Graham Greene

Přidat do oblíbených Koupit knihy

anglická, 1904 - 1991

Populární knihy

/ všech 29 knih
Tichý Američan
Tichý Američan
Náš člověk v Havaně
Náš člověk v Havaně
Moc a sláva
Moc a sláva
Cesty s tetičkou
Cesty s tetičkou

Nové komentáře u autorových knih

Ministerstvo strachu Ministerstvo strachu

„Čtu a v podstatě ani nevnímám, o čem ta kniha je. Děj mě moc nezaujal a vlastně přemýšlím, jak to vlastně je. Tahle kniha v mé knihovně nezůstane.“
— Aribana

Vědomí skutečnosti Vědomí skutečnosti

„Tyto povídky z počátku 60. let jsem mohl číst již po jejich vydání u nás. Ve srovnání se sbírkou Suterén vidíme ohromný posun u autora, který se vypsal k mistrovství. Všechny tři povídky jsou dobré, i když mě Návštěva u Morina (o náboženském paradoxu) bavila asi nejméně. Objev lese je prostý příběh genetikou pokroucených dětí na prahu objevů válečné pravdy – zde musíme pokus o postapo chápat dobově- tento žánr nebyl tehdy zdaleka tak rozvinutý jako dnes. Pod zahradou nás poučuje o dualitě světa, kde se vznik krásy podmiňuje ošklivostí, čas se natahuje a smršťuje a zajisté existuje ten pravý život zcela mimo náš. Zlato se mění v rezavý plech, jezero v malý rybníček, stejně tak, jako se měníme my v čase. Je to skvělá práce, opravdový skvost literatury. Přečetl jsem znova po 60ti letech...“... celý text
— Pablo70

Suterén a jiné povídky Suterén a jiné povídky

„Hodně z těchto krátkých povídek napsal Greene v 30. letech 20. století. Tedy kolem 30 let svého věku. Je to na nich znát, jsou pěkně archaické, inspirace průkazně sahá až samému Edgaru Allanu Poeovi. Najdeme tu fascinaci zlem, hororem, vyšinutím nebo obskurností (jako námět likvidace Skrblíkova domu). Dva náměty zas naopak sahají po dětské naivitě či čistotě. Jiné jsou z války, z let čtyřicátých. Některé povídky se nedají dost dobře číst, jak jsou nezáživné. Ovšem můžeme tu vidět i předobraz pozdějšího románu Grahama Greena. Ty povídky, které vás nebaví, klidně vynechte, o nic nepřijdete.“... celý text
— Pablo70

Komedianti Komedianti

„Brown, Jones a Smith, podivná skvadra osobností se protne na jednou malém, ale tragickém místě v krušných časech kruté totality. Greene mě vždy dokáže přenést do daného místa, jako bych tam sám někdy byl, velmi plasticky ale také umí vykreslit různé lidské povahy. Jeho mistrovské psychologické pozorování postav se potkává nutně s politickými názory, které různé postavy zaujímají. Hledat v nich přímo Greena by bylo příliš naivní. Brown je sice katolík, který dle svých slov ztratil víru, ale lhostejným nezůstává, jedna věc jsou jeho slova, druhá jeho činy, které lze sotva prohlásit za lhostejné k osudům svých bližních, slovy jednoho haitského kněze ze závěru knihy: „Církev odsuzuje násilí, ale ještě ostřeji odsuzuje lhostejnost. Násilí může být výrazem lásky, ale lhostejnost nikdy. Násilí znamená nedokonalou křesťanskou lásku, lhostejnost dokonalé sobectví.“ (s. 292) A tak se zase nechá tato greenovská postava zatáhnout do soukolí děje, který je napínavý a překvapující. Postava majora Jonese je od počátku taková, že ji nelze přehlížet a nepřemýšlet nad tím, kdo to Jones vlastně je. Jak komentuje právě Brown na počátku příběhu, kdy se teprve lodí blíží k pobřeží Haiti, můžeme si vše spočítat dopředu, ale lidské jednání nás vždy může nějak překvapit, protože člověk není pianová klávesa, jak poznamenal Dostojevský slovy jedné své „podzemní“ postavy. „Psychologie vždycky porazí pouhou matematiku,“ řekl mi jednou a rozhodně mě téměř pokaždé porazil. (řekl Jones, s. 31) Smith, který doplňuje tuto románovou trojici, je bývalý prezidentský kandidát, vegetarián, který věří, že kyselost působící v lidech na základě jejich masožravectví, způsobuje jejich vášnivé jednání, mimo jiné také násilí. Možná na první pohled pomatený idealista se v průběhu děje také ukazuje jako člověk, který má své vlastní vášně, a dokáže se postavit za druhého, pokud je to třeba. V románu jsou i další postavy, které by zasloužili pozornost, je to určitě Brownova milenka a manželka velvyslance Marta, nebo doktor Magiot, který působí inteligentním a velmi lidských dojmem, ale také čte Marxe a hlásí se ke komunismu, což v ostře pravicové totalitě není ze strany disentu zase takovým překvapením, že se utíká k něčemu, s čím nemá vlastní reálnou zkušenost, a proto neví, že se jedná o stejně nebezpečnou ideologii. Kde v těchto různých pozicích stojí Brown? Kde Greene? Je to vůbec podstatné pro pochopení románu? Zůstaňme na rovině vyprávění a uzavřeme tento komentář jedním citátem, který nechám k zamyšlení každému čtenáři Greenových románů. Někdo se totiž vyznává na smrtelné posteli, někdo mezi řádky románu slovy postav. „Zoufalství a pravda jsou těsně spřízněny – zoufalému vyznání se obyčejně dá věřit, a jako není každému dopřáno učinit vyznání na smrtelné posteli, právě tak se jenom málokomu dostane schopnosti zoufalství, a já mezi ně nepatřím.“ (s. 89)“... celý text
— Knišíl

Cesty s tetičkou Cesty s tetičkou

„Greene píše dobře, čtivě i zajímavě, ale v tomto románu mám pocit dal dohromady moc věcí, takže je to takové o všem a o ničem. Sem tam jsem se i trochu bavil, ale celkově to u mě je tak 65%, 27. 5. 2024.“... celý text
— mgeisselreiter

Přejít na knížky autora