První láska, poslední pomazání

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Soubor povídek První láska, poslední pomazání je vůbec první autorovou publikovanou knihou. Dílo, za něž McEwan roku 1976 obdržel cenu Somerseta Maughama, se lyrickým způsobem vypořádává s řadou tabuizovaných témat, jakými jsou kupříkladu sexuální zneužívání či incest, a ukazuje svět v jeho často kruté a tragické podobě. McEwanovi hrdinové jsou lidé nacházející se na okraji lidské společnosti. Autorova prvotina tak připomíná jakéhosi průvodce, který nás provede oblastí přináležející odvrácené straně lidské existence....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/322909/big_prvni-laska-posledni-pomazani-vvb-322909.jpg 4180
Žánr:
Literatura světová, Povídky

Vydáno: , Odeon
Originální název:

First Love, Last Rites, 1975


více info...
Nahrávám...

Komentáře (40)

Kniha První láska, poslední pomazání

pedroK
02. srpna

Kam on na ty nápady chodí... některé povídky byly obsahem tak zlé, že nechcete číst o takové realitě, většinou hlavní hrdinové byli nějakým způsobem zvrácení, vyšinutí. Ale třeba Prostorová geometrie byla opravdu geniální! Tohle tak umět...!

opic 12
02. srpna

Strach.Samota.Hranice.Zmatení.Nevinnost.Odvrácená strana měsíce.
Zvláštní dny nás zastihly.
A přes jejich zvláštní hodiny.Se loudáme osamoceni.
Zmatená jsou těla.Zneužité vzpomínky.
Když prcháme ze dní.Do zvláštní omamné noci.
Provokativní...
Upřímně provokativní pobouřeně nakopávající prdel.Na obzoru svítá talent.
Řitě všech zemí spojte se.Jen je prostě takový ten náš svět kulatoučký.Stačí ho tak brát.Co jiného.
Lyricky podané za břicho se potutelně popadající.Se zvláštní poetikou a atmosférou.Jakoby v pozdějších dílech vymizela.Nekritizuje jen pozoruje a ještě se u toho baví a čtenář s ním.
Co když se něco podobného děje někde kousek od vás ?
McEwanův dost možná vrchol vůbec.
Je tak podivný a zvláštní ten ( ) okolo nás.
Do tohoto domu jsme se narodili,do tohoto světa vhozeni jsme byli.


haki34
12. dubna

Výprodejová. První zkušenost s Ianem McEwanem, pokud si vzpomínám ...
Autorova prvotina..přesně taková, jako mládí...s potřebou šokovat, ohromit, aby člověk zůstal zírat s otevřenou pusou. Témata, které nutí většinovou společnost knihu zaklapnout, nebo si poklepat na čelo. Já však myslím, že se mu povedly. Povídky. Ano, směs zděšení, místy hnusu, nebo překvapení..ale napsaná tak, že se vám nebude chtít přestat číst. A že si ten extrém i užijete...fantazie a papír snese vše, že ano Mistře ?
Za mě super..atmosféra lezla ven ze stránek, příběhy měly co říct, děj jsem si dokázala živě představit, i hlavní účastníky..a to je pro mě docela důležité. Dala i několik námětů k zamyšlení a sebeanalýze..zakládám do poličky :)

Nela.Rob
13. února

Tak to bylo něco, pořád se nemůžu rozhodnout, jestli hodnotit knihu pozitivně nebo ne..
Jsem velmi ráda, že tato sbírka povídek nebyla prvním dílem, které jsem od McEwana četla, protože po další knize bych určitě už nesáhla..

icewind
29.08.2021

To s čím se v povídkách čtenář setká se klidně mohlo přihodit jak v r. 1975 tak v r. 2021....to je možná to co by mělo vyvolat něco jako znepokojení. Najdeme i zárodek pozdější Betonové zahrady.....Zaujala mě věta v doslovu vydání z r. 2017 "Dětství je v našem bezpečném světě také pro leckoho jediným obdobím života, kdy zakusí skutečný živočišný strach", jestli to je i částečně klíč k tomu lépe pochopit postavy a okolnosti jednotlivých povídek...tak či onak, řekl bych, že tohle je kniha, na kterou rozhodně nezapomenete ať už budete mít pocity jakékoliv.

ZÓNA
20.05.2021

Jaký je povídkový McEwan?
Protože se jedná o jeho první literární pokus, hodnotím napsané texty jako nadprůměrné.
Povídkové knihy jsou povětšinou těžko hodnotitelné, musí se brát v potaz více aspektů dohromady a třeba i jeden skvělý příběh může knihu povýšit do jiných sfér.
Takových povídek má McEwan několik.
Myslím, že koncepčně zvládl britský spisovatel knihu na jedničku. V úvodu knihy jsou povídky, které ohromí, znechutí, překvapí, ale i skutečně zaujmou. Tím jak jsou napsané, pojaté, a že jsou i vtipné. Ke konci naopak McEwan umístil méně podařená vyprávění, alespoň dle mého skromného mínění.
Ale již v těchto jeho prvních pokusech poznávám známý styl psaní, někdy nadbytečný, ale s vnímáním světa, jaké jen tak někdo nenabízí.
Nicméně, poměrně kvalitní debut, který zaujme i náročné čtenáře...

Gweny
15.05.2021

Velmi neotřelá témata, která jsou ještě v dnešní době částečně tabuizovaná. A přitom McEwan už před více než 45 lety napsal to, o čem se mnoho lidí bojí mluvit a přemýšlet ještě dnes.
Nemůžu říct, že by to bylo jednoduché čtení. Mnohdy dlouhá souvětí spíše lyrického rázu musí člověk opravdu číst vědomě a ne se myslí toulat někde jinde. To pak může začít číst znovu. Ale na druhou stranu, když už se do čtení ponoříte, nebudete moci přestat.

Aykiru
02.04.2021

Třicet šest let po vydání prvotiny, vzpomíná McEwan na dobu svých prvních literárních pokusů takto:
,,Beletrie byla synonymem svobody. Právní bitva kolem publikace Joyceovy Odyssea, soud ohledně vydání Milence lady Chatterleyové, divoké překračování hranic v knihách jako je Rothův Portnoyův komplex nebo Burroughsův Nahý oběd, to vše mě utvrdilo v přesvědčení, že psát prózu znamená závazek vzít čtenáře za ruku, dovést ho na okraj propasti - a skočit. Úkol spočíval v nalezení hranice a jejím překročení."
A to se mu bezesporu daří. Snaha šokovat, překračovat hranice je jistě nepřehlednou složkou každé McEwanovy knihy. Pokud byste se však zaměřili pouze na ní, uniklo by vám to podstatné. A to sociální kontext.
Číst McEwana je většinou jako dívat se na konec filmu, vidíte vraždu, jste zhusení. Vidíte kluka, který znásilňuje svou sestru, mladé lidi opékat si kočku, muže, který masturbuje ve skříni. Jste šokováni. Žádná z McEwanových knih nenabízí možnost číst jí místo pohádky pro děti, čistě protože se nezabývá krásou a cností lidství, ale spíše jeho odvrácenou stranou (protože co - odpusťte mi - lidštějšího, než lhát, abyste dosáhli svého, než touha vrátit se do dětství? V tom "návrat k přírodě" opravdu nevidím).
Ale vraťme se zpět, vraťme se k příčině. Obludnost, kterou pociťujete při čtení nepochází z činů samotných, ale z toho jak a jakým způsobem jednotlivý protagonisti povídek překračují hranice. Ale překračují je doopravdy? Pokud se na McEwanovu tvorbu podíváte blíž velmi často zjistíte, že v jeho výtvorech žádné hranice nejsou stanoveny, to jen my-čtenáři je předpokládáme.
Možná děsivost nespočívá v překračování hranic, ale v jejich neexistenci. Není to přesně to, co nás tak znechucuje a zároveň fascinuje na Betonové zahradě? Postavy samozřejmě vědí, že tam někde ve vnějším světě hranice existují, ale ve světě vnitřním, nebo v rámci rodiny, společenství, nebo nich samých je nepociťují. A vyšší moc (policie, rodiče, dospělí), které by je měli chránit a stanovit, to leckdy nečiní vůbec, nebo jen velmi ležérně, nebo je sami překračují. Otázka odpovědnosti, tak padá jako kámen do studny a odpověď nepřichází.
Shrnuto a podtrženo se McEwanova prvotina První láska, poslední pomazání víc než vyrovná knihám pozdějším. Autor nám sice prozatím "pouze" představuje své hračky a nástroje (mezi které patří i ironie a sarkasmus), kterých bude později využívat, aby vystavěl "autorský styl", ale už zde je vidět, že jde o základy solidní. Škoda jen, že ten nádech Bradburyovské melancholie a něhy se časem úplně vytratí.

1