Mýtus o Sisyfovi

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Přestože se Albert Camus vytrvale distancoval od toho, aby byl označován za filozofa, lze pro jeho Mýtus o Sisyfovi (1943) sotva najít příhodnější označení než „filozofický esej“. V každém případě se jedná o jedno z nejpůsobivějších pojednání o lidském údělu: Camus nám v něm předvádí vrcholně absurdního hrdinu – Sisyfa, kterého bohové odsoudili k nejstrašnějšímu trestu, jímž je zbytečná a beznadějná práce. Neexistuje-li posmrtný život a je-li absurdno podstatou lidské existence, jak s tímto absurdnem žít? Zcela logicky proto začíná kniha úvahou Absurdno a sebevražda: „Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filozofickou otázku.“...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15180/mytus-o-sisyfovi-QWe-15180.jpg 4187
Žánr
Literatura naučná, Filozofie
Vydáno, Garamond
Orig. název

Le Mythe de Sisyphe, 1942

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (21)

Kniha Mýtus o Sisyfovi

Přidat komentář
bigbabe
18. dubna

No, tak jak je mým zvykem, nic si předem o knize nezjistím a většinou i zapomenu, proč a kdy jsem se rozhodla, že si jí dám do nepsaného seznamu "Chci si přečíst".
Dlouho kniha nebylo vůbec o Sisyfovi, ale samozřejmě chápu návaznost.
V jedné krátké kapitole jsem se dočkala.
Další kapitoly o "smyslu" Zámku, Procesu a Proměny - dvě z těchto knih jsem četla, ale ani v těchto kapitolách jsem se o jejich smyslu a cíli nic nedozvěděla.
Nelituji, že jsem strávila neděli s touho knihou, ale filozof ze mě nebude.

Česneksmedem
02. dubna

„Veškeré velké činy a veškeré
velké myšlenky mají směšný začátek.“
Citát z knihy

Tohle bylo tak hutné, že vůbec nemíním předstírat, že jsem vše pochopil. To ani náhodou. Na druhou stranu z toho nemám ani nepříjemný pocit, protože vždy narazíte na někoho, kdo je prostě chytřejší a v dané oblasti daleko před vámi.
Vlastní mýtus o Sisyfovi je zlomkem a zároveň základem této knihy. Každý z nás alespoň někdy pozná ten pocit beznadějné a zbytečné práce. Pokládám ale za jednu z nejdůležitějších věcí v životě se z něho nepos..t a dojít s radostí a zvídavostí až na konec své cesty, svého údělu či chcete-li osudu.


Andre2609
14. ledna

,, Není slunce bez stínu a je třeba
znát noc... "

..., Po této dlouhé námaze, měřené prostorem bez oblohy a časem bez hloubky, konečně Sisyfos dosahuje cíle.
A za několik okamžiků vidí, kterak se balvan řítí zpět, odkud jej bude muset
znovu dopravit na vrchol.
A Sisyfos se vrací znovu dolů na úpatí...

A právě jak se vrací, uprostřed této přestávky mne Sisyfos zajímá. Tvář, která je v neustálém styku s kameny, se už sama stala kamenem...
Vidím jej, sestupujíce zase, krokem těžkým, ale pevným k muce, jejíhož konce nepozná. Tato chvíle, která se podobá dýchání a která se opakuje se stejnou jistotou jako jeho neštěstí, tato chvíle je chvílí vědomí...

Sisyfos, proletář bohů, bezmocný a vzpouzející se, je si vědom dosahu svého bídného údělu: je to úděl, nač myslí během svého sestupu. Jasnozřivost, která zavinila jeho utrpení, znemožňuje současně tomuto utrpení jeho vítězství...

,, Není osudu, který by nebylo lze překonati pohrdáním... "

Je-li Sisyfův sestup sestupem do bolesti, může někdy být stejně sestupem do radosti...
Není to přehnaný výraz. Představuji si Sisyfa, vracejícího se ke svému balvanu, kdy bolest byla ještě živá.
Pokud obrazy země vězí ještě příliš
v paměti, v době, kdy volání štěstí je ještě příliš dotěrné, stává se, že se v lidském srdci zvedá smutek: to je vítězství balvanu, to je sám balvan...

Těžko je nést tak velkou úzkost. Jsou to naše gethsemanské noci. Drtivé pravdy
hynou však tím, že byly poznány...

°°°

..., V tom je všecka mlčenlivá radost Sisyfova. Jeho osud mu patří. Jeho balvan je jeho věcí. Právě tak absurdní člověk ve chvíli, kdy rozjímá o svých mukách, umlčuje všechny modly...

Ve vesmíru, který byl náhle navrácen do svého mlčení zvedá se však tisíc drobných, kouzelných hlasů země. Nevědomé a tajné výzvy, všechna vzezření, jež ho zvou, jsou druhou
stranou a odměnou jeho vítězství...

,, Není slunce bez stínu a je třeba
znát noc... "

Náš vesmír, ačkoli je bez pána, nezdá se mu neplodný ani bezcenný. Každé zrnko tohoto balvanu, každý kamenný záblesk tohoto pohoří, plného noci, vytváří svět...

Samo úsilí, směřující k vrcholkům,
stačí naplnit lidské srdce. Musíme se domnívat, že Sisyfos je šťastný...

rabor
28.11.2020

Je dobré, že i na špatných knihách se dá najít něco čím ospravedlním tu ztrátu času. Po přečtení této, si například mnohem více budu vážit lidí, kteří dokáží prezentovat nějakou i docela velkou myšlenku jasně, stručně a srozumitelně. Jak krásné múžou být lidské myšlenky, když je neutopíte v nekonečném množství halabala abstraktních pojmú, přelévaných z jedné poloprázdné sklenice do druhé poloplné. Jak moudré je, když o sobě i ten nejchytřejší zapochybuje a uvědomí si, že nikdo nemá patent na rozum. A tak je docela možné, že jen nemám buňky pro vnímání oné velké filozofie, ostatně i Nietzsche mi přišel jako takový generátor náhodných vět o nadčlověku, ale alespoň si vystačil sám a nemusel vyplňovat z poloviny své dílo myšlenkami jiných myslitelú.

tra-my5156
10.10.2020

Toto je jedním z prolomových děl Camusovy filozofické tvorby. Člověk si málokdy pozastaví nad pojmem ‘absurdno’.

Elevant
17.09.2020

Mýtus o Sisyfovi je zřejmě znejzásadnější kniha pro pochopení camusovského existencialismu a nejzávažnější dílo Alberta Camuse. Přesto zůstává nezařaditelným. Nejedná se o jedno z autorových beletristických děl, avšak není ani filosofickým pojednáním. Na to je kniha málo systematická a objektívní. Nejblíže je asi kategorii "eseje", avšak to je spíše provizorní řešení. Neboť dílo pojednává o specifických filosofických tezích autora, a ačkoliv se Camus za filosofa nepovažoval, nemohl být ničím jiným, stejně tak jako nemohl být ničím jiným než existencialistou. A právě zde je kámen úrazu, tedy mého úrazu. Dle mého názoru má totiž filosof povinnost představit své myšlení v co nejčistší, nejprostší a nejsystematičtější (toto slovo používám s velkou nadsázkou) formě. Camus se ale vůbec nesnaží. Plácá jedno na druhé v jakési bolestné extázi, nekontrolovatelně, ve formě zpovědi. A přesto je výsledkem geniální dílo, jehož myšlenková hodnota je nepostižitelná. A právě proto nad Mýtem o Sisyfovi trvale žasnu a na jazyku mám zásadní otázku: Lze si představit, že je Sisyfos šťasten? Nebo spíše: Je Sisyfos šťasten..?

DeepSea21
21.06.2019

Nejlepší Camusova kniha. Absurdno a sebevražda. Absurdno a život.

jakub2199
15.03.2019

Nemám absolutně žádné zábrany v tom změnit jednou udělené skóre, ať už do plusu či do mínusu, pokud se změní můj názor na knihu. Ale dosud jsem necítil potřebu tak učinit. Domnívám se ale, že tato kniha dostane v budoucnosti ohledně mého názoru revizi. Mou hlavní výtkou je, že jsem knize špatně rozuměl. Jestli je to tím, že nejsem dostatečně vyzrálý jako čtenář, či milovník moudrosti nemohu posoudit. Ale měl jsem problémy pochopit kam se mě autor snažil dovést. Při čtení mě napadla paralela, která vystihovala, jak jsem se cítil: obloha podmračného dne, kdy Slunce chvílemi vysvítá zpoza mraků a chvílemi je skryto jako mlhavý koláč, kdesi za nimi. Napříč celým textem jsem měl dojem, že začínám tušit, co se mi snaží autor sdělit, ale nikdy jsem to doopravdy nespatřil. Musím se ale shodnout s často zmiňovaným názorem, že při čtení na člověka padá až ochromující úzkost provázená pocitem existencionální nejistoty (nemohl jsem si odpustit to přirovnání použít). Přesto je mé pochopení textu takové, že každý má prohlédnout skrz iluze světa a nahlédnout na jeho absurditu naplno. Tím dosáhne svobody, ale ne svobody od morálky či důsledků jednání, ale svobody být Bohem svého světa, být Alfou a Omegou své existence, žít pro sebe se všemi důsledky - žít život v přítomnosti. Ale je možné, že taková interpretace je spíše moje zbožné (opět jsem si to nemohl odpustit) přání než skutečná intence autora (ač je pravdou, že sám vyzývá čtenáře, aby nepřijímal pravdy druhých, ale místo toho se vydal hledat ty své, takže třeba na tom něco pravdy bude).

1