Terezacsi
přečtené 40
Pěna dní
1994,
Boris Vian
"Pěna dní se mi líbila, ačkoliv jsem se v ní neměla kde spatřit" - to byla hlavní myšlenka velmi krátké retrospektivy, již jsem nad knihou učinila, když jsem ji četla poprvé, v roce 2017. Tenkrát jsem z příběhu skutečně byla nadšená (dokonce jsem o něm zpracovávala referát na literární seminář; ten jsem ještě dneska našla složený pod přebalem knihy), ale měla jsem pocit, že jsem ho asi úplně nepochopila tak, jak jsem ho pochopit měla. Proto jsem si řekla, že se k němu chci někdy vrátit. A nedávno jsem si na Pěnu dní vzpomněla, a řekla si, že přesně takovou atmosféru bych teď v životě potřebovala. No... Teda aspoň tu atmosféru první třetiny knihy! Na Pěně dní miluji její surreálnost. Někoho to naopak odradí - scény jako lovení úhoře ve vodovodním potrubí pomocí ovocné zubní pasty, pianocktail - přístroj míchající nápoje dle jazzových melodií, nebo už trochu temnější scény z kluziště, kde lidi bruslí a umírají a obratem jsou odklízeni do odtokových kanálků. Četla jsem se čtyřletým odstupem a s úplně jiným pohledem na to, co se v knize dělo - kontrast smrti cizího člověka a milované osoby, zkreslený pohled na lidskou individualitu (kdo vlastně jsou Colin, Chick, Alise a Chloé, než velmi obecná sbírka přívlastků, jež by šlo aplikovat na mnoho lidí a nic o nich nezjistit? Vlastně se mi jako nejvíc do hloubky popsaná postava zdál kuchař Nicolas... ale taky tak divně), široká škála barevných, zvukových, chuťových vjemů, hry se slovy, z nichž se některé nepochybně ztrácí v (jinak však dle mého názoru velmi dobrém) překladu z francouzštiny, jako například názvy děl Jean-Sol Partra (samozřejmě aluze na Sartra). Surrealistické výjevy a obrazy neúnavně pokračují i v těch částech knihy, kdy je jasné, že se příběhová linka může řítit jedině k záhubě a do propasti, a to tento dojem do velké míry zesiluje. Knihu možná začnete číst jako lehkovážnou legraci, ale dříve nebo později se vaše vnímání zvrátí a nebudete schopni odvrátit hlavu, ač byste možná rádi (teda, asi). Vydání, které mám doma já, má na konci podle mě bravurně napsanou redakční poznámku, která by s pochopením příběhu pomohla i člověku, který si po dočtení bude myslet, že je to celý úplná blbost. V Pěně dní jsem se tentokrát měla kde spatřit - spíše než v jednotlivých aktérech však v té deziluzi, která je hlavním poselstvím celého příběhu. Těžko říct, zda po dalších čtyřech letech žití nedosáhne má deziluze tak vysokého stupně, že si Pěnu dní ani nebudu mít motivaci přečíst.... celý text
De(bil)níček
2020,
Veronika Lechnerová
De(bil)níček mě zcela náhodně zaujal v knihkupectví, aniž bych něco tušila o autorce (až později jsem se dozvěděla, že to je influencerka a autorka podcastu). Moc se mi líbila anotace a tak jsem si to impulzivně koupila. A nelituji - vlastně De(bil)níček splnil naprostou většinu mých očekávání. Útržky ze života ženy bojující se vztahy, seznamkami, sportem, svou vlastní identitou... Navíc je to učitelka, což je mi přirozeně taky velmi blízké, ne-li vlastní. Chvílemi jsem se u knížky smála či aspoň usmívala, líbilo se mi nahlédnout do cizího víceméně obyčejného života, ty neobyčejné už mě totiž moc nebaví. Chvílemi jsem měla pocit, že se příběh zvrhne ve fitness propagandu, ale nestalo se tak, což je dobře, neb to by mě asi namíchlo. Škoda, že nemá příběh nějakou větší pointu, ale tak to asi v životě chodí. Relaxační krátká vtipná knížka, prostě. Tak.... celý text
Mlčící fontány
2020,
Ruta Sepetys
Bezprostřední dojmy, přímo po přečtení - Předně si myslím, že je dobře, že tento young adult přeslazený román vznikl, protože přibližuje poválečné období ve Španělsku. Se Španělskem a jeho historií jsem byla už celkem obeznámena, protože španělštinu studuji a i když zrovna nestuduji, jsem španělsky mluvícími oblastmi dost posedlá a do nich nadšená - nicméně mám dojem, že ne moc lidí mimo tento obor ví, co se dělo ve Španělsku během doby Francovy diktatury, a většina lidí má oči navrch hlavy, když jim o tom něco říkám. Čím víc se o této části historie, která zemi rozdělila na dvě stále ještě existující části, bude mluvit, tím líp. Z knížky bylo zřejmé, že má mimo jiné i edukativní záměr, což není špatně - koneckonců o tom píše autorka i ve své závěrečné poznámce. Líbily se mi krátké kapitoly a často se měnící úhel pohledu. Vím, že zrovna tohle je častým bodem kritiky, ale mně vyhovují příběhy psané tímto stylem, čím víc spletitých příběhů, tím líp. Nejvíce mě však bavily příběhy vedlejších hrdinů - Purificación, mladé vychovatelky v sirotčinci (jejíž dějová linka podle mě měla mnohem větší potenciál a mohla být klíčem k celému tomu labyrintu osudů) a Rafy a Fugy, dvou přátel, kteří si nepochybně taky zasloužili lepší rozuzlení. Kdo mě ale dost štval, byl Daniel. Nemohla jsem ho vystát, myslím, že bych s ním moc kamarádit nechtěla; neustále mlel o focení a o tom, jak je jinej, než ostatní, prostě se mi zdál být hrozně stereotypní, v příběhu neměl snad ani jednu zápornou vlastnost, no fakt. Pokud jste si nějaké všimli, klidně mě doplňte. Ale na hlavní románovou postavu na mě prostě působil příliš dvoj-, ne-li jednorozměrně. Ana, hlavní hrdinka, byla o něco lepší, protože její postava byla bohatší o rozměr životního osudu a měla aspoň trochu osobnosti. Byla jsem schopná s ní aspoň trochu soucítit a tak mě vlastně ani nerozčilovala. Jen když nad tím tak reflektuji, nejsem schopná říct, co na ní bylo zvláštního, kromě toho, že byla krásná. A Bena, novináře a Danielova životního mentora, toho jsem taky nemohla vystát - ale myslím, že to z velké míry bylo tím, jak byl popsán (jako někdo, kdo má neustále na sobě něco upatlanýho, špinavýho, roztrhanýho, kdovíjakýho, a vypadá, jako by se bůhvíjak dlouho nemyl) a jaký nenuceně vševědoucí tón promluv je mu přiklepnut. Možná je to českým překladem, nevím... Ale ten se mi zdál v pohodě, nic tam na první dobrou nedrhlo. Druhá část a celkové rozuzlení příběhu mě dost rozsekaly, bylo to jako koukat se na nějaký americký film s násilím přišpendleným happyendem, některé detaily byly dost zbytečné, jiné nedotažené (to byl ale asi cíl), možná jsem takhle negativně nastavená proto, že jsem hyena, co nemá ráda takhle jednoznačně šťastné konce. Myslím, že z příběhu trčí dost nitek, ale na druhou stranu, tak to asi v životě bývá. Určitě si knížku přečtěte, zvláště pokud je pro vás zmíněné historické téma zatím neznámé. A třeba vás Daniel Matheson nebude štvát tak jako mě!... celý text
