Zinkoví chlapci

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Zinkoví chlapci je knihou o válce v Afghánistánu. Je sestavena z autorčiných rozhovorů se sovětskými vojáky, kteří Afghánistán přežili, a s příbuznými těch, kteří se odtud vrátili v zinkových rakvích. Alexijevičová sama Afghánistán v době války navštívila a tuto zkušenost považuje za zlom ve svém uvažování o podstatě sovětského režimu i o oprávněnosti jakékoliv války. Kniha je ostře protiválečná, Afghánistán ukazuje jako místo naprosté devalvace ceny lidského života a rozvratu mravních hodnot a současně obžalovává Sovětský svaz z nezájmu o své vlastní vojáky, které posílá na smrt. Kniha je doplněna materiály dokumentujícími soudní proces, který byl proti autorce v Bělorusku v souvislosti s vydáním této knihy veden....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294569/big_zinkovi-chlapci-Act-294569.jpg 4.6184
Žánr:
Literatura světová, Literatura faktu

Vydáno: , Pistorius & Olšanská
Originální název:

Цинковие малчики (Cinkovyje malčiki), 1989


více info...
Nahrávám...

Komentáře (47)

Kniha Zinkoví chlapci

heavy66
06. května

Ta kniha se čte špatně. Tolik negativních emocí a osobních tragédií je třeba užívat po menších dávkách, ať vás neotráví. Klobouk dolů před autorkou, že něco takového dokázala vyhledat, sepsat a vydat. Ruské matky posílají svoje synáčky bohatýry na vojnu, aby se zocelili a bojovali za vlast v cizích zemích!
Pak pláčou a truchlí, když se jim sokolíci vrací domů v zinkové rakvi. Z Československa, Afghánistánu, Čečenska, Gruzie, Ukrajiny. Podle kardinála Duky bych měl cítit účast a lítost, ale je to jen vztek a nenávist!

InaPražáková
06. února

Loni v únoru jsem přečetla první knihu Světlany Alexijevič, a po roce poslední. Škoda že jich není víc. O ruské mentalitě vypovídají lépe než většina reportáží a románů.
Na rozdíl od Němců po světových válkách nebo Američanů po Vietnamu, o ruských "afgháncích" se knihy nepíšou. Ztracená generace, která prohrála válku, lidé ji odsoudili a stát na ni zapomněl. Zůstává marnost a zoufalství, díky autorce nejenom že vůbec zaznamenané, ale navíc zaznamenané citlivě a výstižně. Skládat z detailů celek bývá ošidné, většinou to zkresluje proporce ve prospěch působivějších témat. U Alexijevič mám pocit, že z množství individuálních hlasů dokáže složit vypovídající celek. Jako v jiných jejích knihách, i tady je to drásavé čtení, ale není to odsudek vojáků, jen války samotné.
Na výpovědi navazují záznamy ze soudního procesu několik let po vydání knihy. Veteráni a pozůstalí svoje zoufalství zmírnili tím, že si našli důvod a smysl - lásku k vlasti, hrdinství, které se nesmí zpochybňovat. Nedá se při čtení dopisů a výpovědí takových vlastenců nepomyslet na to, že národ, který se nepoučí ze svých chyb, je odsouzen je opakovat. Navíc není mnoho národů, které by z neuvěřitelně bídného materiálního vybavení své armády odvodily důkaz, že právě pro tu schopnost vydržet ve strašných (zbytečně, nesmyslně strašných) podmínkách jde o armádu nejvelkolepější.


intueri
29. ledna

Zinkoví chlapci se mi hluboko vryli do mozkových závitů..To odhalení pravdy o nesmyslném pozadí k a ž d é války, pravdy o z b y t e č n ě zmařených lidských osudech, pravdy o t í ž i v é syrovosti jejího odhalení.

I když nemám ráda v knihách stále se opakující fakta, tady je to jiné..četla jsem opakující se zpovědi vojenských veteránů a matek padlých s vědomím, že za každým z nich je člověk (ne množina armády), kterému bylo dáno vystoupit z anonymního ´davu´ozbrojených sil a podělit se se svým životním příběhem..
Závěrečná část ze soudní síně jen podtrhla trvající pošetilost ideologického zákulisí režimu, napospas zanechanou posttraumatickou hořkost veteránů i matek a fakt o tom, jak nezkrášlená realita bolí..

"Režiséři a dirigenti, tedy politici a maršálové, kteří tuto válku zorganizovali a spustili, v soudní síni chybí. Jsou tu jen samí poškození: láska (matky padlých vojáků), která není s to smířit se s trpkou pravdou o válce; pravda (napsaná dokumentární kniha), která musí být bez ohledu na jakoukoli lásku vyřčena; a konečně čest (váleční veteráni), která se nepotkává ani s láskou, ani s pravdou, protože jak praví kodex ruského důstojníka ´Život mohu obětovat své vlasti, ale čest neobětuji ničemu!´"

Hyaenodon
24. ledna

Nějak nevím. Samotné příběhy se dají rozdělit v podstatě do dvou skupin - na veterány, kteří litují, že nejsou vnímáni jako hrdinové či trpí posttraumatickou poruchou, a matky, které přišly o syny. Jednotlivé příběhy jsou velmi působivé a nejvíc mě asi zaskočil neskutečný bordel, který byl v sovětské armádě na území Afgánistánu, ale i když jsem si dával mezi jednotlivými příběhy pauzu, stejně mi s ubývajícími stránkami přišly všechny na jedno brdo. Modlitba za Černobyl nebo Sólo pro dětský hlas mi v tomto přišly plastičtější a minimálně první kniha mě zasáhla velmi silně. Rozhodně jde o potřebnou knihu, ale za mě tři hvězdy.

Deia
19.12.2021

Už som čítala aj iné autorkine knihy, tak som vedela, čo mám približne očakávať. Ale opäť ma to zasiahlo viac ako som čakala. Výpovede jednotlivých vojakov, ktorí šli do vojny a čakali, že sa vrátia ako hrdinovia. Ktorí tam videli umierať svojich kamarátov, videli ako ich devastujú rôzne choroby, ktorí boli neustále hladní. Ktorí čakali, že ich po návrate domov budú ospevovať, ale to sa nestalo, navyše o tom ani nemohli rozprávať. Boli vo vojne, ktorá bola zbytočná. Trpeli pre nič. Výpovede týchto vojakov sú skutočne srdcervúce. Hlavne tých, ktorí sa vrátili bez nejakej končatiny, ktorí ledva prežili. Tieto ich svedectvá sa mi čítali strašne ťažko a bolo mi ich veľmi, veľmi ľúto. Ešte horšie sa mi čítali svedectvá matiek, ktorých synovia, dokonca aj dcéry, sa rozhodli ísť do vojny a nevrátili sa. Teda vrátili... v zinkovej rakve. Napriek tomu strašnému obsahu som sa od knihy nevedela odtrhnúť. Chcela som čítať ďalšie svedectvá, a ďalšie, a ďalšie... Ale zrazu bol koniec. Skôr súd. Niektorí hrdinovia knihy sa totiž rozhodli Alexijevič zažalovať, vraj výpovede napísala nepravdivo. Musím priznať, že to som nečakala, popis knihy som si neprečítala poriadne a tak ma tento koniec dostal. Ale trochu aj nudil, útržky zo súdnej siene boli síce zaujímavé, ale to množstvo listov na podporu Svetlany ma už nebavilo čítať, hlavne keď som v hlave stále mala výpovede vojakov. Napriek tomu je to skvelá kniha.

ivcanem
29.10.2021

Že to bude drsná kniha jsem očekávala, v průběhu čtení jsem si říkala, jestli mám zapotřebí ji číst. Dočetla jsem a pořád o ní přemýšlím. Já o ní jen přemýšlím, co ti, kteří byli aktivními účastníky!

Bandini
18.05.2021

Skvělá ale hodně drsná kniha. Po tomhle už budu číst jen Méďu Pusíka...

Rilian
26.11.2021

Po přečtení druhé autorčiny knihy začínám dospívat k závěru, že vítězství ve druhé světové válce bylo požehnáním pro ty, kteří v ní bojovali, ale utrpením pro budoucí generace. Všichni se od malička učili milovat vlast a v případě nutnosti pro ní i zemřít. Jenomže válečná generace čelila jiným výzvám než generace 70. a 80. let. Když povolávali vojáky na pomoc v Černobylu, krmili je stejnýma pohádkama o slávě a službě vlasti. Stejně tak dopadla řada idealistických mladíků v sovětské armádě v Afghanistánu. Je děsivé, jak se jednotlivé výpovědi víceméně opakují. To sice může při čtení být unavující, ale to patrně to bylo záměrem celé knihy. V knize se zrcadlí typické nešvary sovětské armády jako diletantismus, elitářství důstojníků, korupce a neskutečný tlak na řadové rekruty. I přes všechen morální úpadek, mantra o velikosti vlasti vždycky v kolektivní mysli převládne. Proto autorku mnozí svědkové po publikování jejich výpovědí zažalovalo, ale tehdy ještě v Bělorusku se mohl člověk s velikou námahou dovolat svých práv.

1