Knišíl komentáře u knih

Třetí knihou navazují Dvě věže na předchozí svazek Společenstvo prstenů. Příběh pokračuje, jako by ani neměl být přerušen, což ostatně v původním Tolkienově plánu ani být neměl, ale nedostatek papíru a možná i nakladatelská strategie tenkrát udělala své.
Sledujeme putování odtržených skupin Společenstva, objevují se nové tváře, pro mě rozhodně nejzajímavější postavou je v tomto díle Boromirův bratr Faramir, a objevují se i tváře dobře známé.
K formě vyprávění jsem se vypsal už u příspěvku k prvnímu svazku, zde bych jenom napsal, že to, co jsem si myslel, stále platí, kde je dobrý celkový příběh a myšlenka, jsou aktéři nakonec dobře pochopitelní a mají psychologickou hloubku, aniž by autor musel popisovat nutně všechny psychické stavy svých postav. Nejblíže je to patrné na Samově vývoji.

"Jestliže opravdu nemůžeme udělat víc, musíme udělat právě to." (Aragorn, s. 101)
"Ten, kdo nedokáže v nouzi zahodit poklad, je spoután." (Aragorn, s. 179)
"... chvála od chvályhodných je nade všechny odměny." (Faramir, s. 315)
"Zdá se mi totiž méně zlé radit jinému, aby zrušil slib, než udělat to sám, zejména když vidíš přítele, který se v dobré víře zavázal k vlastní škodě." (Faramir, s. 327)
"Ale v příbězích, na nichž doopravdy záleží, které si jeden pamatuje, v těch to tak vůbec není. Do těch lidi obyčejně prostě spadnou vede tudy jejich cesta, jak jste povídal. A řekl bych, že měli spoustu možností, jako my, obrátit se zpátky jenomže to neudělali. Slýcháme jen o těch, kdo šli pořád dál a ne vždycky k dobrému konci, to ne; aspoň ne k takovému, jakému by řekli dobrý ti, kdo jsou uvnitř v příběhu a ne vně." (Sam Křepelka, s. 348)

11 05.07.2023

Toto dílko z edice Lusobrazilské knihovny paradoxně nenapsané ani Portugalcem ani Brazilcem, ale angolským autorem, jemuž rozhodně koluje krev obou dříve zmíněných kultur, rázně navazuje na literární hravost J. L. Borgese. Agualusa představuje postmoderní novelu, jež však ponechává to důležité, zápletku, příběh, vývoj a zvrat událostí, prostě to, co od literatury čtenář očekává. Mezi tím vším si však také autor hraje, zkouší, experimentuje s perspektivou vyprávění, dotýká se zajímavých metanarativních témat, např. k čemu je vlastně vypravování, ale i obecnějšího a minimálně od sv. Augustina tradičního tématu souvisejících s rolí paměti, vzpomínání a zapománíní v našich životech.
Co musím této edici nakladatelství Triáda především pochválit, jsou erudované doslovy, které velmi dobře dotvářejí a vysvětlují literární tvorbu autorů.

Pár ukázek z díla:

Jsem lhář z povolání, vykřikl. Lhaní mi působí radost. Literatura dává opravdovému lháři možnost, jak dosáhnout společenského uznání. (s. 51)

Šťastní, opravdu šťastní jsme jenom, když je to navěky, jenže v čase, kde všechno trvá navěky, přebývají jenom děti. (s. 65)

Vždycky, když se nějaké dvě události protnou a my nevíme proč, označujeme to za shodu okolností nebo náhodu. Ale to, čemu říkáme náhoda, bychom měli spíš nazývat nevědomostí. (s. 89)

Paměť je krajina, kterou sledujeme z jedoucího vlaku. Vidíme, jak se mezi akáciemi šíří jitřní světlo, jak ptáci ozobávají ráno jako nějaký plod. V dálce vidíme klidnou řeku, objímanou stromovím. Vidíme líně se pasoucí stádo, muže a ženu, jak běží ruku v ruce, vidíme malé kluky tančit kopanou a míč, který se leskne na slunci (jiném slunci). Vidíme hladká jezera, po kterých plují kachny, ztěžklé vody řek, v nichž sloni hasí žízeň. Všechno se to odehrává přímo před našima očima, víme, že je to skutečné, ale přitom vzdálené a že se toho nemůžeme dotknout. Něco už zůstalo v takové dáli a vlak uhání takovou rychlostí, že si nejsme jistí, zda se to skutečně stalo. Možná se nám to jen zdálo. Vynechává mi paměť, říkáme, ale to se jen zešeřilo. (s. 100)

Z doslovu knihy:

Beletrie rekonstruuje minulost, když převádí do příběhů to, co Eco nazývá kolektivní pamětí, a umožňuje čtenáři iluzi, že existuje ve více časech současně, že svým způsobem ovládl čas. (s. 161)

3 05.07.2023

Short short story je žánr sám o sobě velmi zajímavý, stojí v jakési pomyslné opozici proti komplexním mnohaset stránkových románovým freskám či rovnou ságám. Povídky tohoto žánru je velmi těžké hodnotit perspektivou běžného románového čtení, už jen proto, že literatura na tak malém prostoru funguje docela jinak. Je minimum času se věnovat popisům prostředí, postav či děje. Vše musí hrát na strunu závěrečné pointy, která sama ale potřebuje řádně pro svůj efekt, aby byl dostatečně čtenář připraven, jinak nemůže zafungovat. Hoši však ukazuje, že i na tak malém prostoru je možné vytvořit zajímavý příběh, kondenzovat naraci do minima. Spící zajíc a Klíče lásky se zařadily mezi mé oblíbené povídky. První proto, že mám rád onu známou filosofickou průpovídku, která zde dostává aktualizovaný rozměr, druhou proto, že nesentimentální romantické příběhy nikdy nesmí vymřít. Četl jsem dlouho, po kousíčkách, uždiboval z Hošiho narativního koláče, a tak by se to mělo číst, ne koláč zhltnou najednou, ale vychutnávat každý den ždibíček.

3 26.06.2023

Již prvotina Pálenka mě nesmírně upoutala, zůstala do mě vryta vůně moruší a nejedna scéna z rumunského Banátu. Hořava je silný v popisných pasáží míst až tak, že čtenář cítí vůně, slyší zvuky, vidí a ohmatává předměty, které vypravěč popisuje, velmi živě a plasticky. Ale není to jen dobře napsaný cestopis, to vůbec ne, zde je o více než o předměty viděné, slyšené, hmatané a cítěné. Jeho krátké úryvkovité prózy přesto zvláštním způsobem v celku jednotné mi připomínají Čepovy povídky. Jsou podobně existencionální, ale přes všechny životní těžkosti přece jen nadějeplné. Přemýšlel jsem o názvu, čím je myšleno ono mezipřistání? Propojím-li to s konceptem dvojího domova Jana Čepa, možná že my všichni tady na zemi prožíváme mezipřistání na tajuplné cestě Domů.

6 24.06.2023

Ukázka exilové literatury konvertity, jež se obrátil téměř z opačného pólu komunistického myšlení ke katolictví. O to je toto augustinovské vyznání cennější, ukazuje naději na obrácení, a pak je i slušným zápisem dějin Československa po Druhé světové válce do poloviny 70. let. Bez ohledu na svou laickou apologetickou linku, má kniha i roli dějepisnou, a to z pohledu ne historika, ale svědka, a nejen svědka, ale přímého aktéra pohnutých dějin naší země. Pachmana jsem neznal, šachy ani jejich historie mě nikdy nebrala. Ale jeho jméno po přečtení této knížky si už zapamatuji.

Rád bych vytáhl dva úryvky, jeden ukazuje onu historickou linku, která se až nebezpečně blízko stala naší současností, protože dějiny nejsou nikdy mrtvou, tj. odbytou, záležitostí.

"Od roku 1964 má sovětská politika při zachování svých cílů jinou strategickou linii, zdánlivě mírnější, ve skutečnosti však pro západní svět nebezpečnější. Sovětský svaz chce zachovat rovnováhu v nukleární výzbroji a zajistit si značnou převahu v konvenční výzbroji, která by umožnila eventuální úspěšné lokální konflikty (spravedlivé osvobozovací války) a kromě toho působila především na západní Evropu jako prostředek zastrašení, psychologického nátlaku. Hospodářská kooperace se Západem má sovětské hospodářství dostat z jeho dlouhodobých potíží a údajnými hospodářskými úspěchy učinit východoevropský socialismus přitažlivější a tím zvýšit jeho šance v onom rozhodujícím ideologickém boji." (s. 79)

Hlavní apologetickou (myslím laickou apologetiku, o apologetiku jako disciplínu křesťanské teologie se v pravém slova smyslu nejedná, na to neužívá patřičné teologické metody) myšlenkou je už samotný název knížky, který je také ostatně posledním odstavec knížky. Myšlenka, která dílo otevírá hned na obálce/titulním listu, je také uzavírá.

"Pokus o vyhnání Boha z našeho života končí vždy tragédií osobní i celých národů. Naštěstí je to pokus beznadějný, poněvadž nelze natrvalo vyhnat to, co je příčinou a vnitřní podstatou života, co život naplňuje a dává mu smysl. Zažil jsem sám, že Bůh je tak milosrdný, že se ani vyhnat nedá. Zažívají to i jiní lidé a prožije to i celé lidstvo v naplnění svých dějin." (s. 81)

2 18.06.2023

Básně ve sbírce Korouhve jsou někdy tajemné a jejich smysl není vždy jednoduché odkrýt, ale to já mám vlastně rád. Nakonec dobrá báseň zaujme hned při prvním čtení, ale její pochopení často vyžaduje čtení několik. Zahradníčkovy básně v této sbírce jsou někdy možná až příliš složité, oproti např. takovému Sládkovi, na druhou stranu, to je Zahradníček, a pokud se dotýká hlubin života, lze to snad dělat dvojí cestou, a obě jsou správné a pochopitelné, v jednoduchosti je síla, stejně tak v komplexnosti. Znamení moci uznávám jako největší báseň poválečné české poezie, ale i zde druhé čtení bylo o hodně lepší, protože jsem už více chápal, a tak to bude zřejmě i ostatními básněmi Zahradníčka. Navíc člověk nemusí být hned věřící křesťan, aby ocenil velikost Zahradníčkova umění, ale ani nelze číst Zahradníčka čistě "ateisticky", pokud nám nejde jen o technický rozbor, ale o živé čtení, rozumem i citem.

"K oráčům v práci v požehnání shlédne,
pohodu širou žatvě dopřeje,
uslyší vzdech náš v noci jako ve dne,
v hluchotě všeho sluch tvé naděje" (s. 42, Polní kříž)

"Vždy za námi, před námi tísnivě tichne les času,
za námi minulost hvozdnatá v obzorech rodných,
před námi budoucna okrouhlé prázdno a při nás
jen přítomnost listnatá zůstává věrně a při nás
jen hodina nebezpečenství blesk za bleskem trhá
ze kštice mraků, nám na cestu svítíc." (s. 64, Svatý Prokop)

"Po dechu lačen lapáš v pohledu lesk skelný,
z kořenů páčen, trhán, čtvrcen, drán,
však křik tvůj nepřeložen, nepřeložitelný
sám v sobě slyšen stoupá, v sílu vytesán." (s. 39, Píseň cizincova)

4 13.06.2023

Jan Čep, esejista a umělec, přední představitel české esejistiky a katolické literatury, patří mezi mé oblíbené autory, jeho eseje jsou jedny z nejinspirativnějších, které jsem měl možnost číst, a to, co demonstroval teoreticky, také v praxi literární uplatňoval. Důkazem budiž vydání celoživotní povídkové tvorby v záslužné edici Česká knižnice nakladatelství Host. Vydání obsahuje vysvětlivky a slovníček určitých pojmů, čtivý a podstatné vystihující doslov Tomáše Kubíčka, či ediční zprávu.

Čep patří mezi zásadní povídkěře české literatury, nejen té katolické. Pro plné pochopení jeho tvorby je však třeba mít na mysli jeho zásady katolické umělecké tvorby:
1. Soužití živých a mrtvých, současnosti a tradice, viz povídka Cesta na jitřní
2. Princip dvojího domova, tedy že plátno současnosti, tj. časnosti, vždy překrývá ještě plátno věčnosti, viz povídka Stínohra či Starcův smích
3. A důraz na důležitost každého individuálního života, právě jedinec a jeho osudy, obavy jsou ve středu Čepovy existencionální pozornosti, Ježíš se obětoval za každého z nás, ne za komunistické stádo, ale za každou jednotlivou duši, viz např. povídka Staník či Cikáni

Byl Čep ruralista, existencionalista nebo didaktický moralista? Myslím, že ani jedna z přihrádek plně nevystihuje Čepův umělecký záběr, protože vesnický život hraje důležitou roli v jeho tvorbě, a tím mi je vlastně dost blízký, ale je to vesnice idealistická? Nikoliv. Omezuje se vždy jen na vesnici? Nikoliv. Motiv vesnice patří však mezi silné prvky v Čepově tvorbě, plně ji však nevyčerpává. A co existencionalismus? Tady bych prvně upřesnil, že je to existencionalismus teistický (nikoliv tedy Sartre, nikoliv Camus, spíše už Kierkegaard nebo Dostojevský). Existencionalismus, kde člověk není nikdy zcela sám, ale žije ve společenství živých a mrtvých, smrtelných a Věčného. Je to existencionalismus s východiskem. A co moralismus? Podobně jako Flannery O'Connerová, je i Čep spíše pozorovatelem a předkladatelem osudů, než jejich čistým a jednoznačným kritikem a bezohledným soudcem. Jeho tvorba nese určité morální hodnoty, to je bez debaty faktum, ale existuje vůbec tvorba, která by nějaké hodnoty nenesla? Čep je v tomto alespoň upřímný, nezakrývá svá východiska, a přesto vše, nejsou jeho povídky prvoplánové a vždy bezproblémově jednoznačné.

"... člověk ztratí navždycky jenom to, co neumí mít rád." (str. 208, povídka Oldřich Babor)

"Však ďábel naší dětské víry, jenž vyjíždívá za měsíčních nocí orat se spřežením lidských zatracenců, přerval příšerným svistem svého biče Roubalčino blažené snění, a ubohá žena, matouc si čas a nemohouc rozeznat, dlí-li na tomto nebo na onom světě, seděla na chvíli na
lůžku a třeštila oči do noci měsícem proměněné." (str. 16, povídka Dvojí domov)

"Starý Vrána je tu chvíli sám. Ví však vůbec tento tvrdý stařík o své samotě? Dovede uvidět svůj osud a sebe samého, jak trčí ze země, podoben zmrzačenému trupu, poset ranami po urvaných větvích, ošlehán větry, zkroucen bolestí a tisíckrát poznamenán dotekem boží ruky, která mocně otesávala tento zatvrzelý špalek, tak brzy se zotavující? Zjeví se mu někdy bída jeho
života, který minul v prostoru začouzeném několika starostmi a několikerým požitkem tak popelavě žebráckým, za zvuku několika nuzných slov, od kolébky do stáří týchž, vyrudlých časem a uživáním jako hadry na těle husopasově?" (str. 32, povídka Husopas)

"Kdykoli si ten rok připamatoval její řeč, vždycky znovu žasl. Život té ženy, tak jak ji viděl a chápal, se k ní zdál tak nepravděpodobnou přípravou. Není pochyby, že ta slova byla vyslovena schválně pro něho, že mu byla poslána skrze ni. Cítil je v sobě, jak klíčí a nabírají mízu. Jeho život jimi narůstá jako kvasem, a oni o tom nevědí." (str. 164, povídka Příbuzenstvo)

"Čas stojí před člověkem beztvarý a němý a přítomný okamžik je nepatrný ostrůvek, obklopený cizotou a nepřátelstvím ze všech stran." (str. 43, povídka Přičinlivá rodina)

Jak můžeš bydlet v takovém holubníku, řekl neodvraceje
se. Vždyť to zní od sklepa až do půdy jako harfa. Když se promluví za devátou stěnou, je málem slyšet, co se tam povídá; když někdo spustí na záchodě vodu, rozechvěje se tím celý dům.
A k tomu je to až kdesi v povětří, nad samým železem a cementem, kousek země není odtud vidět. Kdyby ti do toho foukl trochu silněji vítr a sesypalo se to, nespadneš ani do hlíny; zůstaneš někde viset na drátě nebo přimáčknut dvěma traverzami jako netopýr.
Zasmál jsem se. Mně se to už nezdá. TY všelijaké zvuky mě už neruší. U vás taky přece křičí děcka, kejhají husy a praští vozy. A v té výšce nad střechami se mi právě líbí. Je tu ticho a samota, zvláště večer. A přece ne pusto. Člověk pořád cítí dole město a to
lidské hemžení v něm. (str. 244, povídka Staník)

"Válková o něho ani tuze neplakala, o svého andílka, ale zasáhlo ji to až ke kořenům. Lidé si myslí, že takové děťátko ještě nic není, a když umře, ani si toho nikdo nevšimne. Jenom matka ví, že to už byl malý člověk." (str. 138, povídka Zatopená ves)

9 10.06.2023

Sudí Hotový je zajímavá novela německého autora, už jen proto, že ač by se mohlo zdát, že je kniha "pouze" o fotbalu a "pouze" pro muže, tak to tak vůbec není. Jako každý dobrý vypravěč umí i Brussig na pozadí konkrétního vypravování vést paralelní linku o lidské obecnosti. Pokud se dostanu k těm konkrétnostem, zajímalo by mě, jak by některé pasáže vypadaly, kdyby je Brussig psal dnes, když už jsou technologie ve formě VAR téměř součástí každého profesionálního zápasu. Sudí Hotový je ostrá kritika člověka, a přece i jeho obrana, boří ideály, přesto se snaží o nestrannost a objektivitu poznání toho, co jest. Fotbalový rozhodčí zastupuje obé, jak korupci, tak snahu o pravdu, a v jako každý člověk i člověk v pozici rozhodčího stojí na rozhraní dobra a zla, pravdy a lži, autenticity a úplatnosti.

"Přitom komunikovat je pravým opakem toho, co se zde předstírá. Že komunikovat znamená dorozumívat se, tomu věří snad už jen autoři slovníků cizích slov. Komunikovat v praxi znamená daleko spíše ne-dorozumívat se či dorozumívat se bez porozumění. když jde o to, něco zamlžit a zamlčet, přichází čas expertů na komunikaci. Když je zapotřebí něco zkreslit, přikrášlit, vylíčit jednostranně nebo si to vůbec jen vycucat z prstu, potom můžeme slyšet, že je to třeba komunikovat lépe navenek. A když snad někdy přece jen vyjde pravda napovrch, když se něco vylíčí tak, jak se to skutečně seběhlo, potom se mluví o komunikační katastrofě. Komunikace má ve skutečnosti s komunikací tak málo společného, že kdyby chtěl mimozemšťan vyvodit význam slova komunikace z jeho každodenního používání, musel by je překládat jako obelhávat nebo, řečeno obrazně, parfémovat lejnem." (s. 21)

"K osmdesáti procentům všech chybných rozhodnutí by nikdy nedošlo, kdybychom je opravdu chtěli eliminovat. Technologie na to máme. Jenže divák si žádá nejistotu, lidský faktor, právo na omyl. Divák si žádá chybné rozhodnutí. Je živnou půdou pro vzrušení.
A vzrušení je, oč tu běží. Fotbal sledujeme pro pocit vzrušení a chybná rozhodnutí jsou tím, čím se můžeme po celá léta, desetiletí úspěšně vzrušovat. Proto neexistuje nic lepšího, čím by fotbalový sudí mohl fotbalu více posloužit, nežli chybné rozhodnutí. Chybná rozhodnutí jsou to nejcennější, co fotbalový sudí může fotbalu dát." (s. 56)

"Neboť nejbezpečnější metoda, jak něco zničit, je náruživě se tomu věnovat. Nějakou věc doženou až do záhuby vždycky největší entuziasté, ti takzvaní nejvášnivější stoupenci, nejodhodlanější obránci. Záhubu komunismu způsobili komunisté a nikdo jiný. A nejhorší ekologická zvěrstva se dějí jménem ekologie, co jiného než největší ekologická zrůdnost jsou obrovské větrníky, které ovšem ekologové oslavují jako největší výdobytek péče o životní prostředí?" (s. 60)

1 10.06.2023

Kratičký spisek, jenž se snad dá řadit k "pokladům z půdy". Ozvěny Poea či Hawthorneho v české literatuře vždy rád uvítám. Škoda, že toho od Jedličky moc jiného není k sehnání. Možná někde po nějakých časopisech, sbornících či výběrech povídek jsou ještě roztroušeny tyto malé poklady, které si určitě zaslouží svou kvalitou pozornost každého čtenáře hororu. Nejvíce mě v tomto triptychu zaujala povídka prostřední, tedy Slečna.

2 09.06.2023

Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem fantasy žánru, ale pokud bych si měl někdy přečíst jednu fantasy, byl by to právě Pán prstenů, to jsem si byl jist vždy. Viděl jsem filmová zpracování, jež mi zůstala vyryta do mé dětské mysli, jako malý si pamatuji, že táta půjčil z videopůjčovny nějaký fantasy se skřety, trpaslíky a rytířemi apod. Moc se mi to líbilo, akorát jsem byl naštvaný, že to nemá konec, to jsem ještě nic netušil o "trilogii". Pak jsem zkoukl i následující dva díly, došel mi celý ten příběh, ono hobití putování po cestě proti zlu, o oné cestě paradoxu, kdy ti nejmenší se postaví těm největším.
Ke knížkám se tak dostávám až téměř ve 30 letech, ačkoliv jsem filmy viděl několikrát, hrál různé hry ze světa Pána prstenů, a potkal se s různými především herními, ale i filmovými epigony. Jenže, kam jinam se vidat, než do kraje, kde to všechno začalo, do jádra fantasy, a ač Tolkien nebyl prvním fantasy autorem, tak určitě je tím nejvlivnějším, a ukázal, že i fantasy je žánr, který lze zkoumat nejen literární vědou.
Můžeme si položit otázku: Je Pán prstenů stylistické vysoké umění? Myslím, že zde se sektáváme spíše s fenoménem tvoření propracovaného fikčního světa, jehož postup směřuje od shora dolů, z makroskopického měřítka mytologického, k mikroskopickému měřítku hrdinství skupiny hobitů a jejich pomocníků. Přemýšlel jsem, jak by vypadal příběh ze Středozemě, kdyby ho napsal např. takový Faulkner, a myslím si, že proud vědomí a složité prolínání časových rovin, by tomuto žánru vlastně vůbec neseděl. Tolkien nás zavádí do světa své imaginace, a ač se nedají popřít inspirace reálným světem, nejedná se o alegorické vyprávění, ale o svět, jehož autonomní existenci se snažil Tolkien budovat mnoho let, již i před tím, než vůbec vznikl příběh Frodova putování. Proto je styl vyprávění silně objektivní, vypravěč je jakýsi kronikář světa, který zavádí nové místa, děje, postavy, a k tomu by subjektivní, impresionistické a jiné modernistické umělecké postupy příliš nenapomohly, ač i v Pánu prstenů máme lyrické a básnické pasáže, které opěvují přírodu a hrdinství lidí, hobitů, elfů i trpaslíků.
Tolkiena si musíme však cenit především za tvořivou mohutnost, jež stvořila přesvědčivý, propracovaný fikční svět, s vlastními zákonitostmi, jazyky, historií, tvory, místy apod. Tolkien byl filolog a profesor angličtiny, vliv středověkých eposů, finských mytologických spisů, katolictví, vlastních žážitků z mezisvětového anglického venkovu, i zážitků ze zákopů první světové války atd. je vidět na mnoho místech jeho tvorby, a to, že je Pán prstenů možná psát na první pohled jednodušším stylem (někdy až pohádkově laděným) není na škodu, modernistický jazyk by z Pána prstenů udělal něco, co nikdy být neměl, naopak objektivní vypravěč se svou někdy až pohádkovou řečí sedí pro tento typ příběhů mnohem více, v příběhu, kde klíčová je myšlenka, a až pak styl vyprávění. Přesto vše právě v jednoduchosti jazyka Pána prstenů (a teď prosím vůbec nepíšu o složitých jazyzích elfů, které Tolkien vytvořil, ale jazyku, kterým je příběh jako takový vyprávěn) spatřuji krásu tohoto díla, které má schopnost předat mnohé dobré hodnoty, mnoha čtenářům po celém světě.
Nakonec i biblické příběhy jsou psány přístupným jazykem tak, aby porozumění nebylo příliš nedostupné, ale stejně jako Bible má i Pán prstenů svá temná místa a zákoutí, která je třeba pochopit, a jehož výklad není triviální záležitostí, a může být na první pohled velmi jednoduché se nechat zmást, Pán prstenů není o první světové válce, ani o nukleární hrozbě, a zcela také ne o andělích a démonech, možná si to od každého něco bere, ale stejně jako život sám, vždy si nechává ještě skulinku, kde zůstává příběh tajemstvím, pokladem, který si každý čtenář musí vydobýt sám a nespokojit se s přeříkáním příběhu, a to ani tím filmovým, proto ostatně i já se vydávám na cestu po Středozemi, ač kostru a konec příběhu znám, ač znám ho skutečně?
Nakonec bych rád zmínil, že velkým kladem je i vtip a humor, který se v Pánu prstenů nachází, v tak temném a zapeklitém příběhu je to možná překvapením, ale myslím, že Tolkien chtěl jasně říci, že i v těch nejtěžších chvílích nemáme ztrácet naději v to, že svět je přece jen krásné místo, a že stojí za to tady být a žít, a bojovat o to, aby i naše děti tu jednou mohli být a žít v tomto krásném světě, a ač je nepřítel všemocný, strašlivý a mnohem silnější, neztrácet hlavu a odvahu, nebát se postavit zlu.

"Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže" (potitulní strana)

"Odvaha se nachází na nepravděpodobných místech [...]" (s. 107, Gildor)

"Ale hezký je, kdo hezky jedná, říkáme u nás v Kraji [...]" (s. 208, Pipin)

"Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.
Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až zkují ostří polámané,
nekorunovaný zas bude králem."
(s. 207)

"Zoufalství nebo bláznovství?" zeptal se Gandalf. "Zoufalství to není, protože zoufat si mohou jen ti, kdo vidí neodvratný konec. My jej nevidíme. Moudré je uznat nutnost, když byly zváženy všechny ostatní cesty, ačkoli se může zdát bláznovstvím těm, kdo lpí na falešné naději. Dobrá, ať je nám bláznovství pláštěm, závojem před očima Nepřítele! Vždyť on má velké poznání a vyvažuje všechny věci přesně na vahách své zloby. Jediná míra, kterou zná, je však touha, touha po moci a podle ní soudí všechna srdce. Do jeho srdce nevstoupí myšlenka, že někdo může moc odmítnout, že může Prsten mít a chtítt jej zničit. Jestliže se pokusíme o tohle, překazíme mu výpočty" (s. 319)

"Kde je mnoho lidí, tam se z každého hovoru stane nekonečná pře. Ale dva možná dokáží spolu najít moudrost." (s. 461, Boromir)

16 05.06.2023

Joseph Roth patří mezi ty spisovatele, kteří život neměli zrovna jednoduchý, ba jejich život byl čirou tragédií a skončil dosti nešťastně utopen v alkoholu a depresích. Tento nešťastný člověk však zanechal silnou vzpomínku ve svém díle, vzpomínku, která nebledne. Jeho dílo je tak částečnou reminiscencí temnoty světa, jak jinak u člověka, který žil v období dvou válek, respektive prožil jednu válku a druhou s neotřesitelnou jasností předpokládal, a tak se také stalo.
Antikrist patří mezi Rothova méně známá díla, řekl bych až neznámá, přitom se jedná o velmi pěkné, nutno říci literární zpracování, teologického tématu satana. Nejedná se tedy o teologicky erudované a systematické pojednání o Antikristovi, toto je umělecké zpracování, které vyniká stylem a subjektivním nahlížením umělce a jeho zkušeností s přítomností Antikrista na tomto světa, ač přišel zprvu nepoznán ("nepoznali jsme Antikrista, poněvadž přišel takto prolhaně a v přestrojení." s. 14)
A Antikrist je vynikající rétor, který dokáže hrát na struny lidských tužeb ("Chtěli Vám slibovati nebe. Ale já Vám dávám zemi. Měli jste věřiti v nepochopitelného boha: já však učiním bohy z Vás samých. Domníváte se, že nebe je více než země: ale země je věru již nebem!" s. 34)
Bohužel ani technika, která v pohledu techno-optimistů, měla člověka sblížit a měla vést ke vzájemné komunikaci pravdy, nakonec lež o to více podporuje. Dovolím si uvést delší citaci.
("Ano, není snazší lháti, když jeden druhému nepatří do očí? A i tehdy, až bude umožněno, abych viděl obličej svého přítele v Cairu a on viděl můj v Paříži: poznáme se pak navzájem lépe, než kdybychom stáli tělesně navzájem proti sobě v těsném prostoru? Nebudeme se potom spíše navzájem ještě méně poznávati? Což může dalekohled rozpoznávací neschopnost mého oka proměniti ve schopnost, abych tímto svým okem rozpoznával? Naopak: i dokonalý dalekohled zesiluje toliko zrakovou sílu oka ať už umí viděti falešně nebo správně; ale neproměňuje klamavého a lživého oka v pravé a pravdivé." s. 27)

Roth se vypořádá se soudobými (a stále aktuálními) kulty člověka, komunismem, pokrouceným kapitalismem (jeho rozbor filmové techniky a zaprodávání zázraku lidského těla k znesvěcení zázraku Mojžíšova, vede k zajímavého závěru, totiž, že Antikrist zázrak umí znesvětiti jen pomocí jiného zázraku), nacismem, kde hákový kříž vede k přímému přiznání Antikristových špinavých a falešných karet, jež vnáší do čisté hry světa.
("A zde vystoupil po prvé z bezejmennosti, v níž se skryl. A měl smělost dáti si vytisknouti navštívenku. A dáti se poznati jako Ten, jenž jest, totiž Antikrist, protikřížem." s. 59)
Také již v té době skvěle popsal, co je to dezinformace. Totiž záměrný rozchod adekvace slova a reality, vedoucí ke konstrukci nové "reality", která znetvořuje, pokřivuje skutečný stav věcí.
("Zůstal jsem ve službě pána, který rozkazoval poslům o tisíci jazyků, jejichž jazyky samy zhotovují poselství." s. 67)
Rothova kritika se nezastavuje ani před přesvědčením osvícensko-racionalistických a materialistických propagátorů.
("Neboť mezi tím, co tvoří vypočitatelné štěstí člověka a tím, co tvoří jeho štěstí nevypočitatelné, je široký prostor, jehož nelze vyplniti rozumovými opatřeními. Jsme stvoření z masa a z ducha. Je-li kočka spokojená, jestliže sežrala jen mléko a máslo,
není člověk ještě dávno uspokojen, jestliže se najedl a napil. A i když mu byly dány knihy a ukázáno divadlo a ukojena jeho zvědavost po pozemských
poznatcích: nastane potom okamžik, v němž se táže jako dítě, jímž nikdy nepřestal býti: proč, proč?" s. 87; Neboť lidské poznatky nejsou božskými pravdami, nýbrž pouze cestami k těmto pravdám. Mnohé jsou křivé, jiné jsou rovné, jedny vedou k cílům, druhé v blud." s. 97)
Nešetří nakonec ani vlastní řady katolíků, ale je to právě schopnost sebekritiky, zpytování svědomí, která dělá katolíka skutečným katolíkem.
("Přes obraz matky boží, pravil jsem, před nímž se sta modlí každého dne, umístili větu: náboženství jest opium pro lid. Jaká věta! Lživá a hloupá věta, řekl spravedlivý. Ale je snad horší než věta v ústech našich kněží: víra jest med pro lid? Je to prolhaná ozvěna na tuto prolhanou větu. Nelze křičeti do světa lži a očekávati, že
ozvěna vrátí pravdu." s. 95)
Jako žid také komentuje roli židů v dějinách spásy ("A tak jsou Židé dvakrát vyvoleni: předně, že vy dali Ježíše Krista: za druhé, že ho zapřeli. Židé byli vybrání. aby vydali vykupitele a aby ho svým zapřením učinili vykupitelem. Svou ctností právě tak jako svým hříchem připravili vykoupení světa." s. 150)

Antikrist patří mezi skvěle napsané umělecké dílo, které neprávem je zapadlé, protože svými slovy Roth komentuje dobře, jak svět mezi dvěma světovými válkami, tak ten svět současný, poznamenaný nejen válkou a hrozbou dalších válek, ale též zvráceným uctíváním peněž a sebestředné sebeprezentace.

2 26.05.2023

"Bylo to v době, kdy jsem o hladu chodil po Kristianii, po tomto podivuhodném městě, které nikdo neopustí, dokud jím nebyl poznamenán..." (s. 31)

Takto začíná jedno se zásadních děl severské literatury doby, kdy tamní autoři a autorky si chodily pro Nobelovy ceny, nikoliv pro balíky peněž za další prodej fádní detektivky. Ať byl Hamsun sebekontroverznější osobnost, umělcem byl vynikajícím. Hlad se řadí mezi autorské prvotiny, ale je to dílo geniální k jehož metách se nedostane leckterý spisovatelský mazák. Hamsun jako citlivý pozorovatel života se vám od první řádky dostane pod kůži a vy s hlavní postavou prožíváte dny hladovění, nadějí a zklamání v uličkách a kutlozích Kristianie. Ozvuky Dostojského nihilistikých buřičů jsou v i tomto díle patrné. Přesto vše, jak zde poznamená níž v jiném komentáři jiný čtenář, hlad nelze tak docela brát jenom doslovně. Nehladoví snad vypravěč nejen po nějaké soustu do úst, ale snad také po literární a společenském úspěchu? A nakonec, nehladoví i po něčem méně světském?

"Vlastně může mít člověk značně citlivou povahu, když není blázen, mínil jsem; jsou povahy, které jsou živy maličkostí a umírají pro jediné tvrdé slovo." (s. 186)

"Chudý inteligent je daleko bystřejší pozorovatel než bohatý inteligent. Chudý se ohlíží při každém kroku, naslouchá podezíravě každému slovu, které slyší od lidí, s kterými se setká; každý krok, který sám udělá, klade jeho myšlenkám a citům úkol, práci. Má bystrý sluch a je citlivý, je zkušený muž, jeho duše má popáleniny..." (s. 187)

Vydání ze Světové četby obsahuje úsměvnou předmluvu, která se snad dá vážně brát jenom z ohledem na to, jaký informační přínos to má vzhledem k poznání ideologicky zvrhlé komunistické propagandy. Ne, že by Břetislav Mencák nebyl odborníkem na severské jazyky a dobrý překladatel, ale jeho předmluva k Hladu degraduje celkový požitek z vydání z roku 1959. Nacismus a Hamsunovo kolaborantství je nevyvratilné a zřejmě i odsouzeníhodné, ale tak nekriticky na plátně dějin vidět socialismus jako spásu světa, a nekriticky opomíjet zločiny stalinismu, to bylo možné jen v těch letech padesátých, ale co už, možná jen, že to bylo třeba naspat tak, jak je to napsané, aby mohl vyjít na sklonku 50. let v ČSSR Hamsun kapitalista a část života i nacista.

3 20.05.2023

Velké ale ne neproblematické dílo. V čem je problematické? Především v tom, že myšlenka nadnáší formu, pro mnohého čtenáře dlouhé pasáže dialogů nejsou něco, co by rádi četli, a přestože na povrchu je Idiot klasický šablonovitý román o milostném trojúhelníků, pod kůží se jedná o román s geniální myšlenkou, že ani ten nejsvětější člověk není Kristus. Každý žijeme na rozhraní mezi dobrem a zlem, a jak naznačuje Dostojevský v Idiotovi, bylo by zjednodušené tvrdit, že dobré záměry vždy vedou k dobrým závěrům. K uživateli Politre si dovolím být trochu kritičtější, je to přeci jenom můj vlastní bratr: Idiot není červená knihovna, a že nechápe "o co gou", není se čemu divit, Idiot možná vyžaduje alespoň rámcovou znalost a hlavně pochopení evangelií. Formálně to dokonalé dílo není, ale Dostojevský se nikdy za stylistu snad ani nepovažoval, a ani já jako jeho obdivovatel nevynáším jeho formu nade vše. Pokud však zprostředkovává své myšlenky skrze dialogy postav, tak se snaží vystihnout styl myšlení a mluvy té které postavy, to Dostojevský činí dokonale, ale myšlenky pak nejsou samozřejmě tak jasné, lidé přece nemluví jako filosofické spisy. Že je Idiot vynikající román a vděčný zdroj pro všemožné analýzy, na tom se shodne valná většina literárních kritiků, ale zároveň je to i dílo přístupné širší čtenářské veřejnosti, a nevyžaduje přitom plné ztotožnění s názory Dostojevského, např. v mém případě mi nepřijde zcela adekvátní zdrcující kritika katolictví ústy Myškina v závěru románu. Přesto Dostojevského nikdy nepřestanu číst, protože mě nutí přemýšlet.

Pár vybraných zajímavých pasáží.

"Proč tedy, když člověk procitne a nadobro se vrátí do skutečnosti, proč cítí téměř pokaždé, někdy neobyčejně ostře, že zároveň se snem za sebou zanechal cosi nevyřešeného? Usmívá se svému nesmyslnému snu, zároveň však cílí, že ve spleti oněch nejapností je utajena jakási myšlenka, již skutečná, jež cele náleží k jeho vezdejšímu životu, něco, co žije a vždycky žilo v jeho srdci; jako by mu tímto snem bylo sděleno cosi nového, věšteckého, nač dávno čekal; tento dojem
je mocný, buď radostný nebo mučivý jenže se člověk nemůže rozpomenout na jeho podstatu ani na to, co mu vlastně bylo sděleno." (s. 370)

"Nedostatek originality platil odjakživa na celém světě za nejpřednější ctnost a nejlepší doporučení člověka zdatného, výkonného a praktického;" (s. 269)

"[...] sedí-li někomu na nose nebo na čele bradavice, zdá se mu, že nikdo na světě nemá jiné starosti než dívat se na ni, posmívat se mu a hanobit ho pro ni, i kdyby třebas objevil Ameriku." (s. 271)

[...] a dále je římské katolictví horší než bezvěrectví! To je můj názor. Ano, je to můj názor. Bezvěrectví hlásá pouze popření, kdežto katolictví jde dál; hlásá Krista zkomoleného, vylhaného a pohaněného, Krista protichůdného! Hlásá Antikrista, věřte mi, ujišťuji vás! Je to mé osobní, mé dávné přesvědčení a dosti mě již natrápilo... Římské katolictví věří, že církev se bez světovlády neudrží na zemi, a volá: Non possumus! Nemůžeme! Soudím, že římské katolictví ani není víra, nýbrž zřejmé pokračování západního římského imperia, a všechno je v něm podřízeno oné myšlence, vírou počínajíc. Papež uchvátil zemi, pozemský trůn a chopil se meče; od těch dob jde všechno touto cestou, jenže k meči přidali ještě lež, prohnanost, šalbu, fanatismus, pověru a zločin; zahrávali si s nejsvětějšími, nejupřímnějšími, nejčistšími a nejplamennějšími city lidu, všechno, všechno směňovali za peníze a za nízkou pozemskou moc! A tohle že není učení Antikristovo? Jak potom od nich nemělo vzejít bezvěrectví! Vzešlo od nich, přímo z římského katolictví! Vzklíčilo přímo v nich; cožpak si sami mohou věřit? A zmohlo se z odporu k nim; je výplodem jejich lži a duchovní bezmoci! Bezvěrectví! U nás nevěří pouze výjimečné vrstvy, jak onehdy výstižně podotkl Jevgenij Pavlovič, vrstvy vykořeněné; v Evropě však ztrácejí víru strašné spousty lidu, napřed ze zatemnělosti a lži a teď již z fanatismu, z nenávisti k církvi a křesťanství! (s. 442)

"Vždyť i socialismus je výplodem katolictví a má katolickou podstatu! Stejně jako jeho bratr ateismus vzešel ze zoufalství, jako protiváha katolictví ve smyslu mravním, aby nahradil ztracenou mravní moc náboženství, aby utišil duchovní žízeň prahnoucího lidstva a spasil je nikoli prostřednictvím Krista, nýbrž z moci násilí! Je to také svoboda dobytá násilím, je to také sjednocení krví a mečem!" (s. 443)

"Rusové mohou tak snadno ztratit víru, snáze než kdokoli jiný na světě! A naši lidé se nestávají pouhými bezvěrci, oni přímo uvěří v ateismus jako v novou víru, netušíce ani, že uvěřili v nic." (s. 444)

"Nehodláme se však pouštět do hlubšího rozboru a podotýkáme pouze, že ve skutečném životě bývá typičnost osob jakoby rozředěna a všichni i Dandinové a Podkolesinové opravdu existují, denně se kolem nás hemží a pobíhají, jenže v poněkud zředěné podobě. [...] a tím raději skončíme tuto úvahu, která se začíná podobat kritickému článku. Přece však tu zbývá otázka: co si má počít romanopisec s lidmi obyčejnými, naprosto všedními a jak je má vylíčit čtenáři, aby jim dodal alespoň trochu zajímavosti?" (s. 379)

"Nezapomínejme, že pohnutky lidských činů obvykle bývají nekonečně složitější a rozmanitější, než jak si je později vždycky vykládáme, a že se málokdy dají přesně označit. Pro vyprávěče bývá často nejlépe, omezí-li se na prostý výčet událostí. I my tak hodláme postupovat při dalším výkladu současné generálovy katastrofy; neboť i proti své vůli stojíme před nutností věnovat této vedlejší postavě našeho příběhu
poněkud více pozornosti a místa, než jsme až dosud předpokládali." (s. 396)

"Víte, myslím, že často je dobře být směšný, ba dokonce lépe; lidé si navzájem mohou spíš odpouštět, snáze se smiřovat; všechno přece nemůžeme pochopit rázem, nemůžeme začít rovnou s dokonalostí! Abychom dosáhli dokonalosti, musíme dříve mnohé nechápat! Chápeme-li příliš brzy, chápeme snad i špatně." (s. 451)

17 14.05.2023

Publikace navazuje na předchozí díl Kristus Vrchol zjevení a tvoří s ním neodlučitelnou organickou jednotu. Přijmeme-li Krista, a oprávněnost tohoto přijetí byla pod zorným úhlem právě první knihy, pak se bere na pořad dne otázka o oprávněnosti církve, jakožto pokračovatele apoštolského poslání. Lang se v publikaci snaží nejen dokázat z pozice a metod fundamentální teologie to, že Kristus církev založil, ale že také církev má být trvalým spásonosným a učitelským úřadem se středem v Petrově Římu. Co lze na Langově pojednání ocenit je systematičnost, jasnost formulací, logická následnost témat. Knihu mám zapůjčenou, ale přemýšlím, že bych si rád v budoucnu chtěl jak tomuto pojednání, tak i k prvnímu dílu vracet, takže pokud na to někde v antikvariátu narazím, asi nebudu váhat s trvalým pořízením. Prozatím jsem si aspoň vypsal některé pasáže, které mě zaujaly, ale rozhodně zde neuveřejním všechny, přece jenom tento komentář má mít nějaké rozsahové omezení.

"Začíná se šířit vědomí, že duchovní dědictví otců, vybraná moudrost
minulosti a vůbec lidské hodnoty, zvláště náboženské, se zprostředkovávají
jen skrz společnost a ve společnosti. Nikdo mezi námi není čistý samozásobitel,
nejméně v duchovní a náboženské oblasti. Jsme osudově spojeni
a jeden závislý na druhém, zvláště ve velkých rozhodnutích v mravní,
náboženské a nadpřirozené oblasti. Jen skrze společenství se probouzí nadzemský život. Společenství jej povzbuzuje a udržuje. Žádá vážnost pro víru skrze vyznání a upřímnost smýšlení skrze pokání. Společenství přemáhá
individuální jednostrannost a projasňuje obzor k univerzálnímu vidění
mnohých." (s. 19)

"Takto viděno je možné nazývat církev svatou i přes selhávání mnoha, ba většiny jejích členů (teoreticky dokonce i přes selhání všech jejích členů, to však nikdy nenastalo). Ba naopak: trvání církve i přes selhávání jejich členů, ba představitelů (biskupů i samotných papežů) je samo o sobě určitým kritériem. O tom však níže.
Svatost církve je a může být jen svátostí na cestě. Církev je putující Boží lid. Opustila už otroctví hříchu a není ještě v zaslíbené zemi. Každý je zároveň spravedlivý i hříšník (simul peccator et iustus). Tuto zásadu lze vysvětlovat i mylně, jako by svatost a spravedlnost byly jen čímsi zvnějšku dodaným hříšnému člověku. Pokud tomu rozumíme tak, že každý prožívá zápas mezi hříchem a svatostí, vystihuje to dobře naši situaci." (s. 103)

"Církev se projevuje jako moc, která přemáhá svět, a proto nemůže mít ducha světa; která vede lid nahoru, nad sebe sama, a proto musí být zakotvena v božském. Sama v sobě nese průkaz Boží věrohodnosti. I když může být těžké z jednotlivých pozorování jevu církev takto s jistotou usuzovat, množství jednotlivých pohledů se pak spojuje v pevný důkaz.
Správnost těchto tvrzení dosvědčují nepřátelé církve a křesťanství tím, že se jejich nenávist nejtvrději obrací právě proti katolické církvi. A nenávist jedná s bezchybností instinktu. Lidé, kteří jsou normálně rozumní, začínají jednat fanaticky, když se blíží církvi. Římská církev je vždy označována za nepřítele číslo 1, ať se protikatolické a protikřesťanské tábory jakkoli mění. I když se vzájemně napadají, ihned jsou zajedno, jde-li se proti Římu. Církev se zde podobá svému Mistru, na ní se naplňuje jeho slovo:
Kdybyste byli ze světa, svět by miloval, co mu patří, že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí (Jan 15,19)
a když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás (Jan 15,20).
Nenávist bezbožných je marná; ale vidí dobře a ví, proti komu se obrací.
Tak se stává sice nedobrovolným, ale přece pravdivým svědkem." (s. 111)

"Církev tedy nedostane nové zjevení, má poklad víry chránit, zjevení hlídat, ale ne rozmnožovat." (s. 127)

"Nejsilnější překážky však křesťanství muselo překonávat v nitru člověka. Křesťanství žádalo od pyšného a sebevědomého antického člověka oběť
intelektu pro bláznovství kříže, od lidí oddaných žádostem a vášním příkrou cestu kříže a sebezapírání, pokoru, čistotu a lásku. A neudílelo dispens na úkor pravdy a mravnosti." (s. 108)

"Církvi přísluší tedy pravá pravomoc, která se dělí na moc řídit, učit a světit a je spojena v kněžské moci. Všechna církevní moc je nazývá hierarchická, protože se liší od světské. Termín se objevuje od dob Dionysia Areopagity (hiera arché, arché hieron) a doslova znamená svatou moc v ontickém (ne mravním) smyslu." (s. 22)

"Písmo a tradice nejsou tedy dva vedle sebe tekoucí prameny, které musí být sečítány, abychom pochopili celou pravdu zjevení. Mezi oběma je organická jednota a vzájemná závislost, funkční spolupůsobení, přičemž se Písmem zabezpečuje především obsah víry, tradicí především porozumění víře a dynamická životnost." (s. 174)


"Místo Božího království je v duši, tam, kde padají osobní rozhodnutí a kde působí Boží milost. Ale jako všechno, co je člověku přizpůsobeno, projevuje se i ono nějak v prostoru a čase, t.j. má také svou viditelnou stránku." (s. 27)

"Chápání a pravý, jednotný, neomylný a všem přístupný výklad Písma lze zabezpečit jen trvalou, v církvi žijící tradicí: traditio interpres S. Scripturae. V Písmu jsou, jak ukazuje už 2 Petr 3,16, těžko pochopitelná místa, která nevzdělaní a nepevní lidé lehce překrucují ke své zkáze.
Pravdy zjevení Písmo předkládá ve formulacích, které jsou řečí i pojmy vázány na dobově podmíněný obraz světa. I v Písmě nacházíme různé názory a různá pojetí. Písmo je proto nutné vykládat z celkového pohledu
na spásnou zvěst. Dějiny exegeze dávají za pravdu slovu Vincence z Lerina: Paene quot homines sunt, tot ibi sententiae erui posse videatur
(kolik je lidí, tolik tam lze zjistit názorů). Tradice má vůči Písmu úkol výkladový a hermeneutický, jak učí 2. vatikánský koncil (Dei Verbum 9)." (s. 173)

2 14.05.2023

S jižanskou literaturou rád trávím čas, parné odpoledne na verandě sešlého domu, řehot koní ze stáje, sláma na příjezdové cestě, to vše mě jakýmsi způsobem přitahuje. Pak samozřejmě téma rodovosti, viny, rasismu, zločinu a trestu. Faulknera a O'Connorovou řadím mezi své vůbec nejoblíbenější spisovatele/spisovatelky. Nordanova próza rozhodně není špatnou literaturou, příběhy, převážně z dětství, Sugara Mecklina se během těch necelých 200 stran neomrzí, je to nevšední jízda do jednoho možná všedního života, který je ale nahlížen magickým pohledem dospívajícího chlapce. Mělo to i silné pasáže, především v komentování toho, co je to vlastně fikce a jaká může být její úloha v životě, přesto vše tato sbírka povídek nedosahuje kvalit povídek O'Connorové nebo Faulknera. To, co tomu možná paradoxně chybělo, je ucelenější vývoj postav a děje, protože ačkoliv příběhy jsou spojeny postavou Sugara, jeho matky, otce a kamarádů, nejedná se o gradující příběh. Na druhou stranu se ani nejedná o různé povídky, kde by se přeci jenom dalo zase hrát na strunu variační, obměňující styl a tempo vyprávění, takto se jedná o jakýsi hybrid mezi románem a sbírkou povídek. Na román to ztrácí jednotu vývoje a gradace děje, na sbírku povídek se zase až příliš málo obměňuje schéma vyprávění. Arbeitův doslov je vynikající. Je to skutečný odborník, jeho antologii Vypravěčů amerického Jihu už si budu muset opravdu někde sehnat.

"Bál jsem se, že rodiče pochopí skutečnou hrozbu, ten obrovský magnetismus, který člověka odstředivou silou táhne od všeho známého a spolehlivého." (s. 77)

"Pochopil jsem, že nešťastní lidé v sobě mají něco, co ostatní nutí, aby jim ubližovali." (s. 98)

5 14.04.2023

Stendhal, tedy Henri Marie Beyle, se dnes již řadí ke klasikům francouzské literatury, který ale za dnů svého života byl, ostatně jako mnoho jiných později uznávaných a vlivných spisovatelů, považován spíše za literárního diletanta, špióna, pleticháře zajímajícího se o politiku a salón, ženy a víno. Dnes před námi stojí dílo, které tak úplně nestárne, a ač Stendhal nebyl propagátor krásného stylu, jeho větná skladba není lahodící, o to více má kniha obsah/duši/živou látku, která je aktuální zcela i v dnešní společnosti. Je to právě Stendhalův pokus o to, nahlédnout do nitra postav (a ač z pozdějšími autory jako Dostojevský, Faulkner, Woolfová či Kafka prohrává, co se propracovanosti a ponoření týká), přesto ho lze obdivovat, že se nebál věnovat více psychologii postav, než objektivizujícím popisům okolního vybavení pokoje. Doporučuji doslov Iljy Erenburga, který na svou dobu překvapivě zase není tolik ideologický, ač se tedy nevyhnul zdůraznit Stendhalovu kritiku zkaženosti kněží a buržoů, který Beyleho zase o něco více přiblížil čtenáři. Příběh vzestupu a pádu ambiciózního mladíka, není originální, určitě ne v literatuře 19. století, ale Červený a černý mezi nimi určitě vyčuhuje.

Stendhal má jedny z nejkrásnějších a nejpravdivějších aforismů, který leckdy vkládá do úst svým postavám.

"[...] jedním z rysů geniálnosti je nevláčet své myšlenky brázdou vyjetou obyčejnými lidmi." (s. 327)
"Lidské bytosti, která se zřítila do nejhlubší propasti neštěstí, zůstane jako jediné útočiště odvaha." (s. 332)

Velmi mě zaujala také až meta-narativní rovina vstupů Stendhala do svého díla ve formě komentářů svého tvůrčího postupu.

"Milý pane, román je zrcadlo, se kterým jdeme po silnici. Jednou vám ukazuje modř oblohy, jindy bahno kaluží na silnici. A vy budete člověka, který ve své nůši zrcadlo nese, obviňovat z nemravnosti! Obviňujte raději silnici, na níž je louže, anebo ještě raději cestmistra, který nechá vodu stát a hnít, takže se utvoří bahno." (s. 331)

A nakonec, trochu noetického zamyšlení nad člověkem a jeho poznáním. Život je mystérium, které nám není plně známo a nemůže být plně pochopeno, a to je na něm vlastně to krásné, červená se střídá s černou, někdy tam ale pronikne bílá nevinnost, a někdy dokonce zelená naděje.

"Jepice se rodí za dlouhých letních dnů v devět hodin ráno a umírá o páté hodině odpoledne; jak by mohla pochopit, co je noc?" (s. 458)

16 07.04.2023

Vskutku bibliofilie jakéhosi Hugova literárního kánonu, která je z pohledu dnešního čtenářství snad až příliš elitářská. Pravda je však taková, že Hugo nebyl snob, ale skutečný vzdělanec, a je zajímavé číst, co četl takový mozek, srdce a duše. Příznačně začíná Homérem, aby skončil Shakespearem, začíná téměř na počátku, a končí možná až příliš v minulosti? Nedivme se ale, kánon se vytváří vždy až zpětně, a proto Hugo, nemohl do svého přehledu zahrnout egoisticky sám sebe, nebo Dickense, Dostojevského, Tolstého aj.
Dovolím si říci, že všechny zmíněné autory jsem znal, alespoň z doslechu, některé i četl, a některé se snad časem i odhodlám číst. Hugo ukazuje pochopení pro všechny, a zároveň se nejedná o oddělené medailonky autorů, ale o spojené vypravování, kdy se z jednoho autora přenáší na jiného, vrací se a vyvolává obrazy již představené a celek tak působí organicky, jako řetězec bez zřejmého konce a začátku. Kontinuita tradice a její přerušení, narušení, překonání dosavadního a zároveň nedostižitelnost minulého zde navíc krásně vyplývá, Dante byl ve svém díle nedostižně nebeský-andělský, Shakespeare nedostižně pozemský-lidský, ale zvláštním způsobem byl Dante blíže člověku než kdo jiný, a Shakespeare uměl lépe než kdo jiný vyjádřit lidskou touhu po věčném.
Božskou komedie jsem dočetl nedávno, tak mě zaujal tento Hugův postřeh, který dle mě vystihuje naprosto přesně mé pocity ze čtení této velké skladby.

"Epopej pokračuje, a ještě mohutní; ale člověk už jí nerozumí. Očistec a Ráj nejsou méně neobyčejny než Gehenna, ale vystupováním pozbýváte zájmu; měli jste zajisté účast na pekle, ale už ji nemáte na nebi; s anděly už se nepoznáváte; zrak lidský možná není uchystán pro tolik slunce, a báseň nudí nešťastníky, stávajíc se šťastnou" (s. 66, Dante)

Pravda pravdoucí, je třeba padnout, a projít si procesem znovuzrození, snad jakéhosi fénixovského povstání, protože ačkoli je popel to, kam míříme (prach jsme a v prach se obrátíme), ale co také jiným způsobem překročíme.

"Cesta do Damašku je nezbytná k rozvoji vzdělanosti. Padnouti do pravdy a pak vstáti jako člověk spravedlivý, pád, jenž je přetvořením, to jest událost převznešená." (s. 59, Pavel z Damašku)

4 04.04.2023

Pašeráci knih jsou dílem, které musí zaujmout leckterého čtenáře, už jen svým námětem, jenž ostatně není vůbec námětem, ale skutečností jako takovou. Fishman píše čtivě, předkládá někdy až příliš literárně to, co by šlo napsat vědečtějším stylem, ale to si myslím, že je spíše výhodou této knihy, která se tak otevírá širší čtenářské obci. Litevský Jeruzálém, tj. Vilno, bylo mi dosud místem neznámým, ale po dočtení této knihy, mám chuť se tam vypravit a prozkoumat toto místo, které v sobě nese pachuť krve, ale i částečných vítězství. V knize mi chybělo jediné, více pohledů Židů, kteří knihy napašovali a měli na Papírovou brigádů jiné názory (napadá mě nabízející se argument, proč směřovat svou sílu do záchrany knih, a ne přímo lidských životů). Jenže tento argument lze přece jenom napadnou zase jiným směrem, proč nezachránit něco z kultury pro budoucí generace, když život člověka zachránit často vůbec nešlo. A právě ty zachráněné dokumenty o tomto zvěrstvu na lidech svědčí. Mám úctu ke knihám, víc si však cením člověka. Ale nejsou knihy odkazem člověka? Nejsou něčím, co po něm zbývá, není to památník jeho existence, nosník jeho minulosti, vzpomínka, která by jinak zanikla?

4 26.03.2023

Hodnotit tuto snad největší středověkou skladbu z minimálním vzděláním středověké literatury, je úkol nad mé síly (mimo jiné, jaký pěkný středověký topos skromnosti jsem právě užil, že?). Přesto vše se pokusím alespoň přiblížit důvody, proč si myslím, že Božská komedie je relevantním čtením i dnes.
1. Předně je tu její místo v historii písemnictví. Nikdo nemůže pochybovat, že se jedná o milník a stěžeň světové literatury. Dante byl velký umělec a jeho jméno přetrvává věky.
2. Kromě své historické zakotvenosti v písemnictví, je také dokladem dobově historickým. S patřičným komentářem se čtenář dozví mnohé o soudobé Itálii, o boji ghibellinů s guelfy, o papežích, císařích a šlechticích apod. Ačkoli většina postav objevujících se v Komedii jsou Dantovy časově blízcí souputníci, Dante v Komedii neopomíjí i doby minulé, raný středověk, antiku, i časy biblické.
3. Estetická hodnota je zřejmá, jeho dolce stil nuovo je přeci jenom zásadním obratem v italské literatuře. Jeho poezie byla poezie skutečně katolická (zahrnující všeobecně lidstvo), nepsal v nepřístupném jazyce, a stal se tak nositelem snah prvních renesančních básníků, a přesto si zachoval veskrze metafyzické myšlení vrcholného středověku. Lze jen obdivovat, jak dokázal skloubit lidsky představitelné, hmotné a konkrétní, s nehmotnou, abstraktní, a přece reálnou božskou sférou.
4. A tím se dostáváme k otázce největší. Je Božská komedie čtením i pro nevěřící? Může jim podat stejně přesvědčivý obrázek světa? Myslím si, že Dante napsal přesvědčivý fikční svět, který pro křesťana fikční vlastně vůbec není, pro ateistu však proto neztrácí na své podmanivosti, že zůstává "pouze" fikční. Ačkoli je Ráj prošpikován více než předchozí části teologií, neztrácí ani na své smyslově-jazykově potěšující stránce. A tak nakonec, Božská komedie, je dvěma slovy otevřené dílo (mrk mrk Umberto Eco). Číst se dá mnoha způsoby, nakonec vzpomínám si, jak William Styron ve svém díle Viditelné šílenství, přirovnává cestu Peklem k projití si depresí, a myslím, že jeho analogie nepostrádá určitou hloubku a míru moudrosti.

Božská komedie je zásadní dílo vhodné pro jakéhokoliv čtenáře, ale chce to někdy trpělivost a ochotu věnovat pozornost právě tomu, co se právě čte. Dnes, ostatně jako i jindy v minulosti, je ale těžké se umět skutečně soustředit, a vidět nejen slova, ale i jejich skutečné významy. To je prosím umění číst. A Božská komedie se musí umět číst.

"Vyslovují sic mnozí jméno Krista,
co budou k němu, až je anděl vzkřísí,
mít dál než ten, kdo nebyl poznal Krista;" (s. 476)

"Proto váš pohled, který může ale
jen jistým paprskem té mysli býti,
jež všechny věci naplňuje stále,
svou přirozeností tak nezasvítí,
by nemohl ten slavný původ jeho
přec mnohem dále nežli on sám zříti.
Tak proniká do řádu odvěkého
ten pohled, jenž jest údělem vás lidí,
jak oko do vln moře hlubokého:
ačkoli na dno u pobřeží vidí,
na širém moři, kde se hloubkou halí,
třebaže je tam, marně po něm slídí." (s. 474)

"Když bez divů svět," řek' jsem, "bez nucení
se na křesťanství obrátil, ta síla
je velký div, že stý díl v jiných není." (s. 504)

12 26.03.2023

Prvotina a zároveň jediné dílo brazilského autora Mario Sabina, které u nás vyšlo. Jelikož se jedná o prvotinu, nemohu být až tolik kritický, protože Sabino zřejmě není Dostojevský (ač se na něho několikrát v díle odkazuje), a proto nelze čekat, že všechno, co napíše, to bude literární perlou per se. Rozhodně se jedná o dílo zajímavé, se spoustou světlých (chápej, literárně zvládnutých pasáží), ale také dílo naivní, spoléhající na rádoby zvraty ve vyprávění. Myslím, že se také jedná o dílo, u kterého v jádru nejsou myšlenky, které se snaží prezentovat, dostatečně přesvědčivé, a o imanentnosti zla v Bohu by se toho dalo napsat spoustu, ale každý aspoň trochu slušný teolog by většinu z tvrzení hlavního vypravěče levou zadní dokázal vyargumentovat. A tentokrát nekárám za heretičnost Sabina, protože autor se nerovná vypravěči, ale mám-li posuzovat stabilnost a přesvědčivost "filosofických" stanovisek hlavní postavy, je na tom vidět jistá míra neodbornosti a naivního uvažování, které zůstává hodně na povrchu tématu tolik složitého jako je otázka zla. Přesto všechno je mi jasné, že vypravěč může být jako nedůvěryhodný vypravěč prostě pomatenec, a to je výhoda nadměrného využívání tohoto typu vypravěče v postmoderní próze, autor se z toho vždy dokáže vyvléknout velmi hladce, jenže ve výsledku mi nikdo nenakecá, že i ten autor do toho díla investuje čas, a proto komplexnost myšlenek v díle, je úměrná komplexnosti jeho stvořitele. Nadměrné zvrtávání děje nespolehlivým vypravěčem, vede nakonec k jeho destrukci. Sabinovi bych však možná dal ještě šanci, kdyby od něj něco u nás ještě něco vyšlo, při rychlé rešerši v zahraničních zdrojích jsem však zjistil, že možná právě tohle byl jeho literární vrchol, a to je pro mě dost málo. Téma zajímavé, určité pasáže podněcující, vcelku však průměrné dílo, které sice vybočuje z naivního směru současné detektivky a thrillerů svým pokusem o filosofičtější dílo, ale bohužel na tomto poli selhává.

"Knihy mi od dětství nesloužily k tomu, abych poznal svět, ale abych ho nepoznal. Pochopil jsem, že jejich prostřednictvím jsem se vzdaloval realitě, nebo ji přizpůsoboval svým úzkým měřítkům, což vyjde nastejno. Raději jsem četl popis krajiny, než krajinu pozoroval. Raději jsem četl o lásce, než lásku cítil. Raději jsem četl o bolesti, než bolest zakusil." (s. 67)

"Jen bych podotkl jednu věc: domnívám se, že literatura je uměním stvrzovat lidské neštěstí u těch , kteří jsou již k neštěstí náchylní. [...] Neexistuje ale velká kniha, jejímž hlavním tématem by nebylo neštěstí... Proč tomu tak je? Protože je třeba být v jádru nešťastný, aby člověk napsal knihu, a hledat mezidobí psaní alespoň nějaké štěstí." (s. 121)

1 11.03.2023