Panna orleánská

01.12.2023

Huh, tohle je snad poprvé, kdy mě zásadně překvapil konec historické hry! :D
Před Schillerovou „Pannou orleánskou“ jsem četla Shawovu „Svatou Janu“, kterou považuji za jeden z výsostných vrcholů světové dramatiky. Takže jsem od Schillerova zpracování neměla vysoká očekávání (nečetla jsem ho tak docela z niterné nutnosti, nýbrž společně s kamarádem, který se ho chystá nacvičovat s ochotníky). Místo Shawova tvrdého psychologického a historického realismu, okořeněného čertovským humorem a fantazií, od Schillera dostaneme... romantismus, samozřejmě. Ale jaký romantismus! Je to mírně naivní, hodně zjednodušující, trošičku pohádkové/katolické, historicky pochybné a naprosto super.

Básníkův humanismus udělal charaktery poněkud prostšími (protože většinou v zásadě dobrými), ale o to sympatičtějšími. Nejlépe je to vidět na Karlu VII.: Schillerovu slabému, ale laskavému panovníkovi přinejmenším nelze upřít, že miluje Francii. (Jsme-li u Francie: „Panna orleánská“ vyšla v roce 1801, za napoleonských válek, a tudíž si není těžké domyslet, komu platí ono: „... má ještě místa dost / zem naše pro hroby tvých vojáků!“. Skutečnost, že tu francouzská národní hrdinka alegoricky spílá Francouzům, je tak... pikantně paradoxní.) Podobně zbožňováníhodně jako Karel ze hry vychází jeho milenka Anežka Sorelová, poněvadž na tom děvčeti je tolik vidět, jak má svého krále rádo, a to kvůli němu samotnému... Nebo arcibiskup, úzkostlivě se snažící vyloučit křivé obvinění z čarodějnictví... Člověk by prostě tuhle sbírku postav zobjímal.

A pak tu máme samotnou Janu, jejíž motivace v posledním dějství zůstává enigmatická (tedy alespoň mně a autorovi režijní poznámky) a z které básník udělal postavu nepříjemně dokonalou. Když si ale uvědomíme, že její čistota je Schillerův vlastní způsob vnímání světa, nakonec se nejeví (tolik) papírově. Janina zbožnost a venkovskost vnášejí do hry lyričnost (často ve formě vázaného verše). Ohledně hrdinčina života autor - profesor historie v Jeně - fabuluje. Hodně. Což považuji za klad, protože tím generuje moment překvapení a víru, že jakýkoli závěr je možný. - Čili ano, Schiller má smysl i po Shawovi!