Ondry komentáře u knih

Plynutí času je zvláštní, a přesto velmi podobné realitě, bez záblesků budoucnosti nicméně protkané sentimentem minulosti. Jen v okamžicích vzpomínek vyvstávají poetické obrazy kontrastující s drsnou skutečností. Všudypřítomná lítost není zmiňovaná, čas prostě plyne a není možnost změny, ale pocit smutku jako by chtěl zpomalit, zastavit nebo urychlit nezastavitelnost reality. Hlavní postavy se nesou vlnou příčin a následků, kterou se kdysi, snad ne jejich rozhodnutím, pomalu nechaly odnášet. Cesta v této knize vrcholí smířením s koncem, který je očekáván jako konec letargie a šance na záchranu se jeví jako nešťastná snaha o prodlužování nešťastných epilogů. Nahrazuje však tragický konec úzkost z monotónnosti? Tato otázka se nejeví pro autora jako důležitá, snad proto, že odpověď na ní je samozřejmá a nedá se jí vyhnout. Nevím, zda na konci dochází vypravěč jakémusi osvobození od minulosti, která za něj rozhodla o příběhu, kterým se do té doby ubíral.

3 06.09.2020

Asi nejošklivější kniha, jakou jsem kdy četl. Odporné obrazy střídají ještě odpornější, nechuť graduje. Nicméně, literatura není jen o krásných věcech. Nick Cave mě dokázal provést tři sta stránkami nejhlubšího lidského dna s ponurostí jeho úžásným písním vlastní. Ošklivé a smutné, ale poeticky krásné literární obrazy, magické jazykové obraty a přirozenost projevu - tyto věci mě připoutaly a nedovolily knihu nedočíst. Ale znovu už jí nikdy číst nehodlám.

8 16.11.2016

Knížka tak spletitá, že až v doslovu mi došlo, co v ní chtěl autor říci, ale beru to jako moje selhání. Ono zase není tak důležité složit všechny díly skládačky, pokud si užíváte i jenom hledání jednotlivých částí a pokud detaily jsou rovnocenné celkovému obrazu. Byla to moje první věc od Murakamiho, a všechna čest.

05.10.2014

Na tuhle knihu sedí nálepka pesimistická, nepochopitelná, přeceňovaná..., jenže mě jednu chvíli trklo, jak dokonalý magický realismus z těch několika málo stránek vane, spíš fučí do všech stran a pro magický realismus neplatí pravidla normálního světa. Pesimismus se stává nadsázkou a varováním, nepochopitelné se stává nepodstatným a co může vypadat lacině je vlastně geniální. Autor prokouknul nejzatemněnější koutky člověčích pocitů, protože se tam zkrátka nebál podívat. A asi se hodně díval i na ty svoje. A pak napsal to, co se málokdo kdy odvážil. To se cení :). Moc doporučuju.

4 30.09.2014

Přečtěte si to, každý, bez rozdílu.

3 19.09.2014

Podle mě jedna z těch nejlepších Vonnegutových knih. Doporučuju jak jen se dá, hlavně těm kteří si myslí, že abstraktnímu expresionismu nejde a vůbec nejde přijít na kloub :) .

Krásná kniha, ale člověk se musí ze všech sil ke konci příběhu odprostit od všech pochyb a snažit se brát knihu jako příběh ohromné a nezlomné duše, kterou jsme nikdo nikdy asi nepotkal, ale přesto je naší vybájenou představou ctnostné, chválihodné a svobodné bytosti. Do jisté míry tak víc vynikne určitá samolibost autora, ale pro mě lepší než se zadrhnout ve spirále pochybností a nedůvěry k Motýlkovi, což dokáže pořádně otrávit dojem z tak mocného díla. Opravdu lituju, že jsem po knize nesáhl v nějakých 14, 15 letech.

1 13.08.2014