Knišíl komentáře u knih

Zásadní báseň nejen o hrůzách komunismu, je to universálnější výpověď o lidskosti neústupně spjaté se svobodnou vůlí, ale proto snad také se zlem. Zahradníček byl básník génius a jako spousta géniů, měl dosti tragický život, a z tragédie života vymačkaná lisem se k nám dostává výpověď neocenitelné důležitosti a hloubky – Znamení moci. Četl jsem vícekrát a číst budu znovu. Kdysi na střední škole jsme Zahradníčka přešli dvěma odstavci a výpisem děl, tenkrát jsem ještě nečetl tolik a nečetl jsem hlavně básně, dnes to vše doháním, a vím, že nemám šanci dohnat vše. Proto se snažím o pečlivý výběr, když čtu Zahradníčkovu poezii, vím, že vybírám tak, že mě nemrzí opomenutí jiných básníků. Nelze přečíst vše, ale někdy je v jedné básni, v jedné sloce, v jednom verši vše, a pak více už není třeba číst.

6 08.11.2022

Zahradníček mě přivedl k přesvědčení, že nečíst poezii, je jako nepít vodu na poušti, když člověk dorazí k oáze s vyprahlými ústy, odmítnout krásu veršů a jejich niternost, pravdivost, když člověk může pít z tohoto básnického kalichu, kde se hořkost střídá se sladkostí, je možná hloupost, nevidět a neslyšet, když je toho tolik, co se dá vidět, co se dá slyšet.

Ó každý na svůj vrub, ó každý na svou pěst
teď svoji hlavou prorazit se chystá,
však cosi těžší je než tíha hvězd,
ó srdce zákeřná, ó srdce čistá
(z básně Ó každý na svůj vrub)

Však, melancholie, ten jas,
když z pouště dní, jež nic jen mají,
oázy náhle rozkvétají,
přesívat na řešetě prázdna
bohatství svoje začnem zase,
ó melancholie, ten jas.
(z básně Prázdné pokoje)

Ne že bych růži chtěl křivdit a nedůvěrou
byl k jasmínu schvácen dnes,
přece však květenství jiná na rty se derou,
kopřiva, lopuch a bez.
(z básně Černý bez)

Však co je bez konce, co vyčerpati nelze,
utišit může drsnou žízeň mou.
Ač soustolovníci už ztrácejí se v mlze,
v hospodě smrti snad mne naleznou.
Jsme tady pouze svatebčany v Káni,
na štoudve naše shlédlo požehnání.
(z básně Žížně)

Také já stanul obnažen až do kořání –
mé srdce klasům statečným se klaní.
I pro ně v trýzni teprve se zjeví rosy cena,
tisícerými ústy žízeň znásobena,
švihání bílých bičů světla zní
padajíc na zdrcené osení.
(z básně Psí dni)

Bez vás by padly bašty měst,
bez vás by osiřely jehly,
bez vás by více nocí k dním
večery měkce nepřilehly.
Hvězdami hořce otřásáte,
vy ruce, které sílu máte
větší než nozdry vichřice.
Z vás vlahost bere mrak a lícha,
laskáte, jak když mramor dýchá,
ráj střežíte, vy meče jasné ––
Dopsána báseň, lampa hasne,
v sen sestupuješ po hvězdách.
(z básně Ruce Mariiny)

5 05.11.2022

Myslím, že již je tu dosti komentářů popisujících, že deprese je nemoc, a kromě toho, že člověk je nemocný, pokud má depresi, tak další rána je mu zasazena, když je mu oficiálně diagnostikována, a začnou ho doprovázet myšlenky, co řekne ten či ta o něm, co si lidé pomyslí. Styronova knížka nemá sloužit k normalizaci deprese, není normální mít depresi, jako není normální mít zlomené všechny končetiny v těle, ale rozdíl mezi těmito nemocemi je, že když máte zlomené nohy, tak nezůstanete doma, vlastně pokud se vám něco takového stane, vyhledáte pomoc, a to co nejdříve. Bohužel s psychickým onemocněním je to jiné, pokud jsem psal, že je to rána, zjistit, že mám depresi, pak je to pořád ještě lepší varianta, než se snažit léčit sám a vlastně se neodhodlat vnést na svá břemena druhou ránu, kromě nemoci, také její diagnózu, připustit si, sakra, vždyť já to skutečně mám, mám depresi. Když si to člověk nepřipustí a snaží se to neřešit, nemusí to dopadnou dobře, alespoň pokud se jedná o těžké deprese. Bohužel ona i deprese se stupňuje, a i když zpočátku se může zdát, že jde o lehkou formu, nikdo si nemůže být jistý, že se to nebude prohlubovat. A proto, pokud Styron přizná, že mu nemocnice pomohla, možná, že toto přiznání zachrání pár životů, které se rozhodnou včas vyhledat pomoc, a proto považuji knížku nejen za dobrou literární a myšlenkovou konstrukci popisující jednu z nemocí, která (bohužel) bude asi nemocí 21. století, a která se jen těžko popisuje, ale také za skutečnou self-help knihu, která všechny ty knížky ala žij šťastně, naplněně apod. strká do kapsy. Toto je skutečně terapie četbou, která může mít dopad. Nemyslím si, že by ale hodně lidí o této knížce vědělo, a když už by o ní věděli, tak by se možná mohli bát, že to jejich problémy prohloubí, protože, kdo chce číst takové těžké čtení. Jenže ona je v ní naděje, víra v uzdravení, a to je ten klíčový důvod, proč to číst. Styron měl velkou duši, která obsáhla mnohé a mnohé dokázala přesně vylíčit.

"Znovu narážím na to, jak těžko lze vystihnout pravou podstatu těchto potíží. Slovo 'nepopsatelně' jsem užil záměrně, neboť je třeba zdůraznit, že kdyby tahle bolest byla popsatelná, většina nesčetných pacientů, trpících touto prastarou chorobou, by dokázala zasvěceně vylíčit svým přátelům a blízkým (a samozřejmě ošetřujícím lékařům) alespoň náznak skutečné míry svého utrpení, a tak by se možná pro sebe dosáhla pochopení, které zpravidla pro tyto pacienty chybí; nepochopení nespočívá v tom, že okolí s postiženým nesoucítí, nýbrž v elementární neschopnosti zdravých lidí vůbec si představit formu utrpení, které je tak vzdálené běžným zkušenostem. Pokud se mě týče, tato bolest se dá nejspíš spojit s tonutím nebo s dušením – ale i tyto představy míří vedle. William James, který bojoval proti depresi řadu let, nakonec své úsilí o adekvátní vylíčení této choroby vzdal. Jak nemožné je toto onemocnění popsat, naznačil v díle Proměny náboženské zkušenosti: 'Deprese, to jsou skutečná a aktivní muka, jistý druh duševních bolestí naprosto neznámých v normálním životě.'" (s. 16)

"Kdyby deprese neměla konce, pak by sebevražda skutečně byla jediným lékem. Deprese však lidského ducha nerozdrtí, to je pravda bez příměsi falše nebo klamné naděje. Všichni muži i ženy, kteří se z téhle choroby dostali – a je jich bezpočet –, mohou dosvědčit patrně jedinou spásonosnou přednost deprese: je přemožitelná." (s. 63)

9 05.11.2022

Základ poezie ruského romantismu. Četl jsem krásné vydání s Maškovými ilustracemi, škoda jen Dolanského doslovu, který podobně jako u Gogolova Tarase Bulby, je pln marxisticko-leninské doktríny, zdůrazňující možná po právu přehnanou romantickou individualitu, ale zcela mylně opouštějící metafyzickou hloubku a věčné téma souboje zla a dobrá o lidskou duši. Zcela dle doktríny výše se Dolinský pohybujeme ve své interpretaci pouze na úrovni historicko-materialistické, a tím ochuzuje univerzální oslovování čtenáře Lermontovem. Démon je báseň s potenciálem zasáhnout každého, kdo někdy miloval, miluje nebo bude milovat, tak snad každého člověka, ne jen ruského nevolníka. Nakonec nesmrtelnost této básně ukazuje, že se vymyká jednomu konkrétnímu socio-historickému kontextu. Není odrazem Lermontova sociálního kontextu, ale kontextu celého vesmíru s jeho věčným zápasem o pozornost, o úsměv, slzu v oku, o to, nebýt sám v temném kosmu.

10 30.10.2022

Myslím, že se zde v komentářích úplně nerozlišuje autor a vypravěč, vyprávěné a prostředek vyprávění, protože pokud jde o charakter Tarase Bulby, je snad zcela jasné, že kromě vlasteneckého nadšení, které je snad u něho pochopitelné, aspoň v době, kdy se válčilo o každou píď země dosud neohraničené, má i temné stránky, které převažují, hlavně destruktivní touhu válčit, dobývat a sekat hlavy, že jeho válečná mánie skončí pro většinu jeho kamarádů tragédií není snad tajemstvím. Gogol jako vypravěč (nebudu teď vycházet z Gogola jako člověka, ale jako textového prvku, jak se Gogol projevuje v roli vypravěče) plně neidealizuje kozáky, vzpomeňme si alespoň na dvě scény, kde je válčení a vzájemná nenávist překonána, první z nich je večer před odjezdem Tarase a jeho synů, kdy jejich matka přijde se ještě naposledy na své syny zadívat, je to scéna, která dává jasnou odpověď na to, co si Gogol jako vypravěč asi o válce mohl myslet, toto pak lze ještě podpořit scénou Andrije a mladé polské šlechtičny, kde je opět překonána nenávist mezi kozáky a Lachy (Poláky), Gogol-vypravěč zde poukazuje na to, že je něco hlubšího než národnost, a to lidství, které spojuje, nikoli rozděluje. Lyrická rovina díla je podpořena popisy ukrajinských stepí a nočních obloh, jakoby Gogol-vypravěč chtěl dát válku a přírodu, destrukci a tvořivost do kontrastu. Kozáky zobrazuje jako válčící bestie, které napichují malé děti na kopí a hází do ohně k hořícím matkám, toto dle mě zcela odporuje tomu, že by Gogol idealizoval kozáky, ale jsou zde i závěrečné scény až patetického Bulby, ale myslím, že Gogol předpokládal inteligentní čtenáře, které v i tomto historickém románu naleznou prvky ironie a satiry, co můžeme být nižšího než starost o to, abych jako ataman dobře vypadal před ostatními, stejně tak jeho synové, a jeho dýmka se nesmí ztratit – zde vidím vrchol nízkosti, kdy věc je důležitější než lidské životy, ty mohou být ztráceny, ale aby se ztratila dýmka, to by byla pohroma, že by Gogolova vrcholná satirická scéna? Nakonec nás ty nejnižší věci zahubí a ničí, kde není místo pro lásku a odpuštění v rodině, tam se sotva může pochopení přenášet i na úrovni národů. Taras je podobně jako Melvillův Achab postava temná, manická, ale možná že spíše než odsouzení, zasluhuje Taras odpuštění a pochopení. A to se spíše jen domýšlím, jak to ten Gogol asi myslel, ale že je tento román či spíše delší novela základním dílem ukrajinské/ruské literatury není pochyby, že má být čtena a interpretována stejně tak, a možná je v současnosti aktuálnější než kdy dříve. Odsuzovat knihu dle toho, že mi její postavy nejsou sympatické, to mi přijde jako naivní čtenářský přístup, pokud chceme číst jen to, co nám působí dobře, ale pokud čteme, abychom byli také znepokojeni, aby nás umění vedlo k defamiliarizaci, abychom viděli i ty temné stránky lidské duše, pak je Taras Bulba ta správná literatura.

"Ale neznámá je budoucnost, stojí před člověkem podobna podzimní mlze, která se zvedla z bažiny: beze smyslu lítají v ní ptáci nahoru dolů, mávajíce křídly a nerozeznávajíce zrakem jeden druhého – holubice, nevidouc jestřába, a jestřáb, nevida holubice – a žádný z nich neví, jak daleko letí od své vlastní záhuby..."

"A kdyby něčí slovo dovedlo vyjádřiti... Ale ani dláto, ani štětec, ani velemohutné slovo není s to, aby vyjádřilo, co někdy lze zříti v očích dívčiných, ani onen cit pokory, jenž naplní toho, kdo do takových dívčích zraků se dívá."

11 23.10.2022

Myslím, že málokterý dnešní zákonodárce by byl takto čestný a upřímný sám k sobě a ke společnosti. Na druhou stranu je mi ale ta Sokratova odevzdanost pořád tajemstvím. Nevím, vlastně z čeho přesně byl Sokratés obviněn (jako relevantní neberu to, že byl obviněn za to, že svádí lidi od oficiální náboženské doktríny), zda obvinění bylo spravedlivé, pokud ano, tak není se čemu diviti, že Sokratés přijímá trest, pokud ne (a pokládání otázek osobně nepovažuji za čin hodný popravy), pak je to poddání se totalitními státu, a že Platón-Sokratés hodně dává přednost státu/obci před rodinnou to je zřejmé. (viz s. 27).
Přesto vše se jedná o velmi čtivý kus antické vzdělanosti, literárně zdařilý (a to Platón umělce moc nemusel, paradoxně sám byl 'básníkem'), kde mě některé pasáže zasáhly.
Chápu, proč si křesťané Platóna také osvojili, pravda je Bůh.
"Tedy, můj rozmilý, nemusíme se tak tuze starati o to, co o nás řekne dva, ale co ten, kdo je znalcem ve věci spravedlivé i nespravedlivé, ten jediný, totiž sama pravda." (s. 22)
Zde zase vidím onu Ježíšovu nastavenou druhou tvář.
"Nikdo tedy nesmí ani křivdu spláceti, ani zle činiti, i kdyby utrpěl cokoli od lidí." (s. 24)

4 22.10.2022

Melancholie a vedle toho oslava života, venkov a polní kvítí, vůně jara a letního sena, pozdní podzim z popadanými jablky, zimy se svítícím sluncem oslepujícím stráně, břečky prošlapaných únorových cest a teplo krbu, člověk nad hrobem a sám, člověk v mládí opojen, to vše a více mnohem více toho je v básních Sládkových, kde na jedné straně zaznívá stesk a smutek a jakási až rezignovanost, ale pak stačí pár slov a je tu naděje, že ten život je přeci jenom hoden žití, a kdy mluvit o smrti ještě nebylo tabu, protože to také nebyla konečná.

AŽ PŘEJDE DEN
Až přejde den a budu spát,
přijď na můj hrob se podívat,
jen podívat a neplač moc:
kdo usnul již, spí každý rád,
a svatá je ta tichá noc,
když přejde den.

Měl jsem tě rád a ty to víš,
jak snadnila jsi dnů mi tíž,
co setřelas mi slzí z řas;
jen přijď a řekni: "Ty už spíš,
však někde na mne čekáš zas,
vždyť měls mne rád."

A pak Sládkova schopnost vypointovat báseň, stačí čtyři závěrečná slova s celá významová rovina básně musí být přehodnocena.

DRSNY JSOU MÉ MRAVY
Drsny jsou mé mravy,
drsná je má dlaň,
drsný vlas mi s hlavy
v drsnou padá skráň.

Drsny chléb i šaty,
drsný je můj pot,
drsné došky chaty
drsný chrání rod.

Drsná na vše strany
řeč má je i smích,
a na drsné rány
pláč můj drsně tich.

Další krásně smutné báseň je např. KDE JE MÁMA? Tolik citu a pravdy v těch málo řádcích a ta jednoduchost básně, která přesto mluví o těch nejtěžších věcech. Sládek byl básník tělem i duší a dobrodruh, přesto ale věděl, že doma je doma, a že není nic víc, než klid domova:

A pochybnosti neznat hles,
jež v duši nesvár nítí,
– jen cítit, jak je krásno dnes,
a dýchat jen a žíti!
(z básně NIC NECHCI VÍC)

A ten klid možná že na nás padne až tam v dáli:

A půjdu ještě dál,
a půjdu ještě dál
než tam, kde končí svět, až tam,
kde končí žal,
kde s láskou končí žal.
(z básně PÍSEŇ)

6 22.10.2022

Jak hodnotit jednu z nejosobnějších, nejpokornějších a nejhezčeji napsaných autobiografií, které tnou do živého, navíc kde poslední třetina je slušně nabitá filosofickými úvahami? Jak se s tímto mohu vůbec potýkat, srovnávat a kritizovat? Nejde to. Augustin mi i přes vzdálenost půldruhého tisíciletí mluví do duše, ponouká k tomu, abych přemýšlel o sobě a o Bohu, nebo spíše prvně o Bohu a pak o sobě? A tak se to vlastně vymaňuje z kategorie hodnocení, protože toto je kanonické dílo nejen katolické literatury, ale celého západního písemnictví. Jan Sokol kdysi napsal, že Augustin je poslední hezky píšící filosof. Možná má pravdu.

"Ty povzbuzuješ člověka, aby Tě s radostí chválil neboť stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v Tobě!" (10)
"Tak nevinnou jest u dětí jen slabost údů, ne však jejich mysl." (21)
"…zlo jest nedostatkem dobra, nedostatek, jehož poslední stupeň hraničí s ničím." (76)
"Milují pravdu osvěcující, nenávidí ji kárající. Poněvadž však nechtějí býti oklamáni, ač nechtějí klamati, milují pravdu, když se jim projevuje, a nenávidí jí, když je obviňuje." (337)
"A proto jsou, Pane, Tvé soudy tak strašné, protože pravda není majetkem mým, ani druhého, ani třetího, nýbrž společným majetkem všech nás, jež povoláváš k účasti na ní, přísně nás napomínaje, abychom ji nepovažovali za soukromé vlastnictví, nechceme-li z ní býti vyloučeni. Každý zajisté, kdo uchvacuje pro sebe, co jsi dal ke společnému užívání, a chce nazývati svým, co jest společným majetkem všech, bude ze společného majetku odkázán na svůj majetek, t. j. od pravdy ke lži. Kdo totiž mluví lež, z vlastního mluví (JAN 8, 44)." (452)

Pak ještě uvedu takovou anekdotu, kterou nevím, jak moc Augustin píše jako ironii či vtip, ale mě to velmi pobavilo, on ten dnešní utopistický pokus o socialismus asi není nic moc nového pod sluncem.

"Chtěli jsme to zaříditi tímto způsobem: Ze svého soukromého jmění chtěli jsme utvořiti společné jako rodinné jmění, aby v upřímném přátelství nepatřilo něco jednomu, něco druhému, nýbrž celek patřil jednotlivcům a všechno všem, poněvadž ze všeho utvořen byl jeden celek. Počítali jsme, že nás bude v té společnosti asi deset, mezi nimi i velmi bohatí, hlavně Romanianus z téhož města jako já, jehož tehdy velmi důležité soukromé záležitosti převedly ke dvoru a jenž byl od mládí mým velmi důvěrným přítelem. On se nejvíce zasazoval o tu věc a jeho povzbuzování mělo tu velikou váhu, poněvadž jeho jmění daleko převyšovalo jmění ostatních.
Rozhodli jsme se, aby dva z nás jako představení každoročně pečovali o životní potřeby, ostatní pak žili v pokoji. Když pak jsme počali uvažovati, zda k tomu svolí manželky, které někteří z nás již měli a jiní zamýšleli pojmouti, celý ten tak výborně sestavený plán rozplynul se nám v rukou, rozpadl se a byl odložen." (182)

10 16.10.2022

Musím říci, že čas strávený s Otcem Brownem byl nadmíru dobře stráveným časem, jež byl naplněn stejnou mírou technické zdatnosti psát, jako hlubokým lidským pohledem na naši přirozenou hříšnost. Nevšední povídky, kde vždy je skryto pod povrchem všední detektivky i něco více, jak naznačuje Čulíkův doslov. Filosofie Chestertona se zde, stejně jako v jeho esejistické tvorbě, hlásí ke křesťanskému vidění světa, a polemizuje s jinými názorovými systémy. Škoda, že takových osobností je dnes už pouze poskrovnu. K Chestertonovi jsem se kdysi dostal přes jeho esej o pohádkách, a pohádky zůstanou mi v srdci od té doby napořád.

Chesterton a zázracích:

"Neuvěřitelné na zázracích je to, že se dějí. Několik mraků na obloze se seskupí do tvaru pátrajícího oka. Putujeme krajem a ztratíme cestu, a najednou vyvstane na obzoru strom podobající se do všech podrobností otazníku. Obě tyto věci jsem zažil před několika dny. Nelson umírá v okamžiku vítězství a muž jménem Williams náhodou zabije člověka, který se jmenuje Williamson; zní to, jako když otec zabije syna. V životě zkrátka existuje potměšilá souhra náhod, ale prozaickým lidem neustále uniká. Jak to dobře vyjádřil paradoxem Poe: moudrost by měla počítat s nepředvídaným." (s. 10-11)

Chesterton, věrný obhájce tradiční pohádky:

"Neříkal jsem, že vstoupit do světa pohádek je vždycky zlé. Řekl jsem jen, že je to vždy nebezpečné." (s. 71)

Pozorovací talent Chestertonovi opravdu nechyběl:

"Lidé, kteří si stýskají, jsou docela milá, lidsky křesťanská obtíž; ti mi nevadí. Ale lidé, kteří si stěžují, že si nestěžují, to jsou ďáblové, ano, ďáblové – což není tohle stoické vychloubání základem byronského kultu Satana?" (s. 250)

A na závěr:

"Zhuštěná plnost času a nahromaděné bohatství tradice se draly kolem něho v podobě zástupu vcházejícího jakoby nekonečnými staletími, krok za krokem, řada za řadou. A vysoko nad nimi jako věnec nehasnoucích plamenů, jako slunce naší smrtelné půlnoci, velká monstrance ozařovala tmavé stíny klenby tak, jak odedávna osvěcuje černou záhadu vesmíru. Neboť někteří jsou přesvědčeni, že tato záhada je také neřešitelným problémem. A jiní mají stejnou jistotu, že má jen jediné řešení." (s. 378)

7 16.10.2022

Jedná se o čtení pro děti? Toť je otázka, která mi vytanula na mysli, když četl jsem příběhy jako je Stín či Sněhulák, jsou to zcela jistě silné existencionální narativy, ale děti je zřejmě mohou poslouchat či číst, a svým způsobem pochopit. Pro mě je těžké to číst dětským úhlem pohledu, a jako dospělý čtenář je považuji spíše za hororové příběhy, ale i děti se mají naučit bát, to zřejmě ano. Andersen byl mistr, je až s podivem, že nikdy neuspěl v oblasti literatury pro dospělé, ale vadí to nakonec? Vůbec ne, mistrovství, které Andersen uvádí na scénu ve svých příbězích pro děti jsou stejně tak nakonec hodny chvály, jak kdyby psal narativy jaké psal Flaubert, jeho místo na poli literárního kánonu je nezastupitelné, ale nepochybuji o tom, že některé z jeho původních pohádek jsou dnes dětem již prezentovány v zcela jiné podobě, tak aby možná "šly" s dobou. Je to dobře? Jsou děti až natolik jiné, než v době Andersenově? Nebo byl Andersen špatný literát pro děti, že je třeba ho měnit? Toť nechám v tomto komentáři nevyřešené.

3 11.10.2022

Zajímavé a poutavé povídky, výborný ediční počin a ukázka toho, že i čeští autoři mohou být v hororu světoví. Nejvíce bych asi ocenil Arbesovu prózu a pak Klímovu alegorii času a smrti. Nejdivočejší byla povídka Karáskova, která ale spíše zvyšuje variabilitu povídek, a tak i přes svou exotičnost do sbírky krásně zapadá. Obecně lze sbírku považovat za takovou malou zásobu literárních perel. Dnes se tak nepíše, ale přijde mi, že ta starší čeština vlastně vůbec není na překážku zážitku, ba naopak, když Kramerius popisuje děsivé vězení, napadne mne tu a tam, že Kramerius a Poe by si vlastně mohli docela dobře navzájem notovat. Nedávno jsem dočetl hororovou sbírku bratří Bensonů (Muži, kteří zašli příliš daleko), a musím se přiznat, že v tomto pomyslném literárním filosoficko-hororovém souboji na plné čáře vyhrál Klíma a spol. Jazykově, tematicky a atmosféricky pro mě byla sbírka Čas a smrt velmi pěkným estetickým požitkem.

5 07.10.2022

Jedná se o hutný a dobře stravitelný text z oblasti filosofie umění/estetiky. Kulkův esencialistický přístup je mi sympatický a předložená argumentace je srozumitelná, nikoliv však triviální. Ačkoliv sám jsem z trochu jiné vědecké oblasti, tak je mi myšlení o umění (literatuře především) velmi blízké a tato publikace mi mnohé nejen osvětlila, ale také mě vyprovokovala k vlastnímu zvažování. Určitě to není naposled, co jsem tuto knihu držel v rukách, a to i přesto, že jsem si vypracoval celkem detailní poznámky ke každé z částí knihy.

2 01.10.2022

Španělská barokní katolická a mystická poezie sv. Jana je mi, přiznám se, částečně ještě velkou záhadou, a to je asi i dobře. Možná, že ač přečtu i Janovy výklady (Temná noc, Výstup na horu Karmel, ...), bude mi obsah některých básní srozumitelnější. Přece i když ne všemu jsem porozuměl jasně, je mi tato poezie nějak blízká, zasahuje, otevírá srdce, a to je možná důležitější než teologicko-historicko-literární interpretace.

Třeba trpím temnotami
v životě svém smrtelném,
není stav ten pro mě zlem,
neboť i bez světla dá mi
žíti nebes vidinami.
(S oporou i bez opory)

9 18.09.2022

Zajímavý soubor textů vyjadřujících se k tématům kánonu, kanonicity, kontinuity, dějin a tradice. Velmi oceňuji, že prostor dostaly často protikladné názory, a tak je sborník skutečně místem dialogu, nikoliv jednostranného monologu. Co mi ze všech příspěvků vyplývá?

Vyplývá mi, že potřeba kánonu je esenciální potřebou, jednotlivé jeho prvky (knihy) jsou však neesenciální, proměnlivé. Esenciální je tedy jeho výskyt a potřeba, to, že lidé kánon vytvářejí, orientují se díky němu, navzájem komunikují. Konstruktem (neesenciálním) je selekce knih, nikoli potřeba této selekce. Kánon není souborem knih, či vzorných autorů (antický koncept), ale myšlenková a dokonce bych řekl i existencionální potřeba lidstva, kultury a ve výsledku i jednotlivce. Každý máme svůj menší kánon, který se více či méně liší od toho aktuálně platného, společensky legitimizovaného kánonu. Potřeba dát řád skutečnosti, je to, co stojí za pojmem kanonicity.

2 18.09.2022

"Orgán zvaný imaginace umožňoval lidem představit si Boha, jenže přesto se nějak stalo, že lidé nepochopili, o co tady kráčí, a výsledkem je planeta plná idiotů." (s. 108)

V rámci žánru velmi dobře řemeslně napsaná delší povídka, přesto z mé strany se jednalo o menší zklamání, protože Fracassiho sbírka Hleď, prázdnota mi přeci jenom přišla lepší, a není to ani tak tím, že by Fracassimu nešel delší útvar, ale spíše o to, že zůstává v konvencích žánru a nijak ho neinovuje, neozvláštňuje. Je to takové guilty pleasure, které mě zabavilo, ale viděl jsem už několik filmů na stejné bázi, a vždy se rád podívám na další, přesto není to něco, čemu bych dal 100 procent. Každopádně Fracassi zůstává v mém zorném horizontu, a těším se na další jeho překlady, a proto nakonec nelze než jen poděkovat nakladatelství Gnom, dělají vynikající práci a v ekosystému českého knižního trhu sice zabírají marginální plochu, za to však bez něho by ten ekosystémem byl hrozně homogenní, diverzita je i v tomto odvětví důležitá, stejně jako kávovníkový mikrolot potřebuje různé stromy a rostliny, stejně tak zdravý knižní trh různé žánry, autory a vůbec celé přístupy k vydávání knih.

5 13.09.2022

Předně je třeba napsat, že se jedná o úctyhodný počin nakladatelství Plus, které vydává v rámci Pandaemonia podle mě neprávem opomíjené autory, kteří dnes můžou působit zastarale, pozapomenutě, což by určitě bylo škoda, protože i mnozí dnešní autoři hororových povídek mají hodně co splácet mistrům minulosti.
Formální zpracování a závěrečnou studii a poznámkový aparát velmi oceňuji, bohužel až tak, že dle mě převažuje nad samotnými kvalitativně nevyrovnanými povídkami, a proto jsem ve výsledku ze samotného obsahu rozčarován. Neobsáhlejší a i snad nejlepší povídky jsem shledal u Freda Bensona, především Muž, který zašel příliš daleko, Druhá postel, Průvodčí. U Arthura jsem měl problém s určitým opakujícím se schématem prvních třech povídek. A Robert? Kvůli němu jsem si původně sbírku pořídil, ale bohužel jsou v něm jen tři jeho povídky, a z toho dvě spíše kratší, které působí jako náčrty. Duchovní rozměr však není něco, co by povídky sráželo, je však pravdou, že hlavně u Arthura to bylo až moc "didakticky-moralistní", a to jsem zastánce Morálky. Bohužel jako hororové povídky pak nepůsobily moc efektivně.
Celkově mám tedy dojem ze sbírky někde u těch 60 %. Určitě se nejedná o špatnou sbírku, ale nejedná se ani o tu sbírku, kde by každá povídka byla klenotem, hlavně když pohlédnu na nedávnou čtenou sbírku od Flannery O'Connerové (Dobrého člověka těžko najdeš), kde ač právě je O'Connerová považována za moralistku, ona morální stránka je dosažena estetickými prostředky, nikoli "nadiktováním", protože musíme umět oddělovat moralistní a morální umění (sir Roger Scruton). Moralistní umění říká rovnou, jak ho má čtenář i interpretovat, morální předkládá dílo k interpretaci čtenáři. Považuje ho za svobodnou a inteligentní bytost, která je schopna sebereflexe vlastními silami, bohužel u těchto povídek se často jedná snad o první moralistní směr, a to sráží můj celkový dojem.

4 10.09.2022

Zahradníčkův život byl tragický v mnoha ohledech, nejen že ho věznili, ale zemřeli mu obě malé dcerky po otravě z hub, což je zcela jistě to největší neštěstí, a nakonec sám Zahradníček předčasně opustil tuto naši zemi a svět přišel o dalšího z velkých básníků.
Zahradníčkova poezie hraje na ty struny v mém srdci, které jsou někdy až příliš napnuté, a pak stačí jedno brnknutí a rozechvějí se melodií samotného života. Jeho poezie je poezie naděje, přes všechno utrpení, je zde přeci jenom naděje.

"Ale já nezapomněl ani v této chvíli
ani v tomto domě svobody
střežené stůj co stůj
jaký je čas
a že se tam venku dokonává výprodej člověka
stále více pod cenou
takže nic už nezůstalo v lidech na svém místě
nic už v nich není nezbytné"

"Zrovna tak jako kdybych se po způsobu básníka dávného
rozplakal
pro tolik štěstí tolika životů
vrhli by se na mne vypočítávaje tolik a tolik běd
tolik a tolik úst beze stolů, hlav beze střech, srdcí beze
světla
a já bych rozpačitě zmlkl
nemoha si honem vzpomenout na štěstí největší
že jsme"

5 31.08.2022

Někdo tady dříve napsal, že knížka je instantní deprese, beru-li v potaz, že deprese je slovo nadužívané, a ztrácí svou skutečnou temnost, stejně bych nesouhlasil ani s tvrzením, že knížka je smutná nebo negativní atd. Naopak v ní vidím mnohé světlé chvíle a vtip, ať už v dialozích mezi vypravěčem a detektivem Crumleyem, nebo anekdoty vázané na různé postavičky, např. "skvělého" holiče Cala:

"Cale, říkal jsem si, zažeň trochu tu tmu.
Vpředu nakrátko. Ať dobře vidím.
Po stranách nakrátko. Ať dobře slyším.
Vzadu nakrátko. Ať cítím, co se za mnou plíží." (s. 61)

Tím však nepopírám, že např. úvodní scéna v noční tramvaji je jednou z nejděsivějších scén, které jsem měl možnost číst. Navozeno mistrně pár slovními tahy, a výsledkem je přesvědčivý horor. Vůbec celá kniha je děsivá, a kdo někdy zažil spánkovou paralýzu, ví, jak děsivé je se v noci probudit a u postele vidět stát temnou postavu. Bradbury tady dosáhl mixu detektivky a hororu s existencionálním přesahem.
Každopádně se ale nejedná o depresivní knihu, jak to kdysi skvěle vystihl Chesterton, draci jsou v pohádkách proto, aby byli přemoženi statečnými Honzy.

Bradbury nebyl snílek, ale také nebyl nihilista, v jeho prózách, ať jsou sebetemnější, je vždy paprsek naděje, a to mi věřte, u těch skutečně depresivních věcí, se jen těžko hledá.

"Roztavte třeba všechny zbraně, pomyslel jsem si, zlámejte nože a spalte gilotiny, a zákeřní lidé stále ještě budou psát dopisy, jaké dokáží zabíjet." (s. 210)

Bradburyho mám rád, jeho povídky mě kdysi tak přivedly ke čtení, jako asi nic jiného. Kaleidoskop budu mít doma vždy po ruce, ale ani Bradburyho delší prózy nejsou špatné, některé jsou vynikající, a ať jsou melancholické, vždy jsou nakonec prodchnuty mízou života, radostí a smyslem pro život. A tak časem znovu otevřu dalšího Bradburyho.

7 20.08.2022

Ortodoxii jsem si pořídil hlavně kvůli eseji Etika říše pohádek, která je vynikající obranou pravdivosti pohádek a jejich důležitosti pro naše vlastní životy, z pohádek by se nikdy nemělo vyrůst.
Každopádně i ostatní eseje jsou hodny pozornosti, klíčové je si uvědomit, že Chesterton žil v době, kde bujel nihilismus, materialismus, determinismus apod. defektní myšlenkové systémy. Chesterton tak pak bere svou ortodoxii jako obranu katolictví (obecněji křesťanství) právě vůči těmto systémům, a ač to samozřejmě není teologicky odborná publikace (jsou to nakonec eseje především novinářské/literární persony, nikoliv striktně teologické), o to jsou možná jednotlivé eseje přístupnější, i když, popravdě, i já jsem se leckdy zapomněl či ztratil, ale vždycky jsem se náramně bavil. Ač jsem sám spíše systematik a tíhnu, pokud jde o odbornou literaturu, spíše k rigidní přehlednosti, nelze touto perspektivou na tuto knížku nahlížet. Určitě se k ní ještě vrátím.

"Dnes, kdy je tolik povyku kvůli rovnoprávnosti žen, se často zapomíná, kolik toho dlužíme jejich výsadám a tyranii, neboť to ony řídí výchovu až do doby, kdy je zbytečná a dítě jde do školy. Kdy už je pozdě, aby se něčemu naučilo. To podstatné už bylo vykonáno a díky Bohu téměř vždy ženami. Každý muž je poženšťován faktem svého narození." (s. 205)

5 20.08.2022

Narazil jsem na tento renesanční spisek z českých luhů a hájů (i když psaný pod vlivem Padovské univerzity) celkem náhodou. A ač o původnosti myšlenek lze silně pochybovat, není to na škodu v době, kdy se kontinuita myšlení přeci jenom musela zachovávat "čestným" kopírováním, a kdy autorství ega a zákona ještě bylo v plenkách. Naopak, jsem velmi hrdý, že podobné dílo vzniklo i na naší domácí půdě.
Pod vlivem Platóna a jiných antických autorů píše Augustin Olomoucký o umění a jeho užitečnosti pro život, kdy záměrně staví obranu umění do kontrastu s medicinským oborem, který, dejme tomu, má i dnes nejpřednější místo, a když člověk nestuduje lékařskou (právnickou atd.) fakultu, ale fakultu filosofickou, je vystavován posměchu za neužitečnost jeho studií. To se celkem od dob Augustinových nezměnilo (ač filosofie ve středověku měla pořád silné postavení, pragmatika zaměřená na empirii a tělo postupně vytlačí metafyziku a podobná uvažování jako neužitečná pro život – bohužel).
Dnes jsou studenti filosofie a přidružených věd považováni za povaleče, jejichž studium je zahozeným časem, a jež musí platit stát. Kam jsme to dospěli?
Číst beletrii je dnes čistě odpočinková činnost, přece člověk by neměl pořád jenom ležet v knihách, ale také skutečně žít! Že člověk skutečně žije tehdy, když dá hlas také mrtvým předkům (např. Shakespearovi, Dostojevskému), na to se už zapomíná, a na to tu jsou právě knihy, které život neupozaďují, ale dokonce rozšiřují jeho záběr! A jak říká Augustin, to že mezi lány květin se tu a tom objeví plevel, je zcela přirozené, proto to neplatí o všech knihách, ale jsou knihy, které nám naši skutečnosti zobrazují v novém světle, nebo ji i přímo rozšiřují, a takové čtení není ztrátou života, ale jeho získáním!

Augustin cituje definici básnictví latinského filologa Dioméda:

"A proto také kdosi velmi vhodně vymezil básnictví takto: "Básnictví jest metrické skládání podle náležitého rytmu či taktu, zaměřené k užitku i k rozkoši."" (s. 50)

Je to nejen rozkoš, ale také užitek, co umění přináší. Ten užitek spočívá v tom, že přináší obohacení naší zkušenosti se světem. Podobnou definici má i Eduard Petrů, který na jedné straně vyzdvihuje rozkoš z uspořádaných znaků, z jejich organizace do příjemného celku, na straně druhé nahromaděnou životní zkušenost, její reflexi. Pozor! Tím není řečeno, že taková reflexe je zcela zrcadlová, ale je tu a bez umění se o tuto specifickou reflexi ochuzujeme. Studovat umění pak znamená studovat tuto reflexi a uspořádanost znaků, který tuto reflexi zprostředkovává. Umět zážitek z umění vidět a ocenit a zprostředkovat dále. Tomu se také říká vytváření tradice, kontinuity kultury. A ono marxistické krédo, že prvně hmotné zabezpečení a pak někdy v budoucnu sladké zítřky, dle mě neplatí. Jsou to ideje, které musíme zachovat, abychom zachovali sebe! A tyhle ideje jsou v tradici našeho myšlení, tvoření, kam patří kromě vědeckých pojednání, také přeci umělecké výtvory.
Báje mají dvojí rovinu, ale dostat se k podstatě té druhé, alegorické, je třeba k úplnému zužitkování smyslu umělecké tvorby. Je to nauka o tom, vidět věci zevnitř, ne pouze povrchně. Už jen v tom je přínos, poté také přínos mravní, který dle mě nutně svázán s uměním je. Pozor! Neplést s tím, že umělec může ukazovat věci zkažené, to totiž může, proto, aby ukázal, co je dobré, když ukáže, co je špatné!

"Už vidím, kam se dostaneš, když bereš zřetel na zevnějšek a nepřičítáš žádnou váhy tomu, co je uvnitř. Copak jsi nikdy neslyšel, že pohlížíme-li na báji zvenčí, není nic směšnějšího, ale hledíme-li na její vnitřní podstatu, není nic prospěšnějšího?" (s. 47-48)

Najdeme zde i žánrové členění na herojské básníky, elegiky, satiriky, tragické básníky, lyriky, bajkaře.

Augustin svou moudrost dokazuje např. touto pasáží:
"Vždyť i rostliny, ač je menší množství vody posiluje, příliš mnoho vláhy zahubí. Stejně i duch: ač jej občerstvuje přiměřené množství námahy, přílišná námaha jej zavalí a zničí." (s. 42)
Musíme si někdy i odpočinout, a tak teď činím.

4 06.08.2022