Vrstvení achátu

13.01.2020

„Tak ponížen, že sahám do kořenů,
tak sevřen, že se jádra dotýkám,
tak sám, že sebe sama zapomenu,
tak vzdálen ode všech, že vidím k vám,
duchové světla, ohně milování,
a nesu vás, jak strom vždy bez plodu,
na ohořelých větvích, do nichž vhání
naděje bez ustání
mízu všech zašlých i budoucích jar.
Dík, Bože můj, dík za tvou svobodu,
jež v srdci jásá, na jazyku sténá!
Dík za ramena křížem obtížená!
Neb vše je dar.“

Znal jsem dosud Václava Renče vlastně jen z jeho dlouhé básně Popelka nazaretská, ze které jsem získal pocit, že tím nejcennějším v jeho tvorbě je jeho oddaná zbožnost, že víc, než mimořádně talentovaným veršotepcem je člověkem, který veškerými svými uměleckými dovednostmi slouží své víře. Čtení jeho vybraných spisů můj pocit do značné míry korigoval – Renč dokáže být přesvědčivý i jako autor objevující a opěvující ženskou polovinu světa, kochající se přírodou nebo deklarující svoje vlastenectví tváří v tvář hrozícím totalitám – je zkrátka mnohem víc, než jen autor veršovaných modliteb.
Jeho křesťanství, zejména mariánská úcta, je samozřejmě stále přítomné, stále snadno čitelné, a to nejen tam, kde je přímo tématem. Prostupuje to vším, co píše a já si myslím, že by tuhle příchuť ze své poezie asi nedokázal odstranit ani kdyby chtěl.

„O hrozen vína, o jediný hrozen
bych nechtěl chudší být.
Jedinou z běd, do kterých jsem tu zrozen,
bych nechtěl neprožít.

Jsou cesty světa mnohé jako listí;
pro mě jen jeden strom.
Což směl bych odejít a nepojistí
co sládne v stromě tom?

Dík za vroucnost, jež jako údiv dětský
den za dnem přijímá!
Mám dnů tak právě. Kdy se zavřou všecky?
Ne dřív než láska má.“

Oslovovala mě tvorba psaná ve vezení, stejně jako u Jirousových Labutích písní se zde ukazovalo, že mnohdy je méně více a že pokud musí autor bojovat s počtem slov (protože píše své básně na cigaretové papírky nebo si je dokonce musí celé zapamatovat), odřeže vše přebytečné a zůstává jen to nejsilnější v srdci básně.
Úplně nejblíž jsem měl k Václavu Renčovi tam, kde ve své tvorbě spojuje svoji lásku k Bohu s láskou k lidem a pokorným přístupem k vlastnímu životu. Tam to bylo občas tak krásné a silné, až se mi tajil dech. Také jistě není náhoda, že mottem celé jeho sbírky je věta „Je na dně každé lásky Bůh“, což jsou slova, které si denně připomínám a líbí se mi tak moc, že si až říkám, že pokud bych někdy dostal k Vánocům jako dárek voucher do tetovacího salónu... ;-)

„Vím o hvězdě, jež svítí potulným
a vede je do teplých chlévů jejich,
vím o temnotách zlých a o nadějích
a o lásce a vírech žalu vím,
o úzkosti, a Bože, o rouhání,
žernovy viny a tvém slitování -
ale mé srdce je jen prach a dým,
jak kdyby nebylo tvé Krve – ceny světa,
vytrysklé žárem nesmírného léta
a darované svatým hořem tvým.

Košaté nebe hvězd ti chválu vzdává,
srdce vzňatá se připojují k nim.
Buď na výsostech tvému Jménu sláva!
a na zemi buď pokoj uštvaným.“

Četl jsem Renčovy vybrané spisy tři měsíce. Pomalu, postupně. Jeho básně mi dělaly dobrou společnost ve dnech, kdy jsem prožíval radostnou spokojenost, ale i tehdy, kdy bych nejraději do všeho kopnul. Ne každá báseň na mě udělala hluboký dojem, ne každou z jeho sbírek bych nadšeně doporučil (zejména Trojzpěvy se mi jeví příliš formalistní a v Loretánském světle je někdy náboženské uctívání až příliš jednotvárné), ale v celkovém pohledu převládá vděčnost za setkání s tak působivou poezií – už jsem si na Vrstvení achátu na nočním stolku nebo na opěradle pohovky zvykl a až ji budu vracet do knihovny, bude se mi stýskat.

„Ale vy všichni citlivého srdce,
slyšte ten vzlykot hlubin ve své písní
a pátrejte po chvěních ve svém nitru,
když vinou hlasů básníků a dětí
se na obzoru nebe otevírá“