Vybledlá krajina s kopci

Překvapuje mě vysoké hodnocení tady, ale asi nejsem cílovka.
Je pravda, že kniha dobře zachycuje rozklad tzv. tradiční společnosti, kde muži mohou mlátit ženy, ženy musejí mlčet a volit stejně jako manžel a kde lidé nepřemýšlejí, ale tupě poslouchají příkazy, i když je to příkaz jít na smrt. V tomto ohledu je kniha relevantní i pro současné Česko, kde mnozí po návratu tzv. tradiční společnosti volají.
Jinak je ale kniha špatně napsaná. Prolíná se tam několik časových rovin, které nejsou jasně odděleny, takže jsem se v ději ztrácela. Taktéž postav je tam příliš, pletly se mi. Celkově asi důležitá kniha z hlediska japonského vyrovnávání se s minulostí, ale mně mnoho nedala.

Tohle byla moje první kniha od Ishigura, kterou jsem četl, a musím uznat, že jsem docela ohromen. Na první pohled je to solidní tříhvězdičkový příběh o mezigeneračním pohledu na život. Docela silně v něm rezonuje, jak se Japonci vyrovnali s válkou a atomovou bombou. Je to mistrně napsané, ale ve své podstatě je to takový krátký příběh o vzpomínkách.

Autor tam však velmi jemně vpletl náznaky, že vzpomínky nejsou zrovna spolehlivé a události v minulosti se dost možná nestaly tak, jak si je Ecuko vybavuje. Je fascinující, jak nenápadně se vyjevuje, že hlavní vypravěčka není úplně důvěryhodná. K tomu se mi líbila ta záhadná symbolika vražd a provazu, který s sebou Ecuko táhla minimálně dvakrát. V celém příběhu tak trochu odsuzujeme naivní kamarádku Sačiko, která rozhodně nemyslí na dobro své dcery, ale ve finále zjišťujeme, že Ecuko je vlastně stejná.

Na přebalu knihu přirovnávají ke Kafkovi, ale na mě působí spíš jako kombinace Murakamiho atmosféry a Nabokovovy Lolity – což je asi nejlepší kniha o nespolehlivém vypravěči. Za mě se to nakonec určitě propracovalo do oblasti pěti hvězd, jen je škoda, že je to taková kratičká kniha.

Syrový Ishiguro. Moc dobře se to čte, však on taky umí dobře psát. I děj není špatný, jen mě trochu mrzí, že zůstalo hodně nedokončeného, dost nezodpovězeného, které je v románu jen načato. 75%, 30. 1. 2026.

Po dlouhé době jsem se zakousl do další knihy pana Ishigury a abych pravdu řekl Malíř pomíjivého světa se mi líbil podstatně více. Příběh má v sobě to co mám na daném stylu literatury rád... zkoumáte příběh postav, v rámci děje se vlastně nic moc nestane a jsou zde jen náznaky toho či onoho v čem jsou postavy dobré nebo zlé a čeho se dopustili v minulosti.

Souhlasím s tím, že anotace je trochu.... čekal jsem něco jiného. Postavy jsou zajímavé, příběh je tak plný náznaků vázajících se k jejich minulosti za dob druhoválečného Japonska. Co se mi opravdu líbí je, jak pan Ishiguro dobře vystihl už ve druhé knize rozkol v Japonské společnosti po válce, kdy se režim znovu fatálně otočil a z premiantů režimu, který se s nikým nepáral se stali ne přímo nepřátelé, ale řekněme "nechtění" a mnohokrát právem.

Občas byl pro mne děj zmatený... postavy se z budoucnosti vraceli do minulosti a jednou myslí ta na tu, pak ten na toho... na tyhle knihy se člověk musí soustředit a i když bylo mé soustředění maximální, občas jsem v tom měl zmatek.

Poslední věc je, jak krásně autor vystihl styl mluvy a vnímání jednotlivých postav v daných situacích ... jiná kultura, jiný mrav, vždy mi to přijde zajímavé.

Příběhy tohoto typu od Japonských autorů si nevím proč vždy v hlavě překresluji do anime :D . Až ve druhé polovině knihy mi došlo, že se jedná o zčásti autorův vlastní příběh, který takto reflektuje.

Shrnutí.... kdo chce akční děj, tahle kniha není pro Vás, děj u pana Ishigury plyne pomalu a s jemnými až neznatelnými konflikty. Znatelněji bych oddělil minulost a přítomnost postav, aby bylo jasné kdo s kým mluví nebo kdo na koho myslí, ale kdo jsem já, abych autora poučoval. Pokud je toto prvotina... opravdu pěkné dílo, ve kterém jsem se ale občas ztrácel.

Když čtete jednu knihu za druhou, čelíte rozdílným stylům autorů. To může být potíž. Já právě přečetl výborné a velmi přímé povídky od Berlin/ové. Tato kniha z pera Ishigura se mi zdála cosi jako tušení souvislostí, abych použil dalšího knižního příměru. Dialogy ovládané příslovečnou japonskou zdvořilostí se náhle zdály zoufale ploché. Děj popisoval všední dění. Kdyby to nebylo právě v Nagasaki, které čelilo atomové bombě, vše jakoby bylo za mlhou. Ale o samotném dění v Nagasaki, jen pár náznaků. Z neposlušné Mariko se mi dělalo úzko. Hlavní hrdinka nestála za nic a nespravilo to ani přestěhování do Anglie. A její chvilkové procitnutí jistě nic nezachrání. Vězte, že přesazené květiny se nemusí vždycky ujmout.

Román, který se odehrává hlavně v náznacích, a proto může být složitější nechat se do něj vtáhnout. Ale Ishiguro nám předkládá příběh žen, které jsou ovlivněny válečným a poválečným Japonskem zcela zásadně a drtivě.

Jako červená linka vinoucí se příběhem je pro mě osud Mariko. A dvojitá replika…
“A na co máš tohle?
Jen se mi to zachytilo za nohu, to nic.
Na co to máš? “

Já nevím, opravdu nevím, co se to stalo/dělo…
Zůstává ve mně silné znepokojení a jistá tragická pachuť.
Ostatně jako u všech knih autora.

Plusem je, že je to klasický Išiguro, takže člověk ví, do čeho jde. Blbé je, že je to i největší minus této knihy.
Máme zde starého žlutého muže, který se nesmířil se změnou pořádků, úplně zbytečné naznačené dějové linky vedoucí nikam a podivné postavy.
A anotace je úplně mimo, jako bych četl jinou knihu. Že prý "Stupňující se neslyšný protest a všudypřítomné nagasacké trauma dovedly drama těhotné Ecuko ke kafkovskému vyvrcholení." WTF?

A přitom by to šlo napsat mnohem lépe. Třeba takový Sóseki Nacume a jeho Kokoro je o dva levely výše.

Tak málo napsáno a přitom tolik řečeno. Román, který se ve vás nejvíce rozvine po přečtení poslední stránky. Vztahy, síla pout a zároveň bolest od těch nejbližších. Střet světů a kultur, které si nemohou být vzdálenější a přesto v něčem tak podobné. A nejhorší křivdy páchané na nejbližších, ty vztahy, otec syn, matka dcera, nezájem nebo přílišná pozornost. Kniha, která rezonuje a pro mě naprosto fascinující, co autor dokázal stvořit ve své prvotině.

Podtitul by snad mohl znít: „román náznaků a odcizení“. A ono postupné a jemné poodhalování nad vším se vznášejícího mystéria je tolik zábavné. Je to hra pro zvídavé a citlivé duše.
Děj je strukturován do dvou časových rovin. Narativní přítomnost se odehrává v rodinném domě na anglickém venkově, kde Ecuko navštíví její dospělá dcera. Ecuko se v reminiscencích vrací do druhé časové roviny, města Nagasaki počátku padesátých let. Tehdy poválečné Japonsko bylo pod okupační správou USA a Ecuko sama v komplikované životní etapě, která byla dána nejen jejím těhotenstvím. Protože se jedná o ich-formu, ono blednutí nagasacké krajiny s kopci je dáno především nedokonalostí lidské paměti a skutečností, že se nejedná o vševědoucího vypravěče, ale pouze o subjektivní a časem vybledlé vzpomínky jedné z postav knihy. Také proto jsou postavy, jejich historie a z ní se odvíjející jednotlivé charaktery rozkrývány pozvolna, v náznacích, spíše mezi řádky.
Dynamika románu je šikovně vystavěna na střetu rozdílných generací, kultur, národností i překotných historických událostí, věcí ve všech ohledech velmi rozdílných.
Zvláštní místo mají v románu vztahy matka – dítě, jejich odcizení. Mariko, traumatizované a nevyzpytatelné dítě, zatahuje pomyslnou tajuplnou oponu na závěru téměř každé kapitoly.
Zásadním leitmotivem příběhu je však jistě tragická paralela kamarádek, kterou, ač v jiných časech, prožívají dvě ústřední postavy románu, kamarádky Ecuko a Sačiko, jejichž vztah je spíše japonsky účelový, než emotivně vřelý. Ona paralela je však naznačována velice jemnou vypravěčskou linkou, kterou může být docela snadné nezachytit. Přesto v podobnosti životních úskalí, jakoby postavy Ecuko a Sačiko byly jediná postava, žijící život formovaný zážitky v různých paralelách skutečnosti.

Lekce z efektivity. Kniha nikterak obsáhlá počtem stran, což si vynahrazuje nekompromisní stěnou emocí a opisu neopsatelného. Děj je i není důležitý, podstatný je ten tlak který vytváří. Tahle v podstatě jednohubka je nelítostné kladivo.

Aniž bych to takto plánovala, od autora jsem nejprve přečetla dvě jeho sci-fi (Klára a Slunce a Neopouštěj mě), obě byly skvělé.
Při čtení Vybledlé krajiny s kopci jsem nejdřív byla rozpačitá, bylo to takové zvláštní, všechny ty úklony a zdvořilosti...
Postupně jsem ale příběhu začala propadat, až mě úplně převálcoval...

90% - "Američané nikdy nepochopili, jak to v Japonsku chodí. Ani na vteřinu to nepochopili. U nich doma se to možná osvědčilo, jenže v Japonsku to chodí jinak. Úplně jinak. Poslušnost a loajalita, to jsou hodnoty, které tuhle zemi sjednocovaly. Snad to zní nadneseně, ale je to tak. Lidé byli vázáni smyslem pro povinnost. Povinností k rodině, k nadřízeným, k vlasti. Místo toho teď máme všichni plnou pusu demokracie. Ohánějí se jí všichni, i když se chovají jako sobci a rádi by na své závazky zapomněli," říká tchán hlavní hrdinky Ecuko pan Ogata a hodně mi tím připomíná hlavního hrdinu Ishigurova románu Malíř pomíjivého světla, který se rovněž nedokáže vyrovnat s minulostí a s tím, jak se Japonsko následkem událostí druhé světové války změnilo.
Jenže přestože mám několik Ishigurových románů již za sebou, z této vcelku útlé knížky, která je jeho prvotinou, budu mít ještě nejspíš docela dlouho zamotanou hlavu. Vše se zdá jasné - stárnoucí Ecuko po sebevraždě starší dcery a návštěvě té mladší v Anglii, kam se kdysi z Japonska odstěhovala, vzpomíná na dobu, kdy byla v poválečném zničeném, a přesto pomalu ožívajícím Nagasaki těhotná. Jako autorův typický nespolehlivý vypravěč vzpomíná na manžela, který život zasvětil práci, manipulativního tchána, majitelku restaurace paní Fudžiwarovou, která ve válce přišla kromě jednoho o všechny syny, a přece přesně tak, jako většina Japonců, nechce prodlévat v minulosti a hledí raději dopředu. Ty drobné příhody a rozhovory vypovídají o poválečném Japonsku víc, než leckterá historická kniha. Japonci nikdy nedají tak úplně najevo svoje skutečné pocity, ale když už jim v rozhovoru něco uteče, tak z toho mrazí (střípky z bombardovaného Tokya, atomová bomba v Nagasaki...).
Jenže pak je tu naprosto tajemná paní Sačiko žijící v domku uprostřed rozbahněné pustiny u řeky. A její dcera Mariko. A koťátka, kterých se holčička nechce vzdát. A jakýsi Američan Frank, který si prý Sačiko má odvézt s sebou domů. A tam jsem opravdu v koncích a dávám za pravdu kafkovské zmínce z přebalu knihy. A bohužel dost pochybuji, i kdybych román četla ještě pětkrát, že dokážu rozklíčovat, co z toho bylo skutečné a kolik jsme se z toho o Ecuko ve skutečnosti dozvěděli. Znepokojivé. Autor to zkrátka uměl podat už na začátku své pisatelské kariéry.

Četla jsem od stejného autora již knihu Klára a slunce a Neopouštěj mě a musím říci, že tato se z nich nejvíce vymyká, samozřejmě i prostředím, kde se odehrává, ale i stylem, v jehož duchu ji autor zvolil napsat. Na něm bylo oproti jiným knihám cosi více japonského, a čím to bylo, nedokážu úplně určit. Vybledlou krajinu s kopci provázela jakási snovost, tajemnost, nedokončenost a s ní i napětí, co se z příběhu vyklube. Zpočátku jsem po jeho dotčení měla smíšené pocity, protože jsem si nebyla jistá, zdali jsem jej pochopila správně, ale po přečtení interpretací ostatních čtenářů jsem se utvrdila v tom, že se jedná o mistrovsky napsané dílo, jehož nespolehlivý vypravěč si vás až do konce omotává kolem prstu. Velmi ráda bych si knihu přečetla znova s vědomím, že je potřeba více číst mezi řádky, a není pochyb, že bych v ní znovuobjevila něco zcela nového.

(SPOILER) Ecuko, Japonka usazená ve Velké Británii, čelí velké zatěžkávací zkousce, ne první ve svém životě - musí se vyrovnat se smrti své starsi dcery. Ecuko v myšlenkach podniká dlouhou cestu do minulosti, kdy počátkem padesátých let coby mladá manželka a nastavajici matka žila v tradiční společnosti v Nagasaki, městě, jenž po svržení atomové bomby jen pomalu povstavalo z popela. Významným mezníkem se pro Ecuko stalo krátké přátelství se Sachiko, ženou v tehdejší japonské společnosti velmi neobvyklou, která navzdory nepřízni osudu se veškerým životním těžkostem postavila čelem ,a později její příklad dodal Ecuko odvahu opustit po ovdoveni Japonsko a vybudovat si život v naprosto rozdílné zemi.
Výborná kniha. Ale neměla jsem pocit, že by manžel Ecuko či tchán byli nějak výrazně manipulativní.

vybledlá krajina s kopci
autor: Kazuo Ishiguro
žánr: román

Ecuko je stárnoucí Japonka žijící na anglickém venkově. návštěva jediné žijící dcery ji přiměje, aby začala vzpomínat na život v rodném Nagasaki. Ecuko si vybavuje v krajině blednoucích vzpomínek měsíce před narozením prvního dítěte, seznámení se sousedkou Sačiko, i Nagasaki vzpamatovávající se z bombového útoku..

hodnocení jako ve škole: 1
moje první zkušenost s držitelem Nobelovy ceny za rok 2017, a také s japonskou literaturou. no tedy. knížka mě velice zasáhla, i když stále nedokážu popsat jak. autor píše v ich-formě, ale vlastně nám to nedává víc, než er-forma. japonská formálnost právě díky tomu, že nikde není popsaný ani jediný pocit, který kdo v tu chvíli zažívá, ještě více vynikne. je to vlastně strašně zvláštní, a mohli by to dávat takovou nějakou atmosféru, ale to se rozhodně neděje! atmosféra je temné, ponurá, roztříštěná. vlastně se můžeme jen divit. a vůbec nevíme, jaký je účel Ecučina vyprávění, vzpomíná si jen pro sebe, nevíme co se dělo během několika předchozích let, jak zemřela první dcera Ecuko, a jak poznala svého druhého manžela. a ovlivnila vůbec Sačiko Ecuko? musím říct, že té knize vlastně vůbec nerozumím a vůbec mi to nevadí! má jen něco málo pod dvě sta stránek, ale to úplně stačí, protože si nedovedu představit, že bych zde vydržela déle. bylo to hrozně emotivní a silné rozhodně budu v četbě autorova díla pokračovat, asi pojedu hezky postupně, toto je totiž jeho prvotina. momentálně jsem si přinesla z knihovny jeho další román, tak jsem tedy zvědavá!

fotografii této knihy v přírodě naleznete i s recenzí na instagramovém profilu _ctenarka_
další recenze jsou vám také k dispozici

(SPOILER) Moje první setkání s Kazuem Ishigurou. Kniha, která připomíná skládačku - malou změnou dílků se mění i celkové vyznění.

Příběh se odehrává převážně v Nagasaki v roce 1951. Pěkně, ale v náznacích je popsána změna japonské společnosti, střet tradičního a moderního a následky svržení atomové bomby.

V Anglii žije Japonka Ecuko. Hned na prvních stránkách se dovíme, že je vdova, manžel byl Angličan a dcera z prvního, japonského, manželství Keiko spáchala sebevraždu. Za Ecuko přijíždí druhá dcera Niki. Ecuko najednou vzpomíná na dobu, kdy čekala v roce 1951 dceru Keiko a sblížila se se sousedkou Sačiko.
To je první možnost čtení knihy - vypráví o vztahu tradičně smýšlející Ecuko (její manžel ji snad považuje za služku, připadalo mi, že daleko lepší a přirozenější vztah má se svým tchánem) a Sačiko, záhadné ženy, možná vdovy, možná svobodné matky, která má asi desetiletou dceru Mariko. Sačiko doufá, že ji její přítel, nezodpovědný opilec Frank, odveze i s dcerou do Spojených států. Obě ženy mají společné, že se kvůli manželům museli vzdát toho, co studovaly a co je bavilo, Sačiko angličtiny a Ecuko hry na housle. Nevyřčené je, co se opravdu stalo, zda malá Mariko opravdu spáchala sebevraždu.

V druhém pohledu můžeme odhalit detektivku - Mariko se Sačiko prý viděly ženu, jak topí své novorozeně. Sačiko v závěru knihy chladnokrevně utopí koťátka , která miluje Mariko, možná tedy utopila i své miminko. Mohlo by to objasňovat i její chladný a nezúčastněný vztah k Mariko a zároveň proč má Mariko různé vidiny a bojí se provazu.

Mohlo by se jednat i duchařský příběh: Sačiko i Mariko přicházejí ze světa duchů, proto Mariko vídá zvláštní ženu a nechodí do školy, proto ráda chodí ven za tmy. Mohly by i být vražedkyně dětí, jejichž vraždy nebyly toho roku objasněné.

Další možnou interpretací je možnost, že Sačiko je vlastně Ecuko a sděluje pocity, které měla před odjezdem do Anglie. V knize je dvakrát zmíněný výlet lanovkou, poprvé tam jede Ecuko se Sačiko a Mariko, v závěru je zmíněný jako výlet Ecuko s dcerou Keiko.

Myslím, že každý si v příběhu najde, jak si ho vysvětlit.

Takhle má vypadat literatura. Tenounká knížka a tolik říká, tolik má vrstev a celou dobu je o čem přemýšlet. Mnoho autorů píše tlustopisy, které se dobře čtou, ale nic nezanechají, tohle je pravý opak, kde je vycizelované každé slovo.

Autor sice vyrostl v Anglii, ale v této knize píše jako pravý poetický Japonec. Styl japonských klasiků mám ráda a teto kniha se jim velmi blíží. Geny se prostě nezapřely :-) V ostatních svých knihách už píše víc po evropsku, ale stejně dokonale. Nobelova cena za literaturu je v pravých rukou...