Knišíl komentáře u knih

První díl třídílné série mě dokázal připoutat k osudům mladičké Kristinky a později již dospívající Kristiny. Undsetová píše průzračným stylem, stejně jako horská bystřina tekoucí v jedné strouze, není styl autorky modernisticky komplikovaný, ale přesto je v mnoha pasážích krásný právě svou jednoduchostí. Osobně jsem více přívržencem komplikovanějšího psaní, takové faulknerovsky laděné vyprávění se mi líbí, pokud proplétání vět není samoúčelné, to mi u Undsetové chybí, přesto není její psaní a témata červenou knihovnou, řekl bych, že je seversky minimalistické a líčené události jsou leckdy kruté jak norské zimy. Určitě se chystám na další díly, protože ač jsem nebyl zcela nadšen prvním dílem, tak také nejsem zklamán, a autorce se povedlo ve mě vyvolat zájem o další osudy postav románu, nemluvě o tom, že první díl rozhodně nekončí nějakým uzavřením, spíše otevírá spoustu nezodpovězených otázek.

5 13.10.2023

Ačkoli je v této autobiografii zachyceno jen období v podstatě do literárních začátků Grahama Greena, tj. k prvotině a pak druhému románu, který Greene později jako oproti tomu mezi tímto obdobím dva jiné romány nezavrhl, a tak se stal pro Greena v jeho bibliografii druhým románem, končí se tedy přibližně rokem 1932, odhaluje toto krátké dílo téměř všechny podstatné činitele, které ovlivňovaly celoživotní tvorby Greenovu. Greenova neuroticita, hraní si s revolverem, slovy Greena jakási touha aktualizovat si prožívání viditelného světa, tetičky, konverze ke katolicismu atd.
Jedná se o knížku, u které jsem se ani chvíli nenudil, samozřejmě je to dáno mým dlouhodobým zájmem o Greenovu prózu, něco jsem již načetl, a tak mi spousta věcí došla a shledával jsem určité paralely mezi díly a životem, nakonec sám Greene je mnohdy naznačuje. Ačkoli by se mohlo zdát, že jsem zastánce teorie odrazu, není tomu tak, stejně ani Greene. Autor sám píše, že jeho knihy jsou spíše tím, co zapomněl než tím, co prožil, viz následující dvě ukázky:

"Je lepší nic o sobě nevědět a snadno zapomínat. Ať nezaměstnaní přešlapují před hospodami za Vauxhallským mostem a únosci ať jezdí z Heidelbergu k hranicím; je třeba zapomínat bezpečně a úplně: a to, co je zapomenuto, přenechat noci. Zabloudí-li nám pak jednoho dne tyto postavy do románu, mělo by se to stát bez našeho přičinění a s takovou maskou, že už je nepoznáme. Vše, co lze v příběhu snadno rozpoznat jako vlastní zkušenost, je pouhá reportáž: vyskytne se sice, ale na nedůležitých místech. Dodá anekdotu, vyplní mezeru ve vyprávění. Zcela oprávněně může sloužit i jako pozadí příběhu a někdy také nezbude nic jiného, když nás představivost nechá na holičkách. Spisovatel má patrně větší schopnost zapomínat než jiní lidé musí buď zapomenout, nebo se stát sterilní. To, co zapomene, je pařeništěm fantazie." (s. 146)

"Paměť je dlouhá přerušovaná noc. Když píši, jako bych se neustále probouzel ze spánku a chtěl zachytit obraz, s nímž doufám vytáhnout na světlo celý neporušený sen, ale zlomek zůstane zlomkem, úplný děj vždycky unikne." (s. 25)

Také se mi líbily další úvahy o vývoji spisovatele a jeho tvorby:

"Vliv rané četby bývá hluboký. Mnoho z budoucnosti leží skryto na poličkách knihovny. Četba v mládí ovlivňuje chování víc než náboženská výuka." (s. 42)

"Myslím též, že každý spisovatel románů je tak trochu vyzvědačem: pozoruje, poslouchá, pátrá po motivech, analyzuje povahy, a jeho snaha sloužit literatuře nezná ohledy." (s. 113)

"Spisovatel je mluvka, kterého nelze brát vážně. Poněvadž si je vědom neskutečnosti svých úspěchů, projevuje se hodně hlasitě, aby si dodal odvahy. V jeho díle jsou chyby, které objeví jen on sám; ani nepřiznivá kritika mu na ně nepřijde, neboť se soustřeďuje na samozřejmosti, které lze napravit, ale on jako zkušený stavitel vycítí svou intuicí, kde je trám zpuchřelý. Jak zřídka ale mívá odvahu celý dům strhnout a začít znova." (s. 173)

Vysvětlení jeho revolverových eskapád, není pak překvapením, že Greene cestoval nebezpečnými končinami křížem krážem světem. Prostě potřeboval onen adrenalin a z jeho próz je cítit autenticita, že když píše o exotických místech a různých nebezpečích, sám si mnohdy musel některými projít.

"Měl jsem romantické představy o lásce? Určitě, ale myslím, že mi pomohly nanejvýš k tomu, abych svůj lék lépe spolknul. Nešťastná láska myslím někdy dožene mladého člověka k sebevraždě, ale já jsem nebyl sebevrah, ať by byl pitevní nález jakýkoli: byla to hazardní hra, v níž márnice měla šanci jedna ku pěti. Že je možné mít znovu potěšení z viditelného světa, jestliže člověk riskuje jeho totální ztrátu, to byl objev, k němuž jsem musel dospět dřív nebo později." (s. 103)

K otázce hříšnosti:

"Mravnost se dostavuje až se smutnou moudrostí stáří, když uvadne naše zvědavost." (s. 107)

Následující slova bych tesal do kamene a zahrnoval do promočních projevů:

"Dokud člověku není sedmdesát a nezačne žít tak říkajíc času na dluh, nepřipadá mu snad žádný rok tak osudový jako ten, v němž jeho školní vzdělání končí a přichází chvíle, kdy si musí najít zaměstnání a stát se sám zodpovědný za svou budoucnost." (s. 116)

4 08.10.2023

Povedená sbírka německých hororových povídek, u většiny z nich se skutečně již dnes asi nebudete bát, přesto stojí za to si tuto sbírku přečíst, už jen kvůli stylové stránce díla, protože téměř všechny povídky jsou v tomto aspektu povedené. Samozřejmě horor to má v literatuře těžké, dříve žánr považovaný za pokleslý, dnes zase předčí vzbuzováním strachu spíše kino snímky či počítačové hry. Přeci jenom mohou hrát na více smyslů, a co se týče lekaček mají jistě navrch. V literatuře tak může nad jinými médii vyhrát snad jen horor plíživý a psychologický, který zde však není až tolik zastoupen, protože díla vznikala v době, kdy s jinými médii až tolik soupeřit nemusela, nesoustředila se tedy tolik na vnitřní svět svých hrdinů, který je naopak složité převést na filmová plátna.

Hned jedna z prvních povídek Tanec mrtvých od Apela mi připomněla Máchovu povídku Sen (možno najít např. ve Slavíkově antologii Příběhy temnot v české literatuře XIX. a XX. století v editorském vydání od Jiřího Kudrnáče, mimochodem mi přece jenom české povídky přišly o chlup lepší, zda za to může, že právě komentované dílo je již překladem, to ponechám na zkušenosti každého čtenáře, samozřejmě i hrdost na českou literaturu v mém hodnocení hraje nepopiratelnou roli).

Jak jsme se v povídkách posunovali z přelomu 18. a 19. stol. na přelom 19. a 20. stol., tak bylo čím dál tím vidět, že se blížíme spíše hororu cynickému, ironickému a humor měl mnohdy navrch (např. povídka O ubohém starém strašidle).

Mezi autory najdeme taková jména jako Meyrink, Sacher-Masoch, Hoffmann či nobelistu Heyseho a jeho Krásnou Abigail.

Vydání doprovází krásné ilustrace Jaroslava Šerýcha.

Pár ukázek:

"Nevěřím na strašidla, jen v noci se jich bojím." (s. 52, Zschokke, Noc v Brczwezmcislu)

"„Všechny naše ženy jsou tyranky“, volal pobouřeně, „a to pouze s tím rozdílem, že jedny po nás dupou a druhé nás mučí slzami. ... " (s. 91, Sacher-Masoch, Mrtví jsou nenasytní)

"Tak strávili hosté v malé hospůdce třicet nádherných večerů, z nichž žádný nemohl stát jen tak o samotě, ale musel se opřít o nějaký den, k němuž náležel, čímž je pouze řečeno, že uběhl celý měsíc, což by se samozřejmě dalo vyřídit jedinou řádkou, ale pisatel by to rád také trochu vykrášlil a to by se mělo vypravěčům prominout, jinak se rozzlobí a odloží pero." (s. 119, Anzengruber, Pohřešovaný)

"Žijeme-li pak pouze na těchto hranicích a zapomeneme na minuty a vteřiny a už na ně nebereme zřetel, pak jsme mrtví, tehdy prožíváme smrt.
Žijete padesát let, z nich vám škola ukradne deset: to je čtyřicet.
A dvacet vám užere spánek: to je dvacet.
A pět let prší: zbývá pět.
A z těchto se po čtyři roky obáváte zítřka, tak žijete jeden rok možná!
Smrt je krásná.
Je to klid, ustavičný klid.
Bez obav ze zítřka.
Existuje pouze ztichlá přítomnost, kterou neznáte, a žádné dřív a žádné potom.
Existuje jen ztichlá přítomnost, kterou neznáte! To jsou ona skrytá oka mezi vteřinami v síti času." (s. 166, Meyrink, Bal macabre)

5 08.10.2023

Zásadní kniha nejen pro lidi pohybující se kolem knihoven. Petr Šámal dokázal stručným, jasným, odborným a přesto zábavným stylem popsat snad jednu z nejtemnějších ér československých knihoven, které, jak ukazuje tato publikace, nebyly odtrženy od socio-politických okolností přelomu 40. a 50. let. Kniha pojednává jak o cenzurních seznamech, jejich genezi a reálné aplikaci, ale i o jiných praktikách, které měly prosadit onen jediný možný světonázor, totiž iluzorní běh za lepšími zítřky. Mezi ony praktiky patřily zejména práce se čtenářem, jeho modelování do vzorného a uvědomělého socialistického občana. Knižní ankety, plánovaná četba, hlasité čtení, tuchlovické hnutí, asistovaný výběr ve volném výběru, tj. nikoliv volný výběr knihy, ale výběr pod dozorem s knihy určenými již dopředu, knihy, které prosazovaly marxismus-leninismus. Knižní katalogy měly být taky uspořádány tak, aby si čtenář vybral právě jen ty knihy vyhovující soudobému režimu. Šámalova publikace je ukázkovým příkladem toho, jak se mají psát historické práce, jedná se o systematické uspořádání, a přesto je kniha všechno jiné, než pouhé suché konstatování seznamů knih, které se mohly půjčovat. (Ty seznamy tvoří druhou část publikace, a samozřejmě bez předchozího textu první části, by nebylo tak zábavné se jimi procházet, a zároveň děsivé si je prohlížet, mnoho autorů, které čtu, bych si tenkrát neměl možnost přečíst, viz Graham Green, Jan Čep, Jan Zahradníček, Jaroslav Durych, František Křelina a další). Přesto toto temné téma má i svou světlou stránku, a to, že to byla právě rodina, tato základní jednotka zdravé společnosti, a domácí knihovna, která možná byla nejméně zasažena všemi vnějšími cenzurními okolnostmi. Vesnické prostřední také přeci jenom bylo více imunní vůči vyřazování knih (ostatně proto byl ruralismus komunismem vnímán jako konkurenční ideologie, a knihy z toho okruhu uváděny v cenzurních seznamech). Povinná četba pro všechny knihovníky, a doporučená pro všechny ostatní. Opravuji se! Dokonce možná povinná pro kohokoliv, kdo má zájem o československou minulost. Počkejte! Možná bych měl napsat, že rozhodně nechci nikomu vnucovat svůj čtenářský vkus. No nakonec nedopouštět se nějaké formy cenzury (pokud se v tomto případě o cenzuru jedná, protože pojem cenzury přeci jenom je dosti různě používán) snad není ani možné. Sám jsem si vědom, že cenzuru na základě estetického měřítka provádím dost často, a sám se často přistihnu, že tu a tam prohodím o nějaké knize, že je brak a nepřijde mi to jako něco špatného. Nikomu bych však nebránil takovou knihu číst. Je to podobné, jako by mě někdo bránil koukat na béčkové horory nebo Výměnu manželek. Občas je pořádný brak vlastně docela potřeba.

7 28.09.2023

Gogol je navýsost zajímavý spisovatel, jehož humor se někdy skrývá a vykukuje nenápadně, náhle, nečekaně, a to možná více překvapí a pobaví. U Mrtvých duší jsem se několikrát zasmál a přece to není čistě humoristický román, ba naopak, pro Gogola to mělo být dílo největší důležitosti a vážnosti, možná proto ho ani nestačil dokončit, což podotýkám, mě velmi mrzí, ze zamýšlených třech částí, zůstala nám celá jen první a druhá jen ve zlomkovité podobě.

Mrtvé duše jsem vděčným čtením nejen z hlediska historického a sociologického, čtenář se seznámí s realistickým líčením ruského života ve 40. letech 19. století, především tedy s venkovem, ale také vyniká psychologickou drobnokresbou jednotlivých hospodářů a statkářek. Cenný je román i pro svou otevřeně přiznanou literárnost, ve smyslu meta-narativního vyprávění typického pro postmoderní prózu. Gogolovo/vypravěčovo komentování vlastního vypravování a postav je něco, u čeho jsem se možná ponejvíce bavil.

Samozřejmě je to dílo, které si říká o prošpikování literárně-vědeckým úsilím, najde se spoustu aspektů, ze kterých jde k dílu přistupovat, a to nejen z hlediska tématu paměti, jakoby se časem zhoršovala, ve druhé části vlastně se stáváme zapomětlivými čtenáři, skáčeme z jedné události do druhé a ztrácíme nit kontinuity, což ovšem může být vděčné zamyšlení pro vědce, jenž chce být originální v analýze, ale s realitou tvorby a důvodu této fragmentárnosti to už nemá moc společného. To se může stát jen tehdy, kdy autora úplně z analýzy vynecháme, ale byl to Gogol, kdo škrtal, přepisoval a pálil. A výsledek máme ve svých rukou dnes, ale cesty života jsou nevyzpytatelné, a možná že i díky tomu, je toto dílo tak vděčné pro promýšlení, možná že nedokončení, nestihnutí toho co všechno chceme zažít, udělat, vybudovat, je nám všem společné. Nedokončenost je přirozenou součástí existence konečné pozemské lidské existence. Dokončenost je otázkou víry, ne umění.

"Nozdrevové ještě dlouho nezmizí ze světa. Jsou stále mezi námi, snad nosí jenom jiný kabát, jenže lidé jsou lehkovážně nevšímaví a člověk v jiném kabátě jim připadá už jako jiný člověk." (s. 56)

"Docela jiný osud však čeká spisovatele, jenž se opovážil vynést na světlo boží všechno, co je ustavičně na očích a co lhostejné oko přece nevidí, celé to hrozné, otřesné bahno malicherností, jež obestírá náš život, celou hlubinu chladných, nalomených všedních povah, jimiž se hemží naše pozemská, leckdy těžká a smutná pouť to vše pevná síla jeho neúprosného dláta vystavuje plasticky a zřetelně všem na odiv!" (s. 100)

"Avšak kladného člověka si přece jen nezvolil za hrdinu. A může dokonce říci proč. Protože je konečně na čase nechat ubohého kladného hrdinu odpočinou, protože se zbytečně omílá, protože si z kladného hrdiny udělali tahouna a není spisovatele, jenž by na něm nejezdil, nepobízel ho bičem a vším, co má po ruce; protože utahali kladného hrdinu tak, že na něm nezůstal ani chlup kladu, ale jenom žebra a kůže místo těla; protože se ho licoměrně dovolávají, protože si ho neváží. Ne, je konečně na čase zapřáhnout i darebáka. Nuže, zapřáhneme darebáka!" (s. 164-165)

"Takto se tedy zrodil v hlavě našeho hrdiny onen podivný nápad, za nějž, pánbůhví, budou-li mu čtenáři vděční, a jak mu bude vděčný autor, to opravdu těžko říci." (s. 176)

"Avšak začali jsme mluvit nějak moc hlasitě a docela jsme zapomněli, že náš hrdina, který po celou tu doba spal, se už probudil a lehko může zaslechnout své tak často opakované jméno. Je to člověk nedůtklivý a nemá rád, když se o něm někdo neuctivě vyjadřuje. Čtenáři na tom houby záleží, jestli se na něj bude Čičikov zlobit, ale autor se v žádném případně nemůže se svým hrdinou rozkmotřit: ještě hodný kus cesty budou muset společně urazit, celé dva dlouhé díly mají před sebou, a to není maličkost." (s. 180)

14 23.09.2023

Komiks pojatý spíše populárně naučným způsobem, jenž sumarizuje různé epizody ze života zajímavé osobnosti moravského misionářství v Severní Americe v druhé polovině 18. století. I přes pěknou kresbu se jedná spíše o heslovitý výtah rozsáhlejšího příběhu, ale jako první seznámení s tématem českého misionářství u indiánů určitě publikace najde své čtenáře. Zeisbergerovo více jak půlstoleté působení by si vyžadovalo komiks o minimálně desetinásobném počtu stran.

2 10.09.2023

Tento svazek jsem si pořizoval kvůli dílu Amarú, syn Hadí a druhé obsažené dílo bylo jakési břemeno navíc, přídavek, který jsem původně ani číst nezatoužil, jenže... Pokud Amarú mě upoutal svou exotikou a tématem misionářství, tak Každý své břímě mi ukázalo jeden z nejlepších poválečných románů reflektujících události války, který u nás snad vznikl. Kde byl Křelina v Amarú možná skladebně nevyvážený, je v "Břemenu" téměř dokonalý. Příběh, který je aspoň v končinách českých dobře znám i např. z filmového podání, dokázal Křelina na sklonku 60. let podat takovým způsobem, že nejen že přesně reprezentuje jednu z největších tragédií Druhé světové války na území Československa (Protektorátu Čechy a Morava), ale ukazuje také věčný boj dobra a zla v každém z nás. Zpronevěříme se svému přesvědčení tváří v tvář bolesti, utrpení, strachu? Nebo dokážeme vzít své břímě na svá ramena? Zásadní otázka románu. Každý své břímě se čte přes těžké téma velmi dobře, děj se odehrává v rozmezí snad půldne, a přestože vše spěje k svému nevyhnutelnému konci, dokáže příběh svou dynamikou vykřesat touhu po naději i ve čtenáři, který je dobře obeznámen s tím, jak to všechno bylo. Křelinovi se totiž povedlo to, co se mnohdy nemusí povést faktograficky přesnému dokumentu, totiž to, že čtenář je tam ve středu událostí a doufá, že se přeci jenom aspoň někdo z odsouzených bez soudu zachrání. Velký román, nikoliv však počtem stran.

5 04.09.2023

"maska je vždycky něčím přitažlivá;
když mlčí, vzrušuje nás tajemstvím,
když promluví, je milá zase tím,
že si k ní domyslíme vše co zbývá
úsměvy, pohledy... a co já vím!" (s. 23)

Je to právě domýšlivost rozvášněná a bezbřehá fantazie která vede toto drama ke svému nevyhnutelnému konci. Kdo si jednou rozmyslí, že nepotřebuje důkazy, a že presumpce neviny neexistuje, tomu není možno pomoci. Do lidské podstaty pronikavá hra ruského básníka se velmi dobře čte, rýmy ladí, a v letním počasí určitě potěší i zmínka o zmrzlině.

3 30.08.2023

První knihou, kterou jsem od Maríase četl, byla Černá záda času, jenž byla do určité míry právě reakcí na román Všechny duše a Všechny duše jsou zároveň posledním románem momentálně existujícím v češtině od Maríase, který mi chyběl přečíst, abych měl tzv. celého do češtiny přeloženého Maríase přečteného.
Důvodem možná bylo to, že jsem cítil, že jaksi spoustu bylo o tomto románu řečeno v Černých zádech času, a ani se mi nechtělo vstupovat do milostného románku z prostředí univerzitního Oxfordu. Jenže u Maríase není ani ten nevšednější detail fádní a milostný románek není červená knihovna. Všechny duše jsou románem tajemství, celé dílo Maríase by se dalo charakterizovat jako romány tajemství. Vliv postmoderny na Maríasovu prózu je nezpochybnitelný, přesto všechno mají jeho příběhy tradiční směr, mají odkud a kam téct, nejsou to jenom útržkovitě poskládané epizody, ale vždy mají jakousi pevnou, i když zpočátku téměř neviditelnou linku, která čtenáře nakonec dovede k vyústění a odkrytí toho, co bylo utajeno. Nejinak je tomu i u Všech duší. Román z 80. let, kde vystupuje spoustu oxfordských dons, kde nám Marías ukazuje univerzitní půdu Oxfordu, ale také diskotékovou scénu a zaprášené antikvariáty, je ukázkou toho, že i postmoderní literatura může mít děj.
A pokud se něčeho na postmoderní literatuře vážím, je to její zájem a obrat k literatuře samé. Snaží se reflektovat vlastní tvorbu, tak také lásku ke čtení a knihám. U Maríase, možná více než u jiných postmoderních autorů, je toto myslím věc, která mě nepřestává fascinovat. S jakou láskou mluví o svých loveckých výpravách do antikvariátů a knihkupectví, s jakou láskou dokáže psát o jiných, třeba i zapomenutých autorech.
Myslel jsem si, že na závěr zmíním, že Marías je asi nejlepší současný hispánský žijící spisovatel, bohužel, když jsem pogooglil, zjistil jsem, že to bylo minulý rok, co tento velikán španělské prózy odešel z tohoto světa. Tedy mohu jen doufat, že získal patřičný klid, i když nebyl věřící, a byl kritik katolické církve, kdo jsme my lidi, abychom ho soudili. Milovat i lidi, se kterými nesdílíme stejné názory, uznat jejich intelektuální rozhled a umělecké nadání, není zpronevěřením se, ale potvrzením kodexu lásky.


"Vždycky mi připadalo přehnaně naivní myslet si, že se k nám někdo protože nás miluje, to znamená protože se sám rozhodl přechodně nás milovat a pak nám to oznámil bude chovat jinak, než jak se před našima očima chová k druhým, jako by právě nám nebylo souzeno stát se těmi druhými ihned poté, co nám dotyčný své soukromé rozhodnutí sdělil, jako bychom ve skutečnosti vždycky nebyli také ti druzí vedle toho, že jsme to my." (s. 27)

"Čím víc člověk ví a vykládá o druhých, tím větší má dispens, aby nemusel nic vykládat o sobě." (s. 31)

"Ale i tak s ní nemohu počítat, aby mi tomhle městě ztělesnila otcovskou, ba ani mateřskou postavu, ty postavy, které všichni potřebujme, kdykoli a kdekoli, bez ohledu na to, kolik je nám let a jakého jsme dosáhli postavení. I ti nejstarší a nejmocnější je potřebují až do konce svých dnů, a pokud je nedokážou do někoho vtělit, neznamená to, že je nepotřebují, že o nich nesní, že jim citelně nechybějí: nevyvrací to jejich potřebu, očekávání a představu." (s. 59)

"Víc si sama sebe uvědomuje, což je právě to, co na lidech přitahuje, co je zhodnocuje: že své kroky dokážou řídit, že své jednání mohou připravovat a vést." (s. 69)

"Roli otcovské nebo mateřské postavy nám přisuzuje čas, čas nám ji ukládá jako povinnost. Vyžaduje to přizpůsobivost, soustředění, je to něco, co nadchází. Ještě nechápu, že tady to dítě je a že tu stále bude, že ohlašuje své neuvěřitelné trvání, jenž nás přesáhne, nechápu, že jsem jeho otec." (s. 90)

2 27.08.2023

Zatím jsem přečetl pouze první dílo v tomto svazku. Proto následující komentář se týká rannějšího Křelinova románu Amarú, syn Hadí. Jakmile přečtu i Každý své břímě, komentář obohatím o další text.

Umělecká literatura o misionářích-mučednících mě zajímá dlouhodobě. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se dostanu i k tomuto Křelinovu románu. Románu, který mohu bez problému zařadit po bok možná celosvětově slavnějším dílům: Endóovu Mlčení nebo Greenově Moci a slávě.
Minulý rok byla do češtině přeložena tematicky velmi blízká Křelinovu románu próza Briana Mooreho s názvem Černé roucho. Musím říci, že Křelinův román je mnohem lépe napsaný a jeho děj lépe komponovaný. Nevím, zda chybou u Černého roucha je český překlad, ale Křelinův příběh byl pro mě mnohem poutavější, umělecky zvládnutější, myšlenkově bohatší.
Příběh z konce 17. století v pralesích Peruánských nás zavádí do posledních dnů Jindřicha Václava Richtera, moravského jezuity, který strávil více než desítku let mezi peruánskými indiány, a jež je středobodem kolem něhož se odehrává příběh indiána Jindřicha/Amarú, indiánské "princezny" Akiji a španělského vojáka Salvadora. Román je kompozičně složitý, děj není úplně jednoduché vždy sledovat, modernistický styl ale tomutu dílu sedne, ve spojení s barokními meditativními až modlitebními pasážemi se jedná o kombinaci jazykově-stylistických prostředků, které nemají v české próze na toto téma, a snad ani ve světě, sobě rovné. Křelina bohužel doplatil na to, na co doplatilo spoustu jiných katolických spisovatelů a myslitelů po únoru 48. Téma mučednictví je pak možná o to více pochopitelné, vychází nejen z dlouhé historie katolické církve a svatých, ale též z osobních prožitků z období 2. světové války a z lágrů komunistického Československa.


"Kéž vy byste byli pohané, vy rouhači, vyznavači vlastní nicoty a elektrického světla. Vy bázliví chvástalové, kteří se bojíte pomyslit na svou smrt. Pohan je pohan i toho může dostihnout paprsek v poslední hodině. Vy však už nikdy nevstoupíte ve stav pouhého nevědomství, nikdy už nemůžete servat slova ze svých úst a slova nemůžete vyrvat ze svého slyšení. Vy nevěřte v ďábla, vy ani jemu nestojíte za pohledění, vy jste už celí v jeho moci, marně se bráníte červům, již teď vás ožehuje plamen, to plamen věčný a skřípění zubů a pláč." (s. 137)

"Konečně uslyšel pokřik. Ačkoliv se tolik děje bez jeho vůle, neztratil ani v nejmenším své schopnosti nebo své vědění, které získal; právě naopak, jeho rozum mu slouží (tento mezek slouží všemu se stejnou důkladností, dobrému jako zlému)..." (s. 144)

"... neboť se nikdo nemůže vrátit k nevědomosti, komu Bůh dal poznání." (s. 187)

"... co všechno najednou může obsáhnout lidská duše, kolik protikladů, kolik citů, jež by ústa nevyslovila!" (s. 226)


Velmi mě zaujalo až augustiánské zamyšlení nad povahou času.

"Zjevíš mi, Bože, tajemství lidského času, když můj čas již pomíjí? Byl můj čas jen rozkoš (a bolest, ó jaká bolest) mých smyslů? Jen zdání, které hmatám za skutečnost, abych skrze její závoj prohlédl k ohniskům času věčného? Každý všechno neseme v sobě. Všechno jsme dostali, svou podobu, své jméno i svůj čas. A kdo nedožije, uzří všechno v jediném odlesku? Můj čas je teď současné i uplynulé, muka i sláva, síla i slabost. Víra je víc než život; ale jen skrze život se stane. A v hodince smrti je obsaženo všechno lidské žití, jako v hodině stvoření bylo již obsaženo všechno trvání, jež zdánlivě skončí v čase." (s. 259)

4 27.08.2023

Tomáš Špidlík začíná tuto svou krátkou, ale hutnou knížku stručným pojednáním o povaze zla, které pochází ze člověka a z jeho možnosti svobodně přitakat hříchu. Důvodem tedy není ani kosmický dualismus (boj mezi věčným dobrem a věčným a na stejné rovině existujícím zlem), ani antropologický dualismus (rozepře dobrého ducha a zlého těla), ani mravního dualismu (dobrému rozumu a špatné vášně). Vysvětlení povahy vášně považuji za nejdůležitější část tohoto úvodu.

Následně se Špidlík věnuje tomu, jak se rozhodujeme ke zlému či dobrému. Ke hříchu vedou kroky navádění, rozhovoru, boje, souhlasu a vášně, přičemž hříšného se dopouštíme až v našem souhlasu s hříchem ve čtvrtém kroku.

Abychom byli schopni nevkročit do hříchu máme být bdělí a schopní rozlišovat odkud jdou myšlenky, kde platí jednoduchý axiom:

"Co znepokojuje, pochází od ďábla, zatímco Bůh dává pokoj srdci." (s. 37)

Všechny špatné myšlenky se pak dají zahrnout pod jednu z těchto tříd: obžerství (mlsnost), smilstvo, lakomství, smutek (závist), hněv, omrzelost (lenost), pýcha.

V předposlední části knížky se Špidlík zabývá psycho-fyzickou metodou hesychastů, tj. křesťanskou jógou. Této části je věnován velký prostor, kde je toto duchovní a zároveň tělesné cvičení představeno. Tento text mě motivuje si o této metodě ještě něco najít. K východní (buddhistické) józe jsem nikdy nepřilnul, tak možná ke křesťanské (a jak je u Špidlíka zvykem, křesťanství nerovná se pouze Západ, ale u Špidlíka je křesťanství symbiózou východního a západního křesťanství, což je patrné i na různosti citování autorů např. z ruského pravoslaví, pouštních otců, tak i typicky západního křesťanství v osobě sv. Ignáce z Loyoly).

Závěr je věnován podstatné myšlence, totiž tomu, že se máme modlit celým svým srdcem, tedy:
Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. (Mt 22,37)

Další zajímavé úryvky:

"Všichni říkají: Je nutno reagovat, člověk se nesmí dát vláčet svou rozháraností. Ale jak a kde začít? Prvním krokem je získat důvěru ve vlastní svobodu. Špatná nálada nám podsouvá celou řadu pochybných plánů. A je to logické. Když jsou váhy pokažené, pak neváží správně. Kvůli tomu musíme zůstat pevní a neměnit předešla rozhodnutí, když se necítíme dobře. Když to člověk udělá, zažije něco pěkného, odhalí, že je silný a schopný udělat opak toho, k čemu jej ponouká nynější špatná nálada." (s. 39)

"Nicméně každý křesťan potřebuje být nějakým způsobem tříben neútěchami. Jen tak si totiž dobře uvědomí, že se opravdová zbožnost nemůže měřit pouze sílou krásných citů, které zakouší. Není všechno v pořádku, když se cítíme dobře." (s. 40)

4 14.08.2023

Zadnička, lýtko, držka, ksicht, čeledín, gymnazistka, analytik a syntetik, tetičky, a především forma, forma jež vládne všemu. Gombrowicz ve své prvotině rozhodně nenechává čtenáře chladným, vede ho po stezkách bizarnosti, jazykové vytříbenosti i humoru. Vede od jedné scény ke druhé, sem a tam proležené reflexí samotného psaní, totiž co je to ten styl, a jak ten styl, tj. forma, je všudypřítomný, dokonce i popřením formy se dostává do určité formy. Formy, jež se snaží popřít všechny ostatní formy, jež se snaží popřít, zakázat, prostě útect od sebe sama, což vlastně nejde. Forma se stává celoživotním tématem Gombrowiczova psaní, Ferdydurke ukazuje mladého nadaného autora, jež svým způsobem umí rozvířit vody literárního moře. A že to jsou někdy skutečně strhující vlny, spláchnou vás, vyplivnou a vy pak ani nevíte, kde jste to předtím stáli, co se vlastně vše událo, ale víte, že vám někdo dal řádně přes držku.


"Vzpomínky! Prokletím lidstva je, že naše existence na tomto světě nesnáší žádnou určitou a stálou hierarchii, nýbrž že všechno ustavičně plyne, teče, pohybuje se, každý musí být vnímán a ohodnocen každým. Představa, že jsme zaostalí, omezení a tupí, je stejně důležitá jako představa, že jsme bystří, osvícení a jemní. Neboť člověk je hluboce závislý na svém odrazu v duši druhého člověka, i kdyby to byla duše kreténa." (s. 11)

"Je nádherné, že jen lidé, které krása do rozpaků nepřivádí, mají přístup k určitému psychickému obsahu lidstva." (s. 159)

"Byl zlostný tou zlostí, v níž se krčí starost o osud, zlostí nejintimnějších lidských věcí." (s. 223)

2 12.08.2023

Exupéryho dopis příteli v povídkové formě je stručnou, ale jasnou zprávou reagující na soudobou situaci ve světě. Potřeba skutečného mezilidského respektu, k němuž cestu dláždí například úsměv, základní fyziologický projev tohoto respektu, jenž je hlavním předmětem Exupéryho dopisu, je stále aktuální dnes stejně jako v Exupéryho době.

"Na Sahaře je víc života než v hlavním městě. A město, kde se to hemží lidmi, je najednou pusté, jestliže stěžejní póly pozbyly svůj magnetismus." (s. 33)

"Péče poskytnutá nemocnému, přístřeší nabídnuté vyhnanci i odpuštění mají cenu jen díky úsměvu, který převyšuje jazyky, kasty i strany. Ten či onen se svými zvyky, stejně jako já se svými, jsme věřící téže církve." (s. 49)

3 09.08.2023

Zajímavý náhled populárního (v konzervativnějších kruzích nikoliv nekontroverzního) nizozemského katolického kněze do křesťanské psychologie, jejímž ústředním tématem je pro Nouwena vyrovnávání se s bolestí a rány, které často uštědřuje svět. Psáno pro lidi, kteří chtějí sloužit v dobrém ostatním lidem, kteří trpí, službou, jež lečí sdílením univerzálnosti bolesti v lidské existenci. Čteno v angličtině.

"There they discover that what is most personal is most universal." (s, 20)
"Jesus was a revolutionary who did not become an extremist, since he did not offer an ideology, but himself. he was also a mystic, who didi not use his intimate relationship with God to avoid the social evils of his time, but shocked his milieu to the point of being executed as a rebel. In this sense he also remains for modern humanity the way to liberation and freedom." (s. 25)
"Instead of the father, the peer becomes the standard." (s. 36)
"But the tyranny of fathers is not the same as the tyranny of one's peers. Rejecting the first means disobedience; rejecting the second, non-conformity. Rejecting the first creates feelings of guilt; rejecting the second, feelings of shame. In this respect there is an obvious shift from a guilty-based culture to a shame-based culture." (s. 37)
"Not only does love last forever, it needs only a second to be born." (s. 72)
"Perhpas the main task of the minister is to prevent people from suffering for the wrong reasons. Many people suffer becuse of the false supposition on which they have based their lives. That supposition is that there should be no fear or loneliness, no confusion or doubt. But these sufferings can only be dealt with creatively when they are understand as wounds integral to our human condition." (s. 99)

2 07.08.2023

Vynikající povídky současníka a zároveň i následovníka Poea či Baudelairea, zajímavý muž s hlubokou zkušeností toho, o čem sám psal. Stylista, kritik, katolík d'Aurevilly ukazuje, co byla Francie 19. století, ale zároveň, co je člověk ve všech svých dějinných etapách tvor hřešící, kdy se tu a tam zaleskne diamant jeho potenciálu k rovnému srdci. V těchto povídkách je však o to méně tohoto lesku, a možná o to více morálního poučení, když se v líhni hříchu zjeví úctyhodný čin.

Pár zajímavých pasáží:

Lékař je zpovědníkem moderní doby, prohlásil Torty tónem slavnostně výsměšným. Zaujal, pane, místo po knězi a je povinen zachovat stejně jako on zpovědní tajemství... (s. 113)

Je to, milý příteli, příběh, pro který nutno sáhnout hodně hluboko asi jako po náboji zarostlém ve svalstvu; neboť zapomenutí je jako maso žijících tvorů, jež narůstá nad událostmi, takže po čase z nich nic neuvidíme, vymizí nám zvolna z paměti a nakonec se zapomene i na místo. (s. 113)

A mluvit o románu je totéž, jako kdyby se hovořilo o vlastním životě. Není snad třeba podotýkat, že se tato společnost mužů a žen velkého světa nevyznačovala puntičkářstvím, přetřásajícím literární hodnotu. Je zajímala především podstata věci, a nikoli forma. Každý z těchto povýšených moralistů, z těchto praktiků, protřelých různými stupni životních vášní, kteří utajovali závažné zkušenosti pod nedbalými výroky a nenuceným chováním, spatřoval v románu toliko otázku lidské povahy, mravů a dějin. Víc však nic! Ale není to vlastně vše?... (s. 161-162)

Co neznáme, zestonásobuje účinek toho, co známe. (s. 163)

Každá převaha, ať už jakákoliv, je neodolatelným svodem, jenž vás unese, uchvátí a zavleče do své sféry. (s. 175)

Co jste řekl, je velmi pravdivé. Zpola napověděné zapůsobí hlubším dojmem, [...] (s. 238)

Naštěstí bývají prostředí úplným osudem toliko všedním duchům a povahám. V lidech opravdu silných je cosi, byť to byl jen pouhý atom, co se vymyká prostředí a vzdoruje jeho všemohoucímu vlivu. (s. 238)

[...] neboť Román je vlastně historií mravů, převedenou v povídku nebo v drama, jako bývá velmi často sám Dějepis. A mezi nimi je pouze ten rozdíl, že jeden z nich (tj. Román) líčí mravy pod rouškou smyšlených osob, kdežto druhý (Dějepis) uvádí pravá jména i s přesnou adresou. Jenže Román zabírá mnohem hlouběji než Dějepis. Má ideál, který Dějiny nemají; jsou ohraničeny skutečností. Román ovládá také mnohem déle jeviště. (s. 273)

2 07.08.2023

Návrat krále je završení nezapomenutelného příběhu, který se ze světa fantazie nezadržitelně prodral do světa našeho, protože konat dobro a čelit zlu, to určitě není ryze fantaskní věc. Blízkost osudů Froda a Sama, Aragorna a Arwen, Legolase a Gimliho, Pipina a Denethora, Smíška a Théodena, Gandalfa a Sarumana a dalších, osudům našim, je něco, co dělá tyto příběhy ze Středozemě nesmrtelné. Co je to skutečná láska, přátelství, oddanost, obětavost, co jsou to životní paradoxy, kdy se nepravděpodobné události sejdou, a najednou víte, že vše má přeci jenom svůj účel a plán, i přes zdánlivé tajemství. Život, to je tajemství, jež dobré knihy aspoň částečně dokážou rozluštit. Takové knihy dokáží nakrátko protknout špičkou jehly látku, jenž zahaluje a svádí, zakrývá a vyzývá k poodhalení naše každodenní skutečnosti. Co náš učí Tolkien skrze své hobity je, že i ten nejmenší se nemá bát, vyrazit na dobrodružství zvané život. Jako každé dobrodružství nás čekají skřeti, draci a Temní páni, ale také setkání s elfy, krásnými koňmi a skutečnými přáteli. Dobrodružství, na jehož počátku se možná děsíme toho, co přijde, co nás čeká, a jak daleká, předaleká je cesta k cíli, ale na jehož konci se můžeme obejmout a říci si, že jsme to zvládli, že přes všechno úskalí, utrpení a ztráty, to byla cesta, která stála za to vykonat. Odplouvat z Šedých přístavů pak můžeme s úsměvem na srdci, i přes to, že v očích budeme mít slzy, ale...

"Neříkám neplačte, protože ne všechny slzy jsou ke škodě." (Gandalf, s. 339)


"Kde vůle neschází, cesta se nachází, říká se u nás, ..." (Éowyn, s. 79)

"Pamatujte, že zrádce může někdy zradit i sebe samého a vykonat dobro, které nezamýšlel. Občas se to stát může. Dobrou noc!" (Gandalf, s. 92)

"Nemůžu nést Prsten za vás, ale můžu ho nést i s váma." (Samvěd, s. 235)

16 31.07.2023

V publikaci se papež Jan Pavel II. na základě otázek editora svazku Messoriho věnuje tomu, co to je křesťanství, kdo je to papež, proč je třeba víry, a proč právě katolické, co je spása, a jak se odlišují jiné náboženství od křesťanství, respektive katolictví. Zaměřuje se také na téma mládí, ekumenismu, eschatologie či lidské důstojnosti.
Co my z toho všeho zůstává a vystupuje nejvíce? Především to, abychom se nebáli, ale měli bázeň před Bohem.

"Buddhismus je do značné míry "ateistický" systém. Od zla se neosvobozujeme dobrém pocházejícím od Boha, ale pouze odloučením od světa, který je zlý. Plností tohoto odloučení není spojení s Bohem, ale takzvaná nirvána neboli stav dokonalé lhostejnosti vůči světu. Spasit se znamená v první řadě osvobodit se od zla tím, že se člověk stane lhostejný vůči světu, který je zdrojem zla. Tím duchovní proces vrcholí." (s. 90)

"Evangelium obsahuje základní paradox: aby člověk nalezl život, musí ho ztratit; aby se narodil, musí zemřít; aby se zachránil, musí přijmout kříž. To je bytostná pravda evangelia, která bude neustále a všude narážet na lidské protesty." (s. 104)

"Člověk dosahuje nejplnějšího sebepotvrzení tím, že se daruje." (s. 175)

5 21.07.2023

Obohacující a zajímavá výprava do země spisovatelů a jejich děl. Tak nějak by mohla také znít stručná anotace této knihy španělského autora. Dost příběhů ohledně osudu autorů a jejich knih jsem znal, ale některé byly pro mě také nové. Ať už však něco víte o Cervantesovi, Dickensovi, Dostojevskéh či Austenové, pořád není důvod, proč si tuto knihu přece jenom nepřečíst. Oproti odborné literatuře je tato knížka čtivým stylem přitažlivá i pro lidi, kteří neradi čtou produkci literární vědy, ale přesto by se chtěli dozvědět něco o světě literatury. Jedná se o výborné popularizační dílo, které zaujme Posteguillovou schopností vyprávět a v krátkém útvaru kondenzovat to podstatné.

2 11.07.2023

Nedostižný, těžko uchopitelný a geniální Deml, který mě nepřestane fascinovat a jehož texty musím opatrně kouskovat, slova pomalu louskat, a snažit se pochopit tohoto neprávem opomíjeného a přesto bolestivě pravdivého umělce, jenž psal o věčnosti pro minulý, nynější i budoucí čas.

"Kdo stačí sám sobě? Kdo se ve své duši může spokojit s tímto životem a časem?" (s. 30)

2 07.07.2023

Novely upozorňují na problémy soudobého Japonska 60. let, které bylo na hraně extrémismu, ať levicového nebo pravicového, navýsost typické téma osamění uprostřed davu je také charakteristické pro Japonskou literaturu nejen 60. let. Odkaz na Kafkovo dílo skrze jednoslovné pojmenování postav nelze přehlížet. On i ten exhibicionista je jakýsi odpudivý brouk, nechtěný a nepochopený, doslova a do písmene obtěžující hmyz. Jenže zde ve výsledku nejde o způsob projevu nespokojenosti se životem, ať už se jedná o nadměrnou masturbaci, politické extrémistické smýšlení, promiskuitní sexuální chování, nebo exhibicionistické otírání o cizí lidi. Důležité je odpovědět na příčiny takového chováním, tj. kde je jim počátek. To se autorovi snad částečně daří. Úsporný jazykový projev, až bych řekl v popisu sexu brutální a nevybíravý styl, dokáže lépe vystihnout duševní vyprahlost této generace, která si myslela, že lze duši nahradit pouhým a jediným tělesnem rozšířeným o nabytý samoúčelný kapitál. Stejně jako s kapitálem, i s tělem je třeba smysluplně hospodařit. K tomu je potřeba duševno jako onen pomyslný Platonův vozataj.

3 05.07.2023