Merenwen komentáře u knih

(SPOILER) O této autorce jsem slyšela ódy ze všech stran, ale pořád jsem se nějak nemohla dokopat si nějakou z jejich knih přečíst. Až se mi jednoho dne dostala do ruky právě Hana. A teď tu tak sedím, zmítá mnou vlna emocí a nevím, co přesně mám vůbec napsat. Snažím si to v hlavě všechno uspořádat. Vím jenom jedno, že jakákoliv slova nebudou dostačují, aby vyjádřili to, co ve vás kniha zanechá.

Troufám si říci, že tato kniha je skvostem mezi českou literaturou. Ještě nikdy mě žádná takhle emočně nevysála. Neuvěřitelně silně dojemný příběh, navíc podtržen skutečnými událostmi. Uff. S každou částí se kniha stávala lepší a lepší. Ze začátku jsem nevěděla, co mám čekat. Mira působila dosti umíněně, Hanino zvláštní chování vůči okolí tomu taky nepřidávalo. Člověk musí číst a číst, aby pochopil. Celý děj funguje na principu skládačky, kdy jednotlivé střípky zapadají do sebe a čtenář si tak vytvoří konkrétní obraz. Kniha má dvě vypravěčky, Miru a Hanu. Právě Mira dle mého názoru za celou knihu prošla největším vývojem. A Hana? Je nejsilnější, ale zároveň nejzlomenější člověk, který utrpěl tolik hlubokých ran na těle a na duši, že si to ani nedokážeme představit.

Ráda bych se vyjádřila ke každé části zvlášť:
Prvních pár stránek mě nenadchlo. Vypravěčka Mira byla ještě dítě, mnoho toho nechápala a rodiče ji nechtěli zatěžovat osudem její rodiny. Pak nastal zlom, kdy na světě zůstalo devítileté děvčátko. SAMO. ZMATENÉ. NIC NECHÁPAJÍCÍ. Jen s nemluvnou "divnou" tetou. Ten postupný přerod vztahu mezi oběma hrdinkami, byl neskutečný. Ještě teď slzím, když si zpětně vybavím moment, kdy Mira konečně pochopila, že není na světě sama, že má vedle sebe milující osobu, i když ta ji to nijak nedává najevo.
Jestli jsem u první části slzela, tak u druhé už mi tekly slzy. Co všechno dokáže způsobit jedno chybné rozhodnutí? Tragédii. Katastrofu. Postupné oklešťování práv židovského obyvatelstva jsem četla se svírajícím se srdcem. Hrozné, jak se v tu chvíli národ rozdělil na Čechy a Židy. Kamarád by byl schopen kamaráda podrazit jen proto, že někdo nařídil, že někteří jsou méněcenní, nic nedělají, jen se vyživují na úkor státu a můžou za všechno. Kladu si jednu jedinou otázku. Jak toto mohl člověk člověku udělat?
Třetí část pro mě byla hotové emoční peklo. Přes slzy jsem neviděla na písmena. Syrovost, s jakou bylo popisováno utrpení v koncentračních táborech, mi až vyrazila dech. Utrpení, pocit viny, smrt, láska, naděje, bolest, zklamání, nedostatek sil, bezmoc, boj o přežití. Toto a mnohem více na vás dýchne z této části. Teprve teď člověk pochopí, co způsobilo, že se Hana stala podivínskou ženou, neschopnou samostatného života. Špatné životní rozhodnutí kvůli lásce a cejch žluté hvězdy.

Co říct na závěr? Snad jen vezměte knihu do ruky a přečtěte si to.

38 08.05.2021

(SPOILER) "Nadšení" ze mě po dočtení této knihy doslova sálá. I přes velmi smutné téma jsem knihu (díky malému počtu stran) zhltla během jednoho dne. Týrání dítěte je v dnešní době více než běžné. Dítě je jedno z nejcitlivějších a zároveň nejzranitelnějších stvoření. Mnohdy ve svém věku spoustu věcí nepochopí nebo si je nedokáže úplně správně vyložit. Někdy stačí maličkost a člověk může dítě nevědomky zasáhnout na tom nejcitlivějším místě. O to hůř, když rodiče dětem ubližují s plným vědomím. TAK JE TOMU I V TÉTO KNIZE.
Už na první stránce se mi v hlavě rozblikala varovná kontrolka, když jsem narazila na oslovení dcer Baruna a Katuška. Tušila jsem, jakým směrem se dále bude příběh odvíjet, ale že to bude "takové", to by mě ve snu nenapadlo. Autorce se na pár stranách povedl vykreslit neuvěřitelně silný a dojemný příběh. SMEKÁM.
Perfektní styl vyprávění; perfektně vykreslené jednotlivé postavy; situace, ve kterých největší roli hrají emoce. Takto psychicky rozložená jsem se ještě po dočtení žádné knižky necítila.
Příběh je vyprávěn z pohledu Báry a její matky. Autorka nemohla udělat lépe. Nad Barunkou se mi svírá srdce ještě teď. Přitom je to naprosto normální holčička v pubertě. Kolik párů, které nemohou mít děti, by dalo cokoliv za to, aby nějakou takovou Barunku mohli mít. Matka byla naprosto odporná. Její myšlenkové pochody mi rozum absolutně nepobíral.
A ten konec? Skončilo to tak, jak to skončit mělo.
Nádherné ilustrace a zajímavé básničky, které přímo kontrastují s příběhem.
Doufám, že se příběh dostane do podvědomí co nejvíce lidem. Za přečtení stojí, i když je to velmi bolestivé.

25 04.12.2021

Klasická mornštajnovka. Co se týče stylu psaní a vyprávění, autorka nám znovu ukázala své kvality. Na druhou stranu, pokud mohu srovnávat s ostatními tituly, je nejméně dramatická a zvratová.
Znovu nám autorka naservírovala osudy jedné obyčejné, rozvětvené rodiny během několika režimů. Někdo by si řekl NUDA. Ale tak jak to dokáže podat právě Mornštajnová, je něco naprosto úžasného. Děj krásně plyne, životní osudy lidí dokáže vykreslit tak, že to prožíváte doslova s nimi. Pocity se při čtení střídají bleskovou rychlostí a doba dávno minulá je jen umocňuje.
Vyskytuje se zde mnoho hlavních postav, které jsou perfektně vykresleny. Každá postava má své sny, touhy a přání. Každá postava proplouvá obdobím komunismu a socialismu jinak. Tyto postavy by nemohly být více rozdílné. Ale přitom mají něco společného. A to VÉST ŠŤASTNÝ A SPOKOJENÝ ŽIVOT během totality. Každá z postav volí jinou cestu, tu kterou považuje za nejlepší. Každou postavu stihne jiný osud. Tomu se říká ŽIVOT.
Jediné, co mě štve, je to jaký dopad a vliv měly totalitní režimy na lidi. Nevím, zda mám brečet, rozčilovat se, nadávat nebo křičet a přitom tato kniha je jen slabý odvar toho, co se dělo ve skutečnosti.
Nadchnuly mě názvy kapitol. Zprvu jsem si říkala, co to sakra je, vždyť to nedává smysl, až později mi došlo, že jako celek tvoří verše z básně Jaroslava Seiferta. Hezký nápad na oživení.

24 15.12.2021

„Někdy si lidé nevšimnou, že někdo dýchá, mluví a žije, dokud se nestane příběhem.“

Směsice detektivního příběhu, románu o dospívání a hluboké přírodní lyriky.
Hlavní hrdinkou je Kya Clarková, známá jako „Dívka z bažin“, která vyrůstá osamocená v močálech Severní Karolíny poté, co jí nejprve opustí matka, pak sourozenci a nakonec i násilnický otec. Společnost jí dělají pouze ptáci, příroda a slaná voda. Kya se učí přežít v divoké přírodě a rozvíjí jedinečný vztah k jejímu rytmu, fauně a flóře. Díky vlastnímu pozorování se stane téměř přírodovědkyní. Osamělost naruší dvě romantická setkání – s citlivým Tatem a s arogantním populárním Chaseem.
Děj je rozdělen do dvou časových rovin:
Sledujeme Kyu od dětství v 50. letech, přes dospívání až po dospělost. Druhá linie sleduje vyšetřování smrti mladého muže Chase Andrewse, jehož tělo je nalezeno v bažině v roce 1969 - podezření padá právě na Kyu – „divnou dívku z bažin“. Tyto linie se postupně prolínají a směřují k dramatickému vyvrcholení.
Delia Owens je původně zooložka, a to se silně promítá do jejího stylu – popisy močálů, ptáků, vln a sezónních změn jsou poetické, místy až meditativní. Autorka dokáže vtáhnout čtenáře do prostředí tak silně, že bažina se stává nejen kulisou, ale téměř samostatnou postavou románu. Rytmus přírody je zde vlastně něco jako paralela k lidským emocím.
Delia Owens v knize zkoumá množství silných témat: Samotu a přežití. Kya musí čelit odmítnutí, izolaci i surovosti života bez rodiny či vzdělání. Přírodu jako útěchu a domov, kdy bažina je bezpečný přístav, místo učení i útočiště zároveň. Předsudky a sociální vyloučení. Místní obyvatelé Kyu považují za divnou a souzní spíš se zvířaty než s lidmi. Lásku a zradu, kdy vztahy s dvěma muži ukazují Kyinu touhu po přijetí. Citový vývoj Kyi je křehký a bolestný, její důvěra je několikrát zklamána. Právo, spravedlnost a morálku. Příběh graduje soudním procesem, který zpochybňuje hranice mezi vinou a nevinností.
Kdybych to měla celé shrnout.. Kde zpívají raci je dojímavý, melancholický, poetický, smutný, silný a hluboce lidský příběh o dívce, která byla nucena vybudovat si vlastní svět mimo společnost, ale i přesto touží po přijetí lidmi. Je to kniha o bolesti, lásce, o vině i nevinnosti, přírodě i naději, o krutosti i kráse světa, a o tom, jak těžké je přežít a zůstat přitom člověkem – zároveň nabízí čtenáři silný emocionální zážitek a prostor k přemýšlení.

19 09.05.2025

Až po knize Hana, ze které jsem byla naprosto nadšená, jsem sáhla po autorčině prvotině Slepá mapa. I v této knize, i když se jedná o prvotinu, je znát autorčin specifický styl psaní, který jsem si naprosto zamilovala. Hana za mě byla lepší, ale je to pouze tím, že je v ní více emocí, vzhledem k tématu. Tato kniha je za mě ale taky super. Je rozhodně rozsáhlejší a více se zde vypráví. Nic z toho samozřejmě není na škodu. Naopak. Oceňuji, že vzhledem k dlouhému časovému úseku, ve kterém se děj odehrává můžeme nahlédnout do většiny důležité historie naší země. Člověk si projde jak první, tak druhou světovou válkou, ale i komunismem.
Na knihách Aleny Mornštajnové se mi líbí, že hlavními hrdinkami jsou vždy ženy. Přece jen působí jinak, když je do prostředí koncentračního táboru, světových válek nebo komunismu vhozeno křehké ženské pohlaví. Miluji, že každá hrdinka, i když je mezi nimi přímá generační linie, je naprosto jiná. Každá má jiné sny, zájmy či vyznává jiné hodnoty.
Příběh sice působí obyčejně, ale obyčejný rozhodně není. Zpočátku jsem měla problém orientovat se ve jménech, nebylo zrovna duchaplné pojmenovat všechny tři hrdinky na písmeno A. Ale postupně jsem se orientovat dokázala a pak stál příběh zato. Autorka umí bravurně poskládat dějové linie tak, aby na sebe perfektně navazovaly, někdy se i dokonce překrývaly a přitom v člověku dokázaly vzbudit tolik emocí. Obě války jsou zde popsány naprosto jednoduše, tak jak je vnímali obyčejní lidé. Čím více se kniha posouvala v čase, tím více mě bavila. Všechny tři ženy jsou naprosto bravurně vykresleny, působí na mě tak, jako bych je osobně znala. Trošku mě mrzí, že Anna s Antonínem v knize neměli tolik prostoru. Díku tomu je za mě tato část nejslabší. Respektivě, nedotkla se mě tak jako příběh Alžběty nebo Anežky. Tyto dvě ženy byly naprosto zvláštní, hlavně nejmladší z nich. Každá si musela projít různými životními útrapami, které je nikterak nezlomily, naopak z nich učinily ty nejsilnější ženy. Vzhledem k okolnostem mě nejvíce zasáhl právě příběh Anežky. U Alžběty obdivuji, jak se po tom všem na konci zachovala, hlavně k Ludvovi.
Kniha ve mně probudila zase tolik emocí, že budu potřebovat chvíli, abych to rozdýchala. Pět hvězdiček je v tomto případě málo.

19 03.09.2021

Jedna z knih, na kterou mám opravdu zajímavé vzpomínky a nikdy na ni nezapomenu jak moc se mi vryla do paměti. Četla jsem ji několikrát a pokaždé mě nutí k zamyšlení a přemýšlení nad jednotlivými částmi a pokaždé si z dané knihy odnesu úplně něco jiného. Ostatně všechna díla tohoto autora mají hlubokou myšlenku. Nutí k zamyšlení nad lidskou vůlí, statečností, odvahou a smyslem života. Konkrétně tato kniha mě naučila jedno, ne vždy člověk vyhraje, ale je důležité se s tím poprat a nevzdat to předem. Za mě se jedná o knihu, kterou by si měl přečíst každý bez ohledu na to, zda si knihu bere k maturitě nebo ne.

"Když se domov stane lesem, a les pastí."

Les v domě není klasický „mornštajnovský“ román o historii, rodinných vztazích nebo alternativních dějinách. Je to něco jiného: temnější, intimnější, sevřenější a hlavně syrovější. Zatímco Hana, Tiché roky nebo Listopád pracovaly se širším historickým a společenským rámcem, Les v domě je komorní psychologická sonda. A je tak ostrá a bolestná, že někdy až bodá. Na první pohled jednoduchý příběh dívky, která vyrůstá v nefunkčním a dusivém prostředí. Ale ve skutečnosti je Les v domě dusivá studie mlčení, viny, popření a přežívání.
Na začátku knihy nic nebouchne. Nezazní první rána. Jen klid. Hluk kroků, který dívka přestane vnímat. Usměvavá matka. Peřina s květinami. Ticho. A právě to je první zbraň. Les v domě je román o tom, co se děje, když se trauma nestane jednou, ale žije se v něm každý den. Když se zlo nenazývá zlem, ale rutinou. Když dítě nemá slova, a tak si vymýšlí vlastní jazyk přežití.
Hlavní hrdinkou je dívka beze jména, která prochází děsivým dětstvím v „domě“ – a je konfrontována s tajemstvím, o němž se nemluví. Román je postaven na nepojmenovaném traumatu, jehož konkrétní obsah se čtenáři skládá velmi pozvolna. Co se v domě děje, není vyřčeno napřímo – a právě to dodává příběhu mimořádnou sílu. Hlavní hrdinka je dítě, které nerozumí, co se děje, ale něco v ní křičí, že to není v pořádku. Dítě, které neví, že je obětí, a to je klíč. Hlavní hrdinka nikdy neřekne: „Bála jsem se.“ Místo toho řekne: „Seděla jsem v koutě a byla ticho. Nikdo mě nehledal.“ A právě to je nejděsivější – že ani ona sama netuší, že by něco mělo být jinak.
Jazyk vyprávění je dětský, zjednodušený, což skvěle simuluje obranné mechanismy oběti. Čtenář je tak neustále vtahován do světa, kde věci nejsou tak, jak by měly být, ale nikdo to neřekne nahlas.
Hlavní motivy knihy:
Zneužívání v rodině (nejen fyzické, ale i psychické)
Ticho jako forma násilí
Mechanismy přežití u dítěte, které nemá kam utéct
Rozvrácená identita a narušená důvěra v realitu
Mornštajnová pracuje s traumatem nenápadně, ale hluboce. Nechává čtenáře v nejistotě, nutí ho skládat střípky, hledat pravdu, kterou dítě samo ještě nedokáže uchopit. Žádné velké emoce, jen chladná pozorování. A právě tím mrazí.
Hlavní hrdinka (bezejmenná dívka) - neskutečně silně vykreslený portrét dítěte, které se naučilo „nevidět“, protože vidět bolí. Dívka je pasivní pozorovatelkou, která nerozumí, ale tuší. Její nespolehlivá perspektiva je skvělý autorský tah – my víme víc než ona, a to je nesnesitelné. Je archetypem dítěte, kterému nikdo nevěří a které samo přestane věřit sobě. Není to „silná holka“, ani hrdinka, ale přeživší, která si vybudovala mechanismy, jak přežít realitu, jež je nepojmenovatelná.
Matka - nejednoznačná, někdy až strašidelně ambivalentní postava. Není karikaturou „zlé matky“, ale ženou, která selhává, protože sama byla selhána. Její selhání je naprosto zřejmé. Je vyčerpaná, sama poškozená, neochotná nebo neschopná postavit se situaci. Možná o všem ví – možná jen podvědomě tuší. Ale mlčí. A tím pádem je aktivním strůjcem dceřiny bolesti. Její mlčení je nejděsivější formou agrese.
Postavy v domě - dům je jakási analogie lesa – místo, kde se snadno ztratíte. Doslova i symbolicky. Lidé v domě (zejména „muž“ a „žena“) jsou v knize jakoby za clonou – nevíme, co přesně dělají, ale cítíme jejich tíhu. Tato nepřímá brutalita funguje skvěle. „On“ nikdy přímo nenazvaný. Dívka ho pozoruje jako stín, někdy příliš blízko, jindy daleko. Víme, co pravděpodobně dělá – ale žádná věta to neřekne nahlas. A právě tím je to nejděsivější.
Mornštajnová zde volí strohý jazyk, který přesně odpovídá věku a vnitřnímu světu hlavní hrdinky. Věty jsou krátké, popisy záměrně vynechávají to nejpodstatnější – jako by dívka sama nedokázala nebo nesměla věci pojmenovat. Autorka čtenáře nenutí cítit – ale dává mu prostor se dusit. Kniha nestaví na dialozích, na akcích, ani na zvratech. Je to stav mysli přetavený do textu. Vyprávění má dvě časové roviny: dětství a dospělost. Obě jsou zrcadlově propojené, ale i v dospělosti hrdinka zůstává jako „uvězněná ve skle“ – odcizená sobě i světu. Tyto části se zrcadlí a doplňují, ale i odporují. V dospělosti se hrdinka snaží rozluštit to, co v dětství zůstalo zakryté. Jenže: když si na něco nepamatujete vědomě, může vás to řídit nevědomě. Vyústění knihy je tiché, ale devastující. Nepřináší očistu, jen poznání, že některé rány se nezahojí, ale naučíte se s nimi žít.
Les v domě je komorní psychologické mistrovství, které zůstává dlouho po dočtení v hlavě. Není to kniha, kterou byste si chtěli přečíst znovu hned – ale je to kniha, kterou už nikdy nezapomenete. Nečekejte oddechovku. Nečekejte „hezký příběh o překonání bolesti“. Kniha může být pro některé čtenáře emočně příliš těžká – obsahuje náznaky zneužívání, psychického týrání, zanedbávání.
Tahle kniha mě nenechala plakat – nedala mi ani ten luxus úlevy. Jen mi položila do nitra kámen a nechala ho tam. Ne jako tíhu, ale jako památku na to, že ticho není vždy klid. Někdy je to zbraň. Po dočtení jsem měla pocit, že jsem přišla o vzduch. Les v domě není kniha, kterou přečtete a odložíte. Je to kniha, která ve vás zůstane jako vřed, který se nedá ignorovat. A právě proto je tak důležitá.

17 20.05.2025

„Co všechno se dá říct tím, že nic neřekneme?“

Tiché roky nejsou knihou o velkých dějinných událostech – a přece jsou s nimi těsně spjaté. Je to příběh o tom, co dokáže mlčení, tajemství a strach v běžné rodině. Jak může rozhodnutí jedné generace ovlivnit další, a jak snadné je nevědomky předat trauma. Příběh sleduje Bohdanu, dívku, která vyrůstá v přísné a chladné domácnosti, v níž vládne ticho. Ticho mezi ní a otcem. Ticho po matčině smrti. Ticho, které zabíjí vztahy i důvěru. Otec Svatopluk, bývalý komunistický funkcionář, se po ztrátě ženy uzavírá do sebe a své dceři není schopen nabídnout ani emocionální oporu, ani vysvětlení. Dívka tak žije roky v nejistotě a nedůvěře – a čtenář s ní.
Bohdana je postava, s níž se čtenář snadno ztotožní. Je to zvídavá, citlivá dívka, která marně hledá lásku a pochopení. Autorka ji vykresluje realisticky – s pochybami, vztekem, pasivitou i vnitřní silou. Bohdana není hrdinka. Je pasivní, někdy naivní, často ztracená. Ale kdo by nebyl, když vyrůstá v domě, kde se city nepřiznávají? Její bolest je pomalá, ale hluboká. A vy ji cítíte. Svatopluk je její otec. Je to rigidní, uzavřený, traumatizovaný muž, který chce konat dobro, ale neví jak. Mornštajnová jeho postavu nevykresluje černobíle – naopak, čtenář jej sice nechápe, ale nakonec ho snad i polituje. Je to oběť své doby, ale i vlastní neochoty čelit pravdě. Svatopluk je takový paradox celé knihy. Přísný, ale vnitřně zlomený. Miluje, ale neumí to projevit. Obětuje, ale mlčky. Mezi těmi dvěma není jen generační rozdíl – je mezi nimi neproniknutelná mlha nepochopení. Každý vidí svět jinak, každý si nese vlastní pravdu. A tragédií je, že si ji nikdy neřeknou nahlas. Minulost je mezi nimi jako duch, který se odmítá nechat vyhnat.
Kniha je vyprávěna dvěma hlasy – Bohdaniným a Svatoplukovým – a tím se odhaluje tragédie nedorozumění. Čtenář má tak možnost vidět události z obou perspektiv. V jedné sledujeme Bohdanu, uzavřenou a zraňovanou dívku, která má pocit, že nikdy nebyla chtěná. V druhé pak jejího otce Svatopluka, kdysi horlivého straníka, dnes starého muže, kterému už nezbývá nic než výčitky a ticho. Obě postavy jsou nespolehlivými vypravěči – ne kvůli záměrnému lhaní, ale kvůli nepochopení. Nevědí všechno, a čtenář je tak o krok před nimi. Je to dar, ale zároveň i prokletí. Vědět víc než hlavní hrdinové. Sledovat jejich slepotu, vědět, co si mohli říct, co stačilo udělat jinak, jak málo by stačilo. Ale nic se nestane... Ta bezmoc je bolestivá, ale pravdivá. Jako život. Tady nejde o zvraty, ale o poslední nevyřčené věty, které zůstanou viset ve vzduchu. Vyprávění je chronologické, s občasnými retrospektivními skoky do minulosti (zejména v otcově části). Tón je tlumený, melancholický, bez velkých dramatických scén, ale s hlubokým emocionálním nábojem.
Témat je v knize hned několik:
Ticho jako prostředek bolesti – jak absence komunikace dokáže deformovat mezilidské vztahy.
Vina a odpuštění – Svatopluk je plný výčitek, ale není schopen mluvit.
Trauma přenášené generacemi – minulost, která nebyla zpracována, dál ovlivňuje život dcery.
Identita a touha po přijetí – Bohdana neví, kým vlastně je, protože jí chybí klíčové informace o minulosti.
Mornštajnová nepíše jako někdo, kdo vás chce ohromit. Píše jako někdo, kdo vám chce rozbít srdce a pak ho pomalu slepit. Autorka používá jednoduchý, ale výstižný jazyk. Umí vykreslit silné emoce beze slov. Styl se hodí k postavám: Bohdanina část je citovější, introspektivní; Svatoplukova část je strohá, věcná, formální – odpovídá jeho vnitřnímu světu.
Co mi kniha dala? Nevyřčená slova mohou bolet víc než ta vyslovená. Upřímnost bolí, ale ticho zabíjí. Největší chyby nejsou ty, které uděláme – ale ty, které neřekneme. Mlčení nemusí být ochranou, ale bariérou. Rodina je místo bezpečí – pokud se v ní mluví. Je možné napravit vztahy, ale vyžaduje to odvahu a pravdu. Uvědomila jsem si, kolik mlčení jsem zažila i já. Tiché hádky. Nevyřčené otázky. Lásku, která nebyla přiznaná, protože „na to nebyl čas“ nebo „se to nedělá“.
V této knize autorka exceluje – není to příběh jednoho období ani jedné rodiny. Je to příběh celé jedné mentality, která vyrůstala ve světě, kde bylo bezpečnější mlčet. A ukazuje, jak to mlčení ničí. Pomalu, tiše, nenápadně – ale naprosto důsledně.
Tiché roky nejsou pro každého. Jsou pro ty, kteří chtějí cítit, přemýšlet a možná si poplakat. Nejsou o ději – jsou o vnitřní krajině člověka, která je někdy tak mlhavá, že v ní ztratíte i ty, které milujete.
Pokud máte odvahu slyšet ticho, které bolí, je to kniha právě pro vás.

16 20.05.2025

Zprvu jsem do knihy žádné naděje nevkládala, ale musím říct, že příběh je skvělý. Nemůže být nikdo, koho by nechytil za srdce.
Jako ze života, stačí se rozhlédnout kolem sebe a uvidím plno rodin, které jsou na tom jako ta Štěpánova. O to hůř, člověk si nemůže říct, "je to pouze příběh", ona je to krutá realita. Je smutné, když dítě musí dospět dříve než je nutné.
Nutno podotknout, že ne každé dítě by se se vším dokázalo poprat a vyrovnat tak jako Štěpa.
Kniha ve mně vzbudila plno emocí. Postavy jsou perfektně, reálně vykresleny. Za mě 6/5* :)

16 14.01.2022

Fíha. Kniha byla poutavá, na druhou stranu mě její obsah upřímně děsil. Hltala jsem každé písmenko a každou větu. Kniha mě úplně dostala, přemýšlela jsem o ní ještě několik dní. Hlavní hrdinka Christiana si prošla hotovým peklem, litovala jsem ji. Sama mám k drogám a podobným věcem odjakživa odmítavý postoj. Kéž by kniha mohla sloužit jako odstrašující příklad, nicméně se obávám, že spousta náctiletých by si z toho vzala tak akorát příklad.
PS. kniha se mi vryla tak moc pod kůži, že i po několika letech si některé pasáže vybavuji naprosto přesně a stále z nich mám husí kůži!

16 18.03.2019

Toto bylo hotové emoční peklo. Teď když znám celý příběh, dokáže mě rozbrečet už jen samotná nádherná obálka. Až zpětně si uvědomuji, jak perfektně je tato kniha propracovaná.
Že se autorka ve svých knihách umí bravurně vžít do jednotlivých postav, to dokazuje s každou další knihou. Ani tato nebyla výjimkou. To, jak dokázala vystihnout Davida prostřednictvím dalších dvou postav, matky a manželky, to bylo neskutečné. Zprvu dva různé pohledy dvou lidí na jednu a tu samou osobu, které nakonec svým způsobem byly naprosto stejné, jen ze strany matky byl pohled obestřen mateřskou zaslepenou láskou. Naprosto mě vnitřně ubíjelo, jak Ivy svého syna vychovávala. Těch do očí bijících chyb, kterých se dopustila, bylo až trestuhodně mnoho. Na utváření osobnosti má obrovský vliv rodinné prostředí a Ivy během Davidova dospívání neudělala ani jednu jedinou věc správně. A následky byly katastrofální. Pak na to obvykle doplatí jedna obyčejná mladá žena, která se jen špatně zamilovala. Bohužel, tohle je i realita. O domácím násilí se nemluví tak jak by mělo a mělo by se dostat více do podvědomí veřejnosti. Ne každá žena je tak silná jako hlavní hrdinka Olivie a dokáže v sobě najít sílu vzepřít se. Můj obdiv k ní stránku od stránky rostl stále víc a víc. Obzvlášť když si neprošla jen násilím, ale ještě něčím mnohem horším.
Překvapuje mě, jak moc kniha podmanivě, autenticky a přesvědčivě působí. Rozhodně se jedná o autorčinu zatím nejlepší knihu.

15 14.06.2021

Kniha, na kterou jsem se letos nejvíc těšila. A nezklamala. Autorka zase bravurně spojila minulost s přítomností, do toho přidala nějaké to tajemství. Miluju její knihy, kdy vše do sebe krásně zapadne jako skládačka a před očima máte celý tragický příběh.
Začátek knihy byl pozvolnější. Ale od poloviny knihy se od příběhu nedá odtrhnout. Musím přiznat, že jsem tentokrát měla krapet problém s orientací. Nejenže se v příběhu střídá přítomnost s minulostí, ale minulost se odehrává na dvou místech. Ale kapitolu od kapitoly to bylo lepší a lepší.
Jak už je zvykem, postavy si nejde nezamilovat. Ale .. tentokrát jsem měla nějaké otázky ohledně vedlejších postav, na které jsem během čtení nedostala odpovědi. Škoda. Na knize to nicméně neubírá.

13 17.05.2022

Poslední dobou vyhledávám přesně tento typ knih. Kdy se prolínají dvě časová období. A přesně to umí Kathryn Hughes perfektně. Na jejích knihách se mi líbí, že to zprvu působí jako dva samostatné příběhy, ale v ten pravý moment je spojí v jeden nádherný celek. Kniha je neuvěřitelně čtivá, dokáže vtáhnout do děje. Je až neskutečné, že neštěstí jedné ženy může přinést štěstí druhé ženě. Místy mi běhal mráz po zádech a místy jsem stěží zadržovala slzy. Příběh je o dvou silných ženách, které si prožily hotové peklo na zemi. I když Tina si za to mohla sama. Takto naivní snad ani nemohla být, obzvlášť později jsem její rozhodnutí absolutně nechápala. Při čtení si alespoň člověk uvědomí, že mnohdy za křivdu považujeme naprostou hloupost a naše životy ve finále nejsou tak špatné. Mohlo by být mnohem hůř.

13 25.02.2022

Klasická "lanczovka". Kniha bavila, byla čtivá a měla spád. Eričin příběh mě musím přiznat docela zaujal (ač jsem tomu z počátku takové šance nedávala). Ze začátku mi trvalo, než jsem se začetla, ale pak už jsem hltala stránku za stránkou a čekala, jak to všechno dopadne... a musím říct, že konec byl doslova úžasnej! Samotná hlavní hrdinka mi byla neskutečně sympatická a byla mi o to bližší, že už to nebyla typická puberťačka. Erika to neměla v životě zrovna jednoduché, ale o to víc kladněji knihu hodnotím. Co se týče samotného příběhu, děj byl velmi reálný. Za mě plný počet hvězdiček a mohu jedině doporučit.

13 25.11.2019

Silný psychologický román zaměřený na problematiku autismu a jeho dopadu na rodinu. Příběh se soustředí na sourozenecký vztah mezi Lamelou a jejím bratrem Jeremiášem, který trpí autismem.
Hlavní hrdinka Pamela je dospívající dívka, která se snaží žít normální život, ale její každodenní realita je ovlivněna faktem, že její starší bratr má autismus. Jeremiáš nerozumí sociálním pravidlům, jeho reakce jsou nečekané, a často se dostává do situací, které okolí vnímá jako podivné nebo problematické. Pamela se snaží vyrovnat s tím, že její život nikdy nebude takový jako u jejích vrstevníků. Musí čelit nejen bratrovým nevyzpytatelným náladám, ale i reakcím lidí, kteří jejího bratra nechápou.
Pamela je velmi empatická, ale frustrovaná dívka. Snaží se vyrovnat s tím, že život s autistickým bratrem jí neumožňuje žít tak, jak by si přála. Jeremiáš je typický kluk s autismem. Jeho svět je plný rituálů, stereotypního chování a nepochopení emocí druhých. Jediné co dokáže vycítit je láska jeho sestry. Matka je typický prototyp vyčerpané ženy, která své děti miluje, ale cítí se na pokraji sil. Péče o dítě s autismem musí být šíleně náročná.
Příběh je psán čtivě. Lehce sarkasticky a emotivně.
Kniha velmi věrně ukazuje, jaké výzvy přináší život s autistickým sourozencem. Myslím, že nikdo z nás si to nedokáže představit. Počas příběhu se Pamela musí naučit přijmout svou situaci a vyrovnat se s tím, že její rodina nikdy nebude „normální“. Myslím, že to zvládla bravurně. Bylo smutné sledovat, jak různě lidé reagují na člověka, který je na první pohled jiný. Někteří s porozuměním (těch je však málo), jiní s odsouzením. Co se mi na celé knize líbilo nejvíc, tak že Pamelina láska k bratrovi, i když často podbarvena frustrací, byla velmi hluboká.
Když to shrnu. Za mě velmi silná a emotivní kniha, která realisticky zachycuje život s autistickým sourozencem. Nabízí nejen vhled do problematiky autismu, ale i silný příběh o lásce, přijetí a boji se společenskými předsudky.

12 24.02.2025

Mám ráda americké seriály z prostředí nemocnice. A tato kniha byla přesně taková! Jako bych se sama ocitla v jedné americké nemocnici v roli doktorky.
Bylo tam použito plno terminologie, které jsem nerozuměla, ale je fajn, že na konci je slovník lékařských pojmů.
Příběh byl čtivý, oddechový, svižný, až to moc rychle celé uteklo. Je tam pár úsměvných momentů, ale i jeden moment, kdy mi tekly slzy. Romantická linka byla naprosto skvělá. Nash jako odměřený nadřízený, Laura jako to největší a nejmilejší sluníčko a jedna velká zakázaná láska na pracovišti. Neskutečná chemie mezi těmi dvěma a moje srdíčko z těch dvou bylo nadšené. Moc jsem si oblíbila i vedlejší postavy, hlavně muže Granta a Iana.
Tato série je bomba a mě si získala maximálně. Nechci, aby někdy skončila. Cítila jsem se při čtení jako jedna z nich. Plno dalších osudů kolem mě, plno přátelství, bavilo mě chození za pacienty, určování diagnóz i samotné nemocniční klepy. To všechno působilo tak autenticky.
Jediný mráček na celém čtení je konec. Zuřivě jsem hledala další stránky, to musela být nějaká chyba, někdo je zapomněl vytisknout nebo je někdo vytrhl, takhle to přece nemohlo skončit. Nebo mohlo, ale kde je rovnou druhý díl?!
Takovou třešničkou na dortu je nádherná obálka.

12 09.01.2024

Podle obálky a podle anotace jsem čekala červenou knihovnu jako vyšitou. Tipovala bych plno erotických scén, z toho důvodu se mi do čtení moc nechtělo.
Po přečtení můžu říct, že jsem byla mile překvapena. Už od prvních stránek mi bylo jasné, že se od knihy neodtrhnu. Sice se jedná o klasický milostný román, nicméně svým tématem je poměrně originální, plus tam má i to něco navíc, co u tohoto žánru běžně nenajdeme.
Neskutečně mi sedly hlavní postavy. Eden nebyla žádná naivka (jak jsme u hrdinek jejího typu zvyklí), naopak byla to chytrá a sebevědomá žena. A Paul? Můj bože! Chci si to s Eden vyměnit hned teď, prosím.
Autorka má pro psaní cit a ví, jak zaujmout. Děj plyne poklidně, milostná linka není uspěchaná, naopak vztah mezi hlavními hrdiny vzniká pozvolna. O to víc kniha působí reálněji.
Jsem opravdu zvědavá, co nás čeká v pokračování.

12 11.11.2021

První kniha, o muzice a muzikantech, která se mi dostala do ruky. A ano, chci, aby mi nějaká rocková hvězda zničila plot a rozryla trávník. Prosím! Autorce se povedlo poměrně vtipně odvyprávět příběh o splnění jednoho velkého snu. Styl psaní mi sedl, stránky mi ubíhaly pod rukama až moc podezřele rychle. Děj je jednoduchý, hodně se toho dá předvídat, nicméně v knize dojde hned k několika zásadním zvratům. Co se mi poslední dobou velmi na knihách líbí (a tato to má také), je střídání hlavních hrdinů ve vypravování. Člověk se tak dokáže více vcítit do obou. Libby jsem si zamilovala okamžitě pro její prostořekost, přímočarost a tvrdošíjnost. Miluju hrdinky, které jsou od rány. U Killiana mi to chvíli trvalo, ale zvykla jsem si na něj. Je to takový ten týpek do nepohody, se kterým je jen samá legrace. Bylo to milé čtení :)
Mimochodem, dokázala bych byl si tento příběh představit i ve filmovém zpracování.

12 15.07.2021

Líbilo se, i přesto, že do věku hrdinky (i její situace) mám stále ještě daleko. Hlavní hrdinka mi byla neskutečně sympatická svojí "ztřeštěností", ale zároveň i tím, jak se dokázala poprat se všemi těmi nároky a různými očekáváními ze strany společnosti. Jedná se o velmi aktuální téma. Vždyť na tom být svobodná po čtyřicítce není vůbec nic špatného. Ne každá žena se chce v životě vázat. Problém je, že společnost je v tomto ohledu špatně nastavená a pohlíží na to jako na něco nepřijatelného. S odstupem času si troufám říct, že na tom Nell byla mnohem lépe než některé její kamarádky. Kniha nabízí strašně moc pohledů k zamyšlení a pro mě je Nell něco jako hrdinka. Kniha je vtipná, události mají spád a dobře se čte.

Mimochodem skvělá mi přijde metoda si po každém dnu sednout a sepsat si "VĚCI KTERÉ MĚ/MI POTĚŠILY/UDĚLALY RADOST" stejně jako to praktikovala hlavní hrdinka. Člověk si zrekapituluje svůj den a může na zpackaném dnu najít i plno pozitivních maličkostí.

12 09.04.2021

Silný historický román, který čtenáře zavádí do dvou časových rovin a nabízí hluboký pohled na lidskou psychiku, institucionální nespravedlnost a sílu naděje.
Příběh se odehrává ve dvou paralelních liniích:
Clara Cartwrightová (1929): mladá dívka z vyšší společnosti, která je proti své vůli umístěna do psychiatrické léčebny poté, co odmítne sňatek s mužem vybraným jejími rodiči. Tyto části odhalují krutosti a nelidské zacházení v tehdejších ústavech pro duševně nemocné.
Izzy (současnost): mladá dívka žijící v pěstounské péči, která objevuje deník Clary a postupně odhaluje tajemství minulosti, jež ovlivňují i její vlastní život.
Tyto dvě linie se prolínají a vzájemně doplňují, čímž vytvářejí komplexní a emocionálně nabitý příběh.
Kniha má emocionální hloubku, napínavý děj a realistické zobrazení historických událostí.
Autorka je známá svým schopným vyprávěním a důrazem na historickou přesnost. V této knize se zaměřuje na témata institucionální nespravedlnosti, zejména zobrazení krutostí a nelidského zacházení v psychiatrických léčebnách v minulosti. Sílou naděje a odolnosti, kdy postavy, navzdory těžkým okolnostem, nacházejí sílu pokračovat. Rodinnými tajemstvími a odhaleními a to díky prolínání minulosti a přítomnosti, kdy odhaluje skrytá tajemství, která ovlivňují životy postav.
Za mě hluboce emotivní román, který nabízí nejen napínavý příběh, ale také důležité historické a společenské postřehy. Má v sobě hlubší poselství a těžká témata, takže to není úplně jednoduché čtení.

11 22.04.2025