O pořádku / O učiteli

20.04.2024

S tímto Augustinovým spiskem mám neblahou příhodu. Pořídil jsem vydání v nerozřezaném stavu, abych více než po roce od pořízení – konečně sebrav dílko do rukou – zjistil, že chybí v dialogu O učiteli několik posledních stran. Snad pohoršen ale s nezlomnou vůlí, vyhledal jsem tedy digitalizovanou verzi spisku, a dočetl ho u monitoru usazen. Buď pochválena digitalizace. K obsahu obou pojednání povím jen toliko: z prvého odnáším si poznání, že téměř vždy se pohoršujeme nad věcmi a událostmi, protože je vidíme z přílišné blízkosti, a tak nám v pohledu na konkrétní hranolek či odborněji řečeno tesseru uniká celek mozaiky. Z druhého, že není jiného učitele než toho, který sídlí v našem srdci.

„K učení jsme vedeni nezbytně opět dvojím způsobem: autoritou a rozumem. S hlediska času je přednější autorita, s hlediska věci však rozum. Neboť něco jiného je, čemu dáváme přednost při jednání, a něco jiného je to, co stavíme výše ve své touze. Autorita dobrých lidí se zdá být prospěšnější pro nevzdělaný zástup, rozum pak vhodnější pro vzdělance, ale poněvadž se žádný člověk nestává vzdělaným jinak než z nevzdělaného a žádný nevzdělaný neví, v jakém stavu se má svěřiti učitelům a při jakém životě může býti učenlivý, proto všem lidem, toužícím se naučiti velikému a skrytému dobru, otvírá bránu jenom autorita. Kdo vstoupí do této brány, přidržuje se bez jakéhokoli váhání předpisů pro nejlepší život, a teprve když se jimi stane učenlivým, pozná, i jak je rozumné to, čeho následoval před rozumem, i co je sám rozum, jehož následuje a jejž chápe, opustiv kolébku autority a jsa již upevněn i připraven, i co je duch, v němž je všechno obsaženo – nebo spíše on je vším – i co je počátek všechno, ležící mimo všechno. K tomuto poznání mohou dojíti v tomto životě jen málokteří, za toto poznání však nikdo ani po tomto životě. Kdo se spokojují pouhou autoritou a přičiňují se ustavičně jenom o dobré mravy a o správné prosby, buď že pohrdají vzděláváním v svobodných a výtečných naukách, nebo že na ně nestačí, ty bych nemohl nazvati blaženými, pokud žijí mezi lidmi. Přesto o nich pevně věřím, že, až opustí toto tělo, budou snadněji nebo nesnadněji osvobozeni podle toho, zda více nebo méně správně žili.“ (O učiteli, odst. 26, s. 62)