Tvorba Françoise Mauriaca je pro mě francouzská umělecká odpověď na dílo ruského autora Dostojevského. Stylově nejsou totožní, ale tematicky se oba svým způsobem dotýkají hloubky lidské duše. Myslím, že jsem kdesi četl, že Mauriac byl vnímavým čtenářem Dostojevského a na jeho tvorbě je to poznat. Tajemství Frontenaků je krásné dílo katolické literatury. V něčem mi to připomíná tvorbu českého katolického literáta Jana Čepa (např. Hranice stínu). Poetické a pravdivé vyprávění.... celý text
I když přijde má kritika tohoto vydání, nakladateli je prvně třeba poděkovat, že vydal tohoto katolického autora, a že tak otevírá možnosti dnešnímu čtenáři seznámit se s jedním z největších českých básníků a prozaiků 1. poloviny 20. století. Publikace je "pouze" výborem z Demlových próz a básní, kde navíc chybí jakýkoliv editorský záměr či poznámka, vysvětlení, medailonek, studie či něco dalšího, co by publikaci typu částečný výbor ještě mohlo více obohatit (Update: pro úplnou přesnost dodatečně doplňuji, že alespoň ve vnitřní straně obálky je kratičký text o Demlovi). Jako čtenář Demla se tedy raději poohlédnu i po kompletním vydání knih Moji přátelé, Česno, První světla atd. Škoda, že nakladatel si nedal práci právě i s literárně kritickým a historickým doplněním publikace, jak u některých jiných výborů z autorské tvorby bývá zvykem. Takové doplňující texty, které se vyjadřují k autorovi a vybrané tvorbě, pak řekněme, obhajují taková výběrová nekompletní vydání, zde se tak ale nekoná. Doporučit mohu tak spíše kompletní vydání jednotlivých děl Jakuba Demla, než tento výbor, ačkoliv cokoliv od Demla je zajímavé číst.... celý text
Vynikající esejistika Jaroslava Meda o klíčových osobnostech české katolické poezie a prózy. Autor zde projevuje hluboké pochopení pro každou z literárních osobností a nadto vřazuje jednotlivé portréty umělců do širších společenských a historických souvislostí. Není to striktní vědecké pojednání, sám autor na začátku píše, že takový ani není účel této knihy. Jedná se o velmi čtivé a zároveň erudované pojednání o důležité součásti českého písemnictví, které pro svou pevnost ve víře vedoucí k odmítnutí pokleknout před požadavky totalitního myšlení, trpělo pod různými tyraniemi 20. století. Svým obsahem a důležitostí Spisovatelé ve stínu samotný žánr literárněvědného textu svou morální naléhavostí překračují.
„Tento soubor esejů, úvah a statí si rozhodně neklade vysloveně literárněvědné cíle, chce především a hlavně pomoci vnímavému čtenáři při hledání těch kvalit v moderní české literatuře, jimiž prosvítá, tu více, tu méně, jas Boží jsoucnosti a touha zjevovat věci neviditelné skrze věci viditelné.“ (prosinec 1993, Jaroslav Med, z úvodu knihy)... celý text
Dle závěrečného datování vzniku je kniha napsána ve značném časovém rozptylu od roku 1828 až do roku 1848. Tak nevím, zda to Balzac tak dlouho psal, či přepisoval v různých letech různé části této spíše delší novely. Třicetiletá je dílo, které bych neřadil k vrcholům Balzacovi tvorby, ale to nikoliv proto, že by v tomto díle nebyly pronikavé myšlenky a skvěle stylisticky zvládnuté pasáže, které ukazují na velkého slovesného umělce, ale proto, že to celé mi nějak moc nesedí jako jedno dílo, ale spíše jako slepenec na sebe navazujících epizod, které sami o sobě jsou skvělé, ale v celku je patrná určitá nekoherence vyprávění. Možná to je právě v důsledek rozložení geneze díla do takového časového rozpětí, ale je vskutku zvláštní, když jeden odstavec končí v nějaké době a v dalším odstavci se dostaneme o několik let dopředu (ale nutno podotknout, že až tak výrazný přechod byl snad jen na jednom místě), aniž by se dle mě řádně uzavřela předchozí dějová epizoda. To všechno ale zdaleka neznamená, a to bych velmi rád zdůraznil, že se jedná o dílo průměrné. Každopádně narativní uzavřenost a souvztažnost dějových částí, které vídáme v jiných dle mě lepších Balzacových dílech (např. Otec Goriot, Plukovních Chabert, Evženie Grandetová), zde však je jen jakoby naznačována rychlými střihy. Jako románový celek to funguje spíše roztříštěně, ale jednotlivé epizody (noční překvapení v domě D'Aiglementově, epizoda s piráty, scény z dětství Heleny, vesnický pobyt Julie atd.) jsou ukázkou celkového mistrovství Balzacova.
„Ženy začínají mít fyziognomii až ve třiceti letech. Až do té doby nachází malíř v jejich tvářích jen růžovou a bílou, úsměvy a výrazy opakující jednu a tutéž myšlenku, myšlenku mládí a lásky, myšlenku jednotvárnou a nehlubokou. Zato ve stáří vše u ženy mluví, vášně vrostly do její tváře, byla milenkou, manželkou, matkou, nejprudší projevy rozkoše a bolesti poznamenaly, zmučily její rysy, vryly se do nich tisíci vráskami, které všechny mluví svou řečí. A hlava ženy je pak rázem hrůzně dokonalá, melancholický krásná nebo klidně vznešená. Je-li možno dál rozvíjet tu zvláštní metaforu, tak ve vyschlém jezeře lze spatřit stopy všech potoků, které je vytvořily. Hlava staré ženy nepatří pak už lehkomyslnému světu, který v ní s hrůzou spatřuje zánik všech představ o eleganci, na než je zvyklý, ani obyčejným umělcům, kteří v ní nenalézají nic, nýbrž skutečným básníkům, těm, kdo mají cit pro krásu nezávislou na všech konvencích, na nichž se zakládá tolik předsudků ve věcech umění a krásy.“ (s. 172)... celý text
Pronikavý vhled do knihy Jób od arcibiskupa milánského je užitečným pomocníkem pro kohokoliv, kdo chce tuto překrásnou knihu Starého zákona číst s pochopením. Jobův úděl je leckdy i údělem naším, a proto chápat aspoň částečně tuto knihu a její poselství, je pro každého člověka opravdu důležité. Martiniho výklad knihy je pro mě velmi obohacující, a když se budu opět ke knize Jób vracet, rád zavzpomínám na Martiniho komentář.... celý text
Jak vlastně hodnotit a hodnotit vůbec duchovní literaturu? Vždyť opravdu hodně záleží na dispozici čtenáře, zvlášť u takto niterných spisů. Jsou to přece jenom dopisy psané určitým lidem v konkrétní životní situaci a také vlastní Vavřincovy hluboké duševní zkušenosti. Doporučuji – to je jediné mé hodnocení pro tuto chvíli.... celý text
Zvláštní, opravdu zvláštní. Umělecká literatura to určitě je, číst se to určitě dá, ale na to, aby to čtenář pobral, musí se na spletitý styl autorův, opravdu, ale opravdu soustředit. Nebudu lhát, když přiznám, že hlavně zpočátku, měl jsem docela chvíli opravdu chuť to nedočíst, ačkoliv Weinerovy povídky považuji za něco velmi nevšedního, zajímavého, originálního a neprávem opomíjeného (např. sbírka Škleb). Jeden z textů Ivana Slavíka mi ale vlil sílu ve čtení pokračovat, a nelze než konstatovat, že tato kniha za úsilí čtenářovo určitě stojí. Jen je třeba být připraven. Weiner pro mě zůstává však nadále zjevem nedoceněným a umělcem geniálním. Nakolik dokáží ostatní čtenáři docenit jeho dílo si netroufám vůbec odhadovat. Rád se však k Weinerovi vrátím, napříště však spíše do krajiny jeho poezie.
Tento komentář jsem už několikrát upravil. Původně jsem měl celé citace ze studií literárních kritiků Chalupeckého (jeho studie Expresionisté) nebo poznámky k Weinerovi F. X. Šaldy (jeho Zápiskník). Chalupecký zmiňuje náročnost uchopení Weinerova díla, zatímco Šalda zase vedle Weinera pokládá Dostojevského nebo Kafku. Myslím, že Weiner má s Dostojevským společné alespoň dva body.
1. Zájem o lidské nitro, které je ztvárněno v textu hlubokou psychologickou sondou.
2. Tendence k metafyzickému přesahu a zabýváním se otázkou po tom, co je člověk, jaká je jeho role ve světě, a jaký je jeho vztah k Bohu.
Podobně jako u Dostojevského je Weinerovo dílo plné bolesti, nepochopení a utrpení, ale to není finální stav jeho prózy, alespoň já čtu závěr Weinerova díla Hry doopravdy (druhé část Hra na čest za oplátku) vlastně v nadějeplném poselství.... celý text
Špidlíkovo dílo má dar vysvětlovat složité duchovní pojmy srozumitelně. Takto si představuji, že má psát pravý pedagog. V této kardinálově knize velmi oceňuji schopnost rozlišovat význam slov, které někdy nabývají dle kontextu použití jiného významu, např. přirozenost nebo svět. Člověku může takové rozlišení významu pomoci chápat více např. asketickou literaturu. Tato schopnost rozlišování je vskutku svědectvím o tom, že ignaciánské myšlení bylo Špidlíkovi jako jesuitovi vlastní.... celý text
Tolkienův literární svět je něco, co nemá v literatuře 20. století až vlastně dodnes obdoby. Je to svět plný fantazie a příběhů, který i v minulosti by na poli fikční literatury neměl příliš konkurentů (napadá mě třeba Balzacova Lidská komedie, nebo svět Dickenosovy Anglie). Vypravěčské mistrovství pana Tolkiena i kronikovou povahu Silmarillionu, která může některé čtenáře odrazovat, přetváří v čtivý klenot nejen v oblasti fantazijní literatury. Je nutno podotknout, že Silmarillion je zřejmě pro chápání událostí v Pánu Prstenů a Hobitovi vcelku dost důležitý, ale není asi nezbytný, aby si čtenář užil čtení i jednotlivých příběhů. Přesto ochotnému čtenáři přinese mnohem komplexnější a ucelenější pohled na celé dějiny Středozemě a co víc, i na vlastní Tolkienova východiska, která jsou nejen dle mého názoru zásadně katolická.... celý text
Vynikající psychologická drobnokresba charakterů až Dostojevského typu s tesavými dialogy dělají z této knihy působivé dílo moderní francouzské literatury. Myšlenkové pochody hlavní postavy Terezy jsou zpracovány s citem, přesto ale není zakryto, jak se Tereza postupně přiklonila k objektivně zlému jednání, které nelze plně obhájit, ať už byly okolnosti jakékoliv (vzpomeňme právě třeba na Raskolnikova), ale pouze přiznat vlastní podíl viny. Vše je však zpracováno s katolickou nadějí, totiž hřích odsuzovat, ale člověka milovat. Umět přiznat vinu a umět odpustit, to definuje člověka milujícího. Bez toho se člověk stává monstrem. Aspoň podle závěru si nemyslím, že by právě jím byla Tereza.... celý text
Doporučuji přečíst především Pravidla rozlišování duchů v závěru Duchovních cvičení. Každopádně celá Duchovní cvičení jsou postavena na tom, že budou skutečně cvičena, a to pod zkušeným exercitátorem. Ale i jako dílo na samostatné čtení jsou v mnohém obohacující, a myslím, že pokud si čtenář vezme i jen část cvičení do své duchovní praxe, může to velmi pomoci v jeho duchovním životě. Jak jsem ale zmínil již na začátku, plná hloubka Ignácových zápisů se podle mě může projevit až v samotných exerciciích pod vedením zkušeného průvodce. Čtenářsky přívětivý je samotný životopis Poutník, kde Ignác vypravuje značnou část svého života od obrácení po zranění u Pamplony, k jeho různorodým zážitkům a také nutno podotknout duchovním bojům se skrupulemi, jeho různé poutě, mimo jiné například do Jeruzaléma, až k ustanovení Tovaryšstva Ježíšova. Je to poutavé čtení o skutečném poutníkovi a světci. Ke všem částem souborného díla je detailní poznámkový aparát, u Poutníka je aparát však vůbec nejrozlehlejší. Takové poznámky jsou velmi vhodné a užitečné, ale na druhou stranu mohou příliš často odtrhávat od proud čtení, nutno však dodat, že vydavatel prozřetelně do knihy dal hned dvě stužkové záložky. Duchovní deník obsahuje pak něco přes rok záznamů z pozdějšího života Ignáce už za jeho působení v Římě. Zatímco Poutník je psán ve třetí osobě o Ignácovi, Duchovní deník je psán pochopitelně v prvé osobě a je to docela jiný žánr sám o sobě, a tak je nezbytným doplněním předchozích děl.... celý text
Efraim Sicher ve své studii o Babelovi nazvané The Road to a Red Calvary: Myth and Mythology in the Works of Isaak Babel píše (překlad z angličtiny, trochu můj, trochu translator): „Isaak Babel byl nechvalně známý šprýmař (v eng. hoaxer, přišlo mi lepší přeložit jako šprýmař než podvodník), který si užíval mystifikace jak ve svém reálném životě, tak i ve svém beletristickém díle; byl dvojnásobně nejednoznačný a ironický, když bylo politicky nebezpečné vyjádřit svůj vlastní názor.“
Tento úvod ze studie vlastně docela dobře vystihuje i můj vlastní „problém“ s Babelem po dočtení jeho souborného díla. Jedná se o vydání pokrývající téměř celou Babelovu tvorbu, takže náhled na jeho dílo je možné si udělat komplexně, přesto pro mě určit Babelovo morální ukotvení není vůbec jednoduché. Ohledně bolševické revoluce však mohu celkem dobře napsat, že přesvědčeným přívržencem revoluce zřejmě nebyl, určitě nebyl propagandistický autor a mnohé jeho psaní (např. hra Marija i mnohé pasáže ze samotné Rudé jízdy) muselo být trnem v oku mnohým předním představitelům sovětské revoluce. Babelův pochmurný konec tomu ostatně dosti nasvědčuje.
Rudá jízda oplývá stylově filmovou montáží s karnevalovou pestrostí pohledů na jedno krvavé období. Doporučuji přečíst Zábranův doslov. Cyklus povídek představuje všechno jiné než naivní představu o hrdinné dobyvačné Rusi. Zajímavé je, jak Babel ironicky dokáže pomrkávat na čtenáře, kdy mu skrze těžko uchopitelného vypravěče mnohdy naznačuje, ať nebere to, co píše doslovně, ale čte s nadhledem spíše mezi řádky. Jen tak nezapomenu, jak se polský šlechtic hned několikrát ujistil, že je postava, které se má vzdát komunistou, jen aby se pak vzdát odmítl a zvolil raději smrt, protože komunistům se nikdy nevzdává.
Ze čtení Babela mám nakonec prapodivný pocit, v lecčems mi přijde jeho psaní po stránce formy geniální, ale některé povídky mě přišly dost zvláštní svým obsahovým vyzněním, jako by Bábelův vypravěč záměrně ztěžoval čtenáři své vlastní morální stanovisko, což zřejmě mohl být autorův umělecký záměr. Když vezmeme období, ve kterém publikoval, není to nakonec takové překvapení, že v mnohém je jeho dílo až kryptografické tj. záměrně interpretačně nejasné. Co Dostojevský předvídal o nadcházející ruské tragédii v Běsech, je už u Babela žitou realitou, se kterou se musí potýkat. Jak se s ní utkal ve svém díle, nechť zhodnotí každý jeho čtenář sám.... celý text
Jsou to většinou stručné ale výrazné básně vhodné k opakovanému pročítání. S Holanem se zde setkávám poprvé, a ač jsem často asi úplně neporozuměl smyslu básní, zůstává na mě hluboká stopa jejich slov. Kdo někdy zažil nespavost, budou mu mnohé verše o to blíže, ale číst to, to chce nabrat dosti sil. Slova vmeteny do tvaru poézie můžou působit jako vzletné pápěří, co se lehkosti a elegance formy týče, dopad jejich obsahu na čtenáře může být o to těžší. Stačí si ale přečíst název sbírky, aby jeden zjistil, že zde se půjde na dřeň lidského údělu, a přesto to nepůsobí odevzdaně pesimisticky, přesto zde nesmyslná dekadence nemá svého místa. Co ale má přesně vymezené místo v životě člověkově je bolest, ale nezabírá naštěstí celý jeho životní prostor. Určitě to není naposledy, co se d Holanem setkávám, protože tohle patří do zlatého fondu české poezie 20. století.
„neboť kdo sestoupil do poézie,
už nevystoupí...“ (báseň Za svítání, str. 29)
Stejný motiv se objevuje na závěr básně Co asi čtla? (str. 49)
„Už málokde uvidíme Kalvárii s třemi kříži.
Bývá to už jen jeden kříž s Pánem Kristem,
neboť ty dva lotry po Jeho stranách
zastanou kteříkoli dva z nás...“ (báseň Za noci, str. 96)... celý text
Ve svých 30 letech publikoval Balzac první román, který též podepsal svým vlastním jménem, a tím také začala řada děl jeho monumentálního celoživotního díla Lidské komedie. Zajímavostí ohledně časových aspektů tohoto díla je též, že děj románu se odehrává ve stejném roce, kdy se narodil sám autor, tj. rok 1799. Balzac pod Scottovou inspirací napsal historický román, který se ale odehrává spíše na pozadí niterného děje dvou zamilovaných. Není to však žádná laciná červená knihovna, jako jí ostatně není ani Romeo a Julie. Existuje dokonce i sekundární literatura, která srovnává tato dvě díla, mající – možná překvapivě – mnohé podobné. Už v tomto díle je patrný realismus, se kterým autor popisuje válku mezi chouany a modrými. Surový popis válčení a jeho důsledků tak nabourává typicky romantické popisy lásky a krajiny. Nezapomenutelný je brutální obraz spojený s koncem osudu jednoho chouana ze závěru románu. Obraz, který i otrlému čtenáři musí připadat hororovým, a který ukazuje jaké svinstvo je válka. Balzac zde vylíčil nejeden aspekt bratrovražedného důsledku občanské války. Román bez nadsázky lze uvést mezi čtivější díla Balzaca a ač „prvotina“ – dovolím si napsat – je to román, který by mnohé současné pokusy o historickou prózu strčil do kapsy. Balzac však měl výhodu, že byl téměř současníkem doby, o které zde psal, a tak měl možnost se potkat přímo s historickými protagonisty děje samotného. Jeho další romány, dnes možná brány jako historické, i když se z definice o historickou prózu nejedná, pak vlastně sám žil. Ale berte mě s oceňováním Balzaca trochu s nadhledem, jsem jeho dlouhodobý obdivovatel a sám Balzac je mi sympatický též proto, jaký vztah měl k pití kávy. Setkání s Balzacem nad kávou by bylo velmi zajímavým literárním zážitkem, ale také bych asi nestíhal tempo, s kterým by Balzac objednával další a další šálek černého moku.... celý text
Třetí svazek uzavírá příběh Briana a Laurie. Myslím, že toto vyprávění v zajímavé Burnsově kresbě má mnoho co říct o životě dospívajícího chlapce s uměleckými ambicemi, který má převzít na sebe tíhu vlastních rozhodnutí a stát se mužem. Notná dávka snílkovství dostává v autorově tvorbě značný direkt na solar. Čtenář by ale měl mít pro Briana určité pochopení, což se myslím Burnosovi citlivým způsobem podařilo předat.... celý text
Mohl bych si znovu přečíst celé Vyznání. Augustinovo psaní je mi velmi, velmi blízké. Vyznání je velkou modlitbou a tato knížka vyjímá několik textů právě z této knihy a ještě z jiného díla Augustinova. Pro někoho, kdo zápasí s tím, jak se modlit, nebo začíná s modlitební praxí, mohou být vybraná Augustinova slova v této knížce nápomocná.... celý text
Původní komentář:
Obsáhlejší komentář mám u prvního dílo Bludiště, proto budu tentokráte stručnější a nebudu se opakovat. Druhý díl nás posouvá dále v příběhu sice v pomalém tempu (což já ale oceňuji, protože spěchu je jinak v životě všude až příliš moc), přesto máme zase o kousek více informací o tomto Burnsově fikčním světě a jeho postavách. Jak to dopadne s Brianem a Laurie? Na to si budeme muset bohužel počkat. Připojuji se i k jiným čtenářům, že by asi bylo lepší, mít celý příběh po ruce v jednom svazku najednou, na druhou stranu, takto nám je Burns aspoň dávkován a Trystero si za svou péči a kvalitní práci zaslouží velký dík. Dávám plný počet, ale samozřejmě riskuji, že to budu chtít po třetím a závěrečném dílu stáhnout na nižší hodnocení, protože mi přijde, že by to klidně mohlo mít 5 dílu, místo plánovaných 3, že jaksi jsme ještě na začátku a nikoliv ne ve 2/3. Uvidíme. Hodnotím svůj momentální pocit po dočtení a Burns si mě svou komiksovou tvorbou prostě získává, snad to uzavře úctyhodně, ale víte co se říká, i cesta je cíl.
2026: před čtením závěrečného dílu trilogie (aspoň co se vydaných kusů týká, jinak je to totiž jednolitý příběh složen z několika sešitů), jsem si musel zopakovat, co se událo v druhém díle. Vlastně nemám moc důvodů, měnit svůj původní komentář. Burns má svým způsobem decentní příběhovou tvorbu, kde zbytečně neodhaluje vše, ale pracuje s náznaky a jemnými gesty, což se mi vlastně líbí, nechává prostor čtenářově interpretaci, ale přesto ji dokáže ukočírovat do svého uměleckého záměru.... celý text
Zvláštní je to poustevničení, zvláštní novela, až bych řekl surrealistická s příměsí surového expresionismu, i když Durych se běžně mezi surrealisty a expresionisty neřadí. Zvláštní to psaní, ale Durych měl takové pasáže podobného rázu již v Bloudění. Toto je však celé jak sen, a přesto mě to oslovuje, jako by to byla na nejhlubší vrstva skutečnosti, do které se Durych svým výrazivem dokáže ponořit a odkrýt ji. Možná v tom se liší jeho dílo od samotné avantgardy. Jeho dílo se snaží realitu popsat uměleckými prostředky, nikoliv realitu zkreslit, přetvořit či úplně zpochybnit. Scény naprosté krutosti jsou zde střídány takovou něhou a pochopením, že popsat to ani nejde. Jeho tvorba patří mezi vrcholy barokního naturalismu. Čtěte Durycha!... celý text
Komentář upraven po opakovaném čtení:
Charles Burns je pro mě jistotou toho, že opět budu číst snově laděnou coming to age story. Burns jako málokdo dokáže jednou kresbou, jednou větou vystihnout to tajemné území mezi dětstvím a dospělostí, obdobím poznávání sebe samého, dobou prvních lásek, pro někoho také prvním střetem se světem alkoholu a drog, dobou studu a nejistot, obdobím, kterým jsme si všichni nějak prošli, nebo projdeme, a proto jsou jeho příběhy univerzálními narativy, a paradoxně také těmi nejintimnějšími, nejniternějšími sondami do toho, co to znamená být dospívajícím člověkem i s těmi všemi přešlapy. Není to mainstream, nejsou to superhrdinové, právě naopak, hrdiny jsou tady zdánliví outsideři, lidé se svými nedokonalostmi, jací jsme všichni, a proto je to ve výsledku příběh, u kterého se lze s postavy ztotožnit. Body horror je, jako ostatně v jiných Burnsových komiksech, metaforickým prostředkem pro to, co mnohdy skrýváme uvnitř. V tom je ta krása, to tajemství, poznávat druhou lidskou bytost se vším všudy, bytost, která je trochu jiná, že je co objevovat, a je to nakonec to odlišné, co milujeme, to jedinečné, co nemáme my sami, ale jiní, stejně tak jsme za svou jedinečnost milováni i my sami, proto si ceňme toho, že jsme každý individuum se svými vlastními zvláštnostmi.
2026: přečteno znovu. Se svým předchozím komentářem souhlasím, upravil jsem v něm však pár stylistických věcí, ale na celkovém dojmu z díla to příliš nemění. Jedná se o příběh o dospívání. Pomalu to u mě nabírá stopu nostalgie.... celý text
