• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

O Trojici - Aurelius Augustinus

Zásadní teologický spis Aurelia Augustina, klíčového myslitele pozdní antiky a západního křesťanství, se zevrubným úvodem přední znalkyně jeho díla Lenky Karfík... detail knihy

Nové komentáře u knih Aurelius Augustinus

Svatý Augustin - Postní promluvy

„Šlo o první knihu z edice Patristika nakladatelství Krystal OP, kterou jsem četla. Ráda bych věřila, že nebyla poslední. I když jde o četbu náročnější, čas, který jí věnujeme, stojí za to. Ráda jsem strávila čas s postními promluvami svatého Augustina. V mnoha ohledech totiž promlouvaly i do mého současného života. Děkuji nakladatelství Krystal OP za odvahu tyto texty překládat a vydávat, i když v dnešní době asi nenajdou příliš mnoho čtenářů. "Hle, nebeské království se vám na tržnici víry nabízí na prodej. Prohlédněte si je a sneste na jednu hromadu majetek svého svědomí, navršte na jedno místo poklady svého srdce. Poznáváte-li milou milost, která se vám nabízí, přece nakupujete zdarma. Nic neutrácíte, a přeci je to, čeho se vám dostává, velmi hodnotné. Nepovažujte sami sebe za bezcenné, vždyť Stvořitel všech i vás samých si vás cení natolik, že za vás den co den prolévá drahocennou krev svého Jednorozeného. Budete-li rozlišovat cenné od bezcenného, nebudete-li sloužit stvoření, nýbrž Stvořiteli, nenecháte-li se ovládat tím, co je nízké, nebudete bezcenní a budete zbaveni vší poskvrny a očištěni od smrtelného a těžkého hříchu. To se podaří, pokud vaše semínko Božího slova, které také nyní božský rozsévač na poli vašeho srdce rozsévá, nebude na cestě jakoby zašlapáno kroky nepravosti, jeho rašící výhonky nezadusí tupost vašeho zatvrzelého svědomí a nezalkne se uprostřed zhoubných trnů vašich žádostivostí. Vzdálíte-li se s odporem od tak zatracené a zatraceníhodné neúrodné země, hned vás přijme půda úrodná a plodná, a vy s velkou radostí přinesete tomu, kdo vás zasel a zaléval, stonásobný zisk. A nebudete-li snad na to stačit, přinesete zisk šedesátinásobný. A nedosáhnete-li ani toho, i třicetinásobný zisk bude přijat s radostí. Všichni totiž budete přijati do nebeských sýpek, všichni budete uloženi k věčnému odpočinku. Ze všech těchto výnosů bude uhněten nebeský chléb a každý, kdo bezelstně pracoval na Boží vinici, bude tímto chlebem hojně a spásně nasycen, zatímco se hlásáním evangelia šíří sláva onoho velkého rozsévače, který dává déšť a vláhu a celý onen výnos."“... celý text
— Matematicka

---

Katechetické spisy

„Pokud by chtěl někdo začít číst Augustina, doporučím mu buď právě tuto kompilaci čtyř Augustinových textů nebo jeho Vyznání. Katechetické spisy obsahují čtyři texty, které se v podstatě týkají vyučování katechumena v růstu víry, naděje a lásky k Bohu. Kniha obsahuje pěkné úvodní slovo vydavatele, kde je čtenář uveden do geneze a účelu následujících textů. O náboženském vyučování V tomto spise Augustin prvně uvádí čtenáře do pedagogiky katecheze. Tato část se obecně hodí komukoliv, kdo chce někoho něčemu učit. Samozřejmě, že text je nejvíce určen katechetovi, tj. vyučujícímu náboženství, ale určité psychologické prvky, které zde Augustin zmiňuje, jsou aplikovatelné v téměř každé učitelské profesi, např. přizpůsobený styl výkladu pro již v jiné oblasti vzdělané lidi, nebo pro lidi s různými pohnutky k víře, jak se má katecheta vyrovnat s obavami či s omyly ve vlastním výkladu apod. Velmi zajímává část spisu, která ukazuje, že Augustin byl skvělý učitel a měl velmi dobré pochopení pro své žáky. Následují poté dva způsoby výkladu, jeden delší a druhý kratší, oba shrnující celé dějiny a smysl křesťanství v jeho názornosti, historičnosti a ucelenosti (slova z úvodu knihy). Je to poutavé čtení, které osvětluje mnohé na pár stranách. „A jestli máme milovat i ty, kteří ještě spravedliví nejsou, aby jimi byli, oč vřeleji máme milovat ty, kteří spravedlivými již jsou. Ale něco jiného je člověka milovat a něco jiného vkládat do člověka naději; rozdíl v tom je tak veliký, že Bůh jedno přikazuje a druhé zakazuje.“ (s. 57-58, O náboženském vyučování katechumenů, 49) Kázání ke katechumenům o vyznání víry Tento text je kratším kázáním o Symbolu, tj. Vyznání víry (latinsky Symbolum Apostolicum – Apoštolský symbol). Je to v podstatě malý katechismus na cca 20 stranách. Stručnost ale i přesto jasnost výkladu je hlavní devizou tohoto spisku. Trochu více se Augustin pozastavuje nad otázkou zla a utrpení především nad příběhem Joba a vrcholícím v trpělivosti Páně v jeho utrpení na kříži. Známe totiž Jobovu trpělivost a známe též konec Páně. Slovy Augustina: „Bůh ho jakoby opouští, pokud jde o přítomné štěstí, neopouští ho však vzhledem k věčné nesmrtelnosti.“ (s. 73, Kázání, 10) Ať již v případě Joba či Krista, je to trpělivost, která se v utrpení od Boha neodvrací, ale naopak tím více přimyká k Lásce, která všechno vydrží, která osvobodí ne pro žádostivost, ale pro lásku, ne pro toužení po odměně, ale pro trpělivost v utrpení. Více k této otázce nechám na čtenáři, ale jen bláhovec by si mohl myslet, že zlo je důvodem si myslet, že Bůh neexistuje. Vavřincova příručka o víře, naději a lásce Vavřincova příručka je asi nejkomplikovanější text z této knihy. Nejvíce se mi zapsaly do mysli soteriologické pasáže o hříchu, vykoupení a spáse člověka Kristem Bohem. Z lidské perspektivy není jednoduché přijmout existenci soudu, který zcela jistě přijde. Pasáže textu o konečném soudu nebo očistci není jednoduché číst, ale je tu nakonec víra, naděje a láska v Boha milujícího a odpouštějícího, nakonec se tak jmenuje i celý spis: „... větu z Písma: Chce, aby všichni lidé došli spásy, musíme chápat tak, jako by se říkalo, že žádný člověk nebude spasen, aniž by jeho spásu chtěl Bůh; nikoli že mezi lidmi jsou jen ti, které chce spasit, nýbrž že nebude spasen nikdo, u koho to nechce; a proto je třeba jej prosit, aby chtěl, protože se to bude muset stát, pokud on bude chtít.“ (s. 140, Vavřincova příručka, 103) O křesťanském boji Poslední spisek knihy je vlastně exkurzí do různých heretických a rozkolnických směrů. Zde se Augustin, jak by se také dalo napsat, věnuje odřezávání neplodných ratolestí z vinného kmenu Církve. Jsou zde uvedeny bludné učení manichejců, modalistů, triteistů, ariánů, apolinaristů, montanistů, donatistů, luciferiánů, novaciánů či gnostiků. Zajímavé čtení, o spoustě daných směrů jsem neměl ani tušení, někdy jsou to jen "zdánlivé drobnosti", které odlišují danou herezi od Církve, jejichž přijetí ale by mělo zničující dopady na katolické myšlení.“... celý text
— Knišíl

---

O nesmrtelnosti duše

„opatovne storociami overeny spis sv. augustina s excelentnym komentarom od lenky karfikovej.“
— Aeon

---

---

O boží obci knih XXII - sv. 1

„Nedovolím si komplexněji rozebírat tento první svazek O boží obci. Za prvé nemám ještě obrázek celku díla, protože mám za sebou 13 z 22 knih, za druhé, i když ho mít budu, i tak si myslím, že nejsem svým vzděláním hoden přednést nějaký erudovanější soud k Augustinově magnum opus. A tak, než abych rozebíral teologickou, literární, filosofickou či historickou hodnotu díla, to udělali mnohem lépe již mnozí přede mnou a mnozí tak ještě učiní, než abych se zabíral konkrétní teologickou otázkou, či kritizoval konkrétní prvek Augustinova uvažování, raději uvedu pouze pár úryvků z mnohem většího množství pasáží, které mě zaujaly. „Takto a podobně, či podle možností obšírněji a vhodněji může svým nepřátelům odpovědět vykoupená rodina Krista Pána, v cizině dlící obec krále Krista. Rozhodně ať nezapomíná, že i ve středu nepřátel se skrývají její budoucí spoluobčané, a když snáší jejich řádění, tu dokud nedocílí jejich vyznání, ať to nemá za neplodné ani pro ně samy; zrovna tak i obec Boží má při své pouti světem ve svých řadách některé, kteří jsou s ní spojeni společenstvím svátostí, avšak nebudou s ní ve věčném údělu svatých a kteří jsou zčásti skryti, zčásti zjevni a kteří bez okolků reptají i s nepřáteli proti Bohu, jehož svátostí se honosí, plníce jednou s nimi divadla, po druhé s námi kostely. Avčak ani u takových nesmíme nad nápravou zoufat, a to tím spíše, že ve středu našich nejzjevnějších protivníků se skrývají naši předurčení soudruzi, dosud neznámí i sami sobě. Tyto dvě obce se totiž na tomto světě prostupují a mísí se navzájem, dokud je nerozloučí poslední soud; a pokud Bůh dá, vypovím o jejich vzniku a dějinách i o nutných koncích, čeho třeba, pro slávu Boží obce, která se ve srovnání s jinými, opačnými, tím jasněji zaskví.“ (s. 73) V této pasáži je vlastně obsažen zásadní program tohoto díla. Sympatické je mi především to, že mezi oběma obcemi není jasně viditelný ostrý předěl, a že nestačí nějaká kastovní či formální příslušnost k té či které obci, ale skutečné smýšlení a jednání každého jednotlivce nakonec rozhodne, ke které obci kdo bude připočten. „Vždyť každý, kdo něco dělá, má přihlížet k obojímu; neboť kdo se v každém okamžiku svého díla neohlíží na počátek, nemá před očima konec. Proto je nutno, aby s ohlížející se vzpomínkou byl spjat úmysl, hledící vpřed, neboť kdo pustí ze zřetele svůj začátek, nebude moci nijak skončit.“ (s. 339) „Nesmíme totiž popřávat sluchu těm, kteří neviditelnému Bohu upírají konání viditelných divů – ačkoliv on i podle nich stvořil svět, jehož viditelnost jistě zapřít nemohou. Tedy každý div, který se na tomto světě stane, je jistě menší nežli celý tento svět, t. j. nebe a země, a všechno, co na nich jest a co jistě stvořil Bůh. Leč zrovna jako stvořitel, tak i způsob stvoření je skrytý a člověku nepochopitelný. A tak ačkoli divy na viditelných podstatách pro ustavičné vídání zevšedněly, přece se při hlubší úvaze ukáží většími než věci nejneobvyklejší. Vždyť i každý div, který se děje skrze člověka, předší člověk.“ (s. 496) Toto je úryvek, který snad musel někdy číst Chesterton, protože právě z esejů tohoto britského velikána písemnictví vyznívá ono krásné podivení nad tím, že svět vůbec je, a že již to je dostatečný důkaz z něhož plyne existence nestvořeného Stvořitele, aristotelovsky řečeno – nehybného hybatele. „Lidé se totiž od Boha neodvracejí ničím jiným než hříchy, od kterých se lze v tomto životě očistit božským slitováním, ne vlastním přičiněním, a jeho shovívavostí, ne vlastní schopností; vždyť i každá sebemenší ctnost, které říkáme „naše“, byla nám udělena jeho dobrotivostí. Ale mnoho bychom si zakládali v tomto těle, kdybychom nežili pod odpuštěním, dokud je neodložíme. Proto nám byla Prostředníkem poskytnuta milost, abychom, poskvrněni hříšným tělem, byli jeho podobností s hříšným tělem očištěni.“ (s. 512) Tato pasáž mi zase připomíná závěr Swiftova Gullivera, v níž vypravěč zmiňuje největší ze všech hříchů a to pýchu, myslím, že je to právě pýcha, která brání nechat působit Boha v nás, protože je to právě pyšný, kdo nikoho nepotřebuje pro svou pýchu, kdo si vystačí sám se sebou. Pozor! Neplést pýchu se zdravým sebevědomím, předně Bůh člověku dal svobodnou vůli, aby se člověk mohl sám za sebe rozhodovat, a proto milost můžeme i odmítnout. „Což jestli se mýlíš?“ Neboť mýlím-li se, jsem. Vždyť ten, kdo není, nemůže se jistě ani mýlit; a tudíž, jestliže se mýlím, jsem.“ (s. 582) Ano, Descartes nebyl zase tak originální, jak se to píše v učebnicích středoškolské filosofie.“... celý text
— Knišíl

---

Aurelius Augustinus: O velikosti duše

„kniza pozostava z dvoch casti - uvodny prolog od karfikovej a zvysok knihy autenticky spis od augustina na temu "dusa". je to vlastne taka prolegomena k teme dusa. velmi putave citanie. opatovne silny vplyv z platona“... celý text
— Aeon