Pebra komentáře u knih

To je taková nádhera, když člověk má co vyprávět.

Všechny ty postavičky i jejich trable a zaprášené tmavé pokojíky tu jsou trefně popsané - - až je k nevíře, že na stejném místě, ve stovkách pražských činžáků v centru velkoměsta, se v téhle době vyspí tisíce turistů z celého světa, kteří se v Praze ani neohřejí a pokračují do Londýna nebo New Yorku. A majitelé těchto nemovitostí z devadesáti procent nejsou Češi.

V každé rodině je kostlivec ve skříni - a někdy za to ani nemůže. Chápu tu potřebu autorky rehabilitovat babičku. Doufám, že někdy nějaký můj příbuzný, s kterým se minu v prostoru i v čase, rehabilituje mě. :)

První kniha, kterou jsem si v patnácti koupila za vlastní peníze :). Tehdy jsem se rozhodla, že musím navštívit Velikonoční ostrovy. Hm... bude mi šedesát a ještě jsem tam nebyla :).

Dobové dílo. Z dnešního pohledu děsivé a těžce stravitelné, když víme, jak tragicky to dopadlo. Při čtení mi z toho bylo špatně k uzoufání. Trpělivě jsem to celé přelouskala - vydání z roku 1926. Proboha, jak to, že si nespočítali, že když nevzdělaná lůza převezme moc a fungující podniky, vše se zhroutí jako domek z karet? Dav má obrovskou sílu.

Kniha přináší jasné vysvětlení, proč jsou Asiati často mnohem úspěšnější než ostatní populace. Je to odvážná kniha. Z vlastních zkušeností vím, jaký úspěch slaví ve výchově důslednost. Kdo se jí bojí, mívá líné neschopné dítě, které i v dospělosti počítá s absolutní pomocí rodičů. To je smutná pravda, kterou mnozí uštvaní rodiče nechtějí slyšet. Autorka o tom píše bez skrupulí. Úspěšné děti jsou rodičům vděčné. Jak svědčí i dopis dcery na konci knihy. To se mi líbí :).

Při čtení téhle knihy mě mockrát napadlo, jak mohl stejný autor napsat knížku Kubula a Kuba Kubikula :). O to víc si ho cením. Ohledně Markéty -- skvělé dílo. Na divadle jsem ho viděla v hodně necudném pojetí, ale možná to tak doopravdy ve středověku bylo.

Popis života v dětském domově mě kdysi strašil. Přesto je to citlivě popsaná smutná etapa v životě dospívající dívky. Film vypustil mnoho detailů, které jsou v knize.

Mám za to, že tehdy se všechny ty figurky snažily nějak uživit - i když kuriózně - a proto na ně historie pamatuje. Na rozdíl od dnešních bezdomovců, kteří většinou pomřou bezejmenní, protože nedělají lautr nic.

Trochu děsivé, vzhledem k popisu náročných situací řešených nezávazným sexem. Ale jinak autorku obdivuju, takhle se vrhnout do světa bych nedokázala.

Knihu jsem rozečetla před neuvěřitelnými padesáti lety jako devítiletá horlivá čtenářka, protože se mi líbil název i obálka. Nemohla jsem však uvěřit tomu, že by se lidi prodávali jako zboží, a když mi to táta vysvětlil, vyjeveně jsem knihu odložila. Možná neuvěříte, ale já ji dosud nedočetla. Celých padesát let se k ní vracím a pokračuju ve čtení do chvíle, kdy se mi sevře žaludek. Člověk je hrozná bestie.

Nějak se mi z toho jejich nicnedělání, kromě utrácení peněz v ruletě, zvedal žaludek. Popsáno skvěle - však je to Dostojevskij.

Přemýšlím, jak by na mě kniha zapůsobila v dětství. Dost možná, že bych ji odhodila ve chvíli, kdy bych narazila na zmínku o vyříznutém jazyku z pusy. To jsem nakonec udělala i teď v dospělosti, ale našla jsem odvahu ve čtení pokračovat. V dětství bych ji nedočetla. Ale to neznamená, že není dobrá. To jen popisuju svoje hnutí mysli. Odjakživa jsem byla velká čtenářka, ale stačila drobnost a už jsem se ke knize nevrátila.

Na 1. vydání v Albatrosu v roce 1989 je jasně uvedeno: Pro čtenáře od 12 let. Tím se logicky vysvětluje, proč je kniha psaná přímočaře, jednoduše, s mnoha vysvětlivkami na konci knihy. Příběh slavného Benedikta Rejta je tu podán srozumitelně, s obdivem k jeho práci a talentu.

Milé vyprávění, něco jako Děti z Bullerbynu pro dospělé, a to neříkám s despektem, jelikož i jako dospělá Děti z Bullerbynu miluju. V Jabkenickém létě je navíc nadstavba v postavě Bedřicha Smetany, zde všemi uctívaného "dědečka". Krásně kultivované.

Čapek mě fascinuje tím, jak dokázal lidem odezírat ze rtů. Dialogy, které píše, jsou dodnes živé, úplně ty lidi slyším. Je jedno, kde se příběh odehrává a kdo mluví. Vždycky je to trefné. A přiznávám, že mě tím Čapek dojímá. Například Hordubal, Amerikán... a jeho míchání češtiny s angličtinou. Znal Čapek někoho takového? Stál na nádraží a poslouchal lidi? Jak to sakra dělal? Miluju ho.

Napsat krátkou a trefnou povídku není lehké a neumí to každý spisovatel. T. Williams ano.

Čtivé.

Nevím proč jsem od výborného Fabricia zase čekala historickou novelu. Téma mě překvapilo a pointou jsem byla otřesená. Umím si představit, že se to stalo. A je mi z toho zle.

Klasická svěrákovština, tentokrát více pochmurné, ale laskavé, měla jsem ale pocit, že už jsem tuhle zápletku v některé jeho knize četla. Ale zaujalo mě to prostředí nádrže, o takových věcech nemám ani páru :).