Vybledlá krajina s kopci

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Už v prvotině Vybledlá krajina s kopci držitel Nobelovy ceny za rok 2017 Kazuo Ishiguro noblesně, nevtíravě, a přece nesmlouvavě vykresluje zdánlivě prospěšnou, ba důstojnou uměřenost japonské a britské povahy a zjišťuje, že je jejím nositelům spíše na škodu, protože ve skutečnosti odtažitého člověka i jeho okolí drtí. Krátká návštěva jediné přeživší dcery přinutí stárnoucí Ecuko přenést se ve vzpomínkách zpět do horkého léta v rodném Nagasaki. Na sklonku druhé světové války se tu duše jejích spoluobčanů změnily k nepoznání. Po ulicích se ploužily mátohy někdejších známých a jen málokdo v sobě našel sílu posunout se dál. Ecuko si vybavuje zejména měsíce před porodem prvního dítěte, kdy byla nucena přitakávat jediným žijícím příbuzným: panovačnému prvnímu choti a jeho stejně manipulátorskému otci. Poddajnou ženušku tehdy snad mohla posílit známost s nevyzpytatelnou sousedkou Sačiko a její neposlušnou dcerkou, které chtěly z města vypálených stínů za každou cenu pryč. Stupňující se neslyšný protest a všudypřítomné nagasacké trauma dovedly drama těhotné Ecuko ke kafkovskému vyvrcholení....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/388131/big_vybledla-krajina-s-kopci-XT0-388131.jpg 4.2133
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Argo
Originální název:

A Pale View of Hills, 1982


více info...
Nahrávám...

Komentáře (38)

Kniha Vybledlá krajina s kopci

Clair16
18. září

(+ SPOILER) Na poli japonské literatury si připadám, řekněme, jako informovaný laik. I když šlo o mé první setkání s autorem, přistupovala jsem k němu s veskrze pozitivním očekáváním a téměř nulovou ostražitostí. Napomáhá tomu i ladění příběhu, který je hlavní hrdinkou vyprávěný tak klidným, vyrovnaným tónem…
První náraz mohou pro evropského čtenáře představovat dialogy, které jsou místy očekávatelně zdvořilé, jindy až skoro nemístně sarkastické. Na ně vzápětí navazují komplikované rodinné vztahy: zatímco malé děti se bouří, v dospělosti se k rodičům chovají více méně zdvořile, ale zachovávají si odstup. Rodiče, kteří dřív jednali z pozice síly, naopak v čase reagují nečekaně smířlivě. Zdá se, že i postavy vykazující velmi mírnou povahu dokáží bez výčitek přihlížet násilí, ať už z respektu k tradici, nebo k autoritě. A v samém závěru, kdy už čekáte jen nesmělý povzdech nad pomíjivostí životních priorit, se najednou ocitáte na pohyblivé ploše filmového bulváru Mulholland Drive, kdy si nemůžete být jistí ani identitou doposud tak srozumitelné vypravěčky.
Na vině mohou být „vybledlé“ vzpomínky, různé časové roviny i změny postojů, ale přesto zůstává řada informací skrytá – a zdá se, že při případném opětovném čtení objevíte další rozměry a významy, ale ve výsledku vždy zůstane víc možných řešení.
Jak by řekl můj někdejší profesor, je zřejmé, že jde o literaturu – a navíc neotřelý, osobní pohled na historii, která navzdory proklamacím aktérů ovlivňuje současnost. Při zpětném pohledu je až zvláštní, kolik zákoutí na tak malém prostoru ještě zbývá k prozkoumání. Hodnotím 85 procenty.

kulycc
08. září

Pro mě prozatím nejlepší Ishigurovo dílo. Kniha byla čtivá, nikde se moc nezasekávala a nenašel bych část která překážela. Celá zápletka dávala smysl, nebyla přehnaně honosná, ale stejně tak nepůsobila zbytečně, ale z přesto jsem měl pocit že byla mírně upozaděná. Líbilo se mi střídání časových pohledů, protože o postavách dokázalo ještě mnohem více říct.
Postavy jsou zajímavé a svým způsobem smutné a v sobě zmateně sebevědomé. Řekl bych, že postavy a určitá nálada jsou tím hlavním, co tu spisovatel nejsilněji popisuje a co leží v centru jeho zájmu. Čtenář má pocit, že do nich vidí možná i více než ony samy do sebe. Neumí si přiznat mnoho svých bolestí a autor to umí přesto geniálně odprezentovat, aby to čtenář pochopil. Nevyslovuje. Dojdou nám věci, které chce ať nám dojdou, naznačuje opravdu opatrně a přesto víme co máme cítit. Dostane nás do nálady a pocitů, které máme dle něj mít a zvládá to bez velkolepých manýr. Nekřičí přitom na čtenáře a to umí jen málo spisovatelů.
Atmosféra je tu mnohdy hutnější než v Malíři pomíjivého světa a celý příběh má větší dopad. Není "jenom" o tom, co si společnost po válce odnesla, ale i více akcentuje přítomné problémy postav a obecný způsob fungování a přemýšlení lidí. Přesto jsem měl někdy pocit, že téma války mohlo být lépe včleněno. Zvládl to i tak dobře, ale z jeho dalšího díla vím, že to umí excelentně.
Dialogy jsou někdy až Kafkovské. Postavy si často protiřečí, ale věří tomu. Doopravdy se neposlouchají a jsou vlastně většinově dost sobecké a individualistické a krásně je tím způsobem autor otevře čtenářům.

Svět - 7/10, Zápletka - 8/10, Jazyk - 9/10, Vyprávění - 9/10, Emoce - 9/10,
Atmosféra - 9/10, Dialogy - 10/10, Čtivost - 10/10, Postavy - 10/10, Téma - 10/10

91/100


Crimble
23. srpna

Kniha zanechávající opravdu zvláštní pocit a mnoho otazníků. Návštěva (alespoň literární) Japonska jako vždy poutavá i znepokojivá. Každopádně zážitek.

Gracian1964
14. června

Konečne aom sa dopracoval aj k prvej knihe tohto skvelého japonského angličana, alebo žeby anglického japonca? To je jedno. Nesklamal ani tentoraz, i keď v mojom súkromnom rebríčku vedú suverénne Neutešenci.

sgjoli
12. června

Moje druhá kniha od autora a i tady to pro mne byl krásný, poeticky laděný literární zážitek.
Autor zde pracuje s tématem nespolehlivého vypravěče - nespolehlivého pro jeho paměť, která jako by měla tendence některé věci zapomenout či si záměně přibarvovat. Čtenář řadu věcí musí vyčíst mezi řádky a nespoléhat na vše, co mu autor naservíruje na první dobrou. Ale mně se tento typ textů líbí, když jsem na ně správně naladěná.
Jedná se o pomalejší čtení - kniha není příliš dějová. Děj je záměrně upozaděn na druhou kolej. Důraz se klade spíše na myšlenkové pochody postav, emoce, atmosféru, prožívání teď a tady, ale také na vzpomínky a hloubání nad určitými aspekty života. Kniha je hodně melancholická, s náznakem lítostivosti, ale také občasné ironie, i když ta tu pro mne nebyla tak silná, jak uvádí oficiální anotace.
Určitě to stojí za to, aby člověk s knihou strávil ten čas, který si kniha vyžaduje, protože ta emocionální rovina a také jazyková a literární práce s textem, kterou vám tato kniha nabízí, to je prostě krásné pohlazení po duši. Já se v té melancholii tady tak nějak našla.
V určité míře je tato kniha i dost skličující - autor zde naťukává několik tragédií a nedořešených témat, u nichž jsem měla spoustu otázek, které ale zůstaly bez odpovědí. Budu nad nimi přemýšlet ještě hodně dlouho.
Nicméně i když mne čtení knihy bavilo, přeci jen mne kniha nezasáhla tolik, co třeba Malíř pomíjivého světa, kterého jsem od autora četla dříve. Hodnotím tak slabšími 4 hvězdami.

Aykiru
31. března

Kniha je stejně jako autorovy pozdější díla mnohovrstevnatá, a zároveň se v ní objevuje ještě méně věrohodný vypravěč, než je u autora zvykem. Příběh na pozadí tak dostává podobu právě té vybledlé krajiny s kopci. Vzpomínky, která se na jistých místech vytrácí a jindy je tak zřetelně ostrá a bolestivá, že je nutno ji utlumit, nebo upravit, aby člověk mohl žít dál sám se sebou.
Pokud však má Vybledlá krajina s kopci nějaké poselství, tak to, že minulost nikdy nelze nikdy zcela pohřbít, ani upravit, protože důsledky jednoho rozhodnutí mohou ovlivňovat generace narozené mnoho let poté.

opic 12
04. dubna

Škoda že ona nebude žít.Ale kdo vlastně žije ?
...............................................................................
Kráčely jsme pryč od stánku s kudžibiki...
Těžko uchopitelné prchavé vyprávění.
Spousty vyřčených i nedořečených témat.
Vybledlé mlhavé mnohovýznamové.
Lehce putujících pod povrchem.
Střípky melancholických symbolů.
Myslíte ? Máte snad na mysli vzpomínky ? Vy mluvíte o vzpomínkách.
Vzdálené roky skryté v mlze.Vybledlé myšlenky podobně jako stará fotografie.
Pomíjivé fragmenty na které nelze zapomenout.
Upravující bezelstné mžitky.Vytěsnující z paměti ty nepříjemné myšlenky.
Prolínající ve flashbacku matoucí v náznacích.Spousty detailů spolu příběhů v příběhu.O povaze národu vycházejícího slunce.Generační poválečné odkrývání pošmourné krajiny.
Napětí pozoruhodné zvláštní vyžadující souznění a plné propojení v prolínání společně se čtenářem uvnitř příběhu který se vícemeně doporučuje doslova prožít.Oči klamou a na první pohled není vše viditelné.Není nic jednoduché.
Skutečnost se ohýbá.Minulost trvá a bývá věčná.Interpretace se budou různit.
Nezapomenutelný výlet do kopců za městem Nagasaki a ještě mnohem dál.

changaj
17. února

(+ SPOILER) První kniha od Ishigura... mistrovské dílo, ale nevím, zda seberu odvahu ponořit se ještě někdy do něčeho tak skličujícího. ***SPOILERY*** Hlavní hrdinka Ecuko čelí svému podílu na smrti dcery Keiko. Motiv mi silně připomíná Lynchův film Lost Highway: šok je natolik veliký, že vlastní selhání se vytěsňuje, vzniká tak paralelní příběh někoho jiného (Sačiko a její dcery Mariko). A další a další příběhy vznikají jako ozvěna tragédie: přízrak ženy pronásledující Mariko, vražedkyně dětí obcházející Nagasaki, sen o "houpající se holčičce", osudy kočky a jejích koťátek... S kočkami souvisí i pro mě nejsmutnější symbolická epizoda knihy: Mariko a tombola: tolik chce vyhrát košík na svoje koťátka, tolikrát prosí o losy a pokouší osud a nic, až nakonec vyhraje "hlavní cenu" bedýnku, ve které jsou koťata nakonec utracena. To je podle mě ústřední téma knihy - když matka (Ecuko / Sačiko) není ten "bezpečný košíček" ale drátěná past.

1