rabor přečtené 246

Způsoby vidění 2016, John Berger

Myslím, že většina normálních lidí se umění vyhýbá v domnění, že umění vzniklo jen pro těch pár studentú uměleckých škol a několik mimoňú, jejichž podivnost děsí asi tak jako podivnost zapomenutých, hlubinných, hlavonohých monster jenž občas vyvrhne moře. A skutečně tomu asi tak je, nicméně tato kniha je docela přístupná i obyčejným smrtelníkúm. Ze čtyř esejí, mi tři přišli jako docela dobré, no a ta jedna (ta o olejomalbě) šla nějak mimo mě. Ale i tak slušný výsledek. (Úryvek z eseje o reklamě) "Záměrem je, aby divačka-zákaznice záviděla tomu kým se stane, jakmile si daný výrobek pořídí. Nakupující si má představovat, jak se díky výrobku stane objektem závisti druhých. Závisti, která následně ospravedlní její sebelásku. Jinými slovy řečeno, reklamní obraz ženu připravuje o lásku k jejímu skutečnému já, aby ji vzápětí nabídl zpět navýšenou o cenu výrobku."... celý text

Tajemný Etrusk 2004, Mika Waltari

Hlavní hrdina se nám hned v úvodu knihy představí jako jakýsi svatý vládce nějakého antického národa a pouští se do vyprávění jak k tomu přišel. Čekal jsem, že to tedy bude taková parafráze příběhu amerického miliardáře, který vzpomíná jak před padesáti lety vystoupil jako sirotek z lodi, koupil jablko za padesát centú, vyleštil ho a prodal za dolar, pak koupil dvě jablka a tak dál. Věřím, že všichni jsme někde slyšeli nebo četli obdobný příběh, ať už třeba zasazený do jiného místa nebo období. Jenže teď si přestavte, že tenhle "antický" sirotek ty jablka leštil celých šest set stran a pak to na poslední asi deseti stránkách uzavřel stylem, tak jsem si nějak vzpomněl že múj tatíček byl vlastně antický milionář a já jsem jeho jediný dědic. Uf. Takže je to hlavně o tom jak se náš hrdina plahočí antickým světem. A je to takový nijaký, mouchy-snězte-si-mě-hrdina, takže děj tu posouvá nuceně dopředu jakási deux ex machina, podobně jako v antickém dramatu, jen s tím rozdílem, že boží zásah v antickém divadle rozřešil nějakou neřešitelnou, často závěrečnou situaci v ději, zatímco zde všechny ty znamení a boží zásahy slouží jen k tomu aby se děj, alespoň trochu zdánlivě pohnul. Jinak by hrozilo, že by si náš Turms sedl na kámen a tam uhnil. A to nechceme nebo jo? Nejsem si jistý, navzdory tomu, že Turms mě zrovna neoslnil, tak mezi ostatními postavami je to pořád charakter. Třeba jeho ženy Arsioné bych se nedotkl ani klackem na jehož konci by bylo napíchnuté hovno. Asi jediným dúvodem, proč jsem se knihou s nijakým utahaným dějem a odpornými postavami dosoukal do konce, byl samotný popis antického světa. Tedy, myslím. Snažím se za pomoci své divotvorné fantazie představit všechny ty situace, kdy by se mi to mohlo hodit. Máňo vezmeš si mě? Ach, Johane, když mi řekneš jakou barvu měla keramika Etruskú tak jsem tvoje! No, dobře něco reálnějšího. Tý-dy-tu-dú-tydytudú a máme tu otázku za 640 tisíc, jakou barvu měla keramika Etruskú? Hm, blbý je že už si to stejně nepamatuji, takže snad abych radši šel leštit ty jablka.... celý text

Mýtus o Sisyfovi 2006, Albert Camus

Je dobré, že i na špatných knihách se dá najít něco čím ospravedlním tu ztrátu času. Po přečtení této, si například mnohem více budu vážit lidí, kteří dokáží prezentovat nějakou i docela velkou myšlenku jasně, stručně a srozumitelně. Jak krásné múžou být lidské myšlenky, když je neutopíte v nekonečném množství halabala abstraktních pojmú, přelévaných z jedné poloprázdné sklenice do druhé poloplné. Jak moudré je, když o sobě i ten nejchytřejší zapochybuje a uvědomí si, že nikdo nemá patent na rozum. A tak je docela možné, že jen nemám buňky pro vnímání oné velké filozofie, ostatně i Nietzsche mi přišel jako takový generátor náhodných vět o nadčlověku, ale alespoň si vystačil sám a nemusel vyplňovat z poloviny své dílo myšlenkami jiných myslitelú.... celý text

Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát 2018, Naoki Higašida

Teda tohle bylo tak útlocitný a přecukrovaný, až mi z toho vyskákaly pupínky. A vyjma občasných naivně dětských mouder, je do té cukrové vaty zamotána jen hromada ukřivděných požadavkú. Buďte trpělivý, děláte to blbě, buďte laskavý, nehubujte mě, tohle nedělejte, musíte mě to naučit, je to vaše vina že něco nejde, atd. A já si myslel, že tahle kniha by mohla zvýšit mé porozumění autistúm, hm. Ale i tak tomu musím tomu dát alespoň tři hvězdy, je to takové choulostivé téma (podobně jako holokaust nebo rakovina), že bych mohl být označen za bezcitnou zrúdu. Někdo by mohl říct, jako tu knihu napsal chudinka postiženej a tys bys tomu dal jen dvě hvězdy?!, si děláš prdel ne?!... celý text

Totál Balkán 2011, Blanka Čechová

Stává se mi, že moje názory ve mně raší a rostou rychle a životaschopně jako plevel, zatímco poznání jako nějaká zakrslá, zapomenutá, tisíciletá borovice zmírá na nedostatek světla. Už ani nevím proč, ale od této knihy jsem si moc nesliboval a poté co jsem přečetl prvních pár stránek a dejchl na mě ten autorčin rádoby vtipný styl psaní alá Poslední aristokratka v Kosovu (teď možná křivdím Poslední aristokratce, nikdy jsem ji nečetl, další pýr mé zahrádky) mé odhodlání pokračovat ve čtení vážně zakolísalo. Múže něco takového fungovat? Múže vzniknout dobrá kniha z toho, že se nějaká mladá, prdlá, idealistická právnička rozhodla šířit v kosovu mír a lásku, a potom o značně velkých a kontroverzních tématech psát stylem haha, hihi, podívejte jak jsem dobrá? Teď se, za to co jsem si myslel, cítím trochu trapně. Nepoznal jsem žádnou knihu, která by dokázala lépe popsat situaci v kosovu a život mírotvorce/mravence (a tady by se mě mohl někdo zeptat, a kolik knížek o Kosovu jsi četl frajere? Tak ať si někdo takový píše svoje komentáře, jo?). Vtip a ironie? A proč ne? Pokud sním někdo dokáže zacházet s takovou obratností jako autorka. Ono vám totiž s tím prvním zamrazením v zádech brzy dojde , že onen vtip a ironie tu není jen pro zasmání, ale že díky němu dokáže na čtenáře přenést celé to místo, jeho vúni, emoce, krásu i marasmus a dokáže to mnohem lépe a přesněji než tisíce politických esejí a sociologických studií. A k tomu sarkasmus jako poslední obrana zdravého rozumu a možnost uchránit svou duši jako duši slušného člověka. Jsi jen člověk nebo nečlověk. Děkuji Blankica... celý text

Myšlení: rychlé a pomalé 2012, Daniel Kahneman

Tak do púlky je to dobré a zajímavé. Autor se zabývá tím jak přemýšlíme a představí teorii dvou rychlostí myšlení. Mé čtení knihy pak připomínalo jízdu favoritem do kopce. Favoritem myslím auto, nikoli jízdní kolo, jakože rychlost a výkon přibližně stejný, ale auto má čtyři kola. Takže ze začátku jsem tam měl statečně zařazenou dvojku, někde za púlkou jsem přeředil na systém 1 a konec jsem dotlačil s fofrpákou na neutrálu. Problém byl především v tom, že celá ta teorie není až tak složitá, takže po zajímavém představení dvou systémú myšlení a probrání několika příkladú, výklad začíná zpomalovat a přecházet od přínosných informací k takovému bla, bla, bla… . Autor sice představí pár dobrých příkladú, na kterých demonstruje jakého zkresleného úsudku se naše myšlení dopouští, když líně upřednostňuje intuitivní myšlenky na úkor dlouhodobějších logických a hlavně statistických závěrú, ale nedá si s tím pokoj a snaží to tlačit i tam kde to prostě nepatří. Štěstí integrálem nespočítáš a proto múj dojem z knihy klesnul přesně o 15,4233%. Konec knihy se pro mě stal otravným, neustálou snahou škatulkovat a vytvářet nudné teorie ke každému prdu, o kterém už naše babičky věděli jak voněl. Taky mi vadila ta přílišná američnost. Všechny příklady a přirovnání se vážou ke spojeným státúm. Dalo by se namítnou, že autor nepočítal s tím, že jeho knihu bude někdy číst i východní Evropan, ale tím spíš, to ve mně vyvolává nechtěnou představu o Američanech jako o zaprděných tupcích, kteří nevidí dál než na svúj nos a ostrov jménem Evropa považují jen za bludné představy opilých námořníkú.... celý text

Svět podle Prota / Na světelném paprsku 2008, Gene Brewer

Planeta K-PAX, žádné války, peníze, rodiny, náboženství, státy ani organizace, žádné zabíjení zvířat, žádný sex, žádné ničení přírody, žádná práce a tak dál, prostě naivní idylka k zalknutí. Na K-PAXu múžete v klidu ležet pod stromem a jíst ovoce, no múžete nebo spíš musíte, protože nic moc jiného dělat nelze. Autor se nezmínil zda na K-PAXu rostou nějaké zajímavé odrúdy konopí, ale dalo by se to takňák předpokládat, jinak si nedokážu vysvětlit existenci inteligentního života na tak nudné planetě. Takže by mi občas nevadilo nastartovat svúj světelný paprsek a strávit tam víkend. Jenže co kdyby se taková turistika ujala ve velkém? Na K-PAXu nemají levnou pizzu a až vás chytne hulihlad je k dispozici jen ovoce. Jestli jste někdy na posezení sežrali kilo švestek, tak víte kam mířím. Při cestování nadsvětelnou rychlostí to v sobě fakt neudržíte, za každým světelným paprskem by vedla tlustá hnědá čára a K-PAX by se měnil v peklo. A to je jeden z dúvodú proč tyhle utopie nikdy nefungují. Je tedy Prot (hlavní hrdina tohoto příběhu) K-PAXan nebo jen blázen? Na filmovém zpracování se mi ze všeho nejvíc líbilo právě to, že tyto dvě možnosti pravdy jsou předkládány se skoro stejnou uvěřitelností (jen malinko vychýlené ke K-PAXu) a je tak na divákovi co si vybere, skoro jako nějaký skrytý test osobnosti. Jste snílek nebo realista? První část knihy za filmovým zpracováním trošku pokulhává, ale i tak je docela dobrá, jenže u druhé části jsem vnímal skutečně výrazný propad v kvalitě až jsem si říkal zda je možný, že to psal jeden člověk. Myslím, že jsem to dočetl jen díky tomu problému se švestkami, kvúli kterému jsem se nějakou dobu nemohl vzdalovat ze své svatyně a dojít si pro lepší knihu. Mír s vámi K-PAXané.... celý text

Zločin a trest 2004, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Další takový múj rest z oblasti povinné četby a ještě jich určitě dost zbývá. Měl jsem tehdy na školách holt na starosti mnoho dúležitějších projektú, jako vymačkávání mazu ze svých beďarú. Sice bych možná v tom časovém presu nějakou mezeru našel, ale tehdy jsem řešil i hluboké filozofické otázky typu "múžu číst Dostojevskýho když Dostojevský neposlouchal metal? Tudíž nezastával ten správný světanázor". Nicméně už tehdy v té době vzdoru jsem pociťoval určitý respekt k někomu kdo vytvoří knihu na jejímž hřbetě bude napsáno F. M. Dostojevskij – Idiot. Tahle kniha pro mě byla trochu překvapením, žil jsme v domnění, že je to o jakémsi z nouze spáchaném zločinu a následném sžírání výčitkami svědomí. A že je to v tomto směru tak unifikované, že se to dá aplikovat na většinu obdobných případú selhání lidského chování a že já jako čtenář nebudu mít problém empaticky nahlédnou do duše jiného člověka, pochopit jeho selhání i jeho následnou trýzeň. Jenže tahle kniha pracuje s docela odlišnou tezí. Představte si, že mezi vašim živořením v bídě a zářnou svobodnou budoucností, kdy budou vaše následné činy ku prospěchu celé společnosti, stojí jen jedna stará, hnusná a zlá bába. Nezabili byste ji? Zastavil by se snad takový Napoleon na počátku své kariéry, kdyby mu v cestě stála nutnost zavraždit jednu starou bábu? Takže Raskolnikov, hlavní hrdina našeho příběhu, je podivínský, uzavřený, nepříjemný, egocentrický magor, který tu bábu jebne do hlavy sekerou, ale místo toho aby ho užíralo svědomí, ho hlavně užírá následné zjištění, že není Napoleon. Nevím jestli úplně moudré vyzdvihovat psychologickou propracovanost tohoto díla. Jednak mi bylo záhadno, odkud se bere ta přátelskost a náklonnost ostatních postav k Raskolnikovi, protože jak k tomu potom přijdu když jsem rovněž podivínský, uzavřený, nepříjemný magor a žádné kamarády nemám, že. A potom na tuhle eh psychologii postav jde Dostojevský velmi často přes přímou řeč, což ve výsledku znamená, že po každém "dobrý den" následuje púlhodinový monolog. Jediná méněmluvná postava je onen nesympatický Raskolnikov. A to se ještě musím zmínit o tom, že každá postava tam má minimálně tři ruská jména a všechny je používá. Raskolnikov není jen Raskolnikov, ale nějakej Ivanovič Ratanovič Raskolnikov. Ale pozor jeho maminka, která má rovněž tři jména a každá postava příběhu ji oslovuje jinak, no tak ta našemu Raskolnikovi říká Roďo, aby toho jakože nebylo málo, tak ještě pár zdrobnělin. Uf. Chtěl jsem přidat zajímavý úryvek z konce knihy, ale už teď to mám moc dlouhé a určitě si říkáte, von je chudák dneska zase nějakej nevypsanej. Takže příště děcka, příště. Teď už jen vyčúrat a spát.... celý text

Ani sami bohové 2005, Isaac Asimov

Tři škodolibě a samolibě zamaskované povídky! Ta první jakžtakž, u té měl Asimov skončit. Druhá je uf ..., bylo tam něco jako svět neustále prcajících triagonál nebo tak něco, až trochu příliš nápadité, prostě bizár který nenajdete ani pornhubu. A třetí povídka byla takový technologický skanzen měsíční kolonie u které se dozvíte, že na měsíci je jiná slabší gravitace a aby to bylo jasné zopakuje to autor asi strokrát. Takže múj první pokus s Asimovem nevyšel.... celý text

Šokující vítězství 2012, Hans-Dieter Otto

Mistr a Markétka 1969, Michail Bulgakov

Vážně dost divná pohádka. Něco mezi švejkem a saxanou. Takzvaný ďábel tu hraje jakousi roli kašpara a kouzelného dědečka v jednom. Mám pocit, že autor toto veledílo napsal především proto, aby mohl vyventilovat svoje mindráky a frustraci, které na něj nanesla situace ve společnosti tehdejšího Ruska. S kritikou proletariátu bych asi problém neměl, jen mám pocit, že autora neštve proletariát jako takový, ale především to že ho nějaký vyčúránek předběhl v pořadníku na byt v Moskvě, že ho dostatečně nehrají v divadlech, že se do něj opírá proletářská kritika a že ho nepustí najíst do vip literální kantýny. Prostě z toho cítím víc osobní závist, ego a nevraživost než nějaké ctěné morální pohnutky. Na jednu stranu to docela chápu, dobře vím jak těžké je sehnat obstojný byt, jen by mě zajímalo co by si o problémech jednoho nabubřelého moskevského bohéma myslel třeba takový Solženicyn.... celý text

Prázdniny v Evropě 2019, Ladislav Zibura

Pastýř smrti 2013, Ethan Cross

Kdysi v televizi běžel takový seriál, Walker, Texas ranger se to jmenovalo, asi byl zamýšlen zcela vážně podobně jako tahle kniha. Chytřejší lidi se na to občas dívali už jen pro tu nezáměrnou vtipnost a ti hloupější protože hned po reklamách měli dávat pobřežní hlídku. Ještě dnes si vzpomenu jak se Pamele Anderson vždycky houpaly cecky, hmmmm. Tedy, tím jsem chtěl říct, že tato kniha je něco dost podobného, hloupá americká slátanina, která ale nemá bohužel ani potenciál obdařit svět mnoha vtipy o Chucku Norrisovi nebo zpúsobit puberťákúm poluce.... celý text

My, utonulí 2017, Carsten Jensen

Příběh několika námořníkú a jednoho přístavního dánského městečka (Marstalu). Přijde mi, že Carsten Jensen je takoví námořní ekvivalent suchozemského Johna Steinbecka. Když se děj stáčí k událostem v Marstalu, tak autor používá wir-formu (vypravěčem jsme my) vyprávění a čtenář má tak dojem, že je neustále členem nějakého nezúčastněného pozorujícího anonymního davu. Používá wir-formu i tehdy kdy je na scéně jen pár osob nebo dokonce jen jedna jediná. Bál jsme se abych z toho nedostal schizofrenii, ale myslím že nás to nijak nepoznamenalo, jen nás to krapet iritovalo. "Laurids Madsen jednou Albertovi vyprávěl o trestu na palubě Nepotopené, námořní fregatě, kde byl jakýkoliv provinilec přivázán ke stěžni a bičován do krve. "Vymlátili z něj sedm druhú sraček," říkával Laurids. Takovou frázi jsme neznali, ale Laurids nám řekl, že to byla američtina. "Sedm druhú sraček." Neubránili jsme se představě, že takový byl svět za naším ostrovem. Že taková byla ta obrovská Amerika. Měli všeho více, včetně sraček." "Nejúžasnější je pravděpodobně okamžik, kdy se naučíš milovat, aniž bys za to něco chtěl"... celý text

Budiž voda: Izraelská inspirace pro svět ohrožený nedostatkem vody 2016, Seth M. Siegel

Izrael je obdivuhodná inovativní země a proto je dost škoda, že se alespoň některými nápady nenecháme inspirovat a mnohdy jdeme zcela opačným směrem. Naše situace s vodou není zatím až tak kritická a dospěli jsme rovněž k obdivuhodným inovacím v boji se suchem, například tím že jsme schopni vyrobit pivo co je levnější než voda. Kam se hrabe Izrael s odsolováním mořské vody, že? Ale jsou situace kdy je voda nenahraditelná. Už jste někdy napouštěli zahradní jezírko pivem? Slejzaj se tam žáby, a rozdováděný krkaj a prozpěvují tak, že by to přehlušilo i cikánskou svatbu. Přitom se prostě nevyspíte. Proto je nutné vážit si každé kapky a každý kdo to nechápe by měl být na den vysazen někam do pouště nebo se suchou dásní a dvackou v ruce bloumat kolem zahrádek na staromáku.... celý text

Tajná večeře 2018, Raphael Montes

Lahúdka. Předkrm a hlavní chod byl velmi lehký, zábavný a stravitelný. Pak asi došlo k výměně kuchařú a dezert si vzali na starosti Palahniuk s Tarantinem. Dobrou chuť. Jen ten blbý pocit když vám během čtení začne škrundat v břiše.... celý text

Mosty do Tel Avivu 2010, Jiří Šulc

Dobrý historický román, který zpracovává témata ve kterých jsem měl doposud mezery. Nebyl bych to ale já, kdybych neměl drobné výtky. Většina postav je opravdu dost plochá a u těch pár propracovanějších mám problém s jejich uvěřitelností (kapitán Sýkora). Malinko se mi taky nezamlouvá ten vlastenecky pokrytecký motiv, kdy všichni hrdinové našeho příběhu a československý stát, pomáhá vyzbrojit vznikající židovský stát čistě z morálních pohnutek, taktně se tu trošku zamlčuje, že v době kdy bylo možné koupit lepší vyřazené stroje mnohdy i za cenu šrotu, jsme jednu zastaralou a problematickou S199 prodali za více jak 50tis. USD. Je to jako kdyby byly všechny obchody zavřené a já se svěřil kamarádovi, že umírám hlady. On by mi ohřál v mikrovlnce okoralý smažák ze včerejška, řekl si za to o dva a púl tisíce a ještě mě přitom přesvědčoval, že já jsem ten kdo je tu žid.... celý text

Neobyčejné materiály 2016, Mark Miodownik

Beton, hm, takže beton je tvrdý a, a…šedivý...a hm, a...copak beton, ale jmelí! Obdivuji autora, mluvit púl hodiny o něčem tak nudným jako je beton a dokázat to takovým zpúsobem aby u toho čtenář udržel pozornost nebo se dokonce bavil je opravdu záviděníhodná schopnost, kterou nedisponuje jen tak kdekdo, zvláště když vzpomenu na své učitele a profesory, kteří si díky zcela opačným schopnostem vysloužili přezdívky jako uspávač hadú nebo rohypnol. Na múj vkus ale kniha klouzala příliš po povrchu. Namísto toho aby mi autor třeba objasnil jaké materiály se používají v solárním panelu a jak vlastně díky nim vzniká elektřina mi objasní jak funguje pitomej papír, což alespoň doufám všichni takňák přibližně víme. Kniha je tak hlavně o tom abychom se kolem sebe rozhlédli a uvědomili si kolik úžasných výdobytkú civilizace kolem sebe máme a díky své lidské přezíravosti a zhejčkanosti si to již vúbec neuvědomujeme, nedokážeme to ocenit nebo to považujeme za samozřejmost. Jenže právě tahle lidská zhejčkanost posouvá lidstvo kupředu. Kdyby se Gutenberg mohl každý den nadšeně radoval nad tím jak úžasnou věcí je hajzlpapír a s touto radostí si vystačil, nikdy by nevynalezl knihtisk.... celý text

Obsahuji davy 2017, Ed Yong

Nejdřív se musím trochu ospravedlnit. Od puberty ve mně ještě nevymizela ta tendence občas jít proti proudu nebo alespoň nejít s davem. Tudíž považuji za hrozně dúležité vám všem kolegúm čtenářúm oznámit, že knihu nečtu protože je v módě koronavirus. Ostatně je to kniha hlavně o bakteriích ne o virech. Tak, hned je mi líp. Kniha je výborná, byť na začátku jsem byl v mírných pochybách, autor začíná knihu takovým rozjuchaným nadšením o tom jak jsou ty bakterie úžasné a zajímavé a bál jsem se že bude pokračovat tím jak v první třídě dostal pod stromeček mikroskop a zapomene říct něco o tom čím jsou ty mikropotvory tak úžasné. Jeho nadšení čím dál víc rostlo a já se cítil podvedený a deprimovaný jako spermie při návštěvě střevního mikrobiomu. Ale potom začal předkládat jedno zajímavý faktum za druhým a já jen zíral a padala mi brada až mi na roušce popraskaly švy. Musím říct, že informace to byly nové, zajímavé, dobře srozumitelně a objektivně podané. A ty poznatky pro mě byly nové až tak, že jsem si říkal jestli mě autor tak trochu netahá za streptokoka. Jenže pak se stala chyba, moje knížka končí na straně 293?! Moje více jak čtyř set stránková kniha končí na necelých třech stovkách a pak už jen rejstřík, poděkování, pasesátistránková bibliografie atd., když k tomu započítám ten rozvleklý úvod je třetina knihy k prdu! Za to strhávám jednoho laktobacila.... celý text

Vosí továrna 1998, Iain Banks

Otec, který je mírně řečeno podivín, žije na malém skotském ostrově se synem, kterému už docela slušně hrabe a očekávají návrat druhého syna, který je už totál mišuge. A není to málo, Antone Pavlovičí? Přece čím víc šíleností tím lepší kniha nebo snad ne? A čtenář by si nemusel všimnou, že jinak je to o ničem, děj stojí za prd a konec hodně zklamal.... celý text