Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát

Naoki Higašida má autismus těžkého a neverbálního typu. Časem se ale naučil se světem komunikovat pomocí kartonové tabulky, na které ukazuje jednotlivá písmena, a je tak schopen vyjadřovat svoje myšlenky, pocity, psát knížky a lidem tak ukazovat, že i když někdo nemluví, může jeho vnitřní svět být velmi bohatý.
Možná jste zaregistrovali Naokiho dřívější knihu A proto skáču , kterou napsal ve 13 letech.
Kniha Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát pak obsahuje krátké postřehy a příhody napsané mezi osmnácti a dvaadvaceti, v nichž Naoki popisuje jak on kvůli autismu funguje a jak vidí svět.

---
Dřív mi vůbec nešlo vyrábět věci z papíru, ale teď už to zvládám sám, což mě moc těší. Kdykoliv něco vyrobím, mám si na to za odměnu nalepit nálepku. Napoprvé jsem z papíru vyrobil zajíčka, a tak jsem si na něj dal nálepku s obrázkem zajíčka. Jenže když jsem pak vyrobil šneka, žádnou nálepku s obrázkem šneka jsem nenašel. Zeptal jsem se maminky, co mám dělat, a ona řekla, že je to za odměnu, takže si můžu vybrat. „Nalep si tam, co se ti líbí," řekla mi, a já měl hned problém. To proto, že když se mi něco líbí, znamená to pocity. A ty se mi špatně vyjadřují, tím pádem mi dělalo potíže vybrat nálepku, která by se mi líbila. Sáhl jsem tedy po jedné nálepce. Byla na ní panda. Maminka řekla: „Přesně tak, Naoki, vyber si tu, která se ti líbí." Určitě je od té doby přesvědčená, že se mi líbí pandy. Nemluvící děti s autismem mívají taková nedorozumění asi často.
Když slyším „vyber si nálepku, která se ti líbí" nebo ',jakoukoliv nálepku, která se ti líbí", nedokážu si vybrat. Najednou mám v hlavě prázdno, stejně jako když nedokážu promluvit. To se mi děje, kdykoliv mám vyjádřit své pocity nebo myšlenky. Vyberu si pak obvykle to, co mé zaujme. Nemusí to být to první, co uvidím, ani něco hodně nápadného. Je to prostě něco, co jsem náhodou uviděl. Sám o tom nijak nerozhoduju. A když mě u toho navíc někdo pozoruje a řekne něco jako „tak tobě se líbí nálepka s pandou" nebo „tak je to správně”, vybírání nálepky a panda se mi propojí. A v duchu si utvořím vzorec, že zvolit pandu je správné řešení. Ten vzorec si potom dokážu vyvolat znovu, takže v podobné situaci si vždycky vyberu pandu. Takže vybírání pro mé není vůbec tak zábavné jako pro ostatní děti.
Vždycky je pro mě snazší vyvolat si nějaký vzorec než čelit neklidu plynoucímu z toho, že nevím, co mám dělat. Asi je to tak v pořádku, jen bych chtěl, abyste věděli, že takhle přemýšlím.


Tuhle jsem chtěl poděkovat svému asistentovi, že mě vzal ven a zase doprovodil domů, ale místo abych řekl „děkuji pěkně", řekl jsem „ahoj a přijď brzy". Jsou to tak jednoduchá slova a tolik jsem je trénoval, a stejně jsem to nezvládl. Mluvit je pro mě prostě těžké. Teď vysvětlím, co se mi odehrávalo v hlavě, když jsem se přeřekl:
1) Usmyslel jsem si, že asistentovi řeknu zdvořilostní frázi. (Slova „děkuji pěkně" mám v hlavě zařazená v kategorii „zdvořilostní fráze".)
2) Chci poděkovat, ale v hlavě mám najednou prázdno.
3) Nevím, co si počít.
4) Podívám se dolů a všimnu si bot mého asistenta, který se mnou stojí v předsíni.
5) Vzpomenu si na tatínkovy boty, které taky bývají v předsíni.
6) Vybaví se mi, jak tatínkovi říkám před odchodem do práce „ahoj a přijď brzy".
7) Vzpomenu si, že musím něco říct.
8) Z pusy mi vylétnou ta slova, na která jsem si vzpomněl: ',Ahoj a přijď brzy."

--
Z předmluvy Davida Mitchella, jehož syn má také neverbální autismus:

Co když je současná mainstreamová domněnka, že lidé s těžkým autismem trpí současně i těžkým intelektuálním postižením, největším omylem o autismu za toto desetiletí? Co když Naoki strefil přímo do černého, když v této knize vyjadřuje přesvědčení, že si pleteme komunikační dysfunkci s dysfunkcí mentální?
Má žena a já jsme dospěli k záběru, že neuškodí „doufat v nejlepší“ a brát to tak, že se někde v té chaotické změti autistických projevů našeho syna nachází bystrý a vnímavý - třebaže zoufale osamělý - pětiletý chlapec. Přestali jsme na základě toho, že v životě ještě neřekl jediné slovo, automaticky předpokládat, že nám nerozumí.

Asi nejpoučnějším zážitkem pro mě bylo, když mi jedna z mých spolupracovnic z rozhlasového programu na rovinu řekla, že A proto skáču nemůže být autentickou výpovědí, protože Naoki používá metaforu, a lidé s těžkým autismem ani nerozumí, co to metafora je, natož aby ji uměli použít. Ve skutečnosti jsem na vlastní oči při několika příležitostech viděl, jak Naoki vyťukává na svou tabulku přirovnání i metafory, ale toho dne jsem se ocitl v bezvýchodné situaci, kdy jsem ujišťováním o vlastní pravdomluvnosti své žalobce pouze přesvědčoval, že není kouře bez ohýnku. Syn mé kolegyně měl rovněž těžký autismus a já se usilovně pokoušel chápat její rozhořčení. Když se dozvíte, že jste celou dobu podceňovali potenciál svého dítěte, zní to jako obvinění, že se spolupodílíte na jeho věznění - a která milující a obětavá máma nebo táta by tohle dopustili? Zastřelit posla je o něco méně komplikovaná reakce.