Knišíl komentáře u knih

Román, jenž jsem měl ve svém hledáčku již dávno a po pořízení mi pak dlouho ležel na polici netknut, je příběhem složeným z různých epizod mladičké Čipery, do jejíhož vidění maloměstského světa a jeho postaviček a událostí se vciťuje již její poměrně starší vypravěčské já. Nevím, proč jsem si myslel, že je to román o soudním sporu, když soudní spor je spíše kulisou románu dospívání. Případ Toma Robinsona je sice podstatnou složkou děje, ale samotné soudní jednání tvoří jen nepatrnou část knihy. Jako zabít ptáčka je tak spíše románem o jednom malém jižanském městě v polovině 30. let 20. století. Harper Lee toho moc nenapsala, a to co napsala, bylo pod útokem různých cenzorů, přesto všechno je tento román stále řazen mezi to podstatné, co by si člověk z americké literutury 20. století měl přečíst. Ať již se stavíme k zobrazení rasismu v této knížce jakkoliv, má pořád své literární i historické kvality, které nelze zcela zahodit. Do druhé knihy Harper Leeové, která na Ptáčka navazuje, se zatím ale nechystám pustit.

„Jediná věc, která se neřídí právem většiny, je lidské svědomí.“ (s. 115)

15 21.04.2024

S tímto Augustinovým spiskem mám neblahou příhodu. Pořídil jsem vydání v nerozřezaném stavu, abych více než po roce od pořízení – konečně sebrav dílko do rukou – zjistil, že chybí v dialogu O učiteli několik posledních stran. Snad pohoršen ale s nezlomnou vůlí, vyhledal jsem tedy digitalizovanou verzi spisku, a dočetl ho u monitoru usazen. Buď pochválena digitalizace. K obsahu obou pojednání povím jen toliko: z prvého odnáším si poznání, že téměř vždy se pohoršujeme nad věcmi a událostmi, protože je vidíme z přílišné blízkosti, a tak nám v pohledu na konkrétní hranolek či odborněji řečeno tesseru uniká celek mozaiky. Z druhého, že není jiného učitele než toho, který sídlí v našem srdci.

„K učení jsme vedeni nezbytně opět dvojím způsobem: autoritou a rozumem. S hlediska času je přednější autorita, s hlediska věci však rozum. Neboť něco jiného je, čemu dáváme přednost při jednání, a něco jiného je to, co stavíme výše ve své touze. Autorita dobrých lidí se zdá být prospěšnější pro nevzdělaný zástup, rozum pak vhodnější pro vzdělance, ale poněvadž se žádný člověk nestává vzdělaným jinak než z nevzdělaného a žádný nevzdělaný neví, v jakém stavu se má svěřiti učitelům a při jakém životě může býti učenlivý, proto všem lidem, toužícím se naučiti velikému a skrytému dobru, otvírá bránu jenom autorita. Kdo vstoupí do této brány, přidržuje se bez jakéhokoli váhání předpisů pro nejlepší život, a teprve když se jimi stane učenlivým, pozná, i jak je rozumné to, čeho následoval před rozumem, i co je sám rozum, jehož následuje a jejž chápe, opustiv kolébku autority a jsa již upevněn i připraven, i co je duch, v němž je všechno obsaženo – nebo spíše on je vším – i co je počátek všechno, ležící mimo všechno. K tomuto poznání mohou dojíti v tomto životě jen málokteří, za toto poznání však nikdo ani po tomto životě. Kdo se spokojují pouhou autoritou a přičiňují se ustavičně jenom o dobré mravy a o správné prosby, buď že pohrdají vzděláváním v svobodných a výtečných naukách, nebo že na ně nestačí, ty bych nemohl nazvati blaženými, pokud žijí mezi lidmi. Přesto o nich pevně věřím, že, až opustí toto tělo, budou snadněji nebo nesnadněji osvobozeni podle toho, zda více nebo méně správně žili.“ (O učiteli, odst. 26, s. 62)

3 20.04.2024

Schillerova dramatická prvotina je psána stylem zkušeného spisovatele, a i přes některé očividné dějové zkratky, se jedná o silné romantické dílo s neromantickým vyústěním. Ivanovsky Karamazovská postava France Moora, či snad bychom měli chronologicky správněji říci, Ivanův předchůdce Franc, je nejzajímavější postavou tohoto dramatu, na této postavě je skvěle zachyceno lidské nelidství, a věčná touha nabourávat nenabouratelné.

Škoda jen marxistického doslovu (vydání z roku 1955), který se opět snaží odstranit či přesněji pokroutit to podstatné ze Schillerova dramatu, tj. dialog mezi řádem utvářeným a libovolně řízeným člověkem a řádem Božím, tento konfliktní dialog se marxistická kritika snažila přetvořit na boj mezi třídami dělníků a buržoazie, tedy na boj jen uvnitř řádu lidského.

„Člověk se snadno klame. Věř mi, pokládáme někdy za sílu ducha to, co konec konců není než zoufalství.“ (s. 93, Karel Moor)

„Z bláta člověk povstává, nějakou dobu se blátem brodí a bláto děla a opět se v bláto rozpadá, až se nakonec sám přilepí na podpatky svého pravnuka. To je konec písničky, to je blátivý kruh lidského určení, a tak, šťastnou cestu, pane bratře! Svědomí, ten cholerický mravokárce, stižený pakostnicí, ať si vyhání vrásčité ženské z hampejzů a ať mučí staré lichváře na smrtelném loži, u mne se audience nikdy nedočká.“ (s. 107, Franc Moor)

3 20.04.2024

Podobně jako u Zahradníčkovy poezie, mám nejraději u Renče jeho texty z vězení, které jsou psány jednoduchým stylem ale přece tak krásně. Za jakých podmínek vznikala zrovna Popelka se můžete více dozvědět v krátké reportáži na Radiožurnálu https://radiozurnal.rozhlas.cz/popelka-nazaretska-8004549
Naprosto se ztotožňuji s komentářem od mirektrubak, občas se to dělí na cestu rozumu (věda teologie) a cestu citu (umění), poznávání a cítění, obé cesty jsou klíčové a obé mohou vést k pravdě za vzájemného proplétání.

5 10.04.2024

Jakožto rodilému vesničanovi, který byl zvyklý na klid a ticho venkova, až na tu sousedovu občasnou sekačku či pilu či bučení krav z nedalekého kravína, který ale také již nějakou dobu žije ve městě, je tematicky dílo velmi ale velmi blízké. Benedettovo zpracování látky mě ale již tolik neuchvátilo. To silné, co se v něm nachází, se až příliš skrývá pod jazykovou vrstvou, která se snaží být nekomplikovaná, jednoduchá, strohá a stručná, ale někdy mi přijde, že už je to na úkor budování uvěřitelného děje. Postavy jsou spíše papírové náčrty a děj se tak nestává uvěřitelným, emočně dílo neupoutá, a tak zklamává v tom hlavním – v niterné psychologii postav, která je ale právě tím, co by mělo být zrovna v tomto existencionálním tématu to klíčové. Avšak to už jsou plody přehnané postmoderny.

2 02.04.2024

Autor v knize vyvrací určitá zkreslení v chápání laické veřejnosti ohledně otázek Církve a sexu, tam kde vládne nesoulad mezi současným vnímáním sexuality většinovou společností a věřícími, se autor snaží o detailní vysvětlení trvalých stanovisek katolické Církve ohledně sexuální morálky formou otázek a odpovědí. Pro mnohé čtenáře, nejen věřící, může být kniha dobrým průvodcem na cestě ke změně pohledu na své vlastní vnímání toho, co je to sex a manželství. Ačkoliv kniha není obsáhlá a mnohá témata jsou spíše načrtnuta, jedná se o skvělou publikaci i pro svou referenční hodnotu (rejstřík, adresář organizací, další zdroje ke čtení na konci publikace).

2 30.03.2024

Komentář může obsahovat spoiler!
Swiftova geniální satira, která je často zaměňována za dětskou literaturu, dovede i po cca 300 letech zaujmout. Vydání z roku 1958 doprovází krásné Grandvillovy ilustrace, které dokreslují skvěle Swiftovu literární imaginaci. Ano, mnohdy je složité pochopit tu či onu narážku na Swiftovy současníky, přesto však většinou Swift míří na obecné a neměnné lidské špatnosti, a kdo by se v některé z nich nepoznal či neviděl své bližší či vzdálenější spoluobčany? Je to právě tato vlastnost knihy, kousavá satira na člověka, která z knihy dělá tzv. klasiku. Ať již byl Gulliver v Liliputu, Brobdingnagu, Laputě či v zemi Hvajninimů, vždy bylo zajímavé sledovat, jak je člověku v té které zemi nastavováno neúprosné zrcadlo. Byl však Swift misantrop nenávidící lidi? Byl jím na konci cest Gulliver? Myslím, že ne, neboť v závěrečných slovech „cestopisu“ Gulliver vysvětluje, že jedna strana mince jsou neřesti a jejich lidé, na straně druhé neřesti a jejich lidé, kteří jsou navíc ještě pyšní na své neřesti, a v tomto je také třeba hledat odpověď. Bezhříšnost je pro člověka těžko dosažitelná, ale neumět se vzdát pýchy nad svými hříchy, to je skutečné neštěstí. Člověk, který je schopen rozlišit hřích a pyšnost na hřích, dle mě ještě není misantrop.

13 29.03.2024

Cypkin toho za život příliš nenapsal, ale zároveň nenapsal nic zbytečného. Román o Dostojevském (Léto v Baden-Badenu) pořád považuji za Cypkinův magnum opus, ale tato sbírka povídek má v sobě mnoho spisovatelského mistrovství. Je to právě krátký útvar povídky, kdy poznáte schopnost autora zachytit všední nevšedně, přehlížené zahlédnout, odkrýt skrývané pocity, a to na velmi malém prostoru, kde není místa, kam se skrýt před nepříjemnými pravdami.
Ve sbírce jsou dvě novely. Ve druhé novele Norartakiru je pro mě mocná scéna paralelního popisu Krista na kříži a záběrů z koncentračního tábora. O této pasáži ještě budu mnoho přemýšlet. Určitě literárně a stylisticky zvládnutá pasáž textu, která může vést k různým interpretacím. Doporučuji už jen kvůli této pasáži.
Kromě novel sbírka obsahuje tematicky podobné povídky z lékařského prostředí (čerpání z autorovy vlastní zkušenosti jsou zde patrné, je třeba ale podotknout, že lékařské prostředí je jen pozadím či kulisou, povídky samotné ani tak o práci lékaře nejsou), které se často dotýkají mezilidských vztahů mezi děti a rodiči, manželi, milenci i náhodně se potkávajícími ve vlaku či taxíku.
Motiv cestování odnikud nikam, určité úzkosti a snílkovství hlavní postavy povídek jsou podstatnými prvky, které nám snad říkají něco o Sovětském svazu 70. let, ale i o člověku v jakékoliv epoše v jakémkoliv místě.

1 29.03.2024

Sbírka pochází z druhé etapy (30. léta) básnického života Jana Zahradníčka, patří tedy k ranějšímu dílu, které oplývá někdy pro mě těžkopádnější mluvou a spletitou lyrikou pro snahu skloubit smyslově pozemské s nadpřirozeností. Tato poetika je po poválečně etapě vyměněna jazykovou úsporností a myšlenkovou jasností (Dům strach, Znamení moci či La Saletta), která je mi bližší, hloubku si však ponechávají básně z každé etapy básníkova života.

Pozdravení slunci mě dokázalo mnohdy hluboce zasáhnout, a tak i k dnešnímu dni přikládám vybrané ukázky z básní sbírky. Verše jasnozřivé a ukrutně pravdivé.

Mé všechny dny už smyslu neměly by více,
a jen tak pro nic kopí nelámu,
nebýti tváře té, jež vklouzla v zřítelnice
s poselstvím balzámu.
(Tvář, str. 16)

To šklebily se průjezdy a průvan smrti
papírky duší pohozených šustěl jen,
to kotouč hostie hřměl z kostelů a drtil,
milostí strašnou slunci podoben.
(Chléb dítě ve snu, str. 61)

Ó město, jež zvoníš jak mince do naší žádostivosti,
k čemu tvůj třeskot a vodopády barbarských barev
řinoucí se věčně po stupních tvé okázalosti,
k čemu tvé mříže a tresory s bohatstvím uzamčeným,
když kdosi tenký a průsvitný jak oplatka chleba
pronikne za všechny stěny a tváře a srdce,
do všech pokladen, sklepů a skladišť a věznic,
když mezi svými soudy a bankami kostely trpíš
a dosud se nenašly dveře, za kterými
je možnost se skrýti před úžasem svatostánků.
(Velký pátek v městě, str. 66)

2 29.03.2024

Rané dílo Jana Zahradníčka podobně jako prvotní sbírky Václava Renče oplývají lyričností a popisem přírodních jevů, ale jsou tam již obsaženy i záblesky Věčnosti, které se derou přes listoví pomíjivosti. Jeřáby pro mě však byly výzvou, podobně jako u Renče mi přijdou lepší básně od Zahradníčka z období jeho uvěznění či těsně tomu období přecházející. Otázku, zda je to tím, že pronásledovaný křesťan jde více k jádru věci, či obecně vývojem básníkovým, ponechávám otevřenou. K Jeřábům se však ještě vrátím, jedná se určitě o básně, které si to zasluhují, a druhé či třetí čtení mi možná umožní proniknout za jevovost věcí k jejich jádru. Suma sumárum vyhýbám se hodnocení pro své vlastní interpretační selhání.

Coetzee patří mezi mé oblíbené autory a již mi chybí jediná kniha, abych měl celého Coetzeeho v dosavadních českých překladech načteného. Zaslouží si tento spisovatel Nobelovu cenu? Myslím, že ano, ale i kdyby ji neměl, nic to nezměnění na tom, že je Coetzee skvělý stylista, umí zaujmout a píše o důležitých věcech, které jsou v konečném pohledu vlastně univerzálními lidskými záležitostmi (emigrantství a odcizenost, hledání smyslu existence, zpytování svědomí, ...).
Pokud bych však měl vyjádřit něco, co mě vzhledem ke charakteristice Coetzeeho psaní nejvíce napadá, je to, že je jeho tvorba autentická. Nebere si servítky sám se sebou, je k sobě upřímný až natolik, že to některým čtenářům může připadat velmi nesympatické. Hlavně ve fiktivní autobiografické trilogii (dosud přečtené mám Chlapectví, a právě komentované Mládí), je to ponejvíce patrné. Ano, ani mě hlavní postava románu není sympatická, kolikrát jsem měl chuť odsoudit toho mladého muže, ale cožpak při pohledu do svého vlastního života nezjišťuji, že mnohé z něho, pokud by bylo napsáno, nevyznělo by o mnoho lépe?
Za toto si Coetzeeho cením, i když se jedná o fikci, a nelze ztotožnit postavu s autorem, tedy ani určit přesnou míru skutečného vypsání sebe samého na papír, nelze si při pročítání jeho knih neuvědomit, že to přece má mnohem více společného s našimi životy, i když se to odehrává jinde a v jiném čase a na fiktivním poli. Lidské povahy jsou si podobné, a to mě na Coetzeeho tvorbě přitahuje, že i když člověk zdánlivě čte něco „exotického“, je to jenom zdání, protože je to naopak mnohem bližší našemu vlastnímu nitru, tj. pohybujeme se nakonec v našich vnitřních krajinách.
Pro tento poznatek, dovolím si tvrdit, se nejedná u Coetzeeho o módní plácání v sebelítosti bez východiska, jak to někteří současní autoři velmi dobře umějí, ale naopak mi to dodává naději, že dokonce i pro naše odlišnosti a podivínství, jsme si možná mnohem blíže, než si myslíme.

„Chyba je v tom, že není ochoten zažívat neúspěch. Chce za každý svůj pokus dostat jedničku nebo sto procent a na okraji velké Výborně! Jak absurdní! Dětinské! Nikdo mu to nemusí říkat, sám to vidí. Nicméně. Nicméně nedokáže to. Ne dnes. Snad zítra. Snad zítra bude v té správné náladě, bude mít tu odvahu.“ (s. 175)

4 09.03.2024

Renčovy básně tnou až kamsi dál než jen na zřítelnice očí, nezůstávají pouze na jazyku a rozumem je nestačí pouze rozebrat. Spirituálně orientované básnictví je mi od doby, kdy jsem objevil Jana Zahradníčka, velmi blízké a v mém čtenářském srdci si získalo nezastupitelné místo. Loretánské světlo a Bez ozvěny patří mezi mé neoblíbenější části tohoto reprezentativního výběru z tvorby velkého katolického básníka.

Na tebe myslím, na tvůj život chudý,
tím chudý, že jsem stále z něho bral,
ty ženo má, ty moje se vším všudy;
tím bohatý, že dáváš z něho dál.
(List nenapsaný, sbírka Bez ozvěny)

O hrozen vína, o jediný hrozen
bych nechtěl chudší být.
Jedinou z běd, do kterých jsem tu zrozen,
bych nechtěl neprožít.
(Dík, sbírka Vinný lis)

Slunečné oko na tvém vinobraní
uzrálou modrost sklízí, země, již.
Nevím, co míní moje bědování.
Jsem zde, to ostatní ty, Bože, víš.
(Jasný den, sbírka Sedmihradská zem)

3 04.03.2024

Krátká novela v níž nás vypravěč a hlavní postava Anton seznamuje s okolnostmi za nichž se dopustil vraždy svého přítele. Andrejev patří k autorům, kteří se snažili tematicky navázat na Dostojevského tvorbu, jenže na rozdíl od Raskolnikova (který je ostatně v této novele explicitně zmíněn), Anton již neřeší etičnost vraždy jako takové, dobro a zlo mu je jen otázkou volby konkrétního člověka, který si sám určuje, co je správné a co ne, referenční rámec božského Zákona se úplně vytrácí. A tak novela postrádá to hlavní, co je cenného u Dostojevského románů, již se nejedná o dialog různých ideových směrů, které čtenáře vedou k vlastnímu zvážení oprávněnosti argumentace té a té strany, ale je nám předkládán monolog (stylisticky se skutečně jedná spíše o čistý monolog Antona) v rámci něhož je třeba řešit jinou otázku, a to, zda je Antonovo šílenství předstírané či nikoliv. Jedná se o zajímavé dílko, které ale zůstává spíše na rovině naturalistické, a vypouští metafyzické otázky, tak cenné v historii ruské literatury 19. století.

„Ze všech nepostižitelných tajemství, jichž je náš život pln, je nejpřekvapivější a nejnepochopitelnější proces lidského myšlení. Je v něm cosi božského, záruka nesmrtelnosti a fantastická, bezmezná síla. Lidé jsou při pohledu na zasněžené vrcholky velehor nadšením bez sebe, ale kdyby jen trochu rozuměli sami sobě, pak by je více než velehory, více než všecky zázraky a krásy světa okouzlovala jejich vlastní schopnost myslet. I když se třeba obyčejný zedník zamyslí nad tím, jak by šikovněji položil jednu cihlu na druhou, je to obrovský zázrak, tkví v tom hluboké tajemství tohoto života.“ (s. 63)

2 04.03.2024

Velmi zajímavý román, který, troufnu si říct, vyžaduje určitou míru životních i čtenářských zkušeností, aby jeho literární velikost mohla být doceněna. Evžen je jak bárka na rozbouřeném moři a bezpečný přístav se pro jeho duši nikde v dohledu nenaskýtá. Dvě podoby otcovství, jak Vautrinovo, tak Goriotovo, jsou každé svým způsobem perverzní, i když u Goriota to nemusí být na první pohled zřejmé. Goriot vůbec je jistě postava celkem záhadná, pro mě záhadnější než Vautrin sám. Goriotův vztah k jeho dcerám je mi hádankou a stojí na něm mnoho z toho, co se v románu děje. Goriotova dobrotivost a schovívavost k prohřeškům jeho dcer je někdy až naivní, ale zůstává pořád v mezích toho, co znamená otcovská láska, ať je sebevíce ostatními zesměšňována, ale vyzvídání na Rastignacovi (Evženovi) a touha skrze jeho vyprávění žít život vlastních dcer, aspoň skrze slova, mi přijde v mnoha ohledech zvláštní. Otázkou také je, zda vychoval své dcery dobře, nebo sklízí jen plody své až patologické neschopnosti potrestat v odůvodněných případech chování svých dcer, a tak lépe nasměrovat jejich životní kroky a rozhodnutí. V mnohém mi Goriot připomíná Dostojevského knížete Myškina, který také chce hlavně jenom nikomu neublížit. Zbývající přístav pro Evženovu duši, takzvaná společnost vybraných, je pouze pro lodě prodejných a zkorumpovaných. Tři cesty se Evženovi v románu nabízejí, kterou si nakonec vybral, neprozradím.

„Viděl tři hlavní prvky společnosti: poslušnost, boj a vzpouru. Rodinu, svět a Vautrina. A netroufal si rozhodnout. Poslušnost byla nudná. Vzpoura nemožná a boj nejistý.“ (s. 194)

Společnost Balzacových románů je společností hluboce současnou. Pro zrušení Zákonu stačí, když ho člověk může nedodržovat, pak je dostatečným odůvodněním jej zrušit, ne proto, že by Zákon byl sám o sobě špatný, ale protože je porušitelný, tak není důvod snažit se ho zachovávat. Logika doprovázející lidstvo vždy, a zvláště rozbujela na konci 19. století a bují v mnoha progresivních kruzích až dodnes.

„Není zásad, jsou jen události; není zákonů, jsou jen okolnosti; vynikající člověk sloučí události a okolnosti, aby je řídil. Kdyby byly pevné zásady a zákony, národy by je tak neměnily, jako měníme prádlo. Člověk není nucen být moudřejší než celý národ.“ (s. 90, Vautrin)

Další vybrané citáty, které mě zaujaly:

„Pro některé muže je snadnější utkat se na poli válečném s mužem, jenž ohrožuje jejich srdce mečem, než setkat se s ženou, jež po dvou hodinách žalostných elegií začne omdlévat a vyžaduje kříšení.“ (s. 57)

„Naše srdce je pokladnicí, vyprázdněte ji naráz a jste na mizině.“ (s. 65)

„Je-li nějaký cit vrozen srdci muže, zdaž to není hrdost z ochrany, kterou poskytuje vždy slabé bytosti? Přidejte k tomu ještě lásku, tuto živoucí vděčnost všech upřímných duší za původ jejich rozkoší, a pochopíte velmi mnoho duševních zvláštnůstek.“ (s. 73)

„Mladí muži téměř všichni podléhají zákonu zdánlivě nevysvětlitelnému, jehož původ však tkví v samém jejich mládí a v jakémsi druhu furiantství, s nímž se ženou za rozkoší. Ať bohatí či chudí, nikdy nemají peněz pro potřebné věci v životě, zatím co pro své rozmary je vždycky seženou.“ (s. 121)

„Ženy jsou vždycky pravdivé, dokonce i uprostřed své největší falše, protože tak jednají vždy z nějakého přirozeného citu.“ (s. 123)

4 04.03.2024

Jsme bytosti na cestě... věta, která se v průběhu Journetovy eseje několikrát objevuje a vskutku mnohé osvětluje. Jsme stvořeni pro směřování k Bohu, pro tuto cestu se ale každý musí sám rozhodnout, každý volí, zda půjde cestou k blaženosti, nebo cestou k zavržení, protože jediné, co Bůh nemůže, je nás proti našemu vlastnímu rozhodnutí donutit ho milovat. Lásku nelze vnutit. Zlo kolem nás i v nás je velkým tajemstvím, Journet alespoň poodkrývá a nahlíží za oponu zla v jeho třech formách: zla v přírodě, zla viny a zla trestu. Nebudu se zde pouštět do nějakého odborného hodnocení teologického vyvozování, protože jsem na to až příliš velký laik, ale k formě eseje se vyjádřím. Journetovo psaní je systematické, do velké míry čtenářsky přístupné a logicky členěné. Rád se k jednotlivým pasážím ještě vrátím. Plánoval jsem zde uvést mnohé citace, ale zaujalo mě jich tolik, že jsem to vzdal. Myslím, že sentence v úvodu komentáře postačí.

4 16.02.2024

Jedná-li se o erotický román pro náročné, jak je psáno na obálce této knížky, o tom bych i pochyboval, a to nejen že je to náročný román, ale že je i erotický. Jedná se spíše o pornografickou novelu, protože erotický román pro mě znamená prvně propracovanou psychologii a vývoj postav, zadruhé děj, který odněkud někam směřuje. Erotický román má tedy i to, čemu se v naratologii říká příběh. V případě této knížky se dle mne ale spíše jedná o pornografickou literaturu, psychologie postav a děj je spíše jen přívazkem explicitně deskriptivním sexuálním scénám. Určité stylistické kvality novela má, ale podobně jako jiná kniha této ráže, která jako by potřebovala literární legitimaci, totiž Wildova Lady Fuckingham, je i tato kniha připisována slavnému literátu Maupassantovi.

2 10.02.2024

Setkáte se v této brožurce s deseti povídačkami trochu erotickými, více komickými a nevybíravě kritickými ke všem možným stavům lidstva našeho. Dekameronu následovec s jazykem napoprvé snad dosti nelákavým, prapodivným a kostrbatým, ale to proto, aby zůstali jen čtenáři vzdělaní, ochotní přijmouti hru spisovatelovu a na jazyk si navykli, jako na nové kožené botičky, které zprvu snad tu a tam trochu tlačí a bolí, puchejře vytváří, ale po čase se přizpůsobí, noze padnou a cestou vedou k zážitku nevšednímu, nějaké té zábavičce lahodící.

„A tak pro každičké hovado chlívek se vynatrefí a stejné se sejde se stejným, jakož přísloví praví: Neníť tak mizerného hrnečka, by se k němu nenašla poklička.“ (s. 157)

„Ale toto všecko jen preambule jest aneboližto předsloví k ponaučení, kteréž vám vštípiti hodlám, a kteréž v těchto slovích pozůstává: naše dvounohá duše bude vždycky za pravdu klásti to, co samolibosti její lichotí, jejím prospěchům slouží a její nenávist živí.“ (s. 207)

2 08.02.2024

Je novela Gobseck černobílá kritika buržoazie, vykořisťovatelů a jejich obětí, jak by nám chtěla namluvit marxistická literární kritika? Ani náhodou. I ten lichvář Gobseck není vylíčen mistrem pera Balzacem zcela negativně aneb slovy vypravěče Dervilla, blízkého spolupracovníka Gobsecka, se dovídáme, že nikdo není zcela špatný, když hraběti vysvětluje, co je to Gobseck za člověka:

„Milý synu, když jsem ti dal právo věřit, že mi nejsi ničím povinován, ušetřil jsem tě závazku vděčnosti; proto také jsme nejlepší přátelé na světě – Tato odpověď vám, pane, vysvětlí toho člověka lépe než všechna možná slova.“ (s. 52)
Jak si tohle vysvětlit, je to důkaz zásadovosti, tedy jakýsi náznak alespoň nějaké morální páteře? Těžko říct. Ale právě tohle je důkaz toho, že se u Balzaca setkáváme s netriviální literaturou dotýkající se nejtajemnějších zákrutů lidských srdcí. Lidé nejsou pouze materiální stroje řízené ekonomickými podmínkami, ale mají duši, která, ač je často svolná ke zlu, není nikdy totálně špatná, aby aspoň v jediném časovém zákmitu své existence neprojevila aspoň trochu lidskosti. Gobseck určitě není kladná postava, jeho charakter není chvályhodný, ale označovat ho za třídního nepřítele, kterého je třeba se zbavit? To je výsledek humanity bez Boha.

Doslov Růženy Grebenčíkové je samozřejmě poplatný době. Paní Grebenčíková, aspoň dle Wikipedie, byla v té době krátce po nějakém průseru (schválila pamflet na Nezvala z roku 1949), a byla nucena se začít věnovat ruské literatuře namísto románské. Z doslovu k vydání z roku 1951 je až směšně dávána do souvislosti Balzacova kritika vzrůstajícího kapitalismu s názory Engelse a Marxe. To, že byl Balzac legitimista obhajující monarchii a Církev, který kritizoval právě z tohoto řekněme náboženského úhlu mamon, kdy lidé v druhých nevidí člověka, ale jen prostředek, jak zbohatnout, je přecházeno jako nedostatek Balzacova politického názoru, který mu je komunistickou ideologií „prominut“ ve jménu jeho „pionýrského“ údělu přicházejícího socialismu, jehož spásnou roli ještě zcela nerozeznal. Taková interpretace mě však již nemůže překvapit, něco podobného se dělo i u Dostojevského, cokoliv spojeného s jeho vírou v jedinou spásu, a to skrze Krista, bylo interpretováno jako jakési pomatení a nazváno dostojevštinou. Dokonce i komunismus věděl, že se těchto literární velikánů nejde jen tak zbavit, tak je musel holt překrucovat. Dostojevský Balzaca obdivoval, a byl to Dostojevský, který rozeznal nastávající rozvrat jménem komunismus.

4 05.02.2024

„... a román jako místa, kde se setkávají časy a bytosti, jež by si jinak nikdy nepodaly ruce.“ (s. 214)

Není lepšího citátu z knihy, která by mohla uvést tento můj komentář. Fuentes jako levicový intelektuál druhé poloviny 20. století mi svými názory někdy až lezl na nervy, jeho pojetí Boha bylo snad scestné (vinný a rozmarný Bůh? To mi znělo podobně jako něco z komunistického tisku 50. let), otevřená promiskuita a podvádění své manželky, víra v socialismus jako východisko z pravicové totality, takový životní styl a pohled na svět mi prostě neštymuje. A přesto vše knihu považuji za literárně zdárné dílo, stylisticky mu není téměř co vytknout, a svou otevřeností do událostí přelomu 60. a 70. let a života Jean Sebergové (Diana Soren v knize) mi vlastně přišlo zajímavé. Kniha je dost politická, najdete tam Černé pantery, FBI, kritiku USA, mexické vlády atd. To, co si z ní ale odnáším já sám jsou především dvě věci, krásné pasáže o literatuře:

„Toto vyprávění obtížené vášněmi doby ničí samo sebe, protože nikdy nedosahuje ideální dokonalosti toho, co si lze představit. Ani po této dokonalosti netouží, protože kdyby se slovo a představivost ztotožnily, svět by dospěl ke svému konci, vesmír by se již nedal zdokonalit, jednoduše proto, že by byl dokonalý. Literatura je rána, ze které prýští nezbytná rozluka mezi slovy a věcmi. Tímto otvorem nám může vyprchat všechna krev.“ (s. 12)

„Spisovatelův „druhý“ tu nestojí připraven v očekávání toho, co doufá, že mu dají. Čtenář musí být autorem vymyšlen, stvořen jeho imaginací proto, aby četl to, co autor potřebuje psát, a nikoli, co se od něho čeká. Kde je tento čtenář? Skrývá se? Je třeba jej hledat. Dosud se nenarodil? Je třeba trpělivě čekat, až se narodí. Spisovateli, hoď láhev do moře, důvěřuj, nezrazuj svá vlastní slova, i kdyby je dnes nikdo nečetl, doufej, uchovej si svou touhu, toužebně čekej, i kdyby tě nemilovali...“ (s. 200)

A ukázka toho, jak lze pomluvy rozbít člověka, i kdyby byl sebevíce vinný, je to pořád člověk a zasluhuje důstojnost, viz osud Jean Sebergové.

Taková berlička na závěr aneb co Fuentes roku 1994 psal o komunikačních možnostech a hrozbách:

„Měla snad toto být příští technická vymoženost: telefon s obrazovkou, abychom viděli tvář toho, kdo s námi mluví? Příšerné narušení soukromí, pomyslel jsem si, a obrovská komplikace: muset být pořád připravený, učesaný, nalíčený, oblečený (nebo svlečený, podle potřeby): Nebo se rychle rozcuchat, abychom ospravedlnili svou ospalost: „Vzbudil jsi mě, miláčku, spala jsem, sama.“ A břichatec s knírem a košilí zapnutou nakřivo kouká na televizi a lije do sebe džbán piva.“ (s. 185)

4 03.02.2024

Pestré vyprávění o Marakulinovi, který vypsal šek na špatné jméno, ztratil práci a nasedl do nezastavitelného vlaku projíždějícího předrevolučním Petrohradem s konečnou zastávkou Katastrofa. Remizov na základě obyvatel jednoho petrohradského baráku vykreslil téměř celé tehdejší předrevoluční Rusko. Expresionistické a surrealistické snové obrazy se střídají s vyprávěním ubohých osudů celého spektra lidí. Remizov byl vynikající vypravěč, a přestože je těžké se v narativním prostoru Křížových sester orientovat, se všemi těmi střídajícími se postavami, mikropříběhovými odbočkami, repetitivním opakováním myšlenek, plností symbolů a hektickým vypravěčstvím, stojí za to si Křížové sestry přečíst. Jeden z Marakulinových snů, obraz pokoje rozděleného na dvě části, v jedné honosné ruské umění, ve druhé opice v kleci, a uprostřed místnosti stůl s bezhlavým úředníkem pomazaným medem, může mnoho napovědět o Rusku na přelomu své velké změny. Kafkoidní atmosféra dominuje vyprávění, které jako by skrývalo více, než se na první pohled může zdát.

„Kdyby se lidé jeden na druhého pozorně zahleděli a jeden druhého si všímali, kdyby všem byl dán zrak, pak pouze jedno železné srdce by sneslo všecku hrůzu a záhadnost života. A možná by ani železné srdce nebylo zapotřebí, kdyby si lidé jeden druhého všímali.“ (s. 66)

„A přece člověk má tuhý život, i když je vydán napospas osudu a bití, chodí jak raněný kohout i bez hlavy a bezhlavý shání zrní a holedbá se.“ (s. 84)

4 29.01.2024