1. Domů
2. Autoři
3. Raphael Montes
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 2
• Bazar 3
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Raphael Montes

Tajná večeře

„Kniha začíná docela zajímavě a první kapitoly mě dokázaly vtáhnout. Objevilo se i několik nečekaných zvratů, které slibovaly, že by se příběh mohl vyvíjet zajímavým směrem. Nakonec ale děj působil spíš jako lehčí „béčková“ záležitost, která mě nedokázala udržet v napětí. Postupně jsem ztrácela motivaci pokračovat a poslední stránky jsem už jen zběžně přeskočila.“... celý text
— tuomi

---

Báječné dny

„Ani nevím, kde jsem ke knize přišel, na to už si nevzpomenu. Ale tento příběh z hlavy jen tak nedostanu. Je těžké pasát něco, aniž bych dal sebemenší náznak spoileru, ale je to tak stejné a jiné zároveň, že to opravdu stojí za to. Prostě fantastické!“... celý text
— stanislav0373

---

Báječné dny

„Páni. Tahle kniha je až nechutně nápaditá a tiše zvrácená. Fantastické čtení, obzvlášť pokud hledáte knihu, která vás rozpláče nad dokonale nespravedlivým koncem.“... celý text
— MichelleKing

---

---

Báječné dny

„Chcete strávit pár báječných dní ve společnosti své životní lásky? Proč ne... Nezapomeňte si zabalit notnou dávku sedativ, šestery pouta, dva roubíky, kříž na upevnění nohou a rukou a taky prostorný kufr, ve kterém budete moci svoji vyvolenou pohodlně převážet... Ona s Vámi totiž nepojede dobrovolně! Teo Avelar je na první pohled obyčejný mladík. Nadějný student medicíny a vzorný syn starající se o ovdovělou matku na invalidním vozíku. Že s ním ale není něco v pořádku, nám dochází hned v počátku. Teo tráví většinu volného času ve školní laboratoři a ještě raději na pitevně, kde také rozmlouvá se svou nejlepší přítelkyní. A pokud tušíte, že to asi nebude Teova spolužačka či místní laborantka, máte pravdu. Teovou nejbližší přítelkyní je mrtvola staré ženy, která po smrti věnovala své tělo na oltář vědy. A Teo ji důvěrně pojmenoval Gertruda. Pokud by Teovo podivínství začínalo a končilo zde, nebylo by to tak hrozné. To by se ovšem Teo nesměl nechat přemluvit svou matkou, aby jí doprovodil na narozeninovou oslavu kohosi, koho vlastně ani pořádně neznal. A tam nepotkal ji! Clarice je krásná, vtipná, což Tea okouzlilo. Trochu výstřední, vulgární, masožravá, s touhou se občas pořádně napít a kuřačka, což na ní Tea rozčilovalo. I přesto se do ní "zamiluje" na první pohled a protože Clarice je koketa zvyklá s kluky flirtovat hned při prvním setkání, nabyl Teo dojmu, že i on zaujal ji. Z nevinného prvního setkání se stává posedlost. Clarice je Teovou drogou. Lstí z ní vymámí telefonní číslo, adresu školy a nakonec se uchýlí i ke sledování, což ho dovádí až ke Clarice domů. A když jednou při sledování své vyvolené, nachází Teo Clarice zpitou pod obraz ležet na ulici, odváží ji domů, kde ho opilá Clarice představí své matce jako svého přítele. Věta vyřčená v opilosti se pro Tea stává novým impulsem. Jak by to asi vypadalo, kdyby s Clarice skutečně byli spolu jako pár? Pár fotomontáží a Teo vidí, jak krásné by to mohlo být. Když Clarice druhý den navštíví, všechno je ale jinak. Dozvídá se, že označení "přítel" byla jen zástěrka, jak uklidnit rozlícenou matku. Clarice o Tea nemá zájem, přítele už má a navíc odjíždí na nějakou dobu pryč, aby mohla v klidu psát svůj filmový scénář "Báječné dny" - road movie o třech přítelkyních. Zatímco jinému by odpověď ne prostě stačila, pro Tea je to jen další impuls. Impuls k tomu, že musí Clarice přesvědčit o své nehynoucí lásce, o tom, že i ona ho může milovat a že spolu mohou žít šťastně až do smrti. Co na tom, že Clarice s ním nechce mít nic společného. Jedna rána do obličeje a koňská dávka sedativ to spraví. Teo nacpe Clarice do obřího růžového kufru a jejich společné "báječné dny" mohou začít. Jak se hodí, že Clarice měla strávit několik týdnů mimo domov, alespoň ji nikdo nebude hledat. Stačí jen zavolat svojí a její matce, říct že spolu vyrážejí vstříc dobrodružství, aby Clarice mohla dopsat scénář a nikdo nic nepozná. Clarice tak tráví následující týdny střídavě pod vlivem sedativ, spoutaná a s roubíkem v puse, místy s možností psát scénář, ke kterému má ale Teo spousty výhrad a věří, že jen díky jeho poznámkám se z něj stane v budoucnu něco, co bude mít úroveň. Během toho samozřejmě nezapomíná Clarice přesvědčovat o své lásce a v podstatě ji přemlouvat, že i ona miluje jeho, jen o tom ještě neví. A takhle se to opakuje pořád a pořád dokola. Dny plynou, dvojice po čase a jedné hodně vypjaté situaci, která skončí několika pytli plnými lidských ostatků na dně jezera, mění prostředí odlehlého hotelu za naprosto opuštěnou pláž. Nakonec se ale přeci musí něco stát… a vzhledem k vývoji celého příběhu je konec jeden velký paradox... Můj dojem: Pro mě tak trochu pohádka pro dospělé o tom, jak psychopat ke štěstí přišel, protože to přesně konec knihy evokuje. Možná to až trochu působí jako lehký návod na to, že můžete svou urputností dosáhnout všeho, čeho chcete... Milujete ženu, chcete si ji vzít, mít s ní rodinu a žít s ní šťastně až do smrti? Proč ne. To že ona to vidí jinak, nemiluje vás a nechce s vámi mít nic společného je vedlejší. Stačí vytrvat, držet ji pevně pod zámkem a časem ve finále můžete být za hrdinu první kategorie, na kterého čeká svatba a spokojený život... Kniha je psaná lehkou, nenásilnou formou, kapitoly jsou vesměs kratšího ražení a celkově příběh krásně ubíhá. Jelikož se v příběhu všeho všudy objevují dvě hlavní postavy TEO a CLARICE (+ pár dalších vedlejších, s ne moc velkým prostorem - Teova matka Patricia, Claricina matka Helena, bývalý přítel Breno a další) nemá čtenář moc prostoru vybrat si svého oblíbence. Je to buď a nebo... Únosce nebo oběť... Vzhledem k tomu, že se ale v příběhu, alespoň na krátkou chvíli, role vymění a zdá se, že Clarice je ještě horší věznitel než Teo, nejsem si jistá, jestli s ní člověk dokáže sympatizovat. Clarice mě jako člověk vůbec nezaujala. Je nevyzpytatelná, nestálé, místy mi přišla lehce labilní... kdežto Teo, to je jiná kategorie... Dlouho se mi nestalo, že bych nějakou postavou skutečně tak opovrhovala. V každém si člověk něco najde, něco proč ho mí aspoň trochu rád, politovat ho, cítit s ním... Ale Teo se vymyká. Ne-sympatie, které vůči němu z mé strany vznikly hned v první kapitole se táhly celou knihou, občas se zvyšovaly (snižovaly jen minimálně) a vyvrcholili v závěru knihy, kdy jsem si skutečně přála, aby dostal za vyučenou. Nestalo se! Nutno podotknout, že brazilská populace není vskutku příliš náročná, jelikož titul je označován jakožto tamní bestseller. Protože i když příběh samotný je skvěle vymyšlený a propracovaný, konec už trochu pokulhává. Policista, jenž vyšetřoval záhadné zmizení Claricina bývalého přítele Brena, byl zcela jistě přesvědčený, že Teo má ve všem prsty. Nakonec ale záhadně o případ a Tea samotného ztratil zájem. Teo mu prostě řekl, že výpověď jedné ze svědkyň je krajně nevěrohodná a policista se s tím spokojil. Takhle to přeci jenom asi nechodí. Stejně jako fakt, že po autonehodě nechala rodina Clarice převést do špičkové nemocnice, kde bych tedy očekávala účast špičkových doktorů, kteří ale stejně nepřišli na zranění způsobené úmyslně v bojových podmínkách a s ametérskými nástroji. Na to jsem totiž spoléhala, že objeví zranění a zjistí, že bylo způsobeno úmyslně. Opět se tak nestalo. Nakonec snad jen, že bych ocenila, kdyby se vydavatelství ve snaze zvýšit prodejnost knih vyvarovala větám typu "STEJNĚ NAPÍNAVÉ JAKO FILMY ALFREDA HITCHCOCKA A HORORY STEPHENA KINGA" na obálkách knih... Protože každému kdo viděla byť jen jediný film A. Hitchcocka a četl cokoli od Stephena Kinga, ví, že i kdy Báječné dny jsou dobrou knihou, dílům těchto dvěma velikánů sahá sotva po kolena.“... celý text
— ThePeace135

---

Báječné dny

„Teo Avelar je tak trochu podivín. Žije v bytě se svojí matkou, která je na vozíku. Společnost jim doma dělá matčin největší miláček - retrívr Samson. Teo tráví hodně času v univerzitní laboratoři, kde při hodinách patologie rozmlouvá se svou mrtvou svěřenkyní. Bere ji jako svou kamarádku a stejně se k ní i chová. Jelikož netuší, jaké bylo její pravé jméno začal jí říkat Gertruda. Všechno vypadalo stereotypně až do doby než potkal Clarice na párty, kde vůbec nechtěl jít, nicméně nic jiného mu nezbylo, jelikož dělal své matce doprovod. Clarice je sympatická mladá dívka, ambiciózní studentka, která si umí užívat života. Clarice má v plánu do budoucna psát scénáře, jeden takový má rozpracovaný i nyní. Jedná se o road trip s názvem "Báječné dny," který pojednává o třech kamarádkách vydávajících se po Brazílii, aby potkaly pravou lásku. Teo je Clarice naprosto posedlý. Začíná si o ní zjišťovat spousty informací a uchýlí se také ke sledování. Když jej Clarice před svou matkou nazve svým přítelem, Teo se naprosto zblázní a začne fantazírovat o tom, jaké by to vlastně bylo, kdyby spolu s Clarice chodili. Jednoho dne vše zajde až tak daleko, že se Teo uchýlí k únosu. Aby nebyl nápadný, tak Clarice nacpe sedativy a narve ji do cestovního kufru, odhodlaný podniknout s ní výlet podle jejího scénáře a získat si její srdce. Teo postoupil o další krok kupředu. Potřeboval ji nějak umlčet. Zvedl tu knihu z kufru a surově s ní praštil Clarice po hlavě. Byla to jedna Clarice proti druhé Clarice. Uhodil ji ještě několikrát, dokud dívka před ním nezmlkla. Její nehybné tělo leželo natažené na konferenčním stolku. Z rány na krku jí vytékala krev a stékala na několik košil, které byly položené na zemi. Báječné dny mě nalákaly nejen svou zajímavou anotací, ale také přirovnáním ke Kingovým hororům, které je uvedeno na obálce. Jak jistě víte, tak S. King je mým oblíbeným autorem, takže jsem byla upřímně zvědavá. Jestli jsem byla s knihou spokojená se dozvíte v následujících řádcích. Jako první se spolu klasicky podíváme na obálku. Ta je jednoduchá, ale odpovídá ději v knize. Kufr značí cestování, ale také přepravu Clarice. V knize na nás čeká celkem 32 kapitol, které bych zařadila mezi krátké. Na konci knihy na nás čeká autorova poznámka a nechybí ani závěrečné poděkování. Kniha měla ze začátku velice slibný rozjezd, Teo byl taková zvláštní postavička, která si vypěstovala vztah k mrtvému tělu ve školní pitevně a po pár stranách se stal posedlý sympatickou Clarice. Říkala jsem si, že by čtení ve stejném duchu, jako na začátku, mohla být opravdová pecka. Opak byl ale pravdou a já jsem se při čtení sice nenudila, nicméně kniha pro mě postrádala jakýsi náboj. Při čtení si mé sympatie nezískal záporný Teo ani oběť Clarice. I přes to, že se kniha čte úplně sama a díky krátkým kapitolám stránky ubíhají pod rukama, jsem se v průběhu čtení nemohla ubránit pocitu, že celé tohle dílo bylo spíchnuto horkou jehlou. Moc mě mrzel celkový nepoměr v knize, kdy se příběh táhl a pak přišla akce, které bylo více, aby se příběh mohl zase táhnout do další akce. Co se mi opravdu líbilo, bylo vykreslení Tea, jako psychopata, který se zamiloval do Clarice a viděl jen to, že bude jejím partnerem. Vůbec ho nezajímalo, že Clarice k němu nic necítí a že ji vlastně unesl. On si myslel, že všechno to, co provádí je ku prospěchu věci. Návaly vzteku i nenávist vůči homosexuálům, jistá žárlivost na psa své matky, všechny tyto věci byly popsány naprosto úžasně a tato linka mě vážně bavila. Závěr knihy byl až zbytečně překombinovaný a i když nechci být za šťárala, tak se v něm objevilo spousta nelogických věcí. Chování Clariciny matky mě zarazilo až do země a neschopnost lékařů odhalit původ zranění mi také přišla poněkud přitažená za vlasy. Pokud se tato kniha stala hitem v Brazílii, tak tamním čtenářům opravdu stačí asi málo a nebo se jedná o sílu reklamní kampaně. Velice by mě zajímalo, jak a kdo, přišel na podobnost této knihy se S. Kingem a A. Hitchcockem, jelikož toto přirovnání mi přijde vedle jak ta jedle. Podtrženo, sečteno - jedná se o čtivý příběh, který se ovšem na úplnou TOPku asi nevyšvihne. Za sebe můžu říct, že nenadchne, ale ani neurazí. Jedná se o průměrný thriller, ideální na poklidné odpoledne nebo dovolenou.“... celý text
— Blaufik