• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 12 knih

Nové komentáře u knih Truman Capote

Snídaně u Tiffanyho

„Holly Golightly...na začátku jsem prostě nechápala, proč by mě měla tahle ženská zajímat. Absolutně jsem nesdílela nadšení pro její osobu u vypravěče ani jiných mužských postav, které se na začátku příběhu objevují. To holka mi prostě byla ukradená. Až v okamžiku, kdy se autor začal dostávat pod povrch a já konečně mohla vidět víc než jen tu špičku ledovce, jsem se do toho začala dostávat. Pak se do popředí dostalo téma svobody, závazků, možnosti volby, hledání....a ano, toto mě zaujalo a udělalo to z příběhu Holly něco, co stojí za pozornost, co provokuje k úvahám.“... celý text
— Laféeverte

---

Luční harfa

„Čtvrtá kniha od Capoteho a počtvrté jiný literární žánr. :-) Tentokrát jsem se setkal s něžně poetickým příběhem mapujícím lidskou touhu po svobodě. Všechny čtyři hlavní postavy nějak cítí, že právě svoboda jim různým způsobem schází, že nejsou pány svých osudů. Collin se na ni zdá ještě mladý, sirotek v péči svých tet. Catherine je podivínka podřadného rasového původu, která navíc mumlá tak, že ji kromě Dolly a Collina nikdo nerozumí. Dolly se svobody vzdává sama, svým podřizováním se sestře a únikem do světa rostlin – který vlastně není ničím jiným než strachem vzít odpovědnost na sebe. Soudce Charlie je zdánlivě spořádaný občan, z naší skupinky nejvíc takzvaně normální, protože nejvíc odpovídající konvencím městečka kdesi v Alabamě – ale právě jeho pověst je jeho vězením. A tak se tahle nesourodá a nepravděpodobná skupinka sejde ... na stromě. :-) No ano, na stromě. Je to opravdu lesní domek ve větvích, ve kterém se odehrává jejich revolta, jejich výkřik svobody, který nutně musí pobouřit pravoúhle nalajnovaný svět spořádaných občanů. A která stejně nutně musí zažít svoji prohru, se kterou ale všichni nějak počítali – což vlastně dělá z jejich vzpoury gesto ještě sympatičtější a dojemnější. "Aspoň jsem to zkusil," říkal McMurphy ve Formanově Přeletu a něco podobného by si se stejnou hrdostí mohli říct i obyvatele stromového azylu. Někdy prostě nejde udělat víc. Moc se mi líbil jazyk i atmosféra knihy. U podobně nostalgicko-poetických vyprávění konfrontujících maloměstskou morálku nevinností často hrozí jistá kýčovitost a banální sentiment. Capote tohle zvládá (alespoň v mých očích) suverénně, není to přeslazené ani přemoudřelé. A jeho postavy si drží svoji vnitřní soudržnost a realističnost – samozřejmě v rámci žánru, tedy ne v tom smyslu, že by se to, co se na stránkách děje, mohlo dít v reálném světě, ale v tom, že se chovají vnitřně konzistentně. Já jim proto mohu rozumět a všechno žít s nimi.“... celý text
— mirektrubak

---

Jiné hlasy, jiné pokoje

„„Ale v Joelově mysli nebylo místo pro modlitbu; vlastně nic, co by se mohlo vyjádřit pletivem slov, protože v podstatě byly všechny jeho dřívější modlitby s jednou výjimkou pouze prosté konkrétní žádosti: panebože, dej mi kolo, nůž se sedmi střenkami, krabici olejových barev. Jak, jak člověk může vyslovit tak něco neurčitého, postrádajícího význam: Panebože, dej, ať mě má někdo rád.“ Výchozí situace je jako z hororu nebo mysteriózního dramatu: tajuplné starobylé sídlo daleko od lidí, skupina podivínských rezidentů, sdílená tajemství domu i skrývaná místa v minulosti jednotlivých obyvatel. Do toho mladý chlapec jako prvek nevinnosti, který se s tím vším bude marně bojovat. Nutně, ale nutně marně. Jenže u Capoteho je to trochu jinak. Zaprvé Joel, ten rozhodně není prvkem normality v ujetém světě, není to žádný správňácký Huckleberry Finn se zdravou vitalitou a přirozeným morálním kompasem. Spíš je to mladý pletichář se sklony k manipulování a s poněkud příliš sebestředným ohniskem. (Prostě autorovo alter ego, no. :-) Ale to nevadí, naopak, je to fajn, román tím nabírá na hloubce i barevnosti. Přestože partička divnolidí ze Skully's Landing je zajímavou sbírkou charakterů a osudů (a pokud by toho bylo málo, máme tady ještě Idabelu a Florabelu, sestry ze sousedství. A jednorukého holiče.), jde především o Joelův vnitřní svět. Ten je nezbytně narušený, rozbitý. A jak by mohl nebýt, je to čerstvý sirotek v cizím prostředí, navíc s hypertrofovanou vnímavostí a ve zranitelném věku tvořící se identity. Vlastně je s podivem, že to zvládal ještě tak dobře. Zajímavý a zvláštní mi také připadal Joelův vztah k domu a lidem v něm. Na nikoho tam se nemůže plně spolehnout, nikomu zcela nerozumí a s nikým se nemůže cítit zcela v bezpečí. Proto také chce z domu pryč, píše tetě o pomoc, dokonce se pokouší utéct... Ale stejně se mi zdá, že je s domem v nějaké nepostižitelné symbióze, jako by tam nějak patřil, jako by nějak nemohl o své vůli dům opustit dřív, než ho dům propustí sám. Ostatně, k hlubšímu propadnutí do halucinačního přízračného světa u Joela došlo právě až poté, co se pokusí ze Skully's Landingu vypadnout. Jako by Joel ke své dospělosti mohl dojít jen skrze přijetí domu (a tím i přijetí vědomí, že světu kolem nebude nikdy zcela rozumět a vždy se bude cítit trochu sám) a nikoli skrze odmítnutí. (Ale to už tady asi přehnaně fantazíruju.) Myslím, že celý román hodně stojí na Capoteho literárním talentu. V komentářích čtu nadšení i kritiku. Sám jsem zažíval obojí: občas mně těch fantazijních obrazů přišlo až moc, zdálo se mi, že Capote – jak už to tak u prvotin bývá - okouzleně sleduje svůj talent a zkouší, jaké všechny jeho stylistické a obrazomalebné kousky text unese. Ale pak jsem měl chvíle, kdy jsem měl pocit, jako bych bloudil jižanskou přírodou přímo vedle něj, tak působivé to bylo. (A že jsem všemu nerozuměl? Na to jsem přece zvyklý, z knížek i ze života :-) Po dočtení jsem si ještě uvědomil, že tohle byla třetí Capoteho knížka, kterou jsem četl, a že byla každá hodně jiná. To o spisovatelských kvalitách mistra Trumana také něco vypovídá. Povzbudilo mě to k tomu, zkusit od něj ještě něco dalšího. „Před narozením; ano, jaký to byl vlastně čas? Čas jako teď, a až oni zemřou, bude pořád takový: tyhle stromy, ta obloha, ta země, ty žaludy, slunce a vítr, všechno to bude stejné, zatímco jejich srdce se rozpadnou v prach a změní se jenom oni. Teď ve svých třinácti letech byl Joel blíž vědomí smrti než v kterém jiném budoucím roce: v jeho nitru roste květ, a až se všechny ty stlačené lístky rozvijí, až poledne mládí zazáří tím nejbělejším požárem, otočí se a pohlédne, jako už hleděli jiní dřív, než tu byl on, kde se před ním otevřou nové dveře.““... celý text
— mirektrubak

---

---

Tři povídky

„Capote je autor příběhů, které můžu kdykoli vytáhnout z knihovny a po pár stránkách se má nálada vždy povznese.“
— boticelli

---

Snídaně u Tiffanyho

„Ze všech autorových knih má tato na Databázi nejnižší hodnocení. V poměrně útlém svazku autor sděluje spoustu informací. Takže psát určitě umí, ovšem ten obsah mě nějak neoslovil. Nevyčetla jsem tam žádnou přidanou hodnotu ….. jakoze je to o pomíjivosti života apod. Naprosto geniální byl pro toto dílo i pro autora nápad nechat ve filmovém zpracování ztvárnit Holly Andrey Hepburn. I když ten popis v knize jí jaksi vůbec neodpovídá.“... celý text
— Dámaskloboukem