Mezipřistání

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Podmanivé prózy z Gruzie. Autobiografická kniha Mezipřistání je zasazena do reality tbiliského panelového sídliště. Nová cizina, nová bloudění, nová setkání; nová, nesrozumitelná řeč. A čím dál větší únava z šedi a chaosu velkoměsta, kterou se vypravěč snaží přehlušit občasnými útěky k Černému moři, na Kavkaz, na Moravu, do Čech, do dětství... Šedé, rozpadající se panelákové sídliště na periferii gruzínského hlavního města Tbilisi. Osamělý vypravěč, který po večerech vyučuje češtinu na univerzitě. V dalším ze svých dobrovolných exilů, v dalším nesrozumitelném světě. Utíká do hor, k moři; do jiných cizin, do vzpomínek. A čím dál tím častěji i na místa, kde kdysi žil a odkud uprchl: na Moravu, do Čech. Při svém bloudění potkává lidi, v jejichž osudech — ač na první pohled zcela odlišných — se zrcadlí jeho vlastní nejistoty, traumata, velké tužby a drobné radosti. Za svůj debut Pálenka získal Matěj Hořava před několika lety Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Prózy z Banátu tehdy uhranuly čtenáře, kteří od literatury očekávají víc než jen oddych. Pálenka je jednou z těch vzácných knih, o nichž se říká, že mají duši. Tato duše se nyní přerodila do Mezipřistání. Poetický Banát nahradila Gruzie plná kontrastů, širokodechý Dunaj se vlil do Černého moře, ale vypravěčovo vidění světa a schopnost zachytit střídu dní zůstaly nezměněny; naopak jako by se ještě zpřesnily. Mezipřistání představuje knihu, jaká se neobjevuje každý rok....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447889/big_mezipristani-QiY-447889.jpeg 4.492
Nahrávám...

Komentáře (21)

Kniha Mezipřistání

Jafe
13. června

Čtení této knížky přináší libé pocity, jako je brouzdání spadaným listím, pití dobré kávy a rozpouštění sněhového pečiva na jazyku...ale zároveň místy i pocity bolestně tísnivé.
Autor je pro mě nový objev, takže se těším na Pálenku.

huhuhu
14. března

Když jsem kdysi četla Pálenku, očekávala jsem něco jako cestopis, takže jsem byla zpracováním dost překvapená. Teď už jsem předem věděla, co mám čekat, a dostalo se mi toho vrchovatou měrou. Autor píše vlastně stále stejně, jen kulisy se změnily (dostáváme se do gruzínského Tbilisi). A když se čtenář naladí na autorovu notu, funguje to perfektně: neschopnost hrdiny zůstat na jednom místě, jeho zvláštní rozlítanost a roztěkanost, tíhnutí k duchovnu, úvahy o jazycích, schopnost vžít se do druhých lidí, ale ne žít s nimi..., to vše je fascinující. Jsem zvědavá, do které země se autor/hrdina vydá příště. Nebo už někde zakotví?


Pavla Macková
02. února

Dalo mi to trochu práce knihu dočíst. Občas jsem se ztratila v příběhu. Někdy se to tak stane, že se autor s čtenářem nepotká.

Sorrow
20.09.2021

Hořavovy knihy od sebe dělí šest let, já je obě přečetla s odstupem šesti týdnů, znamená to tedy, že teď mě čeká půl dekády těšení se na další? To nevydržím…
Mezipřistání je skutečně taková Pálenka II a to nemyslím vůbec ve zlém. Někoho bude možná iritovat, že autorův styl nedoznal žádných změn, já jsem za to naopak ráda. Jeho redaktor Jan Němec označil Matěje za ten typ autora, který píše celý život jednu knihu, že zpracovává jedno téma úzce související s tím, co žije. Já nemohu jinak než souhlasit. Pokud vás tedy ohromila poetika Pálenky, vykreslení prostředí, niterné působení na city, rozervanost hlavního hrdiny, který jako by nemohl nalézt klid a vyřešit záležitosti vlastní minulosti, zapůsobí na vás Mezipřistání pravděpodobně zrovna tak. Největší změnou jsou kulisy událostí a Hořava je v určitých momentech trochu uchopitelnější, silně na mě zapůsobily návštěvy (jeho životní lásky?) v psychiatrické léčebně. Vztah s touto osobou, který ho evidentně nesmírně poznamenal, můžeme v náznacích sledovat už v Pálence, v Mezipřistání nicméně poodkrývá podrobnosti mnohem více. Závěrem snad jen dodám, že člověk Matějova typu to musí mít v životě velmi složité a já jsem nesmírně vděčná, že nám svou komplikovanou osobnost po kouscích poodkrývá.

Gabi13
14.08.2021

Někdo to tu již napsal. Tato kniha při čtení voní. Její příběhy jsou tak zřetelně vykresleny, že cítíte jak jste v bukovém lese a listí které vám šustí pod nohy voní. Stejně jako dým ohně a pečená brambora na něm. Stejně tak jsem vnímala kroupy a jejich sílu, když se schováte pod loďku u vody. Krásné a citlivé to bylo čtení.

david6273
14.07.2021

Poeticky pojaté vypravování lehce vnitřně rozervané osobnosti, která jako by neustále neví kam patří. Osudy lidí spjaté s místní kulturou a krajinou dávají knížce esenciální nádech.

los
17.05.2021

lyrické vidění světa, jakoby dovnitř svinuté a do sebe schoulené osudy obyčejných, bezvýznamných lidí, útržky příběhů všedního života, malá dramata, spoustu bolesti a marnosti (škoda že neznám Gruzii blíž, asi bych si čtení víc užil)

lubtich
26.06.2021

Víc příběhové a více vnější než Pálenka, ne že by se teda Hořava začal zajímat o nějaké společenské problémy, ale přijde mi, jako by přesunul objektiv ze sebe na univerzálního člověka, což jsem po sebestředném (či přinejmenším hodně niterném) debutu ocenil.
Co přináší menší zklamání; opakující se schéma knihy. Hořava si zas odcestoval do pro čtenáře atraktivní exotiky, cítil se tam cize a osaměle a pomocí asociací opět vyloudil mnoho vzpomínek. Zkrátka tak na jistotu – což neznamená, že to nefunguje.
Tentokrát se setkáváme s více postavičkami, kteří ať už se společností alkoholu (stále zřejmý motiv) či nikoliv konfrontují vypravěče, který jim pozorně naslouchá. Dochází pak z jeho strany jakémusi nevyřčenému soucitu; nedivá se na lidi z vrchu, zároveň se do jejich života přespříliš nemontuje, ale díky citlivosti vytuší jejich osudy. Prostřednictvím těchto osob pak dostáváme další perspektivy nejen na Gruzii (některé postavičky jsou spjaty dokonce i s Českem), ale i na univerzálnější skutečnosti. Setkáváme se s holičem v metru, posledním senilním Duchoborem či s mužem, který si do knihovny přináší svoji vlastní lampu; a kouká na stůl...
Se spojením obou knih už docela dobře známe vykreslení vypravěče; nemusí tak docházet k častému obracení do sebe (ne že by ho bylo vysloveně málo) a přijde mi, že mnohdy Hořava povídku vypointuje tak, aby až na konci odkazovala na něj.
Za zmínku stojí určitě i tematizace jazyka, tentokrát dochází ke křížení gruzínštiny, ruštiny, češtiny; četná nedorozumění (babička donáší vypravěči dokola a dokola hrušky) i nečekané konfrontace (taxikář ukazuje svoji schoulenou polohu v autě). Přitom nemusí jít o vyloženě cizí řeč, třeba povídka hapekiki ("A on mi psal zpět; ale protože nebyls to vymyslet další dopis, opisoval písmenko po písmenku dopisy, které mu předepisovala jeho sestra. Pokud sestra neměla čas nebo se rozhádali, přepisoval dopisy, které jsem mu posílal já." s. 32) A energický a tepající jazyk, pln závorkových odboček a středníků, nezaměnitelný.
Otázkou je, jestli je Hořava schopen ještě jiného konceptu, jestli čtenář příště nedostane to samé například z Turkmenistánu. Doufám, že ne, postava třicátníka, co neví, co se sebou, nemusí mít nekonečnou účinnost.
Povídka "železné dveře" je nesmírně brilantní:

Pajdavý pes leží na mém prahu. Chvilku se škubavě pokouší nadzvednout; ale nakonec opět klesne na bok (ta věčná otázka v psím pohledu: v tom pohledu jen a jen zespod, ze dna propasti). Nebojím se psa překročit (ač jizva po kousnutí toulavé fenky stále svrbí); cosi mě přesto zadrží: jakési neurčité – v tu chvíli však neodbytné – vědomí, že bych stínem oblouku svého jediného kroku toho tak věrně a marně vyčkávajícího psa k neunesení ponížil; ba dokonce zneviditelnil... Zacouvám zpět do svého bytu. Zavřu těžké železné dveře. Opřu se dlaněmi a rozpáleným čelem o chladný kov. Z druhé strany pocítím úlevné zapření měkkého, huňatého těla; a čím dál tím klidnější tep a dech...
(s. 47)

1