Baví mě, že Towles píše o zdánlivě obyčejných věcech neobyčejným způsobem. Každá jeho postava je tak nějak zvláštní - trochu mi to připomínalo postavy z románů mého oblíbeného italského spisovatele Alessandra Baricca.
Zmáhaly mě delší popisné pasáže, ale chápu, že pro pochopení různých situací a jednání postav tam měly i tyto popisné pasáže své místo.
A ten konec! Za ten opravdu stálo si tuhle knihu přečíst! Skvěle vystupňovaný příběh s nečekaným a hořkosladkým koncem.
Zatím moje největší letošní knižní překvapení. Očekávala jsem čtenářskou rychlokvašku s jednoduchým příběhem a dostala jsem provoněný ráj. Citlivě a čtivě napsaná kniha, ze které na vás dýchají vůně, jejichž existenci si v našem zrychleném světe mnohdy ani neuvědomujete.
Závěr byl, pravda, trochu useknutý a s ohledem na to, jak pozvolně plynul příběh předtím, dost uspěchaný. Ale jinak mi s knihou, Emmeline a Fischerem bylo krásně. Moc doporučuji k přečtení třeba na nějaké hezké letní dovolené v přírodě.
Harrisův styl psaní připomíná spíš film než hlubokou literaturu. Ale to vůbec není výtka. Často se s tím moc nemaže a jedna scéna střídá druhou - jako rychlé filmové střihy. Přesto vás ale Harris drží celou dobu v napětí a díky rychlému sledu událostí máte tendenci číst pořad dál a dál, protože vás zajímá, jak to bude pokračovat, pořád se děje něco nového, čím dál tím bláznivějšího.
Vyšinutého vraha vystihl Harris skvěle. Odporně chytrý a vypočítavý Hannibal Lecter je tentokrát v pozadí, ale o to víc si pak chcete přečíst další knihu, kde se o něm dozvíte víc. Červený drak mě nebavil tolik jako Mlčení jehňátek, ale to je klasika, kterou prostě miluju ať už jako film nebo knihu, na to jentak něco nemá.
Mrzí mě, že v popisu na přebalu knihy je hned na začátku prozrazeno, kdo je vrah a proč a jak to dělá, když v knize se k tomu dostanete až asi tak ve třetině po 100 stranách. Tohle mě obralo o moment překvapení. A moje hodnocení minimálně o jednu hvězdičku…
Nedočteno. Asi kdybych měla trochu silnější vůli, dokopala bych se k tomu, abych knížku dočetla, ale v momentě, kdy se pro mě čtení „Tajgy“ začalo stávat spíš povinností než potěšením, jsem to utla. Život je příliš krátký na to, abych trávila čas s knihami, které mě nedokáží dostatečně zaujmout.
Styl psaní a nápad se mi líbily, ale v tuhle chvíli to pro mě není kniha, se kterou bych chtěla trávit čas. Rozvláčně napsané, skákání do různých časových rovin a někdy tak neurčité, že jsem se v tom ztratila…
Michael Faber neustále dokazuje, že je spisovatel mnoha tváří a nebojí se ničeho. Tentokrát se pustil do příběhu pro teenagery a opět to zvládl skvěle! Obdivuji, jak je každá jeho kniha úplně jiná. Jak kdyby jeho knihy psalo několik různých spisovatelů a přitom je to stále jeden člověk.
Věděla jsem, že čtu knihu pro mladší čtenáře, takže mě nepřekvapila jednoduchost některých situací nebo textu. Hodně mi připomínala Letopisy Narnie, ale ty u mě jentak něco nepřebije. Líbila se mi, ale trochu mě mrzí, že asi kvůli zachování jednoduššího rázu pro mladší čtenáře často některé téma jen tak jako nakousne a pak upaluje dál. Tohle není Faberova top kniha, ale jsem ráda, že jsem ji přečetla.
Jeffery Deaver je geniální. Do jedné knihy vměstnal tolik detailů ohledně zkoumání důkazů a místa činu, velmi zevrubně vylíčil laikům neznámé podrobnosti ohledně letectví a létání a spoustu spoustu dalšího a přitom je jeho kniha skvěle pochopitelná a čtivá.
Tohle byla jedna z těch opravdu nejlepších detektivek, které jsem kdy v životě četla. Nesmírně chytře vymyšlený příběh s nečekanými zvraty, které vás několikrát dost překvapí a v napětí udrží až do poslední stránky.
Na Deaverových detektivkách se mi navíc líbí, že jsou vymyšlené opravdu do nejposlednějšího detailu a Deaver zároveň nejde jen po povrchu, ale pěkně do hloubky - ne jen co se týká řešení případu, ale i co se týká osobního života hlavních protagonistů.
Ze Sběratele kostí, prvního případu Lincolna Rhyma, jsem byla nadšená. Ale teď zpětně mi Sběratel přijde jen jako špička ledovce. Tanečník mě ohromil, nadchnul a překvapil. A tohle Deaver napsal před 26 lety? Neskutečné! Díky za parádní počtení!
Příběh napsaný na základě materiálů, které autorka našla v archivech StB. Já jsem tyto příběhy o magické Šumavě vůbec neznala, o to větší zážitek jsem měla z knihy.
Petra Klabouchová je pro mě jedna z nejlepších současných českých spisovatelek. Její romány mají hloubku, jsou autentické a čtivé. Je pro mě prostě sázkou na jistotu, a i když jsem od jejích knih měla vždy dost velká očekávání, nikdy mě nezklamaly.
Čtení knihy Ignis Fatuus jsem si pravdu užívala. Kromě toho, že Petra Klabouchová výborně vystihla ponurou hororovou atmosféru, píše krásnou čtivou a hutnou češtinou. I když její romány nemají stovky stran, zvládne na poměrně malém prostoru to, co jiní nezvládnou ani na pěti stech stranách.
Nesmírně čtivě a citlivě napsané. Opravdu výborně vymyšlený příběh (doslova do poslední věty), který vám postupně odkrývá, co a proč se vlastně stalo, navíc z velké části vyprávěný osmiletou holčičkou, která nezná jinou realitu než svoji vlastní. Jako čtenář ale víte, že takhle to normálně nefunguje a fungovat nemá a jen trnete nad tím, jestli ta malá zvládne unést všechno, co se jí děje. Nebojte se, nejde o žádné domácí násilí nebo násilí na dětech, ale o to, co všechno dokáže narušená psychika a vlastní děsy.
Čtení jsem si moc užila. Tohle je jedna z těch knih, do které se začtete a nemůžete ji odložit. Děkuji za tip na knihu od někoho ve čtenářské skupině na Facebooku, kde jsem hledala doporučení na opravdu dobré thrillery.
Románová kronika odehrávající se na jednom místě ve Finsku od 17. století až po současnost napsaná ale hodně specifickým způsobem.
V každém století se setkáte s několika příběhy obyvatel usedlosti Nevabacka na kraji mokřadů. Příběhy na sebe ale nemusí úplně bezprostředně navazovat, někdy je mezi sebou dělí i desítky let. Díky tomu vlastně v knize nenaleznete žádného echt hlavního hrdinu nebo hrdinku, ale místo toho se na pouhých 335 stranách setkáte hned s několika generacemi jedné rodiny a začtete se do neobyčejných příběhů jejich životů.
Člověk by řekl, že na tak málo stránkách nelze obsáhnout historii jednoho místa moc do detailu, jenže Marii Turtschaninoff se to přes veškeré pohyby podařilo opravdu skvěle!
A to zdaleka není všechno. Nejzajímavější na knize je to, že každá kapitola je napsaná v trochu jiném duchu: někdy je to báseň, jindy dopis, deníkové záznamy, milostný příběh, detektivka nebo horor. Stále se ale jedná o příběhy z historie jedné usedlosti, které na sebe navazují.
Usedlost mě velmi mile překvapila a rozhodně ji doporučuji vaší pozornosti. Pro mě to byla zatím jedna z nejlepších přečtených knih letošního roku.
Jsem moc ráda, když narazím na opravdu dobré povídky, protože je to žánr, který běžně nevyhledávám. Od Gavaldy jsem nedávno četla její povídkovou prvotinu a teď tyto nejnovější povídky. Ty první nebyly špatné, pěkné se četly, ale Citlivá místa je desetkrát strčí do kapsy!
Tyto povídky míří na citlivá místa nejen u postav ve svých příbězích, ale plnou palbou zasáhnou citlivá místa i u čtenářů. Někdy se smějete, jindy vás až mrazí. A takhle by to u těch dobrých povídek mělo být. Doporučuji všemi deseti!
Čekala jsem příběh o malování a místo toho jsem dostala obrázek života mladých lidí na začátku a v průběhu první světové války. Zoufalství, chudoba a především obrovský hlad. Tohle na mě zapůsobilo mnohem víc, než osobní příběh Augusty Nekolové.
Kniha se mi líbila, dobře se četla, ale často šla hodně po povrchu. Ocenila bych ještě mnohem větší hloubku v popisech nitra hrdinek. Potom by se pro mě kniha stala hlubokou a opravdu nezapomenutelnou.
Nicméně rozhodně doporučuji k přečtení, protože s tak detailně popsanými životy obyčejných lidí za první světové války jsem se zatím ještě nikdy v knize nesetkala. Jděte do ní!
Opravdu skvělá detektivka. Poměrně hutně napsaný příběh, který vás ale chytne a nepustí. Navíc jsou tam výborně vykreslené charaktery, nečekaný vrah, zajímavé zvraty a dokonce i láska.
Když jsem ve skupině na Facebooku hledala tipy na hodně dobré detektivní série, Případy Lincolna Rhyma mi byly doporučeny hned několika čtenáři. A měli pravdu. Příběh mě moc bavil, zápletka byla nečekaná a Lincoln Rhyme si mě získal svou osobitostí, sarkasmem a chytrostí. Těším se na další díl!
PS: Tohle byla moje poslední přečtená kniha roku 2024. Dočetla jsem ji doslova ve svých posledních volných minutách na Silvestra.
I přesto, že jsem skoro celý život opravdu vášnivou čtenářkou, z povinné četby toho moc načteno nemám. Z nějakého důvodu jsem měla na střední k povinné literatuře trochu odpor, i když si ráda přečtu téměř cokoliv a nejsem nijak vyhraněná; a co jsem mohla, na to jsem se podívala na dývku a čtení jsem odložila na neurčito.
A takhle nějak to bylo i s Markétou Lazarovou. Patnáct let od maturity jsem se k ní konečně dostala - a jsem za to ráda. Na střední bych tuhle uměleckou literaturu určitě dostatečně nedocenila. Teď jsem si čtení vysloveně užívala. Výborně vykreslená dobová atmosféra a krásný poetický jazyk. Syrový středověk každým coulem a na tak malém počtu stran. Bravo!
Hledala jsem novou dobrou detektivní sérii, která mě opravdu bude bavit a našla jsem ji! První díl série s detektivkou Kim Stoneovou mě vtáhl hned od začátku. Líbí se mi, že na téměř 340 stranách zvládne autorka krásně vypointovat příběh, dokáže vás zmást, překvapit i zhnusit, ale hlavně vás neustále udržuje v napětí. Čtivost téhle knihy je až neuvěřitelná. A příběh navíc není šablonovitý či prvoplánový (kvůli tomu jsem zanevřela na Cartera).
Samozřejmě by se mi líbila větší hloubka příběhu a dostat se víc pod kůži všem vyšetřovatelům, ale to už bychom byli na jiném počtu stran a asi také u jiného autora. Angela Marsonsová zvládla těch 336 stran využit opravdu naplno. A já tuším, že až po ní sáhnu příště, určitě nebudu litovat.
Vladimíra Čerepková je hodně zajímavou, zvláštní a nekonvenční postavou. Než jsem se dostala k této knize, neznala jsem ji a jsem ráda, že jsem ji objevila. Myslím, že v celých Čechách by se nepodařilo najít tak dobrou představitelku beatnického období 60. let se vším, co to tehdy obnášelo: psaní a recitování poezie, pití alkoholu, zkoušení různých omamných látek, nemít žádnou pevnou základnu, ale spát po kamarádkách a odcházet ven v jejich oblečení, když zrovna nebylo co na sebe… neřešit, co bude, ale co je právě teď.
Autorka si dala obrovskou práci s tím, aby tohle všechno shromáždila. Dokonce se jí povedlo se s Vladimírou i setkat v Paříži, kam emigrovala. Jednou a naposled. Víckrát si ji Vladimíra k tělu nepustila.
Alice Horáčková zpracovala život téhle holky v letu s naprostou profesionalitou, bez stop vlastního hodnocení nebo bulvarizace. Pro milovníky období šedesátých let je tohle „must read. Pro mě už pak ke konci byla kniha trochu zdlouhavá, ale pořád je to dle mého ta nejlepší sonda do uvolněných 60. let v Československu, jakou si umíte představit. Je poznat, že Alice Horáčková je v rozhovorech ostřílená a ví jak, kdy a na co se má zeptat.
Skvělá kniha s neotřelým a zajímavým tématem. Vzhledem k tématu genetiky, která se v knize řeší poměrně dost do hloubky, se nejedná o žádnou oddychovku. Tohle hutné čtení si ale užijete! Vědecké pasáže výborně vyvažuje sarkasmus a cynismus hlavního hrdiny. V jednu chvíli se smějete tomu, jak si umí sám ze sebe udělat legraci, ale za chvilku vás až zamrazí, jak ošklivě se k němu dokáže zachovat jeho okolí, protože svým malým vzrůstem je pro něj prvoplánově méněcenný.
Od Mawera jsem četla už spoustu knih a Mendelův trpaslík je za mě rozhodně jedna z těch nejlepších. Doporučuji!
Za mě nejslabší díl série, který ale i přes to udržel laťku klasicky dost vysoko. Tentokrát byl děj dost rozvláčný, připadalo mi, že autorka chce za každou cenu posunout hranice příběhu co nejvýš, a nakonec to bylo až překombinované.
Nicméně nesmírná čtivost knihy a sympatie k hlavním hrdinům obrovskou měrou převažují nad překombinovaností děje, a proto bych tuto vynikající detektivní sérii rozhodně doporučila všem milovníkům detektivek. Trochu mě mrzí, že už to skončilo.
Nedočteno. Tohle mě vůbec nechytlo. Čekala jsem zábavu, vtip a satiru a místo toho jsem dostala příběh ženy, která se pořád musí někomu podřizovat, ale nevadí jí to. Mně docela jo. Dala jsem asi 60 stran a pak jsem knihu odložila. Tohle bohužel není můj šálek kávy.
Velmi velmi příjemné překvapení. Moc pěkná oddechovka, kterou řadím k těm opravdu zdařilým. Příběh krásně plyne, moc dobře se čte. Není nijak plytký a i když si myslíte, že víte, jak dopadne, stane se tam tolik věcí, že zakončení vlastně vůbec není jednoznačné.
Opravdu jsem v knize nečekala takovou hloubku a tak skvěle vykreslené charaktery postav a zajímavě promyšlené jejich životní osudy. Jiří Mádl je bezpochyby talentovaný i jako spisovatel a tahle knížka rozhodně stojí za přečtení.
A kladné body navíc přidávám i za lokace v mých rodných Budějovicích a gymnáziu, kam jsem také chodila jen a pár tříd níž než Jirka. Příběh vlastně působí dost autobiograficky, ale asi půjde jen o inspiraci. I když, kdo ví…?
Příjemné čtení o přátelství, ale především o tom, co se dělo od konce třicátých let až do doby po revoluci. Nejzajímavější pro mě bylo číst si o tom, jak sami umělci prožívali období komunismu, zákazů a jak na ně doléhaly všechny tyto restrikce. Kniha je v tomto ohledu velmi cenná, protože se tam hned z první ruky dozvíte, jak okolnosti své doby vnímali lidé v této době žijící.
