1. Domů
2. Autoři
3. Joseph Roth
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 20
• Bazar 9
• Životopis
• Citáty 17
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 20 knih

Nové komentáře u knih Joseph Roth

Spoveď vraha

„Posloucháno jako četba na pokračování na ČR. Byla to zvláštní zpověď, celou dobu čekáte, koho vlastně hlavní hrdina zavraždil. Bylo zajímavé poslouchat jak mu vše v životě vycházelo, vždy se uměl přizpůsobit. Na poslech dobré, ale při čtení bych knihu odložila, některé pasáže se mi vlekly.“... celý text
— Kaja1

---

Spoveď vraha

„Kniha na mě působila zajímavě, i když místy poněkud zdlouhavě. Přesto mě příběh nenudil – spíše naopak, vybízel mě k zamyšlení nad tím, jak si člověk dokáže zničit vlastní život tím, že se zasekne na jedné bolesti nebo touze, kterou není schopen pustit. Hlavní hrdina, nemanželský syn knížete, nese celoživotní stigma svého původu. Touha po uznání a po právu na otcovo jméno se stává jeho osudem. To, co kníže sám bere lhostejně – vždyť má mnoho dalších levobočků – pro něj představuje neustálou ránu, kterou nedokáže překročit. Celý jeho život se tak točí kolem neuznání a pocitu křivdy. Roth ukazuje, jak destruktivní může být, když člověk nechá jednu vnitřní bolest přerůst do posedlosti. Vyústění příběhu ve vraždu pak působí jako logický, i když tragický důsledek.“... celý text
— Kackac77

---

Job. Román prostého člověka

„Román jako paralela života východoevropského Žida Mendela a biblického trpitele Jóba, popsané v knize Jób, součásti Tanachu (starozákonních biblických příběhů), jeden z vrcholů tvroby rakouského židovského autora Josepha Rotha, novináře, spisovatele a významného evropského intelektuála první poloviny 20. století. Mendl Singer je chudý východoevropský Žid, žijící v malé obci na hranici Ruského carství a Rakouského císařství (tedy místa, ze kterého pocházel sám Roth). Je kantorem, učící malé židovské děti ze sousedství a jeho život se striktně ubírá v intencích židovského náboženství a tradic. Po relativně klidném údobí se jeho ženě Deboře narodí jejich třetí dítě – Menuchim – tělesně postižený chlapeček stižený padoucnicí. Hluboce věřící Mendl i jeho žena vidí v příchodu postiženého potomka boží trest a stigma, které postupně přináší napětí mezi ním a Deborou a způsobuje i čímdál tím větší odcizení Mendela od jeho dětí – syna Jonáše a Šemarji, stejně tak jako dery Mirjam. Mendel útrpně přijímá to, co vnímá jako boží trest a stává se stále více lhostejný ke své ženě i dospívajícím dětem. Impulsem k jednání a k vzepření se pasivnímu přijímání ran osudu se stává až vstup nejstaršího syna Jonáše do carské armády a to, že se jeho dospívající dcera Mirjam odcizuje židovskému prostředí a stává se milenkou vojáků z blízkých carských kasáren. Šemarja odchází do Ameriky, kde se poměrně rychle stává úspěšným obchodníkem. To je impuls pro Mendla a Deboru k vystěhování se do Ameriky a k přijmutí velmi těžkého rozhodnutí – nechat nebohého Menuchima spřízněné rodině a odjet bez něj. Ve světle tohoto morálně velmi závažného a obtížného rozhodnutí se začíná nová kapitola rodiny Mendela Singera – „americký sen“, který ovšem po mnoha peripetiích přechází do série katastrof biblických rozměrů a paralel s ranami, které stíhali i biblického Jóba: Šemarja, coby voják americké armády, umírá v první světové válce na evropských bojištích, přichází zpráva, že Jonáš je nezvěstný, pravděpodobně padlý ve válce. Pod tíhou těchto ran umírá Debora a Mirjam utrpí psychické zhroucení, dle lékařů nevyléčitelné. Mendl, dříve hluboce zbožný Žid, nyní osamělý v cizím prostředí a cítící se bohem opuštěn, opouští svoji víru. V téhle obtížené situaci ke starci přichází návštěva – zázrak v podobě ztraceného syna Menuchima... Silný a poetický příběh o lidském údělu – utrpení, (zklamaných) nadějích, snech i jejich (ne)naplnění. Mendl, stejně jako starozákonní Jób, je zmítán sérií neštěstí a „ran“ osudu – ztráta blízkých, pocit opuštění a odcizení, polemického dialogu s bohem. Mendlova počáteční pokora k tragickému údělu – „Žid nepotřebuje prostředníka mezi sebou a Pánem. Když neděláme nic nesprávného, On slyší naše modlitby. Když však jednáme nesprávně pak nást trestá“ – přechází k rezignaci a k rouhání, kdy Mendl konstatuje, že „Bůh je srašný a čím více jsme ho poslušni, tím přísněji s námi zachází“. Mendl spatřuje svůj „trest“ především v tom, že kdysi zanechal s Deborou nebohého Menuchima ve staré domovině a nevzal jsem s sebou do Ameriky. A ve svém náboženském pohroužení a snaze pociťuje, že je stále více trestán osudem. Tak jako v příběhu o Jóbovi příchází ovšem i spása v podobě příchodu Menuchima, který se uzdravil a stal se z něj známý a úspěšný hudebník. Vykoupení, které přichází ke starému Mendlovi, je zadostiučiněním jeho ztrát a strastí, které vytrpěl v doposavadním životě. Mimo ztvárnění Jóbova příběhu, který se zrcadlí v Mendlově životě je zde další významný motiv – ztvárnění života východoevropských Židů – jak v jejich staré vlasti, tak v nové americké domovině. Tedy fenoménu, který je již téměř nenávratně ztracen. Lidské, jímavé a nutící k zamyšlení – epický děj mistrovsky vtělený do rozsahově nevelkého román. Toda raba, Mosesi Josephe. Nechť je tvá duše navždy vevázána do svazku živých...“... celý text
— tomas6658

---

---

Zipper a jeho otec

„„U spisovatele začíná lež už tam, kde mlčí“ Novela, která svým způsobem uzavírá první fázi tvůrčího období Josepha Rotha, významného rakouského novináře a spisovatele první poloviny 20. století. Společensky-kritická freska, která je do jisté míry i autobiografickou sondou do dvou vídeňských generací c.k mocnářství na počátku století – tedy v období jeho úpadku a 1. světové války. Rodina Zipperů je středostavovská starousedlická vídeňská rodina. Děj sleduje vývoj dvou generací této rodiny – především otce Zippera a jeho syna Arnolda, typických představitelů vídeňských maloměšťáků, tedy odkazujících na širší vídeňskou i rakouskou společnost - pohledem vypravěče, přítele Zippera juniora. Ziper senior spravuje malé papírnictví a je pošetilý, ne příliš obchodně nadaný, ovšem relativně dobře sociálně i společensky situovaný měšťan, vyznávající a lpící na všech atributech svého stavu. Syn Arnold je poddajný, tvárný a nadaný, vzývající vzor svého otce a přijímající jeho vůli. Známé dějinné události předznamenávají začátek války, která je podporována širokými masami, Zippera seniora nevyjímaje. Oba synové Zipperovi (Arnold i jeho starší bratr) samozřejmě narukují do armády, do které se na domácí frontě nadšeně přidává i otec Zipper. Arnold postupně prochází taženími rakouské armády a on i otec (na rozdíl od svého staršího bratra, který spáchá sebevraždu) se dožijí konce války. V atmosféře rozpadu mocnářství a všeobecného společenského kvasu – poválečná bída, potlačení socialistické revoluce, všudypřítomný morální rozklad předešlých společenským norem, prožívá rodina finanční i společenský úpadek a otcovo podnikání se hroutí. Arnold se v tomto období protlouká skrze materiální nedostatek, svá válečná traumata i deziluzi a navazuje vztah se začínající herečkou, odhodlanou vybudovat svoji kariéru u tehdy se rodícího zvukového filmu, která si jde často i bezohledně za svým cílem, bez ohledu na okolnosti a společenské konvence, putující po mnohých štacích, vždy následována a bezmezně podporována Arnoldem. Osobní tragédií válečnými útrapami ovlivněného Arnolda je vyústění děje, které je plné lidské bezvýchodnosti i skeptického výhledu do budoucna... Výraznými rysy díla jsou především kritika rakouské společnosti – všech těch otců Zipperů, kteří ovlivněni propagandou nadšeně podporovali válečné úsilí a jejichž šovinistické postoje byly to, o co se mohla válečná mašinerie opírat. A také popisem oné „ztracené generace“ Arnoldů Zipperů (včetně osobní životní zkušenosti autora), těch kteří přošli bojištěmi a hrůzami 1. světové války, kterou sice přežili, ale která navždy poznamenala jejich další život. Je tedy kritikou miliatrismu, nacionalismu a monarchismu. Ústy vypravěče: „Když jsme se vrátili z války domů, byli jsme nejenom unavení a polomrtví, ale byli jsme i lhostejní. Neodpustili jsme našim otcům, tak jako neodpouštíme mladším generací, které přicházejí na naše místa dřív, než jsme si je stačili najít. Nevšímáme si ničeho, je nám to lhostejné... Víme, že zase přijde generace, která bude stejná, jako byli naši otcové. Zase bude válka“. Ve vší společenské obžalobě a kritice je zakomponovaná i nostalgická linka – Rothův celoživotní pohled na podunajskou monarchii jako místo, které přes všechny své problémy mělo potenciál a příležitost pro společenský rozvoj různých národů a etnicit ve prospěch rozvoje celého státu i společnosti v moderní době. Tento pohled definitivně ztroskotal anšlusem Rakouska a jeho včlenění do fašistického Německa v roce 1938, nedlohou před Rothovou smrtí. Dílo je jakousi kronikou zániku habsburské monarchie a s nimi i nadějí na jeho přerod v moderní evropskou multikulturní velmoc. Zároveň je i prorockým varováním před opětovným nástupem šovinismu a nacionalismu, rodícího se z ruin 1. světové války a vyúsťujícím ve 2. světovou válku - fenoménů, které si Roth uvědomoval a varoval před nimi, i díky své etnicitě a novinářské práci, dříve, než další významní intelektuálové a umělci své doby. Toda raba, Josephe. Tvé dílo je nadčasové a je nesmazatelně vtěleno do uměleckého kánonu a nebude (nesmí být) nikdy zapomenuto.“... celý text
— tomas6658

---

Pochod Radeckého

„Zajímavý námět i příběh, ale občas je té lyriky trochu moc...“
— Penelope99