Knišíl komentáře u knih

Tak Golding je můj první nobelista, jehož dílo jsem nebyl schopen dočíst, a proto asi ani ocenit. Bohužel od Pána Much jsem měl možná velká očekávání, která pochopitelně musela být nějak zklamána, ale že až tak, že to nedočtu, to jsem si ani v skrytu mysli nemyslel. A teď je otázkou, proč jsem to nebyl schopen dočíst. Myslím, že se jedná o jednu z nejhůře napsaných knih, a ať to zní možná jako rouhání proti kánonu západní literatury, vysvětlím proč. Než začnu, jenom upozorním, že jsem skončil někde kolem 70 strany, a myslím, že už jsem dostatečně načetl, abych dokázal knihu ohodnotit po první kapitole, natožpak po 1/3 třetině.
1. Postavy v příběhu nejsou postavami z masa a kostí, jedná se v podstatě o chodící slovní nálepky, které jsou zaměnitelné. O vnitřní psychologii postav se nedá ani snad moc mluvit. Pokud má kniha jako hlavní téma dobro a zlo, nelze se vyhnout přece introspekcím, které by mohly zachytit onu hranici (breaking bad). To zde však chybělo. A že postavy mají být symboly, proto nepotřebují být detailní? I takový básník Dante věděl, že pokud chce, aby jeho Božská komedie byla čtena dalšími staletími, nemůže se spokojit s pouhou rovinou abstrakce. Vergilius, Beatrice i sám vypravěč mají své konkrétní rysy, a proto to čtenáře táhne, cesta se stává osobní, ne abstraktním filosofických povídáním. Nemluvě o samotném vývoji vypravěče, který se cestou mění čtenáři před očima.
2. Popisné pasáže nejsou ani dobré, plasticky neztvárňují krajinu před očima čtenáře, ani nejsou lyricky hravé, ani nemají větší význam v orientaci děje. Když Hugo ve svém románu 93 popisuje někdy v prostředku knihy celou kapitolu starou rozvalinu-pevnost, prvně si čtenář říká, ach jo, ten popisný realismus, jenže v závěru románu má jasné Hugovo rozmístění částí rozvalin klíčový význam pro děj a vyústění příběhu, proto popis není zbytečný, ale naopak nezbytný. Takový pocit jsem u Goldinga neměl, přišlo mi, že to tam dal jenom proto, aby to pak v dalším odstavci opustil a už se k tomu nevrátil.
3. Bohužel ani dialogy postav mi nepřišly uvěřitelné, jenomže to souvisí s bodem 1. Jak mám věřit dialogům, když vím, že je proslovují prázdné schránky? Jednou z podmínek, a řekl bych dokonce klíčových podmínek, úspěšné fikce, je navození přesvědčivého fikčního světa, recentrování (termín literární vědkyně Ryanové) čtenáře do fikčního údolí, kde se na danou dobu stává pozorovatelem "živých akterů", toho ale Golding alespoň u mě vůbec nedosáhl.

Možná jsem měl knihu dočíst a hodnotit až pak, ale vyústění znám, a znal jsem ho předem, tedy nějaký obrat z šoku, co se na ostrově událo, by u mě nemohl změnit mé stanovisko. Jedná o podprůměrnou literaturu, která přišla do literárního světa právě včas, aby pouhá dějová premisa vynesla dílu proslulost, ale provedení je pro mě tristní. Jsou mnohem lepší knihy z dětského světa, která ukazují, jak by řekl Augustin, že u dětí není nevinná mysl, ale pouze slabost údů, která jim zabraňuje páchat ohavnosti. Zajímavé knihy jsou např. Země vod nebo Kouzelné dobrodružství, které mapují dospívání podle mě mnohem, mnohem lépe, realističtěji, přesvědčivěji, nepateticky a s notnou dávnou uměleckého umu.

Dostojevského ranější dílo, přesto už dílo po návratu z vězení, které ukazuje Dostojevského jako velmi schopného humoristu, přesto i v tomto díle se dočkáme pokročilé psychologie postav, uvěřitelných dialogů a vývoje děje, který jako sám život, nepřestává překvapovat. Na Dostojevského díle mi vždy imponovalo, jak dokáže své postavy oživit, právě tím, že jim dá svobodu jednat, i přesto, že čtenář něco čeká, nakonec se ta či ona postava projeví jinak, než očekával, a to mu potvrdí to, že Dostojevský byl opravdu mistr zápletky, kterou dokázal budova na silných, tj. uvěřitelných, charakterech. Ústřední postavou je jistě Foma Fomič, ale i strýček je velmi zajímavá postava dobráka, který si sám škodí, pak zde máme hřmotného Bachčejeva, chladného Mizinčikova, Fomovu obdivovatelku paní generálovou či pannu Perepelicynovou, milovníka Obnoskina nebo chytrácky vtíravého Ježevikina atd.
Humorné ladění románu, nebo jak to sám Dostojevský nazývá, povídky, dovršuje i shrnující závěr, který Dostojevský/vypravěč píše, protože je to přece v dané době zvyklostí psát, a proto ho nemůže ani vypravěč vynechat. U knihy jsem se bavil, a i když je Ves Stěpančikovo méně známé dílo Dostojevského, jedná se o stejně kvalitní díla jako je Hráč, Věčný manžel nebo Bílé noci. Možná by leckteří čtenáři měli začít tímto dílem, než se pouštět prvně do Bratrů Karamazových.
Na první pohled sice lehčí čtivo, ale komplexnost postav zde zaručuje, že i tentokrát Dostojevský dostál svého jména hlubokého pitvatele lidské duše, jejich sil a slabostí.

Humorné pasáže:

"Jistě se mnou souhlasíte, že jsou případy, kdy je i ten nejčestnější člověk nucen spolehnout se na takt jiného čestného člověka... Doufám, že mi rozumíte..."
"To nedoufejte, vůbec vám nerozumím." (s. 145)

Ale tlusťoch mne od hlavy do paty nevlídně přeměřil nelibým a nasupeným pohledem, něco si zabručel pod vousy a těžkopádně se ke mně obrátil zády. Od této strany jeho osoby, ač by mohla být velmi zajímavým předmětem pozorování, se ovšem nedal čekat příjemný rozhovor. (s. 26)

O původu nátury Foma Fomiče:
Vynahrazoval si minulost. Nízká duše zbavena útisku sama utiskuje. Formo byl utiskován, proto toužil sám utiskovat. (s. 18)

A jeho rádoby tvorbě:
Bylo to sice dávno, ale had literární ctižádosti uštkne často hluboce a nevyléčitelně, zvlášť lidi neschopné a hloupé. (s. 17)

5 05.03.2023

Jan Čep byl možná naším nejlepším esejistou, kterého však čekal osud, který čekal téměř každého křesťanského myslitele v 2. polovině 20. století v Československu, a to buď mlčení, podzemí nebo exil. Jan Čep nakonec zvolil exil, ale určitě to nebyl exil osvobozující.
Rozptýlené paprsky jsou skutečně eseji rozptýlenými do 30. a 40. let, které se vyznačují tematickou růzností, která je však spojována universálností katolického myšlení. Nechybí zde samozřejmě zásadní programově umělecké a životní přednášky Čepovy na téma dvojího domovu, totiž toho našeho pozemského, té rodné vsi, ale pak toho druhého, skutečnějšího domova (Dvojí domov, 1937), tak i zcela systematicky přednesená estetika katolického básnictví, která se opírá především o tři principy: 1. Vědomí tajemného a nadpřirozeného, co člověka povznáší. 2. Vědomí důležitosti každého individuálního života, že Kristus umřel za každého člověka. Ne za masu lidí, ale za každého z nás. 3. Vědomí sounáležitosti živých i mrtvých, člověk není uzavřená kapsule, ať sice žije v určitém prostoru a čase, neznamená to nutně omezení na tento čas a prostor. Zde se nabízí také otázka tradice a společenství (Básník a jeho inspirační zdroje, 1937).
V eseji Vratká rovnováha se zamýšlí nad úlohou umělce a postavení umění a náboženství, kde rozlišuje, že každé má svou plochu působnosti, ale náboženství je nakonec to primární, to však neznamená, že umění je nedůležité, jakby také mohlo být pro Čepa spisovatele. Každopádně Čep si myslí, že umění nahradit náboženství nemůže, protože umělec ukazuje svět jaký je zde na zemi, není ani prorokem ani věštcem. Přesto má umění nezastupitelnou roli např. při liturgii, a tak by mělo přetrvat.

"Není však pochyby, že kdyby úplně vyhynulo na naší zemi a v naší společnosti, projevila by se jeho nepřítomnost nejméně asi tak, jako kdyby se vytratilo z letního vzduchu záření slunce, modř oblohy a vůně květů." (Vratká rovnováha, 1942, s. 127)

"Umění je květem a vůní života; vyzařuje jako jemný plamen z vnitřku věcí a událostí a hraje lehce po jejich povrchu. Je ovšem nejvěrnějším svědectvím lidského osudu na zemi, nejnaléhavějším hlasem lidské touhy po věcech věčných. Odráží věrně tragiku lidských dějů ve všech situacích a vyráží jako přirozená vegetace i z rozvalin a krvavých ran. Zmlkne docela, teprve až oznámí anděl z Apokalypsy, že čas už není; že místo obrazu a podobenství nastalo patření tváří v tvář." (Milí přátelé, 1942, s. 78)

"Teprve později se naučíme, že v knihách nenajdeme jistoty, že se v nich můžeme setkat se svým snem uskutečněným jenom zčásti, jenom pro tu chvíli, příliš vratkým a vzápětí už zase bezmocným." ("Psaní knih...", 1933, s. 192)

Další zajímavou oblastí esejů byla řada textů nazvaných společně Tajemství našich setkání, kde se Čep v podstatě zabývá českou literaturou od Máchy k Demlovi, a ukazuje, jak ten který český literát byl také spisovatelem duchovním, i přesto, že leckterý z nich nebyl otevřeně přiznaným katolíkem, a ani se za katolíka nepovažoval.
Závěr uzavírají Čepovy oblíbení zahraniční autoři, a to především Henri Pourrat, který je zde pak zmíněn i na jiných místech v knize. Obecně jsou francouzští autoři Čepovi blízcí (Hlas Francie, 1949). Např. Paul Claudel, Georges Bernanos, Alain-Fournier, posledně jmenovaný se svou novelou Veký Meaulnes nebo také někdy Kouzelné dobrodružství, to podle různosti českých překladů, patří i mezi mé oblíbence, ač toho víceméně nic moc jiného nenapsal, je jeho Kouzelné dobrodužství knihou, ke které se jednoznačně musím někdy vrátit.)

Zajímavé je Čepovo odmítnutí existence nějaké koherentní skupiny ruralistů (Ruralism, 1933), za kterého je paradoxně literárními vědci někdy sám Čep považován.

Nemůže také chybět reflexy doby, kde se nad světem vztahují temná mračna války, kterou svět ještě nespatřil.

"Aspoň těchto nápadných výsledků by si měli všimnout ti, kdož opovrhují učením křesťanským nebo je nenávidí; ti, kdož proti němu vytáhli do boje ve jménu lidskosti, svobody a ostatních hesel, kterými připravoval evropský liberalismu příchod nynějších bohů; snad by to byl začátek toho, aby si uvědomili, že jenom s kvasem "nelidského a nepřirozeného" křesťanství je člověk opravdu přirozený, lidský a svobodný a že všecky ostatní cesty vedou k obludné pýše, tvrdosti srdce, studené nenávisti, k otroctví a nakonec k apokalyptickým ukrutnostem a hromadnému vraždění, jaké si nebyl "barbarský a temný" středověk s to představit ani nejodlehlejším závitem své nejzkaženější myšlenky." (Člověk odlidštěný, 1938, s. 210)

Jako inspirace zase mohou sloužit recenze Čepa v části Z recenzí, kde i já některé autory jsem znal, a některé snad díky Čepovi i okusím. Zde jen uvedu krátké zamyšlení na fikcí a fakty.

"U vzpomínek z dětství a proč by tomu mělo být jinak, vypravuje-li je dáma? - je často hranice mezi fikcí a "skutečností" šalebně nezřetelná. Pravda, máme přece paměť, a zejména dámy mívají úžasně plastickou paměť pro detail, zejména detail komický nebo tragikomický. Ale paměť sama je nebezpečný kouzelník, a minulost - území už navždy nedostupné. A naše dětství, buď jak buď, pohádka ze všech nejneuvěřitelnější." (Z recenzí, 1943, s. 262)

Poslední oddíl esejů je pak věnován tradici křesťanství v Českých zemí, především osobám Cyrila a Metoděje, sv. Václava, postavení křesťana ve světě a dějinách, či katedrále sv. Víta

"Člověk udělal boha sám ze sebe. Jenomže bůh stvořený netvoří, ale může aspoň ničit." (Křesťan a svět, 1947, s. 306)

Co nakonec napsat? Čep byl nejen spisovatelem, neoficiálním mluvčím katolické inteligence, ale též především křesťanem v životě, v praxi, bez toho by to byla jenom slova, ale pokud slova mohou měnit, pak musí měnit v životě, ne jen na stránkách listů, pak jsou slova skutečně živá.

"Snažte se v něm co nejvíce zakořenit, poznat je skrze skutek a zkušenost, neboť křesťanství se nestuduje jako jiné "světové názory"; křesťanství se poznává, jestliže se zároveň žije." (Milí přátelé, 1943, s. 86)

3 03.03.2023

Kresba je sympatická, vůbec celé knižní provedení nadstandardní, ale bohužel co navenek láká, uvnitř zklamává. Obsah zůstává povrchní, nejde do hloubky témat, a nemá to nic společně s omezenými slovními možnostmi komiksu, kde nelze užít slov, lze užít obrázků a jejich vzájemné kompozice. Zde ale toto dílo nemá příliš co nabídnout. Pokud chcete něco o vztazích doporučím raději Charlese Burnse, jeho komiksy jsou úplně jiná třída.

2 28.02.2023

Faulkner dokázal jako nikdo jiný psát o krvesmilstvu, rasismu, nenávisti, ale i lásce, sebeobětování, historii Jihu a smrti, válce, utrpení, bratrstvu a sesterstvu, rodičích a dětech. A psal to nadmíru umělecky, někdy až tak umělecky, že pro některé lidi nestravitelně, jenže on ten styl má svůj obsahový smysl, není to pouhá nafouklá pěna, ale skutečný tvárný prvek zasahující do celkového smyslu díla. Ano, i mě se leckdy stávalo, že jsem se sám sebe ptal, kdo to teď mluví, kdo a o kom vypráví. Ale je to dílo, jehož krása vyplývá z celku, z celého díla plyne velmi jasné poselství, které se vyplnilo, ačkoliv si myslím, že v dnešním černobílém světě by Faulkner byl za svůj závěr Absolone, Absolone možná umlčen a označen za rasistu, jenže ono je něco jiného být rasista a psát o rasismu, a Faulkner psal o rasismu, přičemž viděl celou komplikovanou náturu člověka, ať bílého nebo černého. A proto se u něho nesetkáme s jednoduchými tvrzeními, které jedny oslovuje a druhé zatracuje, Faulkner byl jasnovidcem skutečnosti v celé své kráse a komplexnosti, a proto jsou jeho romány tak podobné divoké řece, která se rozvětvuje a znovu slévá, omílá různé břehy a strhává různé věci do svého proudu, aby vás nakonec vyplivla, unavené, zmáčené, ale také s pocitem, že jste to přežili, že jste tu jízdu podnikli, a že teď se jen zpětně můžete ohlížet a pomalu začít chápat různé zákruty řeky, různá místa a děje, které jste v oné jízdě možná nepochytili, protože život je někdy nepochopitelný a až zpětně mu můžeme dávat smysl, a podobně je to právě i s Faulknerovou prózou, unese vás, nebudete chápat, ale na konci vás pochopení nemine, a proto stojí za to vytrvat, nevzdat se, a možná si projít jízdou řekou ještě jednou, nebo opatrně nahlížet z břehu, kudy jste to vlastně cestovali.

6 26.02.2023

Tak s touto "pohádkou" mi vyvstalo dilema. Číst nebo nečíst dětem? Je to vůbec pohádka? Není to shakespearovská tragédie, čtivo pro dospělé? Tahle knížka je crossover dávno předtím, než někdo s tímto literárně-vědným termínem přišel do teorie dětské literatury. Rozhodně se jedná o kvalitní literaturu, a to, jak stylem, tak obsahem, proto hodnocení typu "odpad" nebo jednu/dvě hvězdičky jsem úplně nepochopil. To, že dílo může vyvolávat kontroverzi, zda dětem číst či nečíst, když jako pohádka to evidentně myšleno je, ale zase na druhé straně není, to už je věc k debatě, ale není třeba odsuzovat celé dílo literární jen proto, že jsme se zklamali v tom, že to neodpovídá naší škatulce toho, co za pohádku ještě považujeme, a co již nikoliv. Smrt a dětská literatura, to není zase takové tabu, vzpomeňme na původní mořskou pannu od Andersena, vyříznutý jazyk a smrt je běžnou součástí původní pohádky, a i ten cínový vojáček s jednou nohou to neměl zrovna lehké. Ano, i já tuto knížku koupil pro synovce nevěda, co vlastně kupuji, holt výběr v antikvariátu – tam chodím taky občas naslepo, totiž v těch antikvariátech je naštěstí ještě pořád co nalézat, a proto není tolik třeba chodit na "jistotu", no ale ve výsledku dost váhám, zda ji darovat, pravděpodobně to nechám na mámě (mé sestře), která své dítě zná stejně nejlépe a sama dokáže posoudit, co je vhodné a co není, kdy a v jakém věku odtajňovat kruté pravdy životní. Protože, co jiného nám pampeliška symbolizuje, než že život náš vezdejší je pomíjivý, ale pak je tu také naděje, že tím to nekončí. Přece i to chmýří z pampelišky letí k nebi.

5 22.02.2023

Veresajev patří do stříbrného věku ruského písemnictví, jako současník Bulgakova je však patrně méně známý, navazuje současně též na povídky Čechovovy, se kterým sdílel i profesní dráhu lékaře. Tyto povídky pokrývají různé spektrum témat, nejvýrazněji se však objevuje téma mileneckých a manželských vztahů, a také hrůzy války (ať už rusko-japonské, tak té první světové). Veresajev se v českém prostřední nezapsal žádným přeloženým větším románem, a tak je jeho drobné dílo nadprůměrných povídek odsouzeno do stoky zapomnění.

2 11.02.2023

Kantor patří mezi literární vědce, kteří se dlouhodobě zajímají o samotnou ruskou literaturu, a mého oblíbeného Dostojevského zvlášť. Tato sbírka novel, je to jediné, co od Kantora v češtině máme, a jedná se o zajímavé variace na téma Rusko, život a smrt, vztahy mezi bratry, i mezi manžely atd. Kantor píše zkušeně a je vidět značný přesah do historicko-filosofických témat. Musím si od Kantora přečíst některou z jeho literárních studií. Tady asi platí, že především je to vědec, a pak až literát, ale pořád se jedná o nadprůměrnou literaturu, se kterou člověk neztratí čas.

"Rusko je hraniční země, tak se utvářela a tak se doposud cítí – jako obrovský vojenský tábor. „Jsme stále na pochodu“ – o tom zpíval dokonce i pacifista Okudžava, a teď je odpočinek, tábor, ale přitom vyhledáváme střety, nestačil nám Afganistan, vetřeli jsme se do Čečny a tím vším si dokazujeme vlastní velikost, ne výstavbou, ale válkou. V táboře panují prosté mravy, kuřácká přestávka mezi bojem, chytit babu dřív, než tě zabijou, systém hodnot je válečný jako dřív, jako v předpolí, ale kolonizovat už není koho, ruská expanze skončila a my nevíme, jak se máme chovat v mírových časech, umíme obnovovat, ale neumíme stavět. Naše psychologické zaměření spočívá v tom, že muži musí umět bojovat a ženy jsou povinny podřizovat se jejich krajně primitivním přáním. Žena by dále měla zachovávat věrnost, udržovat pohromadě rodinu a tak podobně a muž to přijímá, protože ho třeba zítra zabijí, když ne ve válce, možná v opilecké rvačce; z toho plyne alkoholismus, bezcitnost, neúcta k sobě, hulvátství i sádelnatost mého souseda v autobusu, „soudruha kapitána“ i jeho podřízenost pánovité manželce, která řídí domácnost, ne on – a tady je kořen všeho – že neumíme a ani nechceme „žít normálně“. (s. 73)

5 01.02.2023

Nejsem puritán a nevadí mi literární zobrazování expresivních a násilných scén, ani nemohu kritizovat McEwanův styl psaní, který je rozhodně nadprůměrně dobrý. Co mi však vadí, je to, že McEwan zůstává na rovině neuronálně-bio-psychologické, jeho postavy jsou jaksi těla bez duše, ale McEwan je ateista, proto od něho čekat popisy duševních bouří mezi dobrem a zlem je nesmyslné, a tak nám zůstává temnota ateistického světa. A problém není v tom, že postavy jsou ateisté, ale že jejich autor se vzdává morálního kreditu, kdo má rád šokující povídky, kde je však zachována vypravěčsko/autorská morální perspektiva, doporučuji raději Flannery O'Connorovou, která jako katolička, uměla skvěle vystihnout svět ateismu, řekl bych lépe, jak právě McEwan.

7 20.01.2023

Jednoduchá kresba, která místy potěšila, ale popravdě, raději se obrátím přímo na zdroj, tj. Apofthegmata samotná, takže pokud toto bylo cílem autorů – upoutat pozornost na tyto pouštní otce na přelomu pozdní antiky a raného středověku – pak se jim to povedlo.

1 15.01.2023

Kratší zábavná črta/povídka od méně známého ruského realisty Leskova (v knize forma jména Leškov), která se odehrává v Praze 19. století. Leskov zde vyjadřuje svůj obdiv české Praze, legendám a zručnosti českých brusičů. Kámen Alexandrit zde vystupuje jakožto symbol pohnutého osudu Alexandra II., neboť Leskov byl carovi nakloněn, a neuznával ruské liberalisty a pokrokáře, nakonec, my už víme, kam ta slavná ruská revoluce vedla...
"Vida, co někdy znamená, podívat se na věc pod dojmem neobyčejné fantasie."

3 15.01.2023

Barret Browningová dokázala ve svých sonetech vyjádřit šířku i hloubku lásky, její magičnost a nezbytnost pro člověka, ukázala, že láska jde až za hrob,

"A dá-li Bůh, já chci
po smrti lépe jen tě milovat." (Sonet 43)

že skutečně někoho milovat, znamená ho milovat jako celek, plně a výhradně, bezpodmínečně, ne kvůli jedné či dvou vlastnostem, kvůli proměnlivým věcem jako je krása či intelekt, ale milovat ho pro něho samého, proto, co se nemění – snad duše by to mohla být.

"Ne pro můj pohled nebo pro můj smích,
pro způsob řeči, pro myšlenku snad,
jež jako z tebe zdá se vyrůstat
a zjasní pohodu dnů takových.
Všechny ty věci pominou a v nich
tak hasne láska jako počla hřát." (Sonet 14)

Láska poskytuje obrodu, mění životy a mění člověka, píše novou kapitolu v našich životech, a to kapitolu věčného rozkvětu

"Já z nemoci se rychle pozdravila
a na poutnické holi mé mi vzrost
list zelený, i rosa padla na ni." (Sonet 42)

Vybrané sonety:

Sonet 43

Jak miluji tě? Řeknu ti, jak asi.
S hloubkou i výší, kterých dosahuje
má duše, když se slepě pohybuje
u hranic Života a Věčné Krásy.
S potřebou chleba, jenž po všechny časy
pokrmem našich dnů i večerů je.
Čistě jak ten, kdo pýchu odvrhuje,
volně jak ten, kdo o právo se hlásí.
S vášní, v mých starých žalech hořící,
s důvěrou, již jsem v dětství znala dát,
s láskou mým dávným svatým patřící,
slzami, smíchem, dechem – nastokrát
svým životem! – A dá-li Bůh, já chci
po smrti lépe jen tě milovat.

Sonet 14

Když milovat mne musíš, měj mne rád
jen pro lásku. To, milý, chtěla bych.
Ne pro můj pohled nebo pro můj smích,
pro způsob řeči, pro myšlenku snad,
jež jako z tebe zdá se vyrůstat
a zjasní pohodu dnů takových.
Všechny ty věci pominou a v nich
tak hasne láska jako počla hřát.
Mne nemiluj, že stíráš slzy mé,
tvůj drahý soucit není lásce dost.
Koho tvá péče něžně obemkne,
tomu i slza vzácný bude host.
Můj nejdražší, jen z lásky miluj mne,
bys láskou milovat moh pro věčnost.

Sonet 42

Já nechci, aby budoucnost má byla
jen opisem mé minulosti dál.
Tak psala jsem. A protože se zdál
být blízek anděl, který odesílá
mou prosbu k Bohu, jsem se obrátila
a tam na jeho místě ty jsi stál,
jenž andělům ses v duši podobal.
Já z nemoci se rychle pozdravila
a na poutnické holi mé mi vzrost
list zelený, i rosa padla na ni.
Tím nechci žíti, čím jsem žila dost.
Uzavři stránky, jež jsou žalem psány
a nový nadpis na mou budoucnost
dej anděli můj, v světě nedoufaný.

8 15.01.2023

Prózy Valerije Brjusova mě nepřestávaly překvapovat. Brjusov využívá především variantností textů, ačkoliv je snovost, fantazie a nezřízená představivost propojujícími články všech povídek, co se týče jejich stylu, zasazení a vyústění, jedná se o unikátní příběhy. Ať už čteme temně psychologicky - až lynchovsky - laděnou povídku Teď, když jsem se probudil, nebo romantickou povídky odehrávající se v rozvalinách starého Říma, nebo až reportážní zprávu v Republice Jižního kříže, vždy se jedná o kvalitní vyprávění, které je spisovatelsky přesvědčivě zvládnuto. Brjusov patří mezi špičku literátů stříbrného věku ruské literatury.

4 14.01.2023

Kniha inspirována biblickou starozákonní knihou Júdit, ale zásadně se v celkovém vyznění od ní odpoutává, vlastně s ní téměř polemizuje (o tom píše Pavel Šidák viz https://www.advojka.cz/archiv/2008/6/apokryfni-pribeh-lasky). Neboť Júdit Bible je světice a Judita Gavranova své poslání silně zpochybňuje a roli světice odmítá. Nebudu-li novelu kritizovat za to, že silně reinterpretuje původní biblický text, jedná se o stylisticky pěkné dílo, které občas kazí některé přehlédnuté textové chybičky nakladatelského rázu. Psychologie postavy Judity je popsána uvěřitelně (nebudu-li přihlížet a srovnávat Gavranovu Juditu a Júdit). Jedná se o katolické čtivo? Zřejmě ano, i vzhledem k výtkám výše. Minimálně zprostředkovává osud malé velké ženy, ukazuje, že i ženy mají v Bibli své místo, a vzhledem k odlišné interpretaci role a intence Judity v konfliktu s Holofernovým vojskem, je text využitelný i ve feministické kritice. Proto, ať už text budeme hodnotit vzhledem k původními biblickému příběhu (konzervativní stanovisko), nebo přijmeme Juditu a její psychologii (liberální hledisko), tak se pořád jedná o text, nad kterým se dá diskutovat, a to už je známka umělecké kvality.
"Ach, jak se mohou slova motlitby stát podobné jako zurčení potoka jediným útočištěm, když svět a skutečnost jsou proti nám a vše se jeví bezvýchodné." (s. 76)
"Člověk si zvykne i na utrpení. I velbloudi mohou chodit po poušti, ač silně prahnou po oáze a stínu." (s. 33)
"Až ve své zralosti jsem poznala, že nás Hospodin chrání od malých zel, aby nás v závětří spokojeného života lépe připravil na ještě větší zkoušky. Neboť my všichni spatřící východ slunce musíme prožít svou míru bolesti a utrpení před koncem života, ať jsme králové či žebráci, vyvolení či vyhnaní." (s. 10)

6 09.01.2023

Jedná se o knihu s tématem, který je mi velmi blízký. Mám rád Greenovu Moc a slávu a Endóovo Mlčení, misionářství je klíčovým tématem i Černého roucha, bohužel autorova stylistika mi úplně nesedla, oba dva výše zmíněné romány byly napsány mnohem lépe, přesto oceňuji překlad této knihy a pěkné zpracování od nakladatelství Volvox Globator.

3 02.01.2023

Obsáhlejší komentář mám u prvního dílo Bludiště, proto budu tentokráte stručnější a nebudu se opakovat. Druhý díl nás posouvá dále v příběhu sice v pomalém tempu (což já ale oceňuji, protože spěchu je jinak v životě všude až příliš moc), přesto máme zase o kousek více informací o tomto Burnsově fikčním světě a jeho postavách. Jak to dopadne s Brianem a Laurie? Na to si budeme muset bohužel počkat. Připojuji se i k jiným čtenářům, že by asi bylo lepší, mít celý příběh po ruce v jednom svazku najednou, na druhou stranu, takto nám je Burns aspoň dávkován a Trystero si za svou péči a kvalitní práci zaslouží velký dík. Dávám plný počet, ale samozřejmě riskuji, že to budu chtít po třetím a závěrečném dílu stáhnout na nižší hodnocení, protože mi přijde, že by to klidně mohlo mít 5 dílu, místo plánovaných 3, že jaksi jsme ještě na začátku a nikoliv ne ve 2/3. Uvidíme. Hodnotím svůj momentální pocit po dočtení a Burns si mě svou komiksovou tvorbou prostě získává, snad to uzavře úctyhodně, ale víte co se říká, i cesta je cíl.

2 31.12.2022

Charles Burns je pro mě jistotou toho, že opět budu číst lynchovsky laděnou coming to age story. Burns jako málokdo dokáže jednou kresbou jednou větou vystihnout to tajemné území mezi dětstvím a dospělostí, období poznávání vlastního těla, období prvních lásek a pus, období laškování s alkoholem a drogy, období studu, nejistoty. Období, kterým jsme si všichni nějak prošli, nebo projdeme, a proto jsou jeho příběhy univerzálními narativy, a paradoxně také těmi nejintimnějšími, nejniternějšími sondami do toho, co to znamená být člověk. Není to mainstream, nejsou to superhrdinové, právě naopak, hrdiny jsou tady outsideři, nedokonalí lidé, jací jsme všichni, a proto je to ve výsledku příběh, u kterého se lze ztotožnit a oddechnout si, že takovým podivínem nejsem jenom já sám, ale že jsme všichni nějak znetvoření, poznamenaní a nedokonalí. Body horror je, jako ostatně v jiných Burnsových komiksech, metaforickým prostředkem proto, co uchováváme uvnitř, a je to pěkné, že máme různé šrámy a jizvy, protože v tom je ta krása, to tajemství, poznávat druhou lidskou bytost se vším všudy, bytost, která je trochu jiná, že je co objevovat, a je to nakonec to odlišné, co milujeme, to jedinečné, co nemáme my sami, ale jiní, stejně tak jsme za svou jedinečnost milováni i my sami, proto si ceňme toho, že jsme každý individuum se svými vlastními zvláštnostmi.

2 31.12.2022

Zajímavá kniha amerického existencionalisty druhé poloviny dvacátého století, od které jsem však asi čekal více, než jsem nakonec dostal. Postava Binxe je samozřejmě značně fádní, narace pomalá, někdy až nudná, chybí výraznější momenty, výjimkou je snad až posledních cca 20 stran, kde je slovy Binxovy tety dost věcí jasně podáno až – řekněme – v dramatické režii.
Jenže jak vytýkat všednost příběhu, který vskutku je o všednosti, a o nalézání potěšení ve všedních okamžicích? Filmy, ženy, cestování, zachycení momentek v kině, na pláži, ve vlaku. Percymu se nedá upřít dobrý pozorovací talent, skvělé spisovatelské řemeslo, jenom mě kniha prostě nepřitáhla, a to mám rád pomalé knihy, nepotřebuji tunu zápletek a zvratů, možná někdy se k Věčnému diváku vrátím, momentálně to pro mě zůstává kniha, ke které se asi vracet nebudu.
Ve srovnání např. s takovým Cypkinovým Létem v Baden-Badenu, které se snad dá s tímto románem komparovat, zcela jasně prohrává. Kde mě Cypkin přitáhl k osudu a prožívání jeho hlavní postavy (rozuměj Dostojevského), tam mě Percy upoutat nedokázal. Kde Cypkin uměl přitažlivě dramatizovat Dostojevského cesty po Evropě (hlavně návštěvu a pobyt v Baden-Badenu), tam mě Percy nudil při cestě Binxe do Chicaga. Kde jsem s Annou prožíval Dostojevského hrůzné otřesy, tam mě bylo celkem jedno, jak dopadne Kate.

"Co je to repetice? Repetice je rekonstrukce předchozího zážitku za účelem izolace časového úseku, který od onoho zážitku uplynul, aby bylo možné vychutnat tento časový úsek bez obvyklého zkreslení, které se na uplynulé události lepí jako cukrová vata na arašídy." (s. 84)

"Naše civilizace se vyznamenala. Neproslaví se technickými vynálezy ani válkami, ale novou morálkou. Naše civilizace jako jediná v dějinách povýšila průměrnost na národní ideál." (s. 231)

3 29.12.2022

Povedená grafická adaptace Kalinovy básně s původním textem, který zůstává silný právě ve své archaičnosti a paradoxně také díky Kalinově filologické úchylce. Kšaft jsem četl již kdysi v textové formě pouze, a myslím, že Lichý odvedl skvělou práci a oživuje a přibližuje tohoto pozapomenutého českého básníka současnému čtenáři. Podobně jako Kšaft i Hadrnice ukazuje, že v hororovém žánru se nemusíme vždy obracet k Němcům (Hoffmann), Američanům (Poe), Britům (bratři Bensonové) nebo Francouzům (Maupassant), ale vystačíme si v tom našem děsivě krásném českém literárním rybníčku.

5 28.12.2022

Vynikající sbírka českých tajemných příběhů z 19. a 20. století. Profesionální editorská práce Ivana Slavíka podpořená prací p. docenta Kudrnáče. Lepší sbírku českých tajemných příběhů nenaleznete. Z knihy čiší odborná práce, která zajišťuje smysluplnost selekce děl a jejich uspořádání. Oproti staršímu vydání nechybí modernější autoři orientovaní křesťansky, což v době prvního vydání nebylo možno kvůli politické situaci udělat. Tato antologie povídek je důkazem toho, že čeští autoři jsou mnohdy lepší než jejich cizojazyčná konkurence.
Kniha obsahuje erudovaný doslov Ivana Slavíka, poznámkový aparát p. docenta Kudrnáče, také medailonky jednotlivých autorů.
Některé povídky jsem četl už jinde, přesto jsem si je přečetl ještě jednou, protože si to prostě zaslouží (realistickou Bázeň Jana Mareše, exotické Blaho v zahradě kvetoucích broskví, kronikový Faustův dům, surreální Sen).
Tajemně nestrašidelná, přesto poutající, je povídka Šlépěj od Karla Čapka. Rád jsem si přečetl i kratší práci Nerudovu Vampýr. Velmi mile mě překvapila práce Kolárova U Červeného draka. Nejděsivější mi přišla paradoxně nejrealističtější povídka Přepadení od Františka Xavera Svobody.

7 28.12.2022