Osvětimská knihovnice
Antonio G. Iturbe
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/174557/mid_osvetimska-knihovnice-ADM-174557.jpg
5
1344
355
Osvětim-Březinka - zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , AkropolisOriginální název:
La bibliotecaria de Auschwitz , 2012
více info...
Přidat komentář
Jsem zklamaná... Přečetla jsem více jak půlku a nazaujalo mě to. Škoda, čekala jsem od toho víc podle hodnocení.
Tolik příběhů už bylo o II. světové válce napsáno a přesto evidentně může dobrý spisovatel přijít s novým pohledem a dalším příběhem, který se čte jedním dechem. Velkou přidanou hodnotu má pro mě fakt, že kniha zakomponovala příběhy skutečných osobností a díky tomu jsem si rozšířila obzory. Velmi oceňuji epilog a shrnutí, jak to s tou či onou postavou po válce nakonec dopadlo. Také klobouk dolů před autorem, takovou znalost Švejka by i mnoho Čechů mohlo závidět. Tato kniha rozhodně stojí za přečtení.
Krásná kniha!!!! Ze začátku jsem z ni byla v rozpacích, ale postupně jsem byla čím dál víc nadšena a nakonec jsem ji četla jedním dechem!
Neuvěřitelný, ale bohužel pravdivý příběh dívky, která se ocitla v pekle.
Úžasná knížka, kterou jsem doslova hltala stránku po stránce a zároveň trnula hrůzou, ačkoliv je mi jasné, že hrůzy, které se děly, se ani v knize popsat nedají. Člověk si ani nedokáže představit, jaké hrůzy se děly a co si všechno lidé v Osvětimi skutečně prožili. Teprve potom mohou říct, že si váží toho, co je dnes bráno jako standard.
Velmi silný příběh, který je i přes značně těžké téma napsaný opravdu čtivě. Každý, kdo tohle šílenství přežil, měl kromě obrovské vůle přežít i velké štěstí, protože smrt byla pořád nablízku. Je dobré si tyto události připomínat, aby nebyly nikdy zapomenuty.
A. G. Iturbe pouze spojil několik silných, známých příběhů, které popisují holokaust z vlastní zkušenosti. Tyto příběhy spletl dohromady a převyprávěl je velmi okrajovým a zjednodušeným způsobem... a tak vznikla splácanina Deníku Anny Frankové, Utekl jsem z Osvětimi a dalších významných děl. Popravdě si stále nejsem jistá, zda Osvětimská knihovnice má vůbec nějakou hodnotu, jelikož pouze spojuje již napsaná díla a čerpá z jejich poselství.
Dlouho se mi nestalo, aby mě kniha dohnala k slzám. Osvětimská knihovnice je jedna z těch výjimečných knih, které to dokážou.
Příběh Dity je na jednu stranu tragický, na druhou stranu inspirativní. Inspirativní v tom, že i na neutěšeném místě dokážete najít naději, úkol, smysl života. A hlavně si uvědomíte, že vaše problémy vlastně žádné problémy nejsou. Netrpíte hlady, mátě střechu nad hlavou, je vám teplo, máte přístup k základním hygienickým potřebám. Važme si všeho, co máme.
Ditina neskonalá odvaha, nezdolná vůle bojovat, smysl pro spravedlnost a optimismus jsou obdivuhodné. Od takových lidí bychom se měli učit. Zároveň je nutné nezapomínat, co se v minulém století dělo, abychom něco podobného už nikdy nenechali dopustit.
O knize jsem nic nevěděl a po prvních stránkách jsem se trochu bál, že se bude jednat o nějakou lovestory, kdy se puberťačka zamiluje do tajemného Fredyho... Nakonec se kniha rozjela a totálně mě rozsekala svou syrovostí, kterou bych u filmů přirovnal k Pianistovi nebo Schindlerovu seznamu. I když mi u vypravěče trochu vadilo přeskakování z přítomného do minulého času při líčení příběhu, zasluhuje si tato kniha podle mě plný počet hvězd.
Po návštěvě Terezína jsem dlouho nebyla schopná číst knihy na toto téma .
Tahle je moc dobře napsána. Silný příběh životní odvahy a pokory.
Četla jsem i Odložený život přímo od Dity Krausové a tato kniha jej výborně doplnila, protože se soustředila přímo na léta v Osvětimi. Bylo pro mě velmi zajímavé dozvědět se i o dalších osobnostech více podrobností románovou formou. Pro mě to byla další skvělá kniha o příšerných věcech, které však nesmí být zapomenuty.
Vpodstatě teď řeším, kdo jsem já, abych nějakým způsobem hodnotil knihu, která v sobě nese tak neskutečně silný příběh. Zlo a podmínky, které si dnes prostě nedovedeme představit, k tomu všudypřítomnou smrt, kterou už všichni brali jako prostou součást bytí. A do toho několik záblesků naděje a snahy o útěk alespoň duševní, ať v podobě bloku rodinného tábora, hraní si na školu či několika odrbaných, ale s láskou opečovávaných svazečků knih.
Příběh knihovnice Dity určitě stojí za přečtení, ikdyž moc úsměvů nevykouzlí, ale toto prostě jsou ty příběhy, které bychom neměli zapomínat, historicky to prostě není tak dlouho, co se v civilizované evropě páchala dnes již nepředstavitelná zvěrstva.
PS: A komu na knížce něco vadí, tak ať se tam zajede podívat, dá se tam meditovat mnoho hodin a pak ten plný počet prostě musí dát každej.
===================================
"Ty se modlit nebudeš?"
"Modlit? Ke komu?"
"Ke komu asi? K Bohu. Měla by ses také modlit."
"Statisíce Židů se k němu modlí už pět let a nikdo je nevyslyšel."
"Možná že jsme se nemodlili dost nebo dost důrazně, aby nás vyslyšel."
"Nech toho, Margit. Ty si opravdu myslíš, že Bůh je schopen vědět a potrestat tě, když se o šabatu nechováš, jak bys měla, a přitom by mu ušlo, že zabíjejí tisíce nevinných a s dalšími tisíci vězňů zacházejí jako s prašivými psy? Opravdu si myslíš, že by se to nedozvěděl?"
"Nevím, Dito. Je hřích ptát se, proč Bůh dělá věci, které dělá."
"V tom případě jsem hříšnice."
"Nemluv tak! Bůh tě potrestá!"
"Ještě víc?"
"Dostaneš se do pekla."
"Nebuď naivní, Margit. V pekle už jsme dávno."
Takhle kniha mi ukázala kolik toho nevím o válce. Téma rodinného tábora v Osvětimi pro mě bylo nové a strašně silné. Celkově příběh byl velice silný. Člověku se až nechce věřit, že se to mohlo stát.
Co k takové knize napsat?Bylo to smutné a syrové,ale byla tam i naděje-ta lidská kotva k životu,bez ní by ta hnusná válka pohltila mnohem více lidí.Určitě doporučuji k přečtení.
Osvětimská knihovnice - příběh o knihách a lidech, kteří v jejich útrobách hledali poslední zbytky své lidskosti. O lidech, jimž válečný vír sice zlomil křídla, ale nedokázal je připravit o jejich až nadpozemsky nezdolnou vnitřní sílu. O lidech žijících ve světě, kde se veškerá přání a naděje soustředila na jediné - touhu přežít, jež jim dodávala nebývalé odvahy činit věci na hraně našeho chápání. Touze přežít se podřizovalo vše. Vše, až na urputnou snahu hrstky vyvolených, jejichž přáním bylo jediné - zachovat tu špetku lidskosti, která ještě zbyla v popelavém světě plném nestvůr v lidské podobě. Byly poznamenané stejně jako lidské duše. Krvácející, bezbranné, naoko nepoužitelné a ztroskotané. Skrývaly však to největší nebezpečí, nejsilnější lidskou zbraň - vědomosti. Byly to knihy.
Můžete klidně namítat, že v tak bezútěšném prostředí, kde tak ukrutnou mocí vládly katastrofální podmínky a systematicky soustředěné zlo snad až ze samého podsvětí, byly knihy to poslední, co vyhladovělé lidské schránky potřebovaly. Možná ano. Několik stránek popsaného papíru v žádném případě nemohlo nahradit tolik potřebné jídlo. Mohlo však probudit k životu odhodlání, odhodlání dál žít. Ačkoli k přežití člověk potřebuje především ukojit základní biologické potřeby jako je hlad a žízeň, bez vytrvalosti a odhodlání se jeho šance na přežití razantně snižují.
Přežití. Nazýváme lidi, kteří se postavili na odpor nespravedlivému osudu, přeživší, jako by to bylo vše, co tyto lidi utváří. Přežili holocaust. Jak se tolik utrpení, bolesti a degradování na úroveň nejnižších možných tvorů může vlézt do dvou nicotných slov? Jak může ony přeživší charakterizovat to, že zůstali naživu, když mnozí z nich dokázali nemožné - našli v sobě tolik odhodlání a odvahy překlenout mosty minulosti a vybudovat si nový život? Když se jako Dita rozhodli, že svůj příběh vyšlou do světa jako děsivé varování před tím, čeho jsme my lidé vlastně schopni? A je to vůbec možné, vložit tolik nevyčíslitelné hrůzy do několika málo slov? A i kdyby, můžeme my, jakožto lidé, kteří nikdy nepoznali nic jiného než život v přepychu utvářený nekonečnými možnostmi moderního světa, vůbec pochopit, co to znamená, být přeživším?
Ne. Nemůžeme. Nehledě na to, kolik přečteme knih a zhlédneme filmů. Stále nemáme ponětí. Nepřestává nás překvapovat to, co bylo pro mnohé (pokud měli takzvané „štěstí“) po dlouhé roky každodenní realitou. Je však třeba si tuto noční můru přehrávat znova a znova. Osvětimská knihovnice je pouze další knihou, která nám toto umožňuje. A už jen proto je tak výjimečná.
Antonio Iturbe líčí příběh jako z jiného světa - uprostřed pekla samotní ďáblové vytvořili jakousi malou oázu, dá-li se to tak nazvat. Blok 31 s improvizovanou knihovnou pro desítky lidských životů skutečně představoval jejich soukromou oázu normálnosti, s občasnými záblesky štěstí v temných mračnech nekonečného strachu. Popravdě, bála jsem se pustit do čtení a dlouhou dobu jsem kolem knížky netknutě ležící na poličce obcházela jako kolem horké kaše, a to především proto, že autorem je novinář a já měla obavy, že jeho vyprávění bude syrové, věcné a bez příkras. A to opravdu bylo, do jisté míry. Jenže to mělo úplně opačný účinek, než jsem si myslela. Příběhu to dodalo na uvěřitelnosti a významu, a přitom to nijak neovlivnilo jeho čtivost a plynulost. Objektivní pohled bez špetky poetičnosti byl v tomto případě ideální volbou.
Na závěr jen dodám, že jsem notnou chvíli přemýšlela nad tím, zda je správné, že autor osudy skutečných lidí použil jako jakési stíny, jimž plné obrysy vtiskl až za pomoci oné „malty fikce“, a díky své představivosti jim vdechl úplně nový život, vystavěný sice na reálných základech, ale ubírající se vlastní cestou. Ptám se, zda je to fér vůči skutečné Ditě a její rodině, když se jimi autor „jenom“ inspiroval a při utváření jejich charakterů popustil uzdu své fantazii. Možná není v mých silách to posoudit. Chápu však, proč se autor rozhodl, že ne vše musí odpovídat skutečnosti. Chápu i to, že skutečná Dita může mít pocit, že nebylo řečeno vše nebo že něčeho bylo až příliš.
Nic to však nemění na tom, že Osvětimská knihovnice v sobě skrývá výjimečný příběh, jemuž by každý z nás měl věnovat pozornost.
„Kdykoli začneš číst knihu, cítíš se, jako bys nastoupil do vlaku, který tě veze na prázdniny.“
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) španělská literatura knihovníci, knihovnice Fredy Hirsch, 1916-1944 podle skutečných událostí rodinný tábor BIIb
Osvětimská knihovniceKniha Osvětimská knihovnice je v
| Právě čtených | 43x |
| Přečtených | 1 954x |
| Čtenářské výzvě | 780x |
| Doporučených | 169x |
| Knihotéce | 545x |
| Chystám se číst | 1 234x |
| Chci si koupit | 307x |
| dalších seznamech | 31x |
Velmi smutná a velmi krásná kniha. Je to čtení pro otrlé,ale mohu jen doporučit.