Luční harfa přehled

11.03.2025

Čtvrtá kniha od Capoteho a počtvrté jiný literární žánr. :-)

Tentokrát jsem se setkal s něžně poetickým příběhem mapujícím lidskou touhu po svobodě. Všechny čtyři hlavní postavy nějak cítí, že právě svoboda jim různým způsobem schází, že nejsou pány svých osudů. Collin se na ni zdá ještě mladý, sirotek v péči svých tet. Catherine je podivínka podřadného rasového původu, která navíc mumlá tak, že ji kromě Dolly a Collina nikdo nerozumí. Dolly se svobody vzdává sama, svým podřizováním se sestře a únikem do světa rostlin – který vlastně není ničím jiným než strachem vzít odpovědnost na sebe. Soudce Charlie je zdánlivě spořádaný občan, z naší skupinky nejvíc takzvaně normální, protože nejvíc odpovídající konvencím městečka kdesi v Alabamě – ale právě jeho pověst je jeho vězením.
A tak se tahle nesourodá a nepravděpodobná skupinka sejde ... na stromě. :-) No ano, na stromě. Je to opravdu lesní domek ve větvích, ve kterém se odehrává jejich revolta, jejich výkřik svobody, který nutně musí pobouřit pravoúhle nalajnovaný svět spořádaných občanů. A která stejně nutně musí zažít svoji prohru, se kterou ale všichni nějak počítali – což vlastně dělá z jejich vzpoury gesto ještě sympatičtější a dojemnější. "Aspoň jsem to zkusil," říkal McMurphy ve Formanově Přeletu a něco podobného by si se stejnou hrdostí mohli říct i obyvatele stromového azylu. Někdy prostě nejde udělat víc.

Moc se mi líbil jazyk i atmosféra knihy. U podobně nostalgicko-poetických vyprávění konfrontujících maloměstskou morálku nevinností často hrozí jistá kýčovitost a banální sentiment. Capote tohle zvládá (alespoň v mých očích) suverénně, není to přeslazené ani přemoudřelé. A jeho postavy si drží svoji vnitřní soudržnost a realističnost – samozřejmě v rámci žánru, tedy ne v tom smyslu, že by se to, co se na stránkách děje, mohlo dít v reálném světě, ale v tom, že se chovají vnitřně konzistentně. Já jim proto mohu rozumět a všechno žít s nimi.

22.07.2023

Luční harfu slyšel každý, kdo se umí na chvíli zastavit v přírodě. Možná tomu říkáme jinak, ale já jsme si jí představila přesně tak, jak jí znám hlavně z dětství. Samotný pocit měl nejspíš přiblížit rozpoložení vzpomínajícího autora. Život plyne a i pocity z jeho událostí se mění. Snad budu i já po letech takto poeticky a s nadhledem vzpomínat na některé své životní údálosti.