Osvětimská knihovnice

„Je pravda, že kultura není k přežití člověka nezbytná, k tomu mu stačí jen chléb a voda. Je jasné, že má-li člověk k jídlu chleba a k pití vodu, přežije, ale nemá-li nic jiného navíc, zahyne celé jeho lidství. Jestliže se člověk nedojímá krásou, jestliže nezavře oči a nedá průchod vlastní představivosti, jestliže není schopný klást si otázky a nahlédnout meze vlastní nevědomosti, pak je ženou nebo mužem, ale ne osobností; nic ho neodlišuje od lososa, zebry nebo pižmoně.“

Tato pasáž myslím dobře vystihuje autorovu motivaci, proč se rozhodl nám tento realitou inspirovaný příběh odvyprávět – příběh o zdánlivě bláhové odvaze lidí, kteří v pekle jménem Auschwitz zřídili zakázanou a tajnou knihovničku a školu pro děti poslané na smrt. A shrnuje také myšlenkovou nit, která se táhne celým románem – i na takovém místě má smysl nabídnout lidem naději a únik od hnusné reality, a tento únik a naději nám můžou poskytnout knihy, vzdělání, lidská fantazie. Láska ke knihám je vůbec jeden z ústředních motivů celého románu a já osobně jsem ho velmi ocenil.

Když přečtete knihu o holokaustu, je vždycky strašně těžké najít vhodná slova k jejímu hodnocení – pozitivní přívlastky působí jaksi nepatřičně. Nicméně aspoň zmíním, že se mi velmi líbil autorův styl – jednotlivé proplétání osudů lidí, které zvrácená nacistická mašinerie svedla dohromady na místa, která se snad dají popsat jenom jako peklo, velmi dobře fungovalo. Některé postavy se příběhem spíš mihnou, jiné jsou naopak velmi dobře vykreslené, například Fredy Hirsch nebo samotná hlavní hrdinka.

Některé pasáže se mi četly úplně samy, zejména ty, kde hrdinka uniká do vlastní fantazie nebo listuje v hlavě albem vlastních vzpomínek. Velmi ostrý kontrast k nim tvořily hrůzostrašné scény otřesných životních podmínek vězňů a nejrůznějších krutostí ze strany nacistických dozorců, hodně náročné pro slabší povahy.

Román je to nelehký, ale z mého pohledu dobře vystavěný, strhující a zároveň místy naprosto (a myslím, že zcela záměrně) ubíjející, stejně jako samotná táborová realita. Velmi doporučuju si ho přečíst. Přesto musím přiznat, že po pár týdnech strávených v lágrovém prostředí jsem cítil obrovskou úlevu, že jsem knihu dočetl a že můžu z jejího světa vystoupit.

Silné Zklamání a život v Osvětimi mi přišel dost nereálně vykreslen. Děti si tam hrály, učily se a běhaly po ulici... Zkrátka, jak ve školce a né v koncentračním táboře. Tím život v Osvětimi nechci zlehčovat, ale přišlo mi to takové nedůvěryhodné... Jo, a asi 100 stran před koncem se mi kniha rozpadla na 2 kusy, takže i nekvalitní vazba!

Příběh židovské dívky Edity - Dity Edlerové, které válka "vzala" dětství a který prožívá v koncentračních táborech, je velmi silným příběhem nejen o ní, ale o životě v nelidských podmínkách, kde odolává prostřednictvím knih, o které má péči, a prostřednictvím lidí, ponejvíce v tajné škole a v utajované knihovně, kterou měla na starosti. V koncentračních táborech prožívá od 9 do 16 let života. Kéž by se takové příběhy už nikdy nemusely opakovat!
Jana"12 - 8. 1. 2020

Přečtěte si raději skutečné knihy Dity Krausové.
Tohle bylo tak nudné a o ničem, že mi trvalo déle než měsíc to dočíst, vysloveně sem se musel nutit po kapitolách.

Krásně napsaný velmi smutný příběh. Ještě smutnější na něm je to, že se opravdu stal. .-(

Za mě hlavní myšlenka knihy : knihy mají sílu i tam, kde už není skoro nic ale i o to, co znamená být dobrým člověkem v těžkých časech a jak moc důležité neztratit lidskost ani v těch nejhorších chvílích. I v pekle koncentračního tábora si lidé dokázali uchovat naději, víru a touhu po vzdělání.

Osvětimská knihovnice je kniha inspirovaná skutečným příběhem čtrnáctileté Dity Krausové. Je to neuvěřitelně silný a krutý příběh o odvaze, naději a lidské důstojnosti v prostředí, kde byla smrt všudypřítomná. Děj je zprostředkován pohledem jednoho neobyčejně statečného dítěte, které vás nenechá ani na chvíli vydechnout. Autor vystavěl příběh na skutečných vzpomínkách a faktech a s nesmlouvavou přesností přibližuje život v koncentračním táboře. Velice věrně a čtivě popisuje každodenní děsivé podmínky, kterým museli všichni čelit ve snaze přežít alespoň o jediný den déle. Nešetří popisy hladu, zimy, nemocí a strachu, které vězně neustále obklopovaly. Ukazuje lidskou bídu bez příkras, tak, jak ji sám dokáže nejlépe vystihnout, ale také sílu lidského ducha, který se odmítá vzdát.
Výborně jsou zde vykresleny hlavní postavy, které se ocitají na pokraji sil a u nichž si čtenář nemůže být jistý, zda se dočkají osvobození, nebo zemřou. Neměli na vybranou a nezbývalo jim než snášet nelidské zacházení, modlit se za porážku
Německa a za svobodu.
Hlavní postavou je Dita, dívka, která i přes nepřízeň osudu, jež ji donutila předčasně dospět, dokázala udržet své morální hodnoty, odvahu a silnou osobnost – a přesto všechno zůstala plná života. Její příběh je nejen tragický, ale také inspirativní – ukazuje, že smysl života lze najít i tam, kde se zdá být všechno ztracené.
V knize se objevuje mnoho silných myšlenek k zamyšlení. Nabízí hluboký pohled na lidi, kteří Ditu obklopovali – na přátele, kteří jí dodávali sílu, i na ty, kteří byli zkaženi hrůzami tábora a stali se krutými nebo lhostejnými. Autor mistrně vykresluje kontrasty mezi lidskostí a nelidskostí, mezi těmi, kdo se snažili přežít za každou cenu, a těmi, kdo se nevzdávali svých hodnot.
Významným poselstvím knihy je, že i zdánlivě malý čin může znamenat rozdíl mezi úplnou beznadějí a alespoň jiskrou naděje. Knihy Ditě umožnily ponořit se do jiného světa a alespoň na chvíli uniknout kruté realitě.
Na závěr autor shrnuje osudy některých postav, což příběhu dodává ještě silnější emocionální dopad.
Ig: pribehy_stranek

Jasný plný počet. Příběh Dity Krausové si to zaslouží. Forma je skvělá i pro čtenáře, kteří nemají rádi odborné knihy. Lidské osudy (nejen) z Terezínského rodinného tábora chytí za srdce a nepustí. Pro mě má kniha i cenu, že mi ji podepsala sama paní Dita.

Velice obsáhle popsané peklo zvané Osvětim. Zejména českého čtenáře zaujme rodinný tábor a proč vlastně byl zřízen v továrně na smrt. Detailně nás seznámí i s dalšími aspekty života v KT a nejen v Polsku, ale i v německém Bergen Belsenu, kde jsme se na stránkách setkali i s Anne Frankovou, co bylo mé veliké překvapení.

Jedna z nejsilnějších knih, co jsem kdy četl. Dokonale popisuje pozadí jednoho z nejtemnějších zvěrstev lidské historie, hrůzy holocaustu. Děj knihy je o tolik zásadnější kvůli tomu, že reprodukuje skutečný příběh malé Dity, která vedla osvětimskou knihovnu a každý den čelila obrovskému strachu ze smrti, pokud nacisté na tuto její činnost přijdou. Kniha kromě hrůzných události popisuje i statečnost a odhodlání obyčejných lidí, kteří si dokázali zachovat lidskost i morálku i v těch nejtemnějších hodinách. Toto by měla být povinná četba.

Nesmírně silné, teskné, tíživé čtení o tom, jak si zachovat špetku lidskosti tam, kde život člověka nemá větší cenu než slupka od brambor. Dita Krausová, jejíž příběh kniha vypravuje, byla za války ještě dítě, nucené předčasně dospět - přesto (nebo možná proto) je plná života, naprosto neuvěřitelně odvážná a morálně rovná. Nechápu, že se její příběh neskloňuje a netěší se stejné všeobecné mezinárodní popularitě tak jako ten Anny Frankové nebo Wladyslawa Szpilmana.
Mimochodem, Dita Krausová stále ještě žije, je jí 95 let (po tom všem, co prožila a přežila, se vlastně není čemu divit).

Drsný příběh, pokud se to tak dá říct s dobrým koncem dle možností....i v těch nejhorších chvílích je snaha o "normální" život pro děti - učení ve škole, pár knih a zapálení učitelé...o to je horší ukončení rodinného bloku.

Nedá se hodnotit příběh, který se skutečně stal a stal se na tak otřesném místě, jako byla Osvětim. Příběh Dity Krausové je úžasný. Jak se mohl na takovémto místě starat o knihy jako dívka Dita je až neuvěřitelné. Ale naprosto chápu, že i takovéto místo se snažili vězni polidštit, aby v něm mohli přežít každý další den.

Velmi citlivě napsaný román o největší hrůze v lidských dějinách.

Tyto knihy mi nejdou hodnotit

Dobře napsaný příběh z ne moc veselé doby, ale skvělé zachycoval, jak si postavy zachovávají naději. Všimla jsem si na jednom místě, že si autor spletl postavy, ale vliv na příběh to nemá.

Knihu jsem četla až po autobiografii Dity Krausové Odložený život, která mě nadchla. První půlku jsem si pak říkala, že proti autobiografii je tato mnohem slabší. Ve druhé půlce jsem se pak začetla natolik, že jsem se neodtrhla. Fascinovali mě hlavně okolní více či méně známé příběhy. Přestože autobiografie je podle mě lepší, i tato kniha patří mezi výborné a hodné čtení, co se tématu holokaustu týče. Doporučuji.

Kniha rozhodně stojí za přečtení

V dnešní době je důležité číst knihy, jako je tato. Vzpomenout si na dobu, kdy se posuzovali a odsuzovali lidé za jejích víru. Za odlišnost. Připomenou si dobu, kdy lidé nebyli lidmi. Co přináší nenávist vůči jiným...