Ondry
přečtené 137
Bílá vrána
2012,
Andrzej Stasiuk
Plynutí času je zvláštní, a přesto velmi podobné realitě, bez záblesků budoucnosti nicméně protkané sentimentem minulosti. Jen v okamžicích vzpomínek vyvstávají poetické obrazy kontrastující s drsnou skutečností. Všudypřítomná lítost není zmiňovaná, čas prostě plyne a není možnost změny, ale pocit smutku jako by chtěl zpomalit, zastavit nebo urychlit nezastavitelnost reality. Hlavní postavy se nesou vlnou příčin a následků, kterou se kdysi, snad ne jejich rozhodnutím, pomalu nechaly odnášet. Cesta v této knize vrcholí smířením s koncem, který je očekáván jako konec letargie a šance na záchranu se jeví jako nešťastná snaha o prodlužování nešťastných epilogů. Nahrazuje však tragický konec úzkost z monotónnosti? Tato otázka se nejeví pro autora jako důležitá, snad proto, že odpověď na ní je samozřejmá a nedá se jí vyhnout. Nevím, zda na konci dochází vypravěč jakémusi osvobození od minulosti, která za něj rozhodla o příběhu, kterým se do té doby ubíral.... celý text
