jejda.majda
přečtené 497
Detektivky Jo Nesbøho dlouhodobě patří mezi mé nejoblíbenější. Od Nesbøho jsem přečetla snad vsechno a ještě nikdy mě nezklamal. Na Harrym Holovi me baví to, že není vyloženě kladným detektivem a také že není nesmrtelný. Detektivní zápletky v Nesbøho knihách jsou uvěřitelné a realistické. Úplně nejvíc mě na Jo Nesbøm baví takové ty malé životní příběhy skrývající se za každou postavou. Nikdo, ani obyčejný vrátný nebo kolemjdoucí není pouze vrátný nebo kolemjdoucí. Každá z postav žije a nebo žila nějaký svůj život a Nesbø nám do něj dá vždy v pár odstavcích nahlédnout. Žádná postava z knihy pro nás pak nemůže zůstat naprosto anonymní. Po těch dvanácti knihách s Harrym Holem si člověk říká, ze už ho snad ani nic nemůže překvapit. Ale může! Nesbø to prostě umí. Nůž zase zdvihl laťku detektivek s Harrym Holem o obrovský kus výš. PS: Když jsem si připravovala tuhle recenzi, byla jsem asi v půlce knihy a už tehdy jsem byla z knihy nadšená. Kdybych věděla jaká neuvěřitelná zápletka čeká za celým příběhem, tak bych nenapsala, že kniha zdvihla laťku o obrovský kus ale minimálně o gigantický!... celý text
Historie včel
2017,
Maja Lunde
Prostě wau! Historie včel mě na dva dny úplně pohltila, vypadá to, že pro mě začíná aspirovat na nejlepší knihu tohoto roku. :) To, že to bude srdcovka, jsem odhalila hned, jakmile jsem si ke knížce poprvé čuchla. Vůně stránek je skoro stejně krásná jako příběh(y) v ní. Byla jsem začtená hned po několika prvních odstavcích, knížka mě prostě dostala. Jestli se rozhodnete si ji také přečíst (což doporučuji), můžete se těšit na tři příběhy, z nichž se každý odehrává v úplně jiném časovém období, ale všechny tři spolu zároveň souvisí a proplétají se. Ano, každý z příběhů se týká včel. Úplně poslední příběh se odehrává v roce 2098, kdy už na světě nejsou žádné včely, protože lidé je svým chováním se k naší planetě prostě vyhubili. Teď musí lidé opylovat sami a ručně, aby měli alespoň něco k jídlu. Nejlépe to mají samozřejmě zmáknuté v Číně, kde během sezóny doslova miliony lidí opylují každý den ovocné stromy, aby mohli na podzim sklízet plodiny, kterými pak zásobují zbytek světa...... celý text
Tiché roky
2019,
Alena Mornštajnová
Dneska jsem dočetla Tiché roky od Aleny Mornštajnové. Její knížky se čtou samy, prostě je hltáte od začátku do konce. To je na nich bezva. Tiché roky jsou zatím posledním románem autorky, je vidět, že se stále posouvá dál. Kapitoly na sebe krásně navazují, střídá se příběh otce a dcery a my postupně pomalu odkrýváme minulost na pozadí příběhu. Nicméně stejně jako u Hany mi i u Tichých roků něco chybělo. Moc to něco neumím popsat, ale nejvíc se přikláním k tomu, že to bude tím, že s popisem postav nešla Mornštajnová úplně tak moc do hloubky, jak to mám ráda. U Hany mi docela dlouho trvalo, než jsem si k postavám našla cestu. Tady byla doba sbližování trochu kratší, ale pořád jsem s tím nebyla ještě tolik spokojená, abych dala knize třeba i těch 91% jako má na @databazeknih . Tichým rokům bych dala 80% nebo 4 hvězdičky z pěti. :) To porad znamená, že se určitě vyplatí si je přečíst. :) Ale já jsem se už setkala s jinými českými autorkami, které mi přirostly k srdci víc. Třeba Radka Denemarková nebo Lenka Horňáková-Civade. V jejich knihách se snoubí nádherná čeština s krásnými příběhy a když jejich knihy dočtete, místo abyste hned sáhli po další knize, máte naopak chuť jen tak sedět a přemýšlet nad příběhem, který jste díky jejich knihám měli možnost prožít.... celý text
Rekonstrukce
2019,
Viktorie Hanišová
Všude se teď píše o Viktorii Hanišové, všichni ji řeší a čtou a já jsem tedy taky neodolala. Do Rekonstrukce jsem se začetla jak blázen a hltala jsem ji jedním dechem. Když nad tím teď tak přemýšlím, ten příběh sám o sobě vlastně nebyl nějak mega poutavý, spíš mě strašně bavil a vyhovoval mi styl psaní Hanišové. Ani mi nevadí, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, vlastně trochu otevřeně. Přitom to je jedna z věcí, kterou na spoustě knížek nemůžu vystát..... celý text
Pohřbený obr
2017,
Kazuo Ishiguro
Mé první setkání s nositelem Nobelovy ceny z roku 2017. Jedna z nejdivnějších knížek, které jsem snad kdy četla. Příběh byl celkově hodně zvláštní a magický, ale nebyl nudný, takže i přesto, že na mně kniha od začátku do konce působila velmi zvláštně, dočetla jsem ji. Podruhé už bych se k ní asi nevrátila, ale určitě nelituji toho, že jsem ji dočetla do konce. Vlastně si myslím, že nad ní budu ještě dlouho přemýšlet. Ani ne tak nad příběhem, ale spíš nad tím stylem, který byl tak zvláštní, že to ani neumím popsat. Pokud máte rádi fantastično, historii a magické příběhy, bude tohle něco pro Vás.... celý text
Pražské jaro
2018,
Simon Mawer
Od Simona Mawera jsem toho četla už kopici a jednoznačně nejlepší pro mě zůstává Skleněný pokoj. Pražské jaro se mu ale taky moc povedlo, i slzička mi na konci ukápla. Moc mě baví, že se někdo mimo naši Českou republiku zajímá o naše dějiny a píše o tom. Mawer je jeden z těch autorů, do jehož knížek se začtete a nebudete je chtít pustit. Jestli jste ho ještě nečetli, vrhněte se klidně třeba právě na Pražské jaro.... celý text
Pod sněhem
2015,
Petra Soukupová
Ze začátku mě bavilo, jak je kniha psaná trochu jinak, než jsem v české literatuře zvyklá. Na konci jsem ale přemýšlela, proč nemohla být kratší. Na 150 stránek by se v pohodě vešlo to, co autorka rozvláčně popisovala na celých 360 stranách. Dočetla jsem to jen proto, že jsem očekávala, že to dopadne nějak nečekaně. No, bohužel. Dopadlo to tak, jak jsem už asi od 50. stránky tušila...... celý text
