Friedrich Schiller

německá, 1759 - 1805

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 32 knih
Loupežníci
Loupežníci
Výbor z filozofických spisů
Výbor z filozofických spisů
Marie Stuartovna
Marie Stuartovna
Úklady a láska
Úklady a láska

Nové komentáře u autorových knih

Loupežníci Loupežníci

„Schillerova dramatická prvotina je psána stylem zkušeného spisovatele, a i přes některé očividné dějové zkratky, se jedná o silné romantické dílo s neromantickým vyústěním. Ivanovsky Karamazovská postava France Moora, či snad bychom měli chronologicky správněji říci, Ivanův předchůdce Franc, je nejzajímavější postavou tohoto dramatu, na této postavě je skvěle zachyceno lidské nelidství, a věčná touha nabourávat nenabouratelné. Škoda jen marxistického doslovu (vydání z roku 1955), který se opět snaží odstranit či přesněji pokroutit to podstatné ze Schillerova dramatu, tj. dialog mezi řádem utvářeným a libovolně řízeným člověkem a řádem Božím, tento konfliktní dialog se marxistická kritika snažila přetvořit na boj mezi třídami dělníků a buržoazie, tedy na boj jen uvnitř řádu lidského. „Člověk se snadno klame. Věř mi, pokládáme někdy za sílu ducha to, co konec konců není než zoufalství.“ (s. 93, Karel Moor) „Z bláta člověk povstává, nějakou dobu se blátem brodí a bláto děla a opět se v bláto rozpadá, až se nakonec sám přilepí na podpatky svého pravnuka. To je konec písničky, to je blátivý kruh lidského určení, a tak, šťastnou cestu, pane bratře! Svědomí, ten cholerický mravokárce, stižený pakostnicí, ať si vyhání vrásčité ženské z hampejzů a ať mučí staré lichváře na smrtelném loži, u mne se audience nikdy nedočká.“ (s. 107, Franc Moor)“... celý text
— Knišíl

Panna orleánská Panna orleánská

„Huh, tohle je snad poprvé, kdy mě zásadně překvapil konec historické hry! :D Před Schillerovou „Pannou orleánskou“ jsem četla Shawovu „Svatou Janu“, kterou považuji za jeden z výsostných vrcholů světové dramatiky. Takže jsem od Schillerova zpracování neměla vysoká očekávání (nečetla jsem ho tak docela z niterné nutnosti, nýbrž společně s kamarádem, který se ho chystá nacvičovat s ochotníky). Místo Shawova tvrdého psychologického a historického realismu, okořeněného čertovským humorem a fantazií, od Schillera dostaneme... romantismus, samozřejmě. Ale jaký romantismus! Je to mírně naivní, hodně zjednodušující, trošičku pohádkové/katolické, historicky pochybné a naprosto super. Básníkův humanismus udělal charaktery poněkud prostšími (protože většinou v zásadě dobrými), ale o to sympatičtějšími. Nejlépe je to vidět na Karlu VII.: Schillerovu slabému, ale laskavému panovníkovi přinejmenším nelze upřít, že miluje Francii. (Jsme-li u Francie: „Panna orleánská“ vyšla v roce 1801, za napoleonských válek, a tudíž si není těžké domyslet, komu platí ono: „... má ještě místa dost / zem naše pro hroby tvých vojáků!“. Skutečnost, že tu francouzská národní hrdinka alegoricky spílá Francouzům, je tak... pikantně paradoxní.) Podobně zbožňováníhodně jako Karel ze hry vychází jeho milenka Anežka Sorelová, poněvadž na tom děvčeti je tolik vidět, jak má svého krále rádo, a to kvůli němu samotnému... Nebo arcibiskup, úzkostlivě se snažící vyloučit křivé obvinění z čarodějnictví... Člověk by prostě tuhle sbírku postav zobjímal. A pak tu máme samotnou Janu, jejíž motivace v posledním dějství zůstává enigmatická (tedy alespoň mně a autorovi režijní poznámky) a z které básník udělal postavu nepříjemně dokonalou. Když si ale uvědomíme, že její čistota je Schillerův vlastní způsob vnímání světa, nakonec se nejeví (tolik) papírově. Janina zbožnost a venkovskost vnášejí do hry lyričnost (často ve formě vázaného verše). Ohledně hrdinčina života autor - profesor historie v Jeně - fabuluje. Hodně. Což považuji za klad, protože tím generuje moment překvapení a víru, že jakýkoli závěr je možný. - Čili ano, Schiller má smysl i po Shawovi!“... celý text
— JulianaH.

Fiesco a jeho janovské spiknutí Fiesco a jeho janovské spiknutí

„Zákulisí boje o moc a co vše je třeba v něm obětovat. Když už je Fiesco na vrcholu, vítězí láska k vlasti. Na dnešní dobu dost nezáživné, pleti hy, hodně postav. Poslechnuto jako rozhlasová hra z r. 1959.“... celý text
— Fidibus

Loupežníci Loupežníci

„Schiller je typickým představitelem preromantismu, kdy buduje emocionální rodinné drama z prostředí loupežníků... a víc k tomu již vlastně ani není třeba říct, jelikož jsem v jedné větě shrnul všechny základní rysy tohoto období. Máme tu starého šlechtice Moora, dva bratry a milenku se sebevražednými sklony, jejichž propletené vztahy doplňují ještě další postavy, takže je o zábavu postaráno. Kdyby se s autorem potkal Shakespeare, určitě by mu zatleskal. Dříve mě drama bavilo více, ale pořád jde o kvalitní kousek a spolu s Goethem patří Schiller k nejlepším představitelům své doby.“... celý text
— ArkAngel

Loupežníci Loupežníci

„Zaprvé musím říct, že tohle je neuvěřitelně hezky napsané a některé věty a obraty mi vyloženě působily rozkoš. Vtipných momentů také nebylo málo a tak to má být - dokonalé vyvážení mezi seriózností a komičností. Zadruhé, postavy byly moc hezky vykreslené a charekterizované. I někteří loupežníci, jmenovitě Schweitzer a Roller, kteří nedostali tolik prostoru, si mě dokázali získat. Takové kámoše mít je prostě k nezaplacení. Hlavní postavy, ač mají své charakteristiky, převážně zastupují koncepty (ateismus, křesťanství, archetyp otce a syna). Nejvíce mě zklamala jediná ženská postava v celém díle, Amálie. Ta na rozdíl od ostatních neměla vlastní charakteristiky žádné, pouze se stala zosobněním ženského ideálu a žila pouze svoji láskou ke Karlovi. Je to škoda, měla potenciál pro zásadní ovlivnění příběhu. Řešení etických otázek a dilemat bylo také zajímavé, dochází k setření hranic mezi dobrem a zlem a zmatení, zda lze vůbec svět takto černobíle rozdělit. Osobní rozervanost postav a rozklad mysli jsem si užívala. Konec byl nečekaný. Čtenářský prožitek mi lehce rušily překlepy, kterých ve vydání z r. 2005 nebylo málo. Myslím si, že kniha má rozhodně co nabídnout, nicméně svými klasickými náměty i zpracováním zřejmě nebude úplně pro každého. Chce to trpělivost a chuť transportovat se do oné doby. Předem jsem se vzdala naděje vidět toto někdy naživo v divadle.“... celý text
— BeyondHorizon

Přejít na knížky autora