Knišíl přečtené 699

Diana aneb Osamělá lovkyně 2001, Carlos Fuentes

„... a román jako místa, kde se setkávají časy a bytosti, jež by si jinak nikdy nepodaly ruce.“ (s. 214) Není lepšího citátu z knihy, která by mohla uvést tento můj komentář. Fuentes jako levicový intelektuál druhé poloviny 20. století mi svými názory někdy až lezl na nervy, jeho pojetí Boha bylo snad scestné (vinný a rozmarný Bůh? To mi znělo podobně jako něco z komunistického tisku 50. let), otevřená promiskuita a podvádění své manželky, víra v socialismus jako východisko z pravicové totality, takový životní styl a pohled na svět mi prostě neštymuje. A přesto vše knihu považuji za literárně zdárné dílo, stylisticky mu není téměř co vytknout, a svou otevřeností do událostí přelomu 60. a 70. let a života Jean Sebergové (Diana Soren v knize) mi vlastně přišlo zajímavé. Kniha je dost politická, najdete tam Černé pantery, FBI, kritiku USA, mexické vlády atd. To, co si z ní ale odnáším já sám jsou především dvě věci, krásné pasáže o literatuře: „Toto vyprávění obtížené vášněmi doby ničí samo sebe, protože nikdy nedosahuje ideální dokonalosti toho, co si lze představit. Ani po této dokonalosti netouží, protože kdyby se slovo a představivost ztotožnily, svět by dospěl ke svému konci, vesmír by se již nedal zdokonalit, jednoduše proto, že by byl dokonalý. Literatura je rána, ze které prýští nezbytná rozluka mezi slovy a věcmi. Tímto otvorem nám může vyprchat všechna krev.“ (s. 12) „Spisovatelův „druhý“ tu nestojí připraven v očekávání toho, co doufá, že mu dají. Čtenář musí být autorem vymyšlen, stvořen jeho imaginací proto, aby četl to, co autor potřebuje psát, a nikoli, co se od něho čeká. Kde je tento čtenář? Skrývá se? Je třeba jej hledat. Dosud se nenarodil? Je třeba trpělivě čekat, až se narodí. Spisovateli, hoď láhev do moře, důvěřuj, nezrazuj svá vlastní slova, i kdyby je dnes nikdo nečetl, doufej, uchovej si svou touhu, toužebně čekej, i kdyby tě nemilovali...“ (s. 200) A ukázka toho, jak lze pomluvy rozbít člověka, i kdyby byl sebevíce vinný, je to pořád člověk a zasluhuje důstojnost, viz osud Jean Sebergové. Taková berlička na závěr aneb co Fuentes roku 1994 psal o komunikačních možnostech a hrozbách: „Měla snad toto být příští technická vymoženost: telefon s obrazovkou, abychom viděli tvář toho, kdo s námi mluví? Příšerné narušení soukromí, pomyslel jsem si, a obrovská komplikace: muset být pořád připravený, učesaný, nalíčený, oblečený (nebo svlečený, podle potřeby): Nebo se rychle rozcuchat, abychom ospravedlnili svou ospalost: „Vzbudil jsi mě, miláčku, spala jsem, sama.“ A břichatec s knírem a košilí zapnutou nakřivo kouká na televizi a lije do sebe džbán piva.“ (s. 185)... celý text

Křížové sestry 2007, Alexej Remizov

Pestré vyprávění o Marakulinovi, který vypsal šek na špatné jméno, ztratil práci a nasedl do nezastavitelného vlaku projíždějícího předrevolučním Petrohradem s konečnou zastávkou Katastrofa. Remizov na základě obyvatel jednoho petrohradského baráku vykreslil téměř celé tehdejší předrevoluční Rusko. Expresionistické a surrealistické snové obrazy se střídají s vyprávěním ubohých osudů celého spektra lidí. Remizov byl vynikající vypravěč, a přestože je těžké se v narativním prostoru Křížových sester orientovat, se všemi těmi střídajícími se postavami, mikropříběhovými odbočkami, repetitivním opakováním myšlenek, plností symbolů a hektickým vypravěčstvím, stojí za to si Křížové sestry přečíst. Jeden z Marakulinových snů, obraz pokoje rozděleného na dvě části, v jedné honosné ruské umění, ve druhé opice v kleci, a uprostřed místnosti stůl s bezhlavým úředníkem pomazaným medem, může mnoho napovědět o Rusku na přelomu své velké změny. Kafkoidní atmosféra dominuje vyprávění, které jako by skrývalo více, než se na první pohled může zdát. „Kdyby se lidé jeden na druhého pozorně zahleděli a jeden druhého si všímali, kdyby všem byl dán zrak, pak pouze jedno železné srdce by sneslo všecku hrůzu a záhadnost života. A možná by ani železné srdce nebylo zapotřebí, kdyby si lidé jeden druhého všímali.“ (s. 66) „A přece člověk má tuhý život, i když je vydán napospas osudu a bití, chodí jak raněný kohout i bez hlavy a bezhlavý shání zrní a holedbá se.“ (s. 84)... celý text

Bratři Karamazovovi 2021, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Na konci minulého roku pustil jsem se do tohoto literárního giganta, abych tak dokončil sérii Dostojevského velkých románů (Zločin a trest, Idiot, Běsi, Výrostek) a začal nový rok knihou, kterou možná tento i příští roky už nic nepřekoná. Ne náhodou, nechával jsem si Bratry Karamazovovi takto téměř na konec všeho, co od Dostojevského lze přečíst. Je to hluboká analýza člověka a syntéza celé Dostojevského tvorby. Romano Guardini ve své studii o této knize došel k tomu, že příběh Velkého Inkvizitora nelze interpretovat bez ohledu na celý zbytek románu, ale naopak, že právě v celku románu lze teprve správně chápat, že to je příběh o nás lidech, a jak to dopadá, když mi lidé převezmeme otěže souzení druhých. Je to drama celé lidské rodiny. V tomto ohledu není příběh inkvizitora útokem na Církev římskokatolickou, není to ani útok na člověka jako obraz boží, je to upozornění před touhou člověka se odvrátit od Boha, touhou, která už není schopna v sobě nést alespoň špetku dispozice k víře, nakonec proto je hlavní analyzovanou postavou Guardiniho studie Ivan Karamazov. Je to touha, která se vzdává veškeré naděje a lásky, která je ústředním tématem románu. V tomto ohledu je tento román univerzální výpovědí o člověku, který podlehne iluzi, že lze mít humanismus bez Krista. Ale není to román beznadějný. Poslední slovo románu má nakonec Aljoša – člověk má možnost se odklonit od zlého, říct ne, obrátit se tam, kde je pravý soud a pravá milost. Pár poznámek k vydání od Rybka Publishers: 1. Je to malý zázrak, že i dnes se někdo snaží o takovou bibliofilii a nekouká na to, aby naše ručičky snad neměly nějaké ty mozoly navíc. 2. Je to sakra těžká kniha, proto doporučuji nečíst v noci v posteli s knihou nad hlavou, neb mohli byste dojít k značnému úbytku na zdraví. 3. Grigorjevovy ilustrace jsou nádherné a gramáž papíru nadmíru tučná, ale hřbet knihy nad tímto vším sténá, již po prvním čtení je kniha strhaná jak pár starých volů. 4. I přes délku knihy, snesla by nakonec ještě i nějaký zasvěcený doslov, ale možná je lepší žádný doslov než ten, který je např. ve vydání Bratrů z roku 1965 v SNKLU. Co je na Dostojevském skutečně podstatné bylo tehdy bráno jako škodná "dostojevština". 5. Návrh na příští vydání s doslovem: prosím potencionálního vydavatele, aby buď přeložil a uvedl již zmiňovanou Guardiniho studii Legenda o Velkém Inkvizitorovi, nebo vybral relevantní text ve studii od Aloise Langa (viz F. M. Dostojevský: Křížová cesta náboženského myslitele ruského. Praha: Vyšehrad 1946). Pár citátů, snad vybraných náhodně, jinak bych musel dumat dlouho co a proč vybrat, a nakonec tak uvést celou knihu. Kde není uvedena osoba promluvy, je jím vypravěč jako takový: „Věř mi, že pro obrovskou většinu lidí krása vězí v Sodomě. Znal jsi toto tajemství? Hrozné je, že krása je nejen strašlivá, ale i tajemná. Ďábel tu zápasí s Bohem a bojištěm jsou lidská srdce.“ (Ivan, str. 142) „Já harmonii nechci, z lásky k lidstvu ji nechci, Raději se spokojím s nepomstěným utrpením. Raději zůstanu při svém nepomstěném utrpení a neukojeném hněvu, i kdybych snad neměl mít pravdu. A tu harmonii také předražili, je to docela nad naše poměry platit tak vysoké vstupné. Proto spěchám, abych svou vstupenku vrátil, a jsem-li slušný člověk, musím ji vrátit co možná nejdřív. To také dělám. Tedy ne že bych neuznával Boha, Aljošo, jenom mu co nejuctivěji vracím vstupenku.“ (Ivan, str. 312) „Neb vězte, drazí, že jeden každý z nás má nepochybné vinu za všechny a za všechno na světě nejen ve smyslu obecné lidské viny, ale i každý jednotlivě za všechny lidi a za každého člověka na tomto světě, Toto poznání je korunou života pro řeholníka i vůbec pro každého člověka. Neboť mnichové nejsou zvláštní druh lidí, nýbrž jen takoví lidé, jací by měli být všichni na světě. Jedině v tomto vědomí se může naše srdce přiklonit k nekonečné všelidské lásce, neznající nasycení. Pak bude každý z vás schopen láskou získat celý svět a smýt svými slzami hříchy světa...“ (Zosima, str. 214) „Nelžete hlavně sám sobě. Kdo sám sobě lže a poslouchá vlastní lež, dochází k tomu, že už žádnou pravdu ani v sobě, ani kolem sebe nerozeznává, a tím upadá do neúcty k sobě i jiným. Nemá-li však k nikomu úctu, přestává milovat, a aby se bez lásky zaměstnal a pobavil, oddává se vášním a hrubým požitkům, až klesá ve svých neřestech do úplné zvířeckosti. To všechno pochází z neustálé lži jak jiným, tak i sobě.“ (Zosima, str. 61) „Ve snění jsem došel' řekl mi, ,k vášnivému odhodlání sloužit lidstvu a snad bych se skutečně dal za lidstvo i ukřižovat, kdyby to bylo nějak najednou potřeba; ale na druhé straně nejsem s to vydržet s někým dva dny v jednom pokoji – jak vím ze zkušenosti. Jakmile je někdo blízko mne, jeho osobnost hned ruší mou sebelásku a omezuje mou svobodu. Dovedu ve čtyřiadvaceti hodinách začít nenávidět sebelepšího člověka: jednoho za to, že dlouho sedí u oběda, druhého za to, že má rýmu a pořád smrká. Stanu se nepřítelem každého, sotva se mi jen maličko přiblíží.“ (Zosima převypravuje, str. 74) „U realisty se nerodí víra ze zázraku, nýbrž zázrak z víry. Když realista uvěří, musí právě ve svém realismu nutně uznat i zázrak. Apoštol Tomáš prohlásil, že neuvěří, dokud neuvidí, ale když uviděl, řekl: „Pán můj a Bůh můj!“ Přiměl ho zázrak, aby uvěřil? Zdá se, že ne, spíš uvěřil jedině proto, že uvěřit chtěl, a v hloubi srdce možná úplně věřil už ve chvíli, kdy říkal: „Neuvěřím, dokud neuvidím.“ (str. 38) „Nepochybuji, že leckterý mladík, který přijímá dojmy opatrně, který už dovede mít rád nikoliv vřele, nýbrž jen vlažně, a jehož rozum je sice spolehlivý, ale na jeho věk až příliš rozšafný (a proto nevalný), nepochybuji, že takový mladík by se uvaroval toho, co potkalo mého mladíka. Jenže dát se unést nějakým vnitřním hnutím, třeba i nerozumným, ale pocházejícím z velké lásky, je někdy chvályhodnější než nedat se vůbec unést. A tím spíš v mládí, protože vždy rozšafný mladík je podezřelý a za mnoho nestojí to je můj názor!“ (str. 423)... celý text

Vánoční koleda čili Vánoční povídka s duchy 2016, Charles Dickens

Skvělý český překlad legendární anglické novely o jednom lidském obratu. Novela, která nestárne, ale zraje s věkem, a to nejen věkem začínajícím od svého vydání, ale také věkem samotného čtenáře. Vánoční kniha, která mi snad bude dělat pravidelného návštěvníka v zimních měsících. Není totiž nikdy na škodu pamatovat na šíř a dál, o kterou by náš duch měl usilovat. „Je povinností každého člověka,“ odpověděl fantom, „aby se duch, který v něm sídlí, setkával se svými blízkými a rozletěl se v šíř a dál – a nevychází-li ten duch za života, je odsouzen chodit mezi ně po smrti. Jeho nezvratným osudem je toulat se po světě – och, běda mi! – a být svědkem všeho toho, na čem se už nemůže podílet, ale na čem se mohl podílet za života na zemi a co mohl obrátit ve štěstí!“ (s. 32) Vydání od Petrkova navíc doprovází geniální Innocentiho ilustrace, které jsou vskutku uměleckým dílem v uměleckém díle.... celý text

Villa Borghese 1985, Konstantin Georgijevič Paustovskij

Svou velikostí i rozsahem stran celkem nenápadná knížečka, která ale obsahuje plno nesentimentální romantiky. Je v ní plno stesku a touhy po domově a lásce. Lyrické popisy pocitů hlavních postav vévodí této sbírce povídek, která je psána s dokonalým citem pro styl vyprávění. Není překvapením, že ač méně známý autor, byl právě on nominován v roce 1965 na Nobelovu cenu za literaturu. "Nemluvme o lásce, protože dodnes nevíme, co je to. Snad sníh, který se hustě sype celou noc, nebo zimní potoky, kde se jiskří pstruzi. Nebo smích a zpěv a vůně staré pryskyřice před svítáním, kdy dohořívají svíce a hvězdy se tisknou k oknům, aby se zaleskly v očích Marie Czerny? Kdoví? Možná že je to obnažená ruka na tvrdém nárameníku, prsty hladící chladné vlasy, spravovaný frak Baumweissův. Jsou to mužské slzy, jež kanou pro to, co srdce nikdy nečekalo: pro něhu, lásku, přerývaný šepot uprostřed nočního lesa. Snad je to návrat dětství. Kdoví? A možná že to je zoufalství před rozloučením, kdy se srdce svírá a Maria křečovitě hladí rukou tapety, stůl, dveře pokoje, který byl svědkem jejich lásky. A možná že to je výkřik a šílenství ženy, když za okny v dýmu pochodní zní řezavé povely a Napoleonovi četníci seskakují ze sedel a vcházejí do domu, aby na císařův osobní rozkaz maršála zatkli." (s. 38–39) Seznam povídek Villa Borghese Potoky, kde jiskří pstruzi Sorang Přípitek Sníh Deštivé svítání... celý text

Apokalypsa 2021, Mike Carey

MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY, ČÍST PO DOČTENÍ SÉRIE!!! Filosofické pozadí příběhu se zakládá na využití Hobbesova politického konceptu kolektivní odevzdání rozhodovací síly suverénu, tzv. Leviatanovi, což je absolutní autorita, a konsenzuálním pojetím reality, tj. příběhy nevychází z reality, ale realita je příběhy konstruována, pokud se na pravdivosti příběhů shodne dostatečné množství lidí. Na čem se shodne dav, to se stává pravdou v rukou Leviatanových, jedinec tak ztrácí nakonec vlastní kontakt s realitou, ale vždy je mu předkládána absolutní mocí. S tím já však jako realista zásadně souhlasit nemohu. Myslím, že realita je podlaží, na kterém příběhy nakonec vždy staví, ne naopak. A dobré příběhy osvětlují naši realitu, kterou můžeme bezprostředně individuálně/personálně prožívat, a proto nás poutají realistické příběhy, ale i příběhy fantasy apod. žánrů, protože i ony se v nějaké míře vztahují k naší zkušenosti. Není to tedy dle mě touha se vyrovnat Bohu tím, že stvoříme něco nového, ale spíše touha poznat Boha a jeho stvoření, tím, že v dobrém umění otevíráme cestičky k tomuto prozkoumávání toho, co jsme. K pojetí reality v Mezi řádky by mohla k vysvětlení dobře sloužit teorie fikčních světů, nebo spíše teorie možných světů ve svém původním logickém prostředí, protože teorie fikčních světů v literatuře nakonec uznává převahu našeho reálného světa (mluvím-li o mimo-estetické, mimo-poetické rovině, samozřejmě v dimenzi uměleckých světů není reálnější Dostojevského Petrohrad než Tolkienovi rohanské pláně), v logice možných světů existují ale i takové teorie, že každý možný svět je reálný, že zde není žádný svět X, ze kterého jsou generovány ostatní světy, kde toto generování nevytváří reálné fyzické světa, generuje pouze světy jako myšlené entity více či méně na našem aktuálním světě založené. Mezi řádky pracuje s konceptem, že vše je narace, že žijeme v jakémsi matrixovském světě, kde nelze určit co je faktum a co fikce, který svět je reálný, a který smyšlený, protože určitá pravda je nakonec jen příběh určité skupiny lidí, kteří ale i sami zase existují jen jako příběh. Svět by tak byl platonskou idejí, za kterou jsou už zase jenom ideje. Bez podloží reality by tak svět byl nakonec jen prázdnými slovy referující zase jen do svého jazykového univerza. Nacházeli bychom se v jakémsi čistě lingvistickém univerzu. Všechna náboženství nejsou v tomto pojetí metafyzické základny reality, tj. neviditelné zakládající viditelné, ale zase pouze příběhy, tj. jakési znakové prostředky, které ale opět zase vedou jen ke znakové podstatě. Svět by byl jen vyřčenou myšlenkou, ale na to, kdo si danou myšlenku ve výsledků myslí, nám už Mezi řádky neodpoví, a tak právě zde selhává celá kazuistika tohoto fikčního díla. Celý závěr je tak bohužel znehodnocen, jelikož stojí na pochybných filosofických základech spočívajících v oddanosti decarto-kantovskému dědictví, kdy se zapomíná, že vše je třeba aplikovat i sám na sebe. Pokud je svět mou myšlenkou, pokud je pouze tím, a nelze za ni zahlédnout skutečnou podstatu, pak diskredituji tímto svůj epistémický axiom, toto bych totiž mohl tvrdit jedině tehdy, kdybych sám za oponu nahlédl, a zjistil, že se skutečnost liší od mé myšlenky, pak bych ale byl schopen překročit své poznání za stíny reality k realitě samé, ale to se svým východiskem snažím popřít. Stejně tak má každé vyprávění svého vypravěče, jediný, čeho se docílí tvrzením, že svět je jen příběh je, že odsunu řešení do vyšší vrstvy, tedy otázce, kdo vypráví? Nic tím však neříkám o konečné podstatě světa. Křesťan by zřejmě řekl, že konečným vypravěčem a alfou a omegou světa je právě Bůh. Svorník a podpěra, skála, na níž vše stojí a padá. Postmodernisté Boha jako nehybného hybatele odmítají, a tak zůstávají ve svém světě vyprázdněném o konečný cíl a smysl, bohužel to dopadá i do fikčního díla Mezi řádky. Jako by tu něco nehrálo, ocitli jsme se to totiž ve zvláštním postmodernistickém slovním galimatyáši. A přece přese všechno řečené, není komiks k zahození. Kresba a nápady autorů, ať již jakkoliv přestřelené, si určitě získají svou pozornost. A i já nelituji čas, který jsem s touto sérií strávil.... celý text

Válečné příběhy 2021, Mike Carey

Předposlední díl připravuje válečné pole pro finále celé série. Je zde vidět autorská snaha skloubit dosavadní příběhové linie do snad epického závěru, kde se na šachovnici Mezi řádky střetnou síly dobra a zla.... celý text

Mýty mezi řádky 2019, Mike Carey

Devátý díl byl pro mě značnou odbočkou dosavadní série, ale jelikož Mýty vůbec neznám, nebyl pro mě tento vložený příběh až tak zajímavý, a vlastně si nejsem jistý, jak moc nás to posunulo k závěru celého příběhu Tommyho a jeho přátel. Každopádně celkové hodnocení si nechám až po finálním dílu Mezi řádky.... celý text

Úvod do křesťanství 1978, Joseph Alois Ratzinger

Ratzingerův "Úvod" je skutečně fundovanou teologickou studií o základních předpokladech a sloupech víry, které se promítají do Kréda. Výklad tak postupuje nepřekvapivě právě v takové posloupnosti, aby sledoval křesťanské vyznání víry. Jak již tady píšou jiní čtenáři, není to vždy jednoduché čtení, občas dává zabrat sledovat každé nuance výkladu, jako celek se však jedná o jednu z nejpřístupnějších publikací, které se základy víry zabývají. Mnohdy se Ratzinger pouští do témat, která jsou např. pro nevěřícího právě překážkou vkročit do víry, např. hříšnost jedinců v Církvi, co to vlastně znamená svatost, která v Církvi působí. Zajímavý je hned úvod publikace, kde Ratzinger zmiňuje, že je to pochybnost o víře, která spojuje nevěřící s věřícími. Co když není? Co když je? Právě pole těchto otázek se stává polem lidem společným. Možná, že na něm lze budovat evangelizační cestu, která zaujme i dnešní letargický svět, který si právě tyto otázky už odmítá vůbec pokládat. Víra je dialog s Bohem, a dialog je dynamická věc, co si z Úvodu odnáším je, že i v mlčení Bůh někdy mluví, že nepřestat se tázat, neznechutit se zdánlivou nepřítomností Boha ve století, kde Bůh "zemřel", je zásadní. A víra není o vztahu dal jsem – dostanu, nýbrž nemohu nikdy plně revanšovat to – co skutečně od Boha dostávám. Není to vztah kupujícího a prodávajícího, ale vztah otce a syna. Otci nikdy nemohu splatit své stvoření, a on to ví a nečeká to. To je hlavní poselství Nového zákona, není to o tom dát, vyrovnat zkřivené, ale přijmout Milost. Vybírám pár citátů hlavně z úvodu práce, i když za uvedení by rozhodně stálo více citací. Jediné, co k tomu můžu napsat je, že komentář nemá být mým vlastním zápisníkem důležitých pasáží, nýbrž jakousi ochutnávkou, a tak mi nezbývá než vám doporučit se s knihou v její celistvosti seznámit na vlastní oči. Citáty: "Neboť kdo chce uniknout nejistotě víry, musí zakusit i nejistotu nevěry, která mu nemůže dodat úplnou jistotu, že víra nakonec přece jen nemá pravdu. Teprve v zamítnutí víry se objeví i její nutnost." (s. 13) "Věřit znamená rozhodnout se pro toto neviditelné, na které narážíme v jádru naší existence, jako na nějaký bod a toto neviditelné je zároveň nutné pro naši existenci." (s. 16) "Nedošel jsem k víře soukromým hledáním pravdy, ale přijetím toho, co předcházelo mne. Víra nemůže a ani nesmí být pouhým výsledkem přemýšlení. Představa, že víra vzniká přemýšlením, že ji soukromě nalézáme, vyjadřuje už v jádru nějaký ideál, myšlenkový postoj, a popírá to, co je víře vlastní: přijetí toho, co vymyslet nelze. Ano, odpovědné přijetí, ale to, co přijímám, není zcela mým vlastnictvím. Ale přece musí být cílem přijaté si co nejvíc přivlastnit a co nejvíc se mu podřídit jako něčemu většímu. Nevymýšlím-li si svou víru sám a přichází-li ke mně zvenčí, pak nemohu s jejím slovem libovolně nakládat ani je měnit; je to slovo už předem hotové, předchází mé přemýšlení." (s. 43) "Církev většinou není tam, kde se organizuje, reformuje, vládne, ale v těch, kteří prostě věří a v Církvi přijímají dar víry, který se jim stává životem. Jen kdo zakusil, jak Církev pozvedá lidi, přes střídání svých služebníků a forem, jak jim dává domov a naději, domov, jenž je naděje a cesta k životu věčnému – jen kdo toto zakusil, ví, co je Církev kdysi i dnes." (s. 239)... celý text

Orfeus v podsvětí 2019, Mike Carey

Oproti sedmému "spojovacímu" dílu, se zde opět rozehrává na staronovém poli příběh s příběhy. Kam to vše povede, zatím moc dobře nedokážu určit, což je možná dobře. Mezi řádky je pro mě pořád velmi zajímavá série, jen bych rád, aby to vše zůstalo v rámci fikce a umění, a nedělali se zbytečné závěry o podstatě celého světa. Přesto jsou některá tvrzení ale safra pravdivá, bez příběhů se žít nedá. Určitá dávka humoru a satiry určitě této sérii neškodí, a Pauly je dost zábavná postavička.... celý text

Rána 2018, Mike Carey

Po dlouhé době jsem se vrátil k Tommyho příběhu, a tak jsem si předchozích 6 dílů projel znovu, což nebylo na škodu. Vyprávění v tomto komiksu je celkem komplexní záležitostí, děje se toho hodně na hodně místech s mnoha postavami, ale tento guláš pořád zůstává zajímavý, tak snad se časem nezkazí. Tento díl je spíše spojkou mezi do určité míry uzavřenými prvními šesti díly, a díly zbývajícími. Pořád nevím, co si myslet o celkovém filosofickém pozadí komiksu. Jedná se snad o kolektivní pojetí pravdy? Toho fanouškem zrovna moc nejsem, ale dejme tomu šanci a čas se vyjevit.... celý text

Večery na dědince nedaleko Dikaňky 1955, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Podivnost s řádnou špetkou bláznivosti. Tak by se dal shrnout děj většiny Gogolových povídek plných čarodějnic, čertů, sedláků a hospodářů a dalších různých strašidel a lidiček. Český rusista Ivo Pospíšil má o Gogolovi velmi pěkný a srozumitelný článek, viz https://hdl.handle.net/11222.digilib/108439 Gogola i přes veškerou jeho někdy těžko stravitelnou naraci mám rád, protože jeho až folklorní vypravování ve skazu je něco tak obohacujícího a jazykově laskajícího na mou duši čtenáře, že mě dokáže uhranout kdejakou blbůstkou. A pokud se dostanete pod povrch cyklického vypravování, pochopíte, že to snad ani nejsou laciné humorné horůrky.... celý text

Tony & Susan 2013, Austin Wright

Kdysi jsem viděl film Noční zvířata z roku 2016, a doteď si na ten film pamatuji, když jsem před nějakým časem zjistil, že film byl natočen podle knihy, rozhodl jsem se knihu přečíst. Ač mě film velmi zaujal, byl pro mě jako noční můra, intenzivní zážitek, který ale časem bledne ve svých detailech, a zůstává jen nejasný pocit něčeho temného. Kniha rozhodně není špatně napsaná, hlavně 1/3 knihy krásně odsýpá a umí i psychologicky upoutat, celkově se však pořád jedná o knihu, která po estetické rovině patří spíše k mainstreamovému thrilleru, nejedná se tak o uměleckou literaturu ve smyslu velkých autorů jako Dickens, Dostojevskij, Hugo, a ani nepatří vzhledem k současnému uměleckému světu mezi literární smetánku, ale jako odpočinková četba je to fajn. Přesto, že kniha dokázala být v mnohém zajímavější než film, pociťuji, že jestli se někdy do světa Tonyho Hastingse vrátím, bude to skrze filmové plátno.... celý text

Leviatan a jiné prózy 1994, Joseph Roth

Joseph Roth je pro mě takový polozapomenutý literární drahokam. Hned u první povídky Leviatan jsem si nemohl nevzpomenout na jinou Rothovu knihu, a to Antikrist, míchat pravdu se lží vždy skončí tak, že zůstane už jen ta lež, a ve falši se těžko žije. Druhá delší povídka, no spíše novela, byla zajímavá exkurze do duše dalšího typického "hrdiny" Rothových próz. Někdy i na konci šikmé cesty čeká překvapení. Třetí próza byla pro mě asi nejzajímavější, příběh přednosty stanice, který se zblázní do šlechtičny až tak, že ho napadne, že by válka nemusela přece nikdy skončit, aby si mohl odskakovat na statek šlechtičny, jak zvrhlé smýšlení. Poslední povídku jsem kdysi četl v krásném vydání od nakladatelství Petrkov, a jelikož jsem už tehdy ji velmi cenil a zapsal do paměti, necítil jsem, že už je opět čas znovu povídku číst. Paradoxně možná nejznámější dílko i v rámci tohoto výběru povídek jsem proto vynechal. Ale ze svých vzpomínek mohu jen doporučit, možná víc než kdy jindy v tomto předvánočním čase.... celý text

Ruzká klazika 2018, Daniel Majling

Velmi jsem se u této útlé knížky slovenského autora pobavil. I přes záměrnou mystifikaci a ironizující styl celkem věrně vystihuje Majling témata ruské literatury, a právě v paradoxních a absurdních situacích nalézal jsem autenticitu života, protože život mnohdy takový skutečně je, a to je na něm to krásné, že má stále čím překvapovat. Všechny povídku v knížce jsou povedené, ale pokud bych měl zvolit tři, které mě upoutaly nejvíce, byla by to povídka Přitakal životu o jednom "fekálním staviteli", Vzkříšení, které ukazuje, jak si zdánlivě někdy lžeme do kapsy o své blahosklonnosti, a ten závěr povídky je vynikající, a Umění milovat, kde se poprvé, ale ne naposledy, setkáváme se slavným bajkařem Krylovem. K formální stránce knihy: jedná se o krásné grafické a typografické zpracování z rukou nakladatelství Labyrint. Humornější knihu jsem tento rok nečetl, a asi ani už číst nebudu. Ale nenechte se mýlit, humor to není otázka pouze oddechová, ve skutečném humoru se skrývá pravda pravdoucí.... celý text

La Saletta 1947, Jan Zahradníček

Tajuplné básnictví Zahradníčkovo přece jenom jako by bylo tajemstvím dostupným všemu lidstvu, ve své složitosti skladebné v otevřeném srdci člověkově pochopitelné. "Nechce se mi, i když by všichni po hlavě chodili, po hlavě chodit též třebaže se vydávám v nebezpečí směšnosti pro chůzi svou přirozenou nechce se mi halekat ano a halekat ne podle toho jen, odkud fouká děsím se mravenišť okusujících krabičku od zápalek děsím se stád přežvykujících od ráno do večera jediný žvást - " (s. 47) "Neoklamete víc nikoho tím utěšováním bez útěchy a kdybyste spustili všechny kapely světa nepřehlušíte můj hlas, že pravda je u plačících že u nich je také záchrana že jediná slza kapka z Niagary událostí zadržet může běsů spěch" (s. 52)... celý text

Tanec smrti 1970, Jakub Deml

Těžko uchopitelný, a přece poutavý Deml v několika povídkách se vlastně stále vrací především k motivu jednomu – motivu smrti. Ale je to čtení pesimistovo? To nikoliv. Demlova Smrt je tajemství, které nepřestane čtenáře přitahovat. Texty, ke kterým je třeba se vrátit, toť tyto povídky. "Odjakživa neběží ve světě o nic jiného, leč odstraniti kněze netoliko od umírajících, nýbrž vůbec z povrchu zemského." (s. 45) „A co jiného zbývá člověku, který ví, že se mu neuvěří? Dnes je vůbec málo víry v lidech. Krista oblékli v roucho šarlatové, v roucho své hanby, dali Mu na hlavu symbol vědy a do rukou symbol moci a klekají před Ním, aby se mu smáli... Ale ten, kdo trpí, má vskutku nejvyšší vědu a nejhlubší moc, jenže nezbývá mu, leč mlčet a čekat ...“ (s. 73) "Přes to, že se mluví o všemohoucnosti tisku, o důležitosti přednášek a o velikém vlivu literatury, kdekdo by se vám dnes vysmál, kdybyste řekli, že jediným pramenem života a osnovatelem osudů je slovo. Říkejte si cokoliv: žádný z vás nevěděl a nejednal, aby byl dříve neslyšel." (s. 108)... celý text

F. M. Dostojevský 1946, Alois Lang

Pronikavá studie Langova představuje Dostojevského jako velkého myslitele náboženského, který však neunikl, jako nikdo z nás neunikne, určitým omylům. Kniha směřuje od Dostojevského dětských let a omylům v rebelské skupině Petraševského, přes omské vězení, návrat do Petrohradu a cestám do zahraničí, z nichž vracel se Feďka ještě více utvrzen o mravní zkaženosti západní, k závěrečnému vyústění autorova životního úsilí v Bratrech Karamazových a legendě o Velkém inkvizitorovi. Studie je psána s velkým porozuměním pro Dostojevského omyly, kde se Lang zaměřuje především na vskutku prapodivný vztah Dostojevského ke katolické církvi, na druhou stranu se Lang neochomýtá bránit Dostojevského víru v Boha, kterou mu někteří vykladači naivně upírají v domnění, že co si myslel Šatov či Ivan Karamazov, myslel si plně i Fjodor. Dostojevský byl velká osobnost, myslitel a spisovatel, kterého uchvátila myšlenka spásy v ruském pravoslaví, je skutečně paradoxem, že jeho Veliký inkvizitor se nakonec objevil nikoliv tak v církvi katolické, ale v Rusku samotném, omyl ten byl asi úhlavní, inkvizitor nevyrůstá z církve (ať už katolické, nebo pravoslavné), ale z čirého ateismu, který učení církevní překrucuje a skrývá se za něj, to jest známka skutečného ďábla. Jedná se o osobnost, kterou lze z povrchní perspektivy lehce nařknout z lecčehos, ale pokud se člověk o Dostojevského začne zajímat hlouběji, zjistí, že si jako každý žijící člověk, v němž odehrává se v jedinečné konstelaci tajemný boj mezi dobrem a zlem, zasluhuje stejně odpuštění jako i obdiv. A za jeho umělecké počiny, ať už je interpretujeme jakkoliv, si zaslouží stálého zájmu, protože nutí myslet, což se projevuje především tím, že vyvolávají jeho romány diskuse, a je to dialog odlišných názorů, který vedou jeho postavy, a nakonec i jeho čtenáři, který dělá z Dostojevského spisovatele nehynoucího.... celý text

Zapomenuté světlo 1998, Jakub Deml

Jak toto dílo mohu hodnotit? Je to čiré šílenství, či naprostá autentičnost jedné duše? Snad spíše to druhé, jelikož skutečný blázen si svého bláznovství není vědom, ale ... "Věřící člověk nepotřebuje vůbec žádného zázračného krvácení, žádných redakcí a žádných stigmat – stačí mu jeho vlastní bláznovství." (s. 13) U Demla nelze přehlížet jeho jazykové mistrovství, ale kdyby v něm nebylo upřímnosti, bylo by to pouhé stylistické cvičení, ale Deml je svůj, Deml se nebojí ukázat čtenáři Demla, a Deml za to taky i trpěl ... "Honem jsem ji dal obvázat a honem do auta a honem do nemocnice. Byl nejvyšší čas, ale ta milá selka se bránila a vzpěčovala: „Můj není doma a co řekne, že bez jeho dovolení jsem jela do špitálo?“ Hovno řekne a už ať jste pryč! povídám jí, své milé, na rozloučenou. Tož ji to přece neminulo, umírá skrze svini jako já. To mi projelo hlavou a ta moje svině je moje dobrá pověst. Pane B.M.P., máte ještě trochu trpělivosti?" (s. 49)... celý text

Doznání Nata Turnera 1972, William Styron

Styronův pokus dostat se do mysli černošského otroka z první poloviny devatenáctého století je ze své podstaty ambiciózní, nepochybně také vyvolal a možná stále vyvolává vlnu kritiky. Myslím však, že spisovatel ve své fikci nemůže být omezen ani barvou pleti, ani pohlavím či věkem. Fikce je fikce, neplatí pro něj pravidla dokumentární, ale přesto i tak je fikce dokumentem svého druhu. Problém románu podle mě není v tom, že by se bílý spisovatel opovážil použít ich-formy v případě příběhu otroka jiné pleti. Spíše než tato kontroverze, mě na románu mírně zklamala celková výstavba děje, místy vypravování ztrácí šťávu, podobně se však děje i v románu Sophiina volba, pro mě zůstává stále nejlepší fikční próza Styrona Dlouhý pochod, kde se jedná na malém prostoru o koncentrovanou dávku vypravování, nefikční pak Viditelná temnota. Nejvyšší možné ohodnocení jsem kdysi dal Faulknerovu Absolone, Absolone! které je za mě esencí jižanské pohnuté minulosti, k této metě se však Styron v tomto románu sic přiblížil, ale nedosáhl jí.... celý text