• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Harper Lee

Nezabíjajte vtáčika

„Okolo tejto knihy som chodil v knižnici asi rok s tým, že veď si ju niekedy požičiam. Až ma donútila tohtoročná výzva a bod - Kniha, ktorú čítala Rory v Gilmorkách. Neviem prečo som čakal súdny proces v celej knihe, takže ma zo začiatku zarazili detské príhody, ktoré mi pripomínali Annu zo Zeleného domu, či Malé ženy. Ale je to dokonalá kombinácia. Postupne do detského sveta vstupujú poznania a ponaučenia o okolitom svete danej doby. Deti dospievajú, osvojujú si názory na štýl života v južanskom mestečku, spoznávajú bližšie jednotlivých obyvateľov, ktorých charaktery sa s blížiacim sa procesom viac a viac vykresľujú a zažívajú, aký je život s predsudkami, zlobou a nenávisťou. Neskutočný zážitok a bohužiaľ nadčasová kniha, ktorá je aktuálna aj v súčasnosti, kde sa ľudia v spoločnosti stále dokážu nenávidieť a rozdeľovať.“... celý text
— krny

---

Postav hlídku

„50% - Jako mnozí další jsem tuto knížku otevírala s vidinou pokračování příběhu z Jako zabít ptáčka, kterýžto román jsem si zamilovala. Až když jsem se při čtení nestačila divit, co se to s těmi postavami stalo, zapátrala jsem a dozvěděla se, že se ve skutečnosti pravděpodobně jedná o původní draft Jako zabít ptáčka, který se autorka pokoušela vydat koncem 50. let. Ovšem editor jí doporučil rozpracovat to, co bylo v jejím nesourodém příběhu víceméně prostém zápletky nejzajímavější, a to byly vzpomínky hlavní hrdinky na její dětství v rodném jižanském městečku Maycombu. A tak se ze snoba Atika stal ve finální podobě vzor pro generace právníků věřící ve stejná práva pro všechny, z odtažité Kalpurnie se stala milující a pečující hospodyně/chůva a z šestadvacetileté Jany Luisy přijíždějící z New Yorku mezi své spoluobčany propagující segregaci se stala Čipera prožívající se starším bratrem Jemem dětství v období hospodářské krize. Vydání knihy navíc provázely kontroverze ohledně toho, zda s ním autorka tehdy již ve vysokém věku a zhoršujícím se zdravotním stavu opravdu souhlasila (když předtím to, že by ještě někdy napsala a vydala nějaký román, popírala) a to mi dojem z knížky ještě víc kalí. Je nicméně možná celkem zajímavé si knihu přečíst ze studijních důvodů (jak moc se finální podoba může lišit od té první). Samozřejmě zamrzelo zjištění, že je Jem mrtvý a že se tam místo něj pohybuje pro mě dost neuchopitelná postava Hanka, který si na Janu Luisu myslí. Hodné zpracování je však především to téma navrátivší se dcery zažívající rozkol s otcem, k němuž celý život vzhlížela - a to, že by k takové názorové rozepři mohlo dojít z důvodů odlišných náhledů na rasovou otázku, je v USA jistě nanejvýš možné. Nicméně rozuzlení ve stylu "tak konečně jsi ke mně přestala vzhlížet" mi přišlo poněkud povrchní a nedotažené, spíš bych věřila tomu, že tak hluboký názorový nesoulad zrovna v téhle pro hlavní hrdinku důležité věci povede z její strany k pohrdání a nakonec definitivnímu odloučení. Ale ona ta knížka v určitém momentu náhle končí, takže kdoví, jak by to bylo dál. Každopádně je to téma silné (stejně jako nastíněná otázka, zda má každý automaticky všechna občanská práva nebo by si je měl nejdřív "zasloužit") a mrzí mě, že ho autorka nezpracovala do nějakého úplně jiného románu - bez známých postav, na které mi popsaný charakterový posun prostě neseděl. "Ona nás zbožňovala, přísahám Bohu, že nás měla ráda. A teď tam přede mnou seděla a vůbec mě neviděla - viděla jen bělošku. Vychovala mě a přitom jí na mně nezáleží." "Shodli jsme se, že jsou zaostalí, negramotní, špinaví a legrační, líní budižkničemové, že jsou jako děti a jsou hloupí, aspoň někteří z nich, ale na jedné věci jsme se neshodli a nikdy neshodneme. Ty totiž popíráš jejich lidskost. (...) Upíráš jim naději. Každý člověk, každý lidský tvor, který má hlavu a ruce a nohy, se narodil s nadějí v srdci."“... celý text
— evismaior

---

Postav hlídku

„Četla jsem to hlavně ze zvědavosti po Jako zabít ptáčka, ale musím říct, že pocity mám dost smíšené. Je to zajímavé jako pohled na dospělou Scout a změny, které kolem ní (a v ní) nastaly, ale nepůsobí to tak silně a celistvě jako první kniha. Některé momenty mi přišly hodně silné, jiné skoro zbytečné. Tři hvězdy za atmosféru a pár myšlenek, ale srdcovka jako první díl to pro mě není.“... celý text
— Princezna22

---

---

Jako zabít ptáčka

„Klasika, která mi zůstala v hlavě ještě dlouho po dočtení. Příběh, který je nejen o soudech a předsudcích, ale i o tom, co to znamená stát za tím, co je správné. Atticus Finch je pro mě jednou z největších literárních ikon, a celkové poselství knihy je silné, pravdivé a nadčasové. 5 hvězd za nádherný, silný příběh, který se nikdy nevytratí z naší historie.“... celý text
— Princezna22

---

Jako zabít ptáčka

„100% - "Snažím se, seč jsem, milovat všechny lidi... někdy to znamená velké přemáhání - když o tobě řekne někdo něco, co považuje za nadávku, děvenko, to není urážka. To jen dokazuje, jaký je ten člověk ubožák, to tě nemůže ranit." (Atikus Finch) Opravdu málokdy dávám maximální hodnocení, ale pravdou je, že takhle čistou a pravdivou knížku jsem už dlouho neměla v ruce. Je v ní tolik moudra, upřímnosti a poctivosti, zjevně i díky stylu vyprávění, který autorka zvolila, tedy že jsou všechny události popisovány ústy malé ale vnímavé školačky Čipery Finchové, dcery čestného právníka Atika Finche, který sice jako otec samoživitel nemá na ni a jejího staršího bratra Jema zas tak moc času, ale to, jakým způsobem jim předává své životní postoje, je snad až moc idealistické. Však je také literárním vzorem pro celé generace amerických právníků, kteří chtějí svoji práci vykonávat se ctí. V dětských hrách Čipery, Jema a jejich kamaráda Dilla je určitá starosvětská nevinnost 30. let 20. století, kdy v USA vrcholí hospodářská krize a už i tam se s obavami vyslovuje jméno Hitler. Úsměvné postavičky jižanského maloměsta, které ještě nezapomnělo na válku Severu proti Jihu, často pobaví, dokud z nich nezačne mrazit v okamžiku, kdy dojde na proces s černochem Tomem Robinsonem, neprávem obviněným ze znásilnění bílé dívky (která se tímto obviněním snaží zamaskovat to, že ho sama sváděla), kdy je i přes vynikající Finchovu obhajobu předem jasné, jak to v této příkladné demokracii dopadne. Atikus je ale o svém postoji natolik přesvědčen, že slepě přehlédne i nebezpečí, které od pobouřených spoluobčanů hrozí jeho vlastním dětem. Jak sám říká: "Statečnost začíná tehdy, když víš, že jsi poražen, ještě než se do něčeho dáš, a přesto se do toho dáš a dovedeš to až do konce, ať se děje, co se děje. Málokdy zvítězíš, ale někdy se ti to podaří." A také: "Abych já mohl žít s ostatními lidmi, musím se napřed vyrovnat sám se sebou. Jediná věc, která se neřídí pravidlem většiny, je lidské svědomí." A je to přesně tak, že se v téhle knížce najde každý čtenář, který někdy pocítil, že stojí mimo většinový názor (a nemusí být ani černochem, vůči němuž automaticky směřují předsudky, nebo podivínským sousedem zavřeným doma jako Artur „Buba“ Radley). Bylo by zkrátka fajn, kdybychom dokázali odlišit, kdo představuje opravdové zlo a kdo je jen malým ptáčkem, který nikomu neškodí, jen hezky zpívá. Koneckonců „s nejrůznějšími lidmi mnohem lépe vyjdeš, když si osvojíš jednoduchý trik. Jakživa nikoho opravdu nepochopíš, dokud (…) si nevlezeš do jeho kůže a nechodíš v ní.“ Po dočtení jsem zkoukla i černobílý film s výborným Gregorym Peckem v roli Atika Finche – tam ale dost zamrzelo, že se z toho stalo spíš soudní drama (a ten dětský pohled tam pak vyzníval občas dost mimo) – důležité dějové linky z knihy jako např. požár u sousedky Maudie, návštěva dětí v kostele jejich černošské hospodyně Kalpurnie nebo předčítání umírající morfinistce se do filmu vůbec nedostaly.“... celý text
— evismaior