí vcelku normální život. Během jejich života se scházejí a znovu rozcházejí, na jejich přátelství jako by to ale vůbec nebylo znát.
Strohost a velkolepost hor tady byla popsána naprosto dokonale. On celkově ten popis přírody či práce v horách byl naprosto autentický a já při čtení měla kolikrát dojem, že se stačí jen pořádně nadechnout a sama ucítím tu vůni smrků a jezera. Celé to na mě působilo tak poeticky a melancholicky. Kdybych to měla shrnout, je to knížka o nacházení sebe sama. Je to o zdolávání vrcholů a propastí nejen v horách, ale i v životě.
1984
George Orwell (p)
Klasické antiutopické dílo, které by si měl podle mě přečíst každý. Víc k němu podle mě ani není nutné psát. (Každopádně Farma zvířat se mi ale líbila ještě o chlup víc)
Buzíčci
Jan Folný (p)
Tak tohle mě fakt bavilo. 11 povídek, které vás dokážou do děje vtáhnout tak, že nevnímáte nic kolem. Několik pohledů na svět homosexuálů - mladým sebestředným gayem Michalem, který si myslí, že mu patří svět a starým homosexuálem, loučícím se s Prahou před odchodem do domova důchodců, konče.
Jak je první povídka o již už zmíněném Michalovi neurvalá a snad i (víc než míň) vulgární, tím jsou další povídky klidnější, hlubší a hlavně - po několikáté povídce čtenáři dojde, že jsou spolu povídky vzájemně provázané a to dostává příběh zas do vyššího "levelu". A sama za sebe musím říct, že díky tomuto zjištění mě pak zbývající povídky bavily snad ještě o něco víc.
Mléko a med
Rupi Kaur
Tak jo. Všichni o ní mluví, všichni si jí fotí na instragram, stala se výbornou dekorací na fotky. Protože kdo čte Milk and Honey, čte opravdovou poezii, to je jasný. A když má ta knížka ještě tak pěknou obálku, proč jí k tý kávičce nepřidat, že.
Ne, teď vážně. Možná i kvůli tomu, že o ní všichni mluvili a museli jí mít, jsem její četbu dlouho odkládala. Nějak se mi do ní právě díky tomu nechtělo. Pak ten humbuk kolem ní ale zčásti ustal a já si řekla, že teď je možná ta pravá chvíle. A tak jsem se do ní během jednoho večera začetla a přečetla jí za den. Ani ne. Ono to není ani tak složité, vzhledem k tomu, že jsou některé "básně" opravdu velmi krátké.
Asi knihu nemusím příliš představovat. Je rozdělená na čtyři části, z nichž každá z nich se věnuje jinému životnímu období, procesu, kterým si autorka prošla. Přičemž většinou z nich si někdy prošel každý z nás. Zamilování se, bolavá láska, odpouštění a následné uzdravování se. Proto tu knihu tak rádi čteme. Protože se v ní každý z nás najde. Je to kniha o ženskosti, sebelásce, traumatech, ztrátě, lásce a bolesti. Navíc je doplněna jednoduchými ilustracemi, které pocit z básní skvěle podtrhnou.
Takže když to shrnu, kniha se mi líbila. Některé básně jsem si dokonce ofotila, jak pravdivé a vystihující byly. Na druhou stranu jsem ale ze sbírky zas tak paf nebyla, znám x dalších básníků, kteří se mi pod kůži dostali víc. Proto jen čtyři hvězdy a ne pět.
Tatér z Osvětimi
Heather Morris
Vzpomínám si, když jsem před měsícem ještě pracovala v knihkupectví a právě Tatér z Osvětimi byl jedním z nejpoptávanějších titulů, dokonce - pokud si dobře vzpomínám - se mu dělal dotisk. Lidi se na tuto knihu neustále ptali a já tak nabyla dojmu, že bude asi fakt dobrá. A tak jsem se do ní s velkým očekáváním pustila taky.
Kde začít. Beletrie pojednávající o holocaustu a koncentračních táborech jsem přečetla spoustu a téměř všechny ty přečtené knihy mě dostaly. To se ale o Tatérovi říct rozhodně nedá (a ani fakt, že jde o knihu napsanou podle skutečného příběhu, tomu bohužel nepomáhá). Hlavní postavou je Lale, slovenský Žid, který se dostal do koncentračního tábora Osvětim a díky svému postavení tatéra se měl o něco lépe než ostatní. Měl nejen svou místnost a postel, ale i záruku, že ho nezabijí tak snadno, jako další spoluvězně. Lale svou nepatrnou volnost využíval k činům, mohl díky své práci měnit šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, kterým pomáhal udržet naživu ostatní. V knize je taky důležitou dějovou linkou romantický vztah mezi Lalem a Gitou, se kterou se poznává právě za zdmi koncentračního tábora. Jejich vztah jako by se snad ale ani neodehrával v Osvětimi, je příliš zromantizovaný. Esesáci působí jako kamarádi, pochod smrti je popsaný jak jen o něco delší vycházka do přírody, spalování v krematoriích je zmíněno jen párkrát a ještě poněkud okrajově. Styl psaní vůbec neodpovídá tématu, příliš povrchní, příliš jednoduchý. Události jdou po sobě strašně rychle a žádné z nich se nepřikládá důležitost. A závěr? Žádné očekávané mrazení, žádné wow. Spíš na můj vkus až příliš zidealizovaný slaďák, který se pro takovou knihu vůbec nehodí.
Vůbec nic to ve mně nezanechalo a jak si tak po sobě recenzi zpětně čtu, ubírám ještě jednu hvězdičku a nechávám nakonec jen dvě. Za mě velké zklamání.
Dívka ve vlaku
Paula Hawkins
Kniha roku 2015, bestseller, trhající rekordy v počtu prodeje. A tak jsem si řekla, že bych si tuto knihu měla přečíst taky, abych věděla, co na ní všichni vidí.
Překvapená jsem byla mile. Pominu to, že mi kniha příběhem trochu připomínala Zmizelou - ale jen do určité části. Četla se snadno, příběh pojatý z pohledů tří žen, to mě bavilo. Napětí, zápletka, která vás donutí přemýšlet. Přistihla jsem se dokonce, jak jsem během dne přemýšlela nad tím, kdo by mohla být ta a ta osoba (nechci prozrazovat koho mám teď na mysli).
Za mě tedy fajn oddechovka. Možná jsem čekala trochu promyšlenější příběh, který mě donutí se víc zamyslet, nějakou větší pointu, které mě dokonale překvapí. Ale když pominu tento fakt, kniha to byla dobrá!
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Mám z toho pořád takový rozpolcený pocity. Možná za to může i fakt, že je Kafka na pobřeží kolikrát označován jako vůbec nejlepší Murakamiho dílo. Mně to ale bohužel vůbec nepřišlo.
V knize se prolínají dvě dějové linky, střídající se vždy po jedné kapitole. Na jedné straně patnáctiletý Kafka Tamura, který se rozhodne utéct z domova, aby nedošlo k naplnění kletby, kterou na něj seslal otec. Na straně druhé poněkud jednodušší stařec Nakata, jehož náplní dne je chytání zaběhnutých kočiček (se kterými i dokáže mluvit). Dva na první pohled nesouvislé příběhy, které se ale - samozřejmě - v určitém bodě protnou.
Nakata mi byl po celý příběh sympatický. Kafka na mě působil až moc vyspěle a kolikrát jsem měla trochu problém mu jeho myšlenkové pochody věřit. Být mu tak o dva nebo tři roky víc, působilo by to věrohodněji. V celkovém shrnutí kniha obsahovala to, co 99 % jiných Murakamiho knih. Magický realismus jako vyšitý. Nevysvětlitelné jevy, bytosti z jiných světů producírující se po tom našem jako by se nechumelilo, ztracený mladík, který hledá sám sebe v někom jiném, vchod, otevírající cestu do jiného světa a spousta dalších podobností. Co se mi líbilo byl výborný popis Kafkovo pobytů na chatě uprostřed temného lesa, to bylo fakt skvělé.
Nebylo to špatné, vůbec ne. Sama jsem velkou fanynkou Murakamiho knih, ale tahle mi přišla slabší. Pořád jsem čekala, že se některé ty podivuhodné události vysvětlí, že nějakým způsobem zapadnou do sebe. Ale nezapadly. Čekala jsem, že pseudonym patnáctiletého mladíka (Kafka) a jeho špatný vztah s otcem bude nějak souviset s reálným Franzem Kafkou a do příběhu to bude zasazeno. Ale nebylo. (Na druhou stranu kdoví, možná to tak Murakami skutečně myslel, jen už neměl potřebu to v knize vysvětlovat.)
V čem se kniha od těch ostatních liší je její relativně uzavřený konec, to u Murakamiho není moc zvykem. I tak jí ale nemůžu dát víc než tři hvězdičky, ač bych chtěla sebevíc. Za mě jeden z jeho slabších počinů.
Všetci by sme mali byť feminist(k)ami
Chimamanda Ngozi Adichie
Kniha, kterou by si měl přečíst každý. Přepis výborné řeči africké autorky z TEDx talks. O tom, co feminismus skutečně je a není, proč je důležitý a proč by měl každý z nás o rovnost jako takovou usilovat.
(Knížečka má mimochodem jen kolem padesáti stran, takže ji zhltnete během chvíle. Doporučuju!)
Opuštěná společnost
Erik Tabery
Výborná kniha o naší historii, počínaje první republikou a úvahami nad naší budoucností konče. Tabery v knize popisuje nejen důležité momenty a politický vývoj, ale i naší společnost jako takovou. Kniha je napsána velice čtivě a já bych byla strašně ráda, kdyby si jí (nejen) mladí lidé přečetli. Už jen z důvodu, že na moderní dějiny se ve školách moc nehraje - snad ze strachu ze správné interpretace, co já vím - a tímto způsobem by se mohli nenásilnou formou dozvědět něco o naší historii v souvislostech. Protože i jak je zmíněno v knize, je strašně důležité, abychom se zajímali o svět kolem sebe, abychom nebyli laxní a nebylo nám vše jedno. Zvlášť v časech, jako jsou ty dnešní.
Kniha je plná spousty zajímavých myšlenek od různých autorů, chtěla bych zde pro příklad zmínit úvahu H.G. Schauera, který tvrdil, že národ jako takový musí pojit i něco jiného než jen stejný jazyk či obývané území. Abychom se opravdu mohli považovat za jeden národ, měli bychom mít společnou ideu. Věřit ve stejné věci. Což se podle mého už nějakou dobu v Čechách neděje a společnost se místo toho dělí na oddělené tábory, které si spolu nejen že nerozumí, ale ani rozumět nechtějí. Samotný fakt, že tu už několik let není osoba, v nejlepším případě by mělo jít o hlavu státu, která by onu mravní ideu reprezentovala, snad ani nemusím zmiňovat.
Při čtení mi bylo kolikrát smutno z toho, jaký národ vlastně jsme. Tabery nás popsal naprosto trefně. Celkově všechna v knize zmíněná témata jsou aktuální a tím spíš bych každému doporučila si jí přečíst.
Samozřejmě se občas do textu promítají Taberyho osobního postoje, to se ale asi dalo očekávat. Není to ale časté a většina kapitol obsahuje shrnutí faktů a úvahu nad nimi.
Kniha je skvělým čtením pro lidi s otevřenou myslí, pro lidi, co jsou schopni kritického myšlení. Nejhorší ale je, že ti, kteří by si něco podobného přečíst skutečně potřebovali, se ke knize nikdy sami nedostanou. (...)
Já dávám pět hvězdiček. Není nic, co bych vytkla.
“Kdybychom v Česku vynaložili stejnou energii na řešení problémů, jakou vynakládáme na hanění názorových oponentů, byli bychom nejúspěšnější společností na světě.”
Ptačí tribunál
Agnes Ravatn
Mně se to líbilo. Severské podivno, popis pochmurných krajin a hlavní hrdinové, kteří si procházejí svým vlastním vnitřním bojem.
Zpočátku mi to navzdory absenci sexuálních scén připomínalo 50 shades. Naštěstí se ale během pár dalších stránek situace vyjasnila a s 50 shades příběh nemá moc společného, možná až na lehce despotického hlavního hrdinu a tendenci hlavní hrdinky se mu bez výhrad podřizovat.
V poslední části knihy jsem byla překvapená, jak se zápletka vyvíjí a velmi mě překvapilo rozuzlení a samotný závěr - žádná ohraná klišé, žádná romantika. Pokud tedy máte v těchto pochmurných dnech náladu na knihu, kterou přečtete za dva večery a zároveň se nebudete nudit, doporučuji.
Hon na ovci
Haruki Murakami
Má zatím nejoblíbenější kniha od Murakamiho!
Čtyř set stránková knížka Hon na ovci nebyla výjimkou. Japonské prostředí, které autor umí popisovat naprosto dokonale, postavy, jež jsou zahaleny tajemstvím a příběh, který vám nedovolí se od něj odtrhnout. Hlavní hrdina - jak už tomu tak u postav tohoto japonského spisovatele bývá - je obyčejný Japonec, jenž ničím nevystupuje z davu. Sám o sobě tvrdí, že je naprosto průměrný a celý jeho život je jedna velká nuda. Se sarkasmem a ironií vzpomíná na svá mladá léta, kdy ještě cítil nějakou tu naději. Japonsko šlo nahoru po všech stránkách a on si jen užíval času stráveného s kamarády. Tyto hezké vzpomínky dává vyprávěč často do kontrastu s prázdnou realitou současného Japonska.
A moje pocity z knihy?
Opět (jak už to tak u knih milovaného Murakamiho mám) jsem po dočtení měla strašně divný pocit, který byl ještě posílen tím, že jsem knihu dočetla v noci. Pocit vyvolaný tajemnem, které celou knihu provází.
Bábovky
Radka Třeštíková
Poslední dobou tíhnu čím dál tím více k českým spisovatelům. A musím říct, že ani v případě tolikrát skloňovaných a tak skvěle hodnocených "Bábovek" jsem nesáhla vedle.
Mohlo by se zprvu zdát, že se jedná o oddechovku. Opak je pravdou. Spousta postav, jejichž osudy se vzájemně proplétají, tolik životních příběhů, které jedním dechem hltáte a toužíte se dozvědět, jak to vlastně celé dopadne.
Za mě určitě ano!
Muži, kteří nemají ženy
Haruki Murakami
Tak tohle se mi líbilo moc. Po dlouhé době kniha, která se nedívá na lásku a vztahy z pohledu ženy, ale naopak muže. Vcítit se do mužů, jež byli podváděni, jež zůstali opuštěni, jejichž lásky k nim necítily to samé, co oni k nim. Cítit samotu, která se do člověka zažírá jak kyselina a pomalu a jistě, když je člověk sám po dlouhou dobu, se stává jedním ze znaku jeho osobnosti. Aniž by to sám chtěl.
Navíc jde o první povídkovou knihu, kterou jsem od Murakamiho četla a nutno podotknout, že jsem byla nadšená. Zvlášť teď ve zkouškovém, kdy člověk nemá na sáhodlouhé romány čas a tak jsou krátké povídky tím pravým ořechovým.
Němci
Jakuba Katalpa (p)
Kniha je výborně napsaná a četla se jedna báseň. Druhá světová válka vnímaná z pohledu Němky, to je něco, co jsem ještě románově zpracované nečetla. A moc mě to bavilo. Historické události jsou popisovány nenásilně, hlavní jsou tu dějové linky, týkající se osudů obyčejných lidí. Nutno také zmínit, že měla autorka všechno dokonale promyšlené, protože to do sebe ve finále všechno krásně zapadlo. A ještě jedno plus, které bych chtěla zmínit, je délka kapitol. Jsou krátké a skvěle se tím pádem čtou. Člověk nemá pocit, že by se kniha táhla, pokaždé kapitola končila ve správný čas.
Jediným mínusem pro mě bylo velké množství postav, ve kterém jsem se ze začátku docela ztrácela. Po pár stránkách jsem ale i s tímhle přestala mít problém a do knihy se začetla.
Za mě tedy příjemné první setkání s touto autorkou, které zapříčinilo, že kniha Němci rozhodně není tou poslední, kterou si od ní přečtu.
Marie a Magdalény
Lenka Horňáková-Civade
Tak tohle mě fakt bavilo (o čemž svědčí už fakt, že jsem knihu zhltla během dvou dnů)!
Marie a Magdalény, příběhy tří žen, pocházejících z jedné rodové linie. Co je všechny mimo jiné spojuje je fakt, že ani jedna z nich nemá otce a je takzvaným "parchantem", to je v příběhu podle mě významným bodem. Kniha je rozdělena na tři části, v každé z nich poznáváme odlišnou dobu a díváme se na svět z pohledu jiné ženy. Magdaléna, která zažila nacistickou okupaci, Libuše a její dětství v období kolektivizace a v neposlední řadě Eva, jež je dítětem normalizace. Všechny tři, navzdory nejednoduchému životu, ale mají hlavu vztyčenou a uvědomují si svou vnitřní sílu, která je všechny spojuje.
Kniha je to silná, na jejím konci jsem měla dokonce husí kůži. Skvělost skvělost skvělost!
Osm
Radka Třeštíková
Ať si hlavu namáhám jak chci, nenapadá mě snad jediné negativum, jediná výtka, kterou bych k této knize měla. Autorčin bestseller Bábovky se mi líbil taky a tak jsem ke knize, navzdory obálce, která ve mně budí představu laciného ženského románu, přistupovala s nadšeným očekáváním.
Osm. Kniha má netradiční rozdělení, začíná "Skorokoncem" a ne začátkem, jak jsme jinak většinou zvyklí. O to víc mě ale čtení bavilo. V příběhu se opět vyskytuje více postav, po pár stránkách jsem se v nich ale dokázala v pohodě vyznat, takže ani to nebylo mínusem.
Navzdory tomu, že nese kniha označení "netradiční detektivka", bych ji za detektivku ani tak nepovažovala. Spíš jde o příběh o mezilidských vztazích, o lásce a o tom, kam až je pro ni člověk ochoten zajít.
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Jako knihomolovi už od dětství se mi tahle knížka nečetla snadno. Když si člověk představí, že by se něco takového klidně mohlo stát, že síla davu je kolikrát silnější a lidé pak na úkor toho přestávají samostatně přemýšlet... člověka při tom až mrazí.
451 stupňů Fahrenheita je podle mě jedna z těch kultovních knížek, který by si měl každý, kdo alespoň trochu čte a literatura jako taková ho zajímá, určitě přečíst. Samotnou mě žánr science fiction nikdy moc nebral a knihám do něj spadajícím jsem se vyhýbala, ale jak říkám, tohle je prostě skvost, žánr nežánr. Skvělý jazyk už od prvních stran, odstavce, u kterých máte přímo nutkání si je ofotit a následně vylepit na nějaké dobře viditelné místo, jak jsou pravdivé.
Kolikrát jsem v tomhle antiutopickém díle viděla i Orwella. Taky je zajímavé, jak je kniha nadčasová, vzhledem k tomu, že ji Bradbury napsal v padesátých letech minulého století.
Co říct na závěr, snad abychom si uvědomili, že to my máme ovládat techniku, ne ona nás. Že jí nemáme nechat řídit naše životy, podřizovat se jí a trávit na ní hodiny a hodiny svého času. Protože bychom mohli skončit právě tak, jako lidé v této knize. Prázdní.
„Představ si to. Člověk devatenáctého století se svými koňmi, psy, kočáry, pomalým pohybem. A pak, ve dvacátém století - pusť svou kameru rychleji! Knihy se zkrátily. Zkondenzovaly. Vykuchali je. Víc obrázků než textu. Všechno se sesychá na vtip, na senzační závěr." (…) „Seškrtali klasiky na patnáctiminutový rozhlasový program, pak je znova seškrtali, aby se vešli na jednu stránku, a nakonec to dotáhli na deseti - nebo dvanáctiřádkové heslo v naučném slovníku. (...) Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Politika? Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak jde všechno k čertu! Roztočte lidskou mysl, rozpumpujte ji rukama vydavatelů, literárních zlodějů, rozhlasových podnikatelů asi tak rychle, aby ta odstředivka odmrštila všechny nepotřebné myšlenky, které jen ukrádají čas!" (monolog Beattyho - s. 61/62)
Skvrna
Gillian Flynn
Přišlo mi to takové nijaké. Nic, co by ve mně zanechalo nějaký hlubší čtenářský zážitek. Jak už po straně jazykové, tak obsahové. To už ani nemluvím o tom, že mi povídka, označovaná jako hororová, hororovou vůbec nepřišla. Ano, nějaké prvky by se tam snad našly, jinak mi to ale přišlo dost slabé.
Dvě hvězdy za to, že se to docela svižně četlo a že mě bavila původní ironická zápletka.
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
Knížka to byla skvělá, o tom není pochyb.
Zpočátku jsem ale měla trochu problém se do ní správně začíst. Možná za to taky mohl fakt, že je to kniha dlouhá, psaná na téměř 540 stranách a chvílemi se tak nějak táhne. Po prvních dvou stovkách se to ale zlepšilo a já ji pak dočetla téměř jedním dechem.
Knihy s tématikou 2. světové války mám ráda, jen jsem jich už ale asi trochu přehlcená. V poslední době jako by se s nimi totiž roztrhl pytel. Navzdory tomu jsem ale z téhle byla nadšená.
Hlavními postavami jsou slepá francouzská dívka Marie-Laura a německý sirotek Werner. Tudíž lidé, kteří už samotným původem stojí v jakémsi kontrastu a my máme tím pádem možnost podívat se na válku dvěma různými pohledy.
Život těchto dvou mladých lidí je v knize vyprávěn střídavě ve velmi krátkých kapitolách se začátkem v roce 1944 při obléhání a bombardování města Saint-Malo. Autor se poté retrospektivně vrací do třicátých let, ve kterých obě postavy vyrůstají.
Nicméně během těchto krátkých kapitolek se vyprávění ze dvou hlavních postav rozšiřuje i na spoustu postav vedlejších a příběh samotný končí až rokem 2014 (což pro mě bylo taky velké - a příjemné - překvapení).