OnlineKnišíl

Příspěvky

Děravý plášťDěravý plášťJan Čep

Jazyková jahoda, sladká a přeci místy hořká. Některé povídky měly až "greenovskou" atmosféru, a přestože se většina povídek dotýká tématu smrti (Pouť, Člověk na silnici), nejedná se o prózu nihilisty, ba řekl bych, že místy dokonce prosvítá Čepovou prózou paprsek naděje. Nakonec domov máme dvojí. Čep nebyl ruralista, jak poznamenává správně čtenářka níže. Ani nemyslím, že by byl existencionalista, pokud existencionalismem myslíme jeho sekulární podobu (Camus, Sartre). Metafyzika je součástí Čepovy prózy a na pozadí zkušenosti probleskuje Věčnost, v níž shledává Čep naději. Toť mé stanovisko k jeho nevšednímu dílu, jejž jsem si oblíbil od prvního souvětí v Děravém plášti, tehdy jsem pochopil, že tu před sebou mám něco výjimečného.

"Kdybych byl závodníkem v tenisu nebo fotbalistou, kdybych sbíral motýly, kdybych měl peníze a mohl se potloukat po světě, nezačínal bych psát tyto řádky. Kdybych se uměl zabít, neseděl bych u tohoto stolu, nehleděl bych do noci plné hvězd a žabího kvákání a neskládal bych pomalu slovo ke slovu, větu k větě." (s. 9)

Ach, jaký jsem to byl hlupák, že jsem míjel tuto část naší české literatury. Snad budu mít ještě hodně času, abych napravil svou nerozumnost a aroganci vůči českým rodákům.

"Jako proudy jarního vzduchu, které přinášejí chuchvalce protichůdných vůní, dotýkaly se mé paměti útržky minulých událostí: jeden večer doma na zahradě, když byly švestky v plném květu a chrousti vířili s bzukotem proti šednoucímu nebi, jeden okamžik z pochodu na vojně, když už jsme byli napolo mrtvi únavou a najednou zahořel po pravé straně okraje lesa v zapadajícím slunci, vrhaje na mne odlesk rajské blaženosti, a pak ta noc vedle mrtvé, zatím co se zvenku ozývalo zbloudilé volání kukačky. Zdálo se mi na okamžik, že cítím na tváři vanutí času a že mi cosi nenapravitelně proklouzává mezi prsty." (s. 78-79)

11. ledna


ZrozeníZrozeníMike Carey

Na Mezi řádcích se mi líbí, že se postupně odkrývají střípky informací a příběh a fikční svět je tak stálým tajemstvím, které krůček po krůčku čtenář poznává. Těším se na pokračování, protože tahle série mě opravdu zaujala. Její možná pomalejší tempo nepovažuji za nedostatek, ba spíše právě za opak.

09. ledna


Krvavý románKrvavý románJosef Váchal

Váchal je ten typ člověka, se kterým bych strašně rád zašel na škopek, ale asi bych se s ním během večera hrozně pohádal o některých věcech.
Krvavý román je parodií plnou humorných scén viz např.:

"Tomu kuchaři ta koule utrhla obě ruce i nohy a odhodila jej přes palubu do moře. Na štěstí byl ten kuchař výborným plavcem i podařilo se mu se zachránit." (s. 157)

Graficky svérázné zpracování jenom ukazuje na Váchalovu uměleckou všestrannost. Jedná se určitě o vděčného umělce pro literární badatele (dřevorytec, spisovatel, tiskař, vazač, grafik, malíř atd.) Váchalova osobnost a dílo stojí určitě za to, aby se mu odborná veřejnost věnovala. Již jenom o Váchalově víře či nevíře, lze popsat stovky stran.
V Krvavém románě je silně cítit tón anti-klerikalismu, zároveň je však celá kniha jeden velký vtip či snad to má být skrytý Váchalův manifest? Jak moc vážně máme vlastně Váchalův text, respektive jeho názory v textu, brát vážně? Toť je otázka. Na jednu stranu Váchal přispíval kdysi do revue Meditace a přátelil se krátce s Demlem (viz např. dřevoryty k Demlově próze Hrad smrti), na straně druhé byl Váchal členem bezvěrecké Volné myšlenky a v pozdějších létech svého života už vystupoval jako jeden z kritiků katolicismu, přesto je jeho dílo plné hledání něčeho, co nás přesahuje, jak píše p. Kudláč (KUDLÁČ, K. K. Antonín. Pekelníkova víra, Josef Váchal, Volná myšlenka a něco o dřevorytcových náboženských názorech. In: Sborník textů ze sympozia v Klatovech, s. 35-43).
Asi bych Váchala osobně zařadil mezi ty velké individualistické osobnosti přelomu 19./20. a počátku 20. století, např. Ladislava Klímu či F. Nietzscheho. Osobnosti jež stojí za pozornost a kritiku, za čas, abyste se jimi zabývali, i když s jejich názory nutně sympatizovat nemusíte.
A ač se tedy jedná o velké zjednodušení komplikovaného Váchalova umění, jež jako ryze individualistické podléhá jedinečnosti Váchala samorosta, nelze nevidět, jaký vliv na jeho prozaické dílo má barokní literatura, ač už do větné skladby, tak typografie a ilustrací.
Nakonec bych ještě jednou zdůraznil, že Váchal byl především také humorista a u jeho díla jsem se náramně zasmál, i když je plné různých předsudků a zjednodušení (například postupů inkvizice a stavění komunistů a zednářů na jednu roveň s katolíky), přesto vše, pokud je to v roušce komické zabalené, lze Váchalovi odpustit.

08. ledna


Kostlivec pod podlahouKostlivec pod podlahou* antologie

Krásná publikace z nakladatelství Plot nám v doprovodu Odinových ilustrací ukazuje, že pro kvalitní hororovou povídku se český čtenář nemusí uchylovat k zahraničním prózám (Poe, Lovecraft, Maupassant), ale klidně může zůstat v našem českém literárním rybníčku. Nejvíce mě zaujala vynikající povídka Lakomec od Šlejhara a krásná romantická povídka, která zabírá téměř polovinu rozsahu sbírky, od Julia Zeyera – Blaho v zahradě kvetoucích broskví. Sbírka obsahuje bohaté spektrum autorů přes romantismus, realismus, naturalismus či dekadenci. O to více stojí si tuto publikaci přečíst. Květnatá čeština byla mi spíše osvěžením a užíval jsem si to, jak se mi ta slova při čtení převalovala v ústech jak lahodné broskve. Nakolik to ocení čtenář neseznámený s dobovou češtinou, nevím, mě však v záplavě různé překladové a soudobé prózy takový exkurs do minulosti jenom prospěl.

01. ledna


Svatý Manuel Dobrotivý, mučedníkSvatý Manuel Dobrotivý, mučedníkMiguel de Unamuno

Krátká novela nám přestavuje pomocí vypravěčky Angely život a pochybnosti otce Manuela, který v sobě nese strašné tajemství. Otázku po jeho víře není vůbec jednoduché zodpovědět, a je velmi těžké soudit jeho niterné myšlenky, když jeho vnější slupka (jeho konání vůči lidem v jeho faře) vede k dobru pro ostatní. Velice komplikovaná novela je však napsána bravurně, a sice mi bude vždy bližší Graham Greene, přesto Unamuna ze zřetele neztratím.

31.12.2021


Bod OmegaBod OmegaDon DeLillo

DeLillo je řazen mezi postmoderní autory, sám se však řadí k modernismu a jejich odkazu, např. Faulknera, jinými je zase řazen mezi autory tzv. hysterického realismu (tedy realismu dohnaného do absurdna, tj. rešeršnímu postmodernismu, kdy je přítomna zápletka, která je podpořena bohatou rešerší reálných událostí). Kam ho zařadit, toť je otázka. Hysterický realismus vznikla jako pejorativní pojem, ale mě se vlastně ten smysl a tvorba takto označovaných autorů líbí. Je dobré, že se někteří autoři vrací k realismu a ač v dnešní době se nevyhnou určitým narativním postupům spojeným s postmodernismem, to hlavní, co dělá dobrou literaturu dobrou, tedy příběh, si ponechávají.
Lidé hledají smysl a struktury, a ty tu zcela určitě jsou. Zdánlivý rozpad narativu a rezignace na roli autora jako kognitivní autority mě v postmoderní tvorbě často rozněcuje. Je dobré, když tu máme autory, kteří se téhle světa vysvětlovací ambice nevzdávají.
Jinak k samotné knize. Dala by se popsat pár slovy: Lynch, Chardin, Psycho, poušť a záhada, ano, záhada s velkým Z. To je to, co mě na literatuře nepřestane bavit, pokud nás autor pozve do záhady a nechá nás přemýšlet, protože věří, že jeho čtenáři mají rozum. DeLillo je kamarádem Paula Austera, mého snad nejoblíbenějšího "postmodernisty" ještě společně s J. M. Coetzeem. Každý z nich má sem tam postmoderní úlet, ale často se také vrací k realistickým románům, protože nakonec jsou to přeci jenom autoři, kteří píšou pro život a ne pro umění samo.
Všechny tři autory spojuje respekt k minulosti (nezapomenu nikdy na Coetzeeho vyznání lásky k Tolstojovi a Dostojevskému v Deníku špatného roku či Austerův příběh o Kafkovi v Brooklynském panoptiku), tendence vyprávět příběhy, které nekončí jen jako pouhé experimenty, ale mají ambice říci něco hlubšího o lidském životě. Sem tam budu mít vždy výhrady k některým jejich dílům, ale to není důvod, proč bych je měl nečíst. Nejedná se o avantgardní umělce, kteří chtějí zrušit vše předchozí v domnění, že to jejich umění je teprve umění s velkým U. Ne, tohle jsou autoři, které mohu s čistým svědomím doporučit i čtenářům klasiků (Hugo, Dostojevský, Balzac, ...). Ne nadarmo kdysi Auster prohlásil, že ho silně ovlivnil Zločin a trest, ne nadarmo Coetzee napsal román o Dostojevském.
DeLillo se tak řadí k té malé skupince současných autorů, které dle mě má smysl číst (ještě bych neměl zapomenout na Javiera Maríase, ale to už je zase jiný příběh).

29.12.2021


Piková dámaPiková dámaAlexandr Sergejevič Puškin

Co více ještě dodati k této řemeslně perfektní povídce. Stojí za to číst ruskou klasiku, nestárne nejen, co do stylu, ale především obsahově je pořád aktuální. Puškinova Oněgina miluju jako málokterou knihu poezie, ale i jako prozaik je Puškin vynikající. Piková dáma nezklame, jedná se o klasický příběh vzestupu a pádu obalen do mysteriózního hávu, a to vše na poli necelých 50 stran. Mistrovské dílo zhuštěné na minimum.

28.12.2021


Slyšel jsem sovu zavolat své jménoSlyšel jsem sovu zavolat své jménoMargaret Craven

Od knihy jsem měl asi příliš velké počáteční očekávání, a to možná ve výsledku mělo vliv na mé spíše rezervované hodnocení této útlé prózy. Čekal jsem totiž něco, co bude mít hloubku a propracovanost próz Grahama Greena. Zatímco Greene jde ve svých příbězích na dřeň a jeho postavy dýchají a trpí, kde jsou krásné a komplexní dialogy mezi postavami, tam je u Cravenové spíše povrchní popis událostí bez hlubší psychologické introspekce.
Další věc, co jsem od knihy očekával je, že v ní budou rozebírány vztahy mezi náboženstvím indiánů a křesťanstvím. To zde však bylo jenom okrajově popsáno. Kniha postrádá i nějakou narativní strukturu, která by mě nutila číst dále, chybí zde to, co je např. u Greena. Napětí a starost o to, jak příběh dopadne.
Tím vším nechci říct, že se jedná o špatnou knihu, to nikoliv. Ale mé svědomí a čtenářské zkušenosti mi nedají a nemohu hodnotit lépe ve světle mnohem lepších románů, která zpracovávají "střet kultur". Kromě Greena mě ještě napadá například Mlčení od Endóa.

Přesto vše mě některé pasáže zaujaly viz

"Podle něho jsou dva druhy naivity, jak praví Schweitzer; jedna, která si problémy ani neuvědomuje, a druhá, která tluče na všechny brány vědění a ví, že člověk může pochopit málo, a je přesto ochoten jít za svým přesvědčením až za hrob."

"Po celý den proplouval nejdelší a nejhezčí ze všech zátok a připadalo mu, že se stalo něco podivného s časem. Když přišel tehdy poprvé do vesnice, byla to budoucnost, která se ztrácela v nedohlednu. Tolik toho musel naplánovat. Tolik se toho musel naučit. Pak to byla přítomnost, která se ho zmocnila – každý den bylo nutno vykonat nezbytné domácí práce a nikdy neměl tolik času, aby je zvládl. Nyní čas ztratil své obrysy. Připadlo mu, že ten čas vidí, tak jako havran nebo mořský orel, letící vysoko nad vesnicí, určitě vidí tu část řeky, která již protekla vesnicí, a tu část, která ještě do vesnice nepřitekla, ačkoliv je to stále táž řeka."

27.12.2021


Kniha o hrdinech a hrobechKniha o hrdinech a hrobechErnesto Sabato

Masterpiece argentinského spisovatele, na kterého jsem měl to štěstí narazit poprvé v jeho esejistické sbírce Spisovatel a jeho přízraky. Ta patří mezi to nejlepší, co si můžete o literatuře jako takové přečíst, a tak mě začalo zajímat, zda také pan Sabato sám umí psát romány. Ano, umí, a to velmi dobře, i když jich napsal velmi málo (pouhé tři), škoda, ale i zde platí kvalita nad kvantitou. O hrdinech a hrobech je ukázkou typické argentinské literatury, tj. pestré míchanice originálních mýtů argentinské krajiny a evropského románového vlivu. Sabato se však nesnaží být příliš pompézní a šokující, jak trefně popsal sám Sabato styl Borgesův skrze jednu postavu v samotné knize (a setkání s touto asi nejznámější literární personou Latinské Ameriky mě potěšilo a její kritika mě vlastně dávala smysl, a to mám Borgese rád).
O hrdinech a hrobech je skutečně velký román o lásce, přátelství, smrti a paměti, historii a prolité krvi, jednu chvíli se pohybujete v podivném podzemí, kde vládnou slepci, za chvíli jste v bitevní vřavě na počátku 19. století, poté ve staré Věži v Buenos Aires atd. Kniha, která však může působit takto fragmentárně, jako celek působí kompaktně a jednotlivé části dávají smysl. O Sabatovi se říká, že je argentinský Dostojevský, a jeho román můžeme skutečně považovat za román duše, duše rozervané mezi přízemností těla a ideálem božství. Duše, která hledá klid v tomto chaotickém světě.

"Ovšem nejbližším lidem většinou porozumíme až příliš pozdě, a když konečně začínáme tohle obtížné umění žít chápat, musíme umřít, nehledě na to, že ti, na nichž bychom nejvíc měli uplatnit svou moudrost, jsou již dávno mrtvi."

"Svět tedy nezachraňují ideje, ani intelekt, ani rozum, nýbrž cosi zcela opačného: ony bláhové lidské naděje, ustavičný boj o přežití, který lidé podstupují, jejich touha dýchat co nejdéle, jejich každodenní drobné, tvrdohlavé a směšné hrdinství, s nímž čelí nepřízni osudu. A je-li úzkost výrazem prožitku Nicoty, jakýmsi jejím ontologickým důkazem, není pak naděje důkazem skrytého Smyslu existence, něčeho, zač stojí bojovat? A je-li naděje silnější než úzkost (vždycky totiž nad ní zvítězí, protože jinak bychom spáchali hromadnou sebevraždu), není to snad důkaz toho, že onen skrytý Smysl je takříkajíc mnohem pravdivější než celá ta slavná Nicota?"

"A přestože se s lety měníme (naše vědomí, city, tvrdé zkušenosti) i s tou kůží a vráskami, které se postupně stávají hmatatelným důkazem onoho plynutí, tam kdesi hluboko uvnitř, v těch nejtemnějších zákoutích našeho nitra, zůstává cosi, co se zuby nehty drží dětství a minulosti, rasy a země, tradice a snů, které jako by onomu tragickému procesu odolávaly: je to paměť nás samých, toho, co jsme teď a co jsme byli dřív. Paměť, bez níž se (hrozná představa! pomyslel si Bruno) ti, kteří ji v důsledku jakéhosi obrovského ničivého výbuchu v oněch hlubinách nitra ztratili, změní v křehké, bezvládné a nesmírně lehounké listy, smýkané zuřivým a bezcitným vichrem času."

26.12.2021


Žerty, hravé i dravéŽerty, hravé i dravéJan Neruda

Pamatuji si především na fejeton Nové míry, kde se Neruda zamýšlí nad tím, jak (tu) holbu vystřídal (ten) půllitr. Aneb o tom, jak nám vzali pivo-ženu a dali nám pivo-muže. Ten Neruda byl teda ale koumák.
Špatné také nebyli fejetony Masopustní listy, kde se zase Neruda pouští do samého božství kulatého.
Ačkoliv Mladočech a někdy až příliš velký kritik náboženství, nemohu Nerudovi upřít jeho slovní um, tak jak on dokázal skládat slova za sebe, tak lahodně a příjemně, to už dneska nikdo neumí.
Ne všechny fejetony mě zaujali, více jsem asi čekal od části nazvané Literární, nakonec i ta Divadelní část už nikomu dnes asi skoro nic neřekne. Spousta jmen a dobových narážek, ale i tak se Neruda čte skutečně líbezně.

"A ona kobližka tu svou dobrotu kryje co nádivku ve vnitru svém, jako každý vpravdě dobrý člověk!" (s. 42, Kobližky, 1876)

22.12.2021


Jak katolická církev budovala západní civilizaciJak katolická církev budovala západní civilizaciThomas E. Woods

Zajímavá popularizační publikace, která si hned na začátku jasně vytyčí motivace a cíle. Skutečně se jedná o dílo, které je možná až příliš jednostranné, ale zase jedná se populární literaturu, která se snaží napravit určité ustálené chybné představy o katolicismu viz např. typická argumentace špatnosti skrze neblaze proslulou a mytizovanou inkvizici, přitom právě naopak člověk odsouzený ve středověku byl ještě za inkvizitora rád.

K čemu se tedy chci dostat, kritizuje-li někdo knihu kvůli tomu, že vyjmenovává spíše pozitiva, která nám katolická historie dala, asi nečetl úvodní slovo, kde jasně autor říká, že právě o tomhle kniha bude. Leckde jsem byl překvapený, například jsem nevěděl o roli katolických mnichů ve vývoji zemědělství a metalurgie, podobně například jsem nevěděl o tom, že původcem mezinárodních lidských práv jsou španělští mniši, kteří reagovali na zacházení s americkými indiány apod.

Autor se snaží svůj text stavět na pevných základech a odkazovat na odbornou literaturu. Pro ty, kterým se kniha zdála až příliš "demagogická" doporučuji si přečíst něco "těžšího", věřím, že tam bude vše lépe vysvětleno. 200 stran je jenom 200 stran a vzhledem k cílům autora se jedná o publikaci, která může laikům, kam se též počítám, napravit některé zjednodušené závěry vůči Církvi.

Citát, který mě zaujal a mluví za vše:

"Právě proto katoličtí duchovní vůdci nabádají své penitenty, aby až budou mít příště chuť na koláč, snědli mrkev; ne proto, že jíst koláč by bylo špatné, ale proto, že zvykneme-li si zkáznit svou vůli v případech, kdy o morálku nejde, jsme lépe připraveni pro chvíle pokušení, kdy se skutečně musíme rozhodnout mezi dobrem a zlem." (s. 169)

22.12.2021


O nerozlučnosti manželskéO nerozlučnosti manželskéFrantišek Blaťák

Autor se snaží na přelomu 19./20. století bránit posvátnost manželství, které je ohroženo světským vměšováním do této posvátné smlouvy. Z dnešního pohledu, kdy se velká část populace bere mimo kostel a kdy je naprosto normální, že lidé z manželství dobrovolně odcházejí, tj. se rozvádějí, může tento krátký spis působit úsměšně.
Kromě toho, že kdekoho tento spis dnes může pobouřit, také by tento spis v mnohém mohl napomoci současným debatám často až příliš vyostřených, ale buďto chceme manželství jako posvátný akt svobodné vůle dvou lidí opačného pohlaví, jak to zamýšlí přirozený zákon, anebo se definitivně odlučme od tohoto pojetí svátosti manželství a neodkazujme na něj vůbec. Někteří lidé by chtěli měnit význam slov, která byla lidstvu dána Bohem skrze Písmo a Tradici, tak ať se od nich radši distancují a nesnaží se měnit jejich význam. Snaží se převzít křesťanské pojetí manželství, ale přitom si rozporují s jeho významem a smyslem.
Dle katolické nauky a skrze tento spis:

"Manželství jest smlouvou uzavřený svazek muže a ženy za účelem úplného společenství života."

"Účel manželství jest trojí a sice: zachování a rozmnožení pokolení lidského, jakož i výchova ctitelů pravého Boha; potom uvarování smilstva a posléze vzájemná pomoc."

"Jednota manželství záleží v tom, že muž jen s jednou ženou a žena jen s jedním mužem smí ve svazku manželském trvati."

Manželství je také až na některé extrémní případy svazkem nerozlučným.

K plození dětí:

"Rozmnožení pokolení lidského přivedením dítek na svět nemusí při užívání manželství nutně zamýšleno býti, ale nesmí také býti vyloučeno."

Závěr:

"A dle těchto nám vrozených pravd, dle tohoto přirozeného zákona jest manželství smlouvou, kterou se manžel manželu k úplnému společenství života věnuje, t. j. smlouvou manželů jednotnou a nerozlučitelnou a můžeme též dodali nezměnitelnou; nebo co nám praví a hlásá přirozený zákon, tím všickni se říditi musíme a toho nikdo poměniti nesmí, to nezávisí na libovůli nikoho, a proto nemůže nikdo ani toho pojmu manželství, jejž nám vymezuje a podává sám přirozený zákon, nikdo poměniti a nesmí něco jiného manželstvím nazvati."

22.12.2021


Vyhaslý případVyhaslý případGraham Greene

Graham Greene patří k velkým literárním realistům 20. století, a to se moc tenkrát nenosilo, jak poznamenává v přidaném doslovu David Lodge. Jeho knihy jsou vždy jiné a přeci sdílí to samé, otázku po víře. Greenovy romány jsem se naučil postupně milovat a dnes si už neumím představit, že bych Greena nikdy nečetl. Jednou však dočtu i to poslední, co napsal, a pak mi nezbude, než se opět vrátit na začátek a začít číst znovu. Je jen málo knih, které si zasluhují, aby se k nim vracelo. Ty Greenovy jistě mezi ně patří.

Ve Vyhaslém případě se dostává do tropické Afriky, kde je opět vidět, že Greene své romány nejen psal, ale měl i dost zažito, a tak je jeho popis tamějšího světa velmi přesvědčivý, a ač Greene v předmluvě tvrdí, že místa a postavy jsou čiré fikce, tak mu to moc nemůžu věřit. Realistické romány mám rád, a Greene ukazuje, že dobrou realistickou literaturu lze psát i v moderní literatuře. Greenovy dialogy mezi postavy patří k nejlepším částem jeho románů, jelikož jsou tak opravdové, že mě to až někdy zaráží. Někdy je třeba si přečíst dialog dvakrát a vícekrát, než člověk prokoukne, co tím daná postava vlastně chtěla říct. A kde jinde bychom se měli pozastavovat nad tím, co říkají jiní lidé, než právě v románech, tam lze zastavit čas, zaklapnout knihu a chvíli přemýšlet, v životě to tak snadné není. Možná proto nám literatura dává poznat to, čeho často v plynoucí realitě nejsme schopni si uvědomit.

Greene, ač někdy označován za autora detektivních, špionážních či napínavých románů, se všem těmto laciným nálepkám vymyká. Patří mezi tu hrstku skutečně výtečných autorů, kteří jsou nezařaditelní.

"Sebevyjádření je tvrdá a sobecká záležitost. Pohltí v člověku úplně všecko, i člověka samého. Nakonec zjistí, že už nemá ani sebe samého, a že už tedy nemá co vyjadřovat." (s. 52)

"Někdy si říkám, že pátrat po utrpení a pamatovat si utrpení je jediný způsob, jakým se člověk může spojit s podstatou veškeré lidské existence. Utrpením se stáváme součástí křesťanského mýtu." (s. 135)

11.12.2021


Divadelní fanoušekDivadelní fanoušekAlexej Fjodorovič Losev

Novelu jsem začal číst ve vlaku při cestě domů na Vysočinu, a než jsem dojel do malebného zasněženého maloměstečka, bylo dočteno. A i tento komentář ještě píšu ve vlaku, musím si pospíšit brzy bude konečná stanice, a jelikož se nejedná o rozsáhlé dílo, které zde chci ohodnotit, snad to stihnu. Někde v polovině novely, když se tam objevil obří pyj, který vypustil semeno a zatopil celou zemi se všemi lidmi na ní, jsem si říkal, že tohle je již přeci jenom příliš. Ale tento sen hlavního vypravěče není takovou fantasmagorií, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vše tam má své místo a závěrečné strany neřeší nic menšího, než zda je duše či ne. A není-li, a není ani Boha, zda je vše dovoleno. Myslím, že kdyby se tohoto díla dožil ruský bard Dostojevskij, tak by dílo cenil jako skvost toho dobrého, co literatura dnes zatracovaného Ruska zplodila. Nedělám si iluze, že Loseva čeští čtenáři znají, však od něho u nás téměř nic nevyšlo, ale musíme být rádi i za takovéto perly, byť kratičké, myšlenkově překvapivě bohaté. Jsme-li jen nahodilý proud života, pak co je celé umění, celá láska. Není-li duše a Božího trestu, pak nic není svaté a není ani zla, není individua je jen stáda. Géniové jsou posíláni do gulagů, a cení se více tuposti než prozíravého ducha.

10.12.2021


LeviatanLeviatanMike Carey

Jak mám rád knižního Moby Dicka, tak jsem si také užil tuto výpravu do Nantucketu a dál na širé moře. Potěšení nejen pro fanoušky Melvillova díla, ale také pro všechny, kteří se alespoň trochu pohybují v oblasti literární vědy. Příběh se rozvíjí zajímavým směrem a těším se na další díly.

05.12.2021


Když zaklepe mrtvýKdyž zaklepe mrtvýMike Carey

Jak zde píšou již mnozí, gamebook o původu Lizzie byl zajímavým zpestřením vyprávěcí formy. Mezi řádky jsou postmoderním příběhem, a postmodernita, ač se to zdá paradoxní, sice tvrdí, že velký narativy neexistují a že jsou jen malé mikropříběhy, přitom ale zapomíná, že právě toto je její velký narativ, narativ, který z roztroušených příběhů, které se lepí dohromady, vytváří nový velký narativ, a ono to v případě Mezi řádky dává i smysl. Zajímavý počin a rozhodně zůstávám na drátě. Je to komiks pro čtenáře, a proto mu mnohé možná odpustím. Není to O'Barrova Vrána ani Burnsova Black hole, které samotné vynikají uzavřeností příběhu a jasnou uměleckou jednotou, ale to přece nevadí, Mezi řádky je celkem dlouhý seriál, a já si na finální hodnocení počkám až na závěrečný díl. Zatím mě nehledejte. Jedu do Nantucketu.

29.11.2021


InformátorInformátorMike Carey

Nejsem zrovna přívrženec komiksové tvorby, ale uznávám ji jako umění sui generis, které rozhodně nemá být vnímáno jako něco podřadného velkým klasickým románům. Mezi řádky je mi navíc tematicky velmi blízké, fikční světy byly předmětem mé vlastní diplomové práce a sám jsem zastánce toho, že příběhy jsou klíčové pro chápání našeho světa. Druhý díl v sérii rozproudí příběh zase o něco více, a tak se pomalu dostávám do vlastního fikčního světa Tommyho Taylora, i když je to svět pozaplátovaný jinými fikčními světy, zatím to celkem dobře funguje, až překvapivě, řekl bych. Závěrečná epizodka s králíkem byla vynikající a celkově to nabírá velmi slušný směr. Uvidím však, jak se příběh bude dále vyvíjet. To, že chci číst další díly, už něco znamená. Hvězdičku si nechám do zálohy.

28.11.2021


Job. Román prostého člověkaJob. Román prostého člověkaJoseph Roth

Kniha jež je prošpikována aluzemi na biblické příběhy, samozřejmě nepřekvapivě na Joba, ale osobně jsem tam spatřoval též příběhy judského exodu a Josefův příběh z Genese. Roth je autor, který, myslím, není tolik znán, což je možná škoda. Jeho styl s jakým vykresluje psychologické procesy v člověku a mezilidské vztahy je nadmíru hoden nobelisty. Citlivá ukázka toho, že ačkoli jsme leckdy těžce zkoušeni, musíme vytrvat v naději. Život je přeci jenom krásná věc.

25.11.2021


Devadesát třiDevadesát třiVictor Hugo

Devadesát tři je románem na hraně romantismu a realismu, máme tu pohnuté osudy a lidské tragédie, máme tu 10 stránkové popisy budov a výčty jmen, máme tu postavy objevující se v pravou chvíli na pravém místě, máme tu lásku i smrt, máme tu historický román i nadčasovou sondu do lidských duší, máme tu Huga.
Váhal jsem s plným hodnocením tohoto díla, ale závěr mě utvrdil v tom, že s tímto dílem mělo by se setkat více dnešních čtenářů. Kniha šestá počítá se k tomu nejlepšímu, co jsem měl možnost číst. Zde střetává se pozemské s nadpozemským, po bitvě pozemské nastává bitva v nebesích mezi Bohem a Satanem. Lantenac, Gauvain, Cimourdain, matka Fléchardová, Radoub, Imanus a další postavy žijí a rozhodují, bojují a umírají a existuje zánik pozemský a zánik věčný, a nikdo neujde prvému, ale druhému může uniknout, rozhodne-li se ve správný okamžik v souladu se svým srdcem, do něhož je vepsán zákon Boží.
Hugo v románu ukazuje, co dělá z lidí revoluce ve střetu feudalismu a revolučního pokroku, pokroku v podobě guillotiny. Velmi realistické vylíčení událostí onoho roku. A každý popis a postava má svůj smysl. Když Hugo popisuje výčtem jmen střídání politiků v Konventu, má to svůj smysl. Když Hugo věnuje tolik stran popisu věže a hrádku s mostem, má to svůj smysl. Když uvede do děje nějakou postavu a pak ji zdánlivě opustí, má to svůj smysl. Jedná se o vynikající román se silným morálním poselstvím, děti jsou více než cokoliv na světě. Žena je slabá, ale matka silná. Člověk se může změnit... Ale to už nechám na Vás, abyste si sami přečetli a pochopili.

Pár zajímavých pasáží:

"Dějiny mají svou pravdu, pověst ji má také. Pravda pověstí je zcela jiná než pravda historická. Pravda pověstí je výmysl, jehož výsledkem je skutečnost. Ostatně mají i dějiny i legenda jeden a týž úkol, zobraziti totiž pod člověkem, jenž pomíjí, člověka, jenž žije věčně."

"Mlčení nabízí jakýsi útulek prostým duším, jež se propadly do truchlivých hloubek bolesti. Zdálo se, že již ani nechce chápat. Na jistém stupni zoufalý nerozumí už ani svému zoufalství."

"Dětský šepot je více i méně než řeč; nejsou to noty a je to zpěv; nejsou to slabiky a je to mluva; tento šepot má svůj původ v nebi a nebude mít konce na zemi; je z doby před narozením a trvá dále; je to pokračování. Toto žvatlání obsahuje to, co říkalo dítě, když bylo andělem , a to, co bude mluvit, až dospěje; kolébka má svůj Včerejšek jako hrob svůj Zítřek; tento Zítřek a Včerejšek mísí v tom neurčitém štěbetání své dvojí neznámo; a nic nedokazuje Boha, věčnost, odpovědnost, dvojitost osudu, jako tento strašný stín v růžové duši."

"Veliká utrpení rozpínají obrovsky duši;"

Nikdy nezapomenu na Hugův popis utrženého lodního děla v podpalubí korvety Claymore, stejně tak na markýze a oheň. Veliký román, jímž se musí čtenář prokousávat, ale čím více kouše, tím více si uvědomuje, že to, co přežvykuje, je něco neobyčejného, a tak přežvykuje dál a dál a dál ... A pak je konec a v ústech lahoda. Tohle stálo za ten čas.

17.11.2021


SvůdceSvůdceMichail Petrovič Arcybašev

Ruská moderna. Lyrické pasáže popisující krásy přírody se střídají s pasážemi dramatickými končícími sebevraždou a smrtí. S postav byl mi nejsympatičtější Jurij, zatímco Sanin jako zastánce Nietzscheánství byl pro mě téměř nesnesitelný. Amorálnost dle mě děla z lidí zvířata, ale na rozdíl od zvířat, my máme rozum, že lev sežeru zebru je jedna věc, že člověk svévolně druhého člověka poníží, je věc druhá. Máme rozum a svědomí a empatii, zvířata nemohou konat zle, lidi ano. Zlo a dobro jsou reálné věci, nikoliv jen zrušitelné koncepty. Jedná se o výborný psychologický a filosofický román, který příliš nezaostává za literaturou Zlatého věku (Dostojevský, Tolstoj, Gorbačov a další). Obsahuje typická témata ruských románů: sebevraždu, Boha, nihilismus, ateismus, osamělost, zbytečnost, výzvy na souboje atd. Nevím, nakolik byl Arcybašev ve svém vlastním filosofickém názoru na svět ovlivněn Nietzschem. Z tohoto románu to vlastně nelze úplně vyčíst. Trochu mi to připomínalo Dostojevského prózu, kdy proti sobě staví postavy, které zastávají opačné názory na svět, postavy jsou jakýmisi ideovými typy, a vy jako čtenáři si teprve musíte ujasnit, za kterou postavu se postavíte. Za mě je to Jurij, ale to, jak se vypořádal se Saninovými názory, bylo dle mě nešťastné řešení. Pokud se román jmenuje Svůdce, není to vlastně myšleno jako svůdce žen, ale spíše jako svůdce ideový. Román Sanin ukazuje, jak nebezpečná jsou slova, a kam takové "nasazení brouka do hlavy" může až vést viz osud Solovejčika. Pokud tohle bylo cílem překladu názvu, pak si myslím, že je název trefný, ale pro čtenáře neobeznámeného s dějem, může název být zavádějící. Erotika tu sice je, ale mnohem důležitější je dle mě to svůdcovství filosofické.

31.10.2021


O knihách a čtenáříchO knihách a čtenáříchKarel Čapek

Zajímavá drobná knížka fejetonů o čtení a čtenářích. Například se dozvíte, proč čtou nejvíce lékaři, jak se čtení zrychluje a proč tomu tak je, kdy kterou knížku čteme a kde u toho jak sedíme, ležíme či stojíme, že čtenář s chřipkou nejspíše sáhne po Dickensovi a že ženy kazí detektivky (to by dnes Čapkovi asi už neprošlo). Také se dozvíte, že knihy se neztrácejí úplně, ale pořád někde jsou. Zaujala mě i krátká Čapkova exkurze do oblasti knihovnictví, a myslím, že ji vystihnul celkem dobře.

25.10.2021


O čtení děl básnickýchO čtení děl básnickýchEmanuel Rádl

Zajímavá krátká knížka o literatuře od člověka, který nebyl literárním vědcem. Souhlasím s Rádlem, že je to především obsah, co dává dílu smysl. Forma je prostředkem, sice důležitým, ale bez obsahu je kniha jen prázdným tlachem, nicneříkající akrobacií slov. Rádl kritizuje Bergsona a všechny literární ismy, které se vyrojily po první světové válce a chtěly radikálně změnit literární pole, ale jak již víme, většina těch ismů dlouho nepřežila. Umění potřebuje především obsah, tedy myšlenku, bez ní je celkem k ničemu.

24.10.2021


Kámen a bolestKámen a bolestKarel Schulz

Další monumentální dílo české literatury, které možná někdo opomene, protože existují tu zahraniční Sienkiewiczové, Scottové, Hugové apod. Přitom všem však právě Schulzova próza se nejen těmto jménům vyrovná, ale v lecčems je i překoná. Barokní košatá souvětí a až existencionální zápas Michelangela se světem a sebou samým staví tuto knihu na piedestal historické literatury, která kromě faktografických zajímavostí přináší i universální témata, která platná jsou po všechny věky viz, např. umělec a jeho dílo.

"Jen rány dávají tvar věcem. I životu."

Hloubku této věty pozná snad jen člověk, jenž si už něco zažil. Pravdivá toť slova. Jenom se dají podtrhnout citátem z Nezvalova Edisona:

„Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek, stesk a úzkost z života i smrti“

"Také papež Julius, stařec v krunýři, pro něhož není oddechu ani spánku, slyší dunět ohlušující rachot řítícího se kamení hodin, lavinu času a jeho ruce se napínají ke kříži, aby se opět vracely. A někdy čas se plíží jako had ze skal, pomalu, v oblouku, záludně, a tu papež kopím a ostruhou je připraven protknout mu úzkou odpornou hlavu, přečkáme z vůle boží i věky, dokud nebude dostavěno, uvidíš, že zvítězíme i nad časem, ještě nezemřeme, ne, ještě ne, zvítězíme---"

Metafora času jako plížícího se hada je naprosto úžasná a trefná. Nad časem nikdo nezvítězí, ani Schulzovi nebylo dáno dopsat další dva díly svého díla, ale přece jenom v něčem čas přepral. Jeho kniha se čte dodnes, ona zůstává nenalomena zubem času a žije dál pro další generace čtenářů.

"Nejde o to zvládnout hory, nejprve musíš zvládnout propasti, nebo jinak se ti vše zřítí a propast pohltí horu i tvé dílo. Bojíš se hlubin? Zvykej na ně, abys nedostal závrať."

Propasti jsou elementární součástí našich životů, dříve či později do nich každý nahlédne, jde jenom o to, jak se s tím poprat. Život je, myslím, veskrze pozitivní věc, jenom v něm nemůžeme hledat jenom to, co nás těší, nakonec je to právě jistota propastí, která nás nakonec uklidňuje, jistota toho, že v tom nejsme sami.

24.10.2021


Kam s ním?Kam s ním?Jan Neruda

Zajímavá Nerudova jednohubka, ač dá se přečíst u jedné odpolední kávy, přesto podněcuje k dalšímu myšlení.
Asi nejsnadnější a nejschůdnější cesta k interpretaci vede k prostému konstatování, že Neruda řešil environmentální otázku, kam s odpadem, kam s nepotřebnými věcmi. Pak tedy jedná se o fejeton environmentální a přízemní, ježto neobrací se k ničemu jinému než hmotě a jejímu uskladnění.
Ale můžeme jít daleko za tuto interpretační cestu. Nepodobá se totiž náš vlastní život tomu starému slamníku? Kolikrát také nevíme, kam s ním. Rádi bychom se ho zbavili, toho starého, proleženého a propoceného života, a začali nanovo, ale život tak jednoduché řešení nenabízí. Naše minulost, náš dosavadní život, se nám neustále vrací a nechat jej jen tak někde ležet, nemůžeme. To je, prosím, interpretace existencionalistická.
Mlynářka pak není nikým jiným, než samotným bohem, v jehož náručí nakonec náš život spočine a skončí, stejně jako skončil Nerudův fejeton. To je pak interpretace duchovního existencionalismu.

10.10.2021


Hledači pokladů a jiné příběhyHledači pokladů a jiné příběhyWashington Irving

Irvingova Legenda o Spícím luhu je mistrovskou povídkou, kterou si ještě rád někdy přečtu a snad se i podívám na filmové zpracování, které mě prozatím tajemným způsobem míjelo. Další povídka Rip van Winkle je též velice zajímá a nakonec i humorná povídka Tlustý gentleman se dle mě řadí k tomu lepšímu z této sbírky. Druhá polovice povídek (nazvaná Hledači pokladů) mě však již tolik nezaujala, čím to nevím, možná na mě cyklus povídek působil mírně repetitivně. Jak název napovídá, jedná se o povídky, které na sebe lehce navazují tématem hledání pokladů a také některými postavami případně vypravěčem. Rozmanitost první poloviny sbírky zde byla smrštěna na jedno téma, což je dle mě ten důvod, proč hodnotím tak, jak hodnotím.

14.09.2021


SedmikráskaSedmikráskaJaroslav Durych

Myslím, že kdo v této útlé knížce nenalezl literární poklad, ten ho stěží najde někde jinde. Durychova próza se vyznačuje mírou poetičnosti až snovosti, tu mírou realistického vylíčení života. Po jazykové stránce knize nelze ničeho vytknouti. A obsah? Obsahová stránka je naplněná krásou i smutkem života.
Možná však na Durycha musí člověk čtenářsky dozrát, někdo však nedozraje nikdy do tohoto bodu, kdy bude moci upřímně ocenit Durychovu prózu. Ale každý také nedozraje k oceňování klasických hudebních skladeb, třeba já bych nepoznal, kdy někdo Mozarta hraje opravdově a kdy ho někdo jen falšuje. Takže není ostudou tuto knížku odhodit jako balast, mě však svědomí nedovolí dát jinak než plný počet.
"Ale obloha jest nejen nad námi, ale i kolem nás. Každý chodí po obloze, třebas nemůže dovnitř. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by ani dívčí krásy ani touhy v lidském srdci. Lidská krása jest v tom, že si každý člověk nese kolem sebe kus nebe, třebas má v srdci peklo." (s. 102)

27.08.2021


Foucaultovo kyvadloFoucaultovo kyvadloUmberto Eco

Byl to boj, který stál za to. Foucaultovo kyvadlo je skutečně dosti jiný román než Jméno růže. Příběh by se dal převyprávět v pár větách, ale na popis Plánu by mi nestačila ani kupa knih a desítky let studia. Přemýšlím, jestli bych si Kyvadlo přečetl za pár let znovu, a přiznám se, že prozatímní mé pocity jsou, že nikoliv. Možná proto, že na knihu, jakmile ji jednou zdoláte, jen tak nezapomenete.

21.08.2021


Za oknemZa oknemAleš Palán

Jsem rád, že jsem se konečně po více než roku dokopal k tomu, abych si přečetl tuto sbírku povídek, jen mě mrzí, že jsem si knihu nekoupil v době, kdy byla dražší. Cena, za kterou se dá momentálně tato knížka sehnat, je až nedůstojně malá. Každopádně to jenom ukazuje, že tohle není dílo protěžované reklamou a komerčním zájmem, i když by se tak na první pohled mohlo zdát. Nikoliv. Jedná se o umně sestavenou antologii, kterou dle mého názoru táhnou především příspěvky od Austera, Urbana, Dostálové, Stančíka a Vrby. Díky této sbírce jsem se opět mohl setkat s tvorbou amerického autora, jehož dílo není k mé nespokojenosti cele přeloženo do češtiny. Snad se dočkám jeho nejčerstvějšího románu 4 3 2 1, anebo snad začnu i beletrii číst v originále. Vrba mi opět potvrdil, že patří k obrovským talentům české literární scény. Stančíka znám jen zprostředkovaně, ale jeho povídka mě bavila, byla atmosférická a i vtipná, stejně tak Urbanova ironická jednohubka. Povídka od Dostálové mě dostala svým ukončením, které přesně vystihuje to, čemu bych říkal lidství.

19.08.2021


Rodinné štěstíRodinné štěstíLev Nikolajevič Tolstoj

Po Kreutzerově sonátě můj druhý pokus se seznámit s tímto ruským literárním velikánem, a opět mě toto kratičké nahlédnutí do jeho tvorby zaujalo, takže napříště se snad ponořím do jednoho z jeho opusů. K této novela lze snad poznamenat, že její hlavní myšlenku lze zkoncentrovat do následujících slov: Není šťastnější život než žít životem pro druhé, a toto štěstí se násobí tím, jak se z manžela/ky stává otec/matka a jak před očima rostou ty naše malé ratolesti. Tradiční a možná pro někoho v dnešní době příliš konzervativní názor, ale já s ním plně souhlasím. Rodina je základ životního štěstí, pokud možno rodina úplná a milující.

03.08.2021


Bílé nociBílé nociFjodor Michajlovič Dostojevskij

"Ano, jsme-li nešťastní, cítíme neštěstí druhých silněji; cit se netříští, ale soustřeďuje." (s. 66)
Tato Dostojevského přiznaná romantická novela okouzluje nejen citem, ale i vytříbeným slohem. Po Něžné, Krokodýlovi či Věčném manželovi se jedná o další parádní Dostojevského kratší prózu. A musím zdůraznit, že Dostojevský povídkář-novelista není o nic méně zajímavější než Dostojevský romanopisec.
Nutno podotknout, že se jedná o jednu z ranných Dostojevského próz, ještě před okamžikem, kdy čelil ústí pušek popravčí čety, tedy před okamžikem, který Dostojevského radikálně změní. Ale přesto již zde je vidět Dostojevského pravdivé vidění světa.

01.08.2021


1 ...