evismaior přečtené 370

Hypotéza lásky 2022, Ali Hazelwood

65% - jako někdejší konzument fanfiction, byť z jiného fandomu než Star wars, do kterého autorka svoji původní internetovou verzi tohoto příběhu zasadila (koneckonců hlavní postava Adam se jmenuje podle herce Adama Drivera), a navíc milovník příběhů, jejichž hlavní postavy jsou všemožní geniální vědátoři, v čele s Teorií velkého třesku, jsem se považovala za naprostou cílovku téhle love story z akademické sféry a začetla jsem se do ní opravdu s chutí. Můj první problém spočíval v tom, že téma předstíraných vztahů je už v literatuře i filmu tolikrát zpracované a všechny peripetie těch drobných lží, které musí hlavní postavy utkat jako pavoučí síť pro všechny ostatní včetně nejbližších přátel, natolik profláklé, že moji pozornost vlastně udrželo jen to univerzitní prostředí a barvitě popisovaný život studentů doktorandského studia se všemi těžkostmi vyplývajícími z podfinancovaných výzkumů, nutnosti umět se prodat (někdy tedy bohužel i doslova, což je děsivá představa, která nevím, jestli do téhle sféry může nalákat víc žen) pro získání grantu a to vše ještě bokem k těm hodinám a hodinám stráveným pokusy s předem nejistým výsledkem. Autorka je sama vědkyně, je to vidět a je to nesmírně osvěžující. Postavy Olive a Adama mi přišly fajn, včetně toho jejich často pubertálního chování – to, že hlavní hrdinka vychrlí záplavu slov, jimž stěží rozumím, a pak udělá naprosto pitomé rozhodnutí svědčící o její sociální a vztahové nedospělosti – tomu u inteligentních vědců, kteří upřednostňují výzkum před životními zkušenostmi zkrátka věřím (včetně toho nedostatku sexuálních zážitků). Jenže natahované zápletky založené na vzájemném nesdělení si stěžejních informací prostě nežeru - ona mu lže o své lásce, on jí zas neřekne, že jí stalkuje už léta, což ostatně bylo úplně podivné, proč se o nic nepokusil dřív... Vůbec s Adamem jsem to měla horší – když pominu to jeho opěvované vyposilované tělo s vyrýsovanými břišáky vysvětlené pouze láskou k běhání dlouhých tratí (maratonci fakt jako kulturisti obvykle nevypadají a u vědců trávících dny i noci v laboratoři té schopnosti natrénovat na několik maratonů ročně příliš nevěřím), tak ta jeho náhlá proměna z uzavřeného vědce s nulovým osobním životem v sexuálního náruživce mi přišla hrozně na sílu – ostatně ty tolik diskutované erotické kapitoly (napsané z jejího i jeho pohledu) působily fakt, jako kdyby je napsal někdo úplně jiný, a ač nejsem příznivcem praxe těch moderních školek, které už do batolat cpou pojmy „penis“ a „vulva“, tak tady se mi nad všemi těmi ču**ky, klacky a číčami fakt chtělo nevěřícně smát a představa, že takhle přemýšlejí lidé popsaní jako Olive a Adam, mi zkrátka nesedí. Ovšem s ohledem na to atraktivní prostředí určitě od autorky ještě něco vyzkouším.... celý text

Jirkův vesmírný lov pokladů 2009, Stephen William Hawking

90% - Po úspěchu prvního dílu u technicky zaměřeného syna, který nenávidí čtení, jsme sáhli po pokračování a byla to dobrá volba. Jirkův vesmírný lov pokladů pokračuje ve všem dobrém, co Stephen Hawking a jeho dcera vepsali už do prvního dílu - opět se jedná o vesmírné dobrodružství Jirky (jehož rodiče, kteří už nepůsobí jako z bláznivé ekosekty, autoři tentokrát odsunuli na misi na potápějící se ostrov Tuvalu) a Aničky, dcery nadšence do vesmíru Erika, který momentálně pracuje pro NASA a s celou rodinou se odstěhovali na Floridu - a kniha je zároveň doplněna mnoha krásnými fotografiemi a zajímavými informacemi o vesmíru, které děj parádně dotvářejí (pilotované lety, využití automatických sond, Venuše, Titan, rudý posuv atd.). Navíc se tentokrát autorům podařilo děj udělat ještě o něco akčnější, když Jirka s Aničkou a jejich novým kamarádem počítačovým nadšencem Emanem sledují stopy záhadných "mimozemských" zpráv, které je s pomocí ne zcela funkčního počítače Kosma zavedou třeba na Mars, Titan i do zcela jiné hvězdné soustavy. A nechybí ani "oblíbený" záporák. V minulém dílu mi Kosmo otevírající dveře na zvolená místa do vesmíru přišel jako fajn nápad, jak dostat hlavní hrdiny tam, kam autoři potřebují. Tady už to vzhledem k novému Erikovu zaměstnání působí trochu zvláštně (hlavní hrdinové mj. sledují start raketoplánu a řeší se nefunkční sonda na Marsu, když přitom mají v šuplíku počítač, který může kohokoli dostat kamkoli ve vesmíru), ale je to holt knížka pro děti, tak to tak beru. Určitě budeme číst i dál.... celý text

Divoké vody 1989, Walt Morey

80% - Knížka z období mého dospívání, ke které jsem se s láskou po letech vrátila v rámci četby svých dětí - uvádí doporučení pro děti od 12 let a řekla bych, že to přesně sedí. Dnes už mi sice ta náprava městského osiřelého kluka, který se jako člen party přifařil k vykrádání obchodů a skončil na rok na podmínce na bahnité farmě u rodiny Edwardsových, připadá spíš jako naivní iluze, ale jako příběh pro děti je to perfektní. Je tam totiž všechno a velmi uvěřitelným způsobem - Dan se do tvrdé práce s kravami a do lovení klád na řece nezamiluje jen tak z ničeho nic - musí dojít k celé řadě akčních zvratů, které vytrhnou z letargie i takového kluka, jako je on. Protože přece normální člověk nenechá bez pomoci nemocnou krávu, nebude mu jedno, co způsobila nelítostná puma, nedopustí, aby se panu Edwardsovi něco stalo a už vůbec ho nenechá chladným, když se na scéně objeví vůdce jeho bývalé party s úmyslem Dana zatáhnout zpět do starých kolejí. Takže je Danův vývoj vlastně velmi logicky napsaný a to je moc fajn. A fakt je to místy tak dojemné, že jako matka nad tím klidně i sama zaslzím. "Těžko se nenávidí věci, kterým rozumíš a které tě zajímají... Nedělej ukvapené závěry, aby sis neumanul, že budeš něco nenávidět, dřív než budeš vědět, co to vlastně nenávidíš."... celý text

Čtyřměstí 2020, Theo Addair (p)

50% - V samém závěru prvního dílu s nakaženými netopýry jsem byla dost navnaděná na pokračování, ale z druhé půlky téhle fantasy jsem mírně řečeno na rozpacích. Co se podstatně zlepšilo, byl můj vztah k hlavnímu trojúhelníku Kiro-Darius-Anastázie (a posléze se to rozrostlo i o očekávaný přírůstek do jejich netradiční, ale podivuhodně fungující rodiny). Ti tři mi na rozdíl od prvního dílu přirostli k srdci a jejich vzájemné špičkování jsem si užívala a často se nad ním vydatně pochechtávala. Myslím, že kdyby tahle trojka byla zasazená v nějakém románu ze současnosti, mohlo by to fungovat výborně. Protože ta fantasy linka mi ve finále nesedla vůbec. Matka Tereza (jakože paní Příroda nebo něco na ten způsob) měla občas záchvěvy, kdy její promluvy dávaly smysl, ale často mi připomínala zpovykanou natvrdlou a protivnou puberťačku, a když se s hlavními hrdiny chodila vybavovat o svém plánu na zničení lidského pokroku a návrat na stromy, bylo to trochu, jako kdyby sestoupil z nebe Bůh a šel si pokecat s Noemem, jestli je ta věc s potopou světa dobrý nápad. Ta konstrukce, že ona to udělat nemůže, ale Kiro ano, protože proroctví, to mi nedávalo smysl vůbec. A celá ta připrava sociálně-ekologické revoluce byla jednak nesmírně naivní, ale pro mě jako milovníka fantasy především dost čtenářsky nezáživná, a pohled na lidskou společnost po zničení Čtyřměstí potom nadmíru utopický (kam se podělo vedení Společnosti? Co to bylo za svět, kde je veškerá moc koncentrovaná jenom v jednom místě? Fakt se všichni lidi, zvlášť ti původně bohatí, tak zázračně spokojili s tím, že teď vymění život v rozvíjejícím se průmyslovém městě za spaní v domečcích z větví? Jakože nic proti, ale ve schopnosti se sebeméně omezit po zkušenosti z posledních několika let lidstvu nevěřím ani za mák). Příště od autora určitě sáhnu raději po nějakém románu z reálného světa, psát totiž zjevně umí, takže počítám, že nebudu zklamaná tak jako tady. Ovšem na závěr si sem vepíšu alespoň pěknou myšlenku z knížky o síle dětství (byť ve chvíli, kdy se projevilo, že tu Kirovu superschopnost může mít vlastně každý, už mi ta záležitost s proroctvím nešla na rozum vůbec): "Když věříš, že něco jde - a tím nemyslím, že si to upřímně přeješ, nebo že k tomu svou mysl urputně nutíš - jen když jsi opravdu a cele přesvědčený, bez sebemenších pochybností, že je možné to dokázat, pak teprve uspěješ. A co je ještě lepší, s touhle vírou se narodíš. Pouze dvě věci ti ji můžou vzít: lidé kolem tebe a tvůj vlastní dospělý rozum."... celý text

Pár stránek navíc 2020, Lin Rina

60% - Milé na tom je, že se člověk dozví něco ze zákulisí psaní - líbí se mi takové ty drobnosti jako dějová linka rozepsaná po jednotlivých dnech nebo charakteristiky postav a jak k nim autorka dospěla. Ale jinak se nemohu zbavit dojmu, že kdyby autorka proškrtala zbytečně natahované a opakované pasáže v Kronikách prachu a vepsala tam v rozumné míře něco víc o tom, jak se Animantin bratr seznámil s Rachel, jak se Elisa dostala ke studiu a především co se dělo s panem Reedem poté, co Animant po jejich roztržce odjela z Londýna, a jak se ti dva následně museli poprat s ne úplně snadným přijetím jejich vztahu jak v její, tak v jeho rodině, bylo by to přesně to, co by Kroniky prachu vylepšilo a tenhle dodatek by ani nemusel vzniknout. I tak jsem ale doufala po tom odbytém závěru Kronik prachu, že se tady dozvím něco víc o motivech Thomase Reeda k roztržce, o tom, jak Animant musela v počátcích jejich zasnoubení překousnout to, jak se k ní zachoval (ale to se zjevně tak nějak odbylo totálním zatměním její jinak tak rozumné mysli) - a sice mě to nepatrně uspokojilo, ale i tak ve mně ten pocit odfláknutého závěru zůstal. Nějak jsem zkrátka od Animant čekala víc, než že se panu Reedovi po tom všem jenom s úlevou zhroutí do náruče. Kdybych Pár stránek navíc nečetla hned po dočtení Kronik prachu, myslím, že by pro mě takové čtení vůbec nemělo význam.... celý text

Kroniky prachu 2019, Lin Rina

70% - podle názvu jsem předpokládala, že půjde o nějaký fantasy příběh (a podle poznámek autorky v Pár stránkách navíc to tak původně i mělo být), ale dostalo se mi vcelku milé romanťárny z jakési autorčiny vize viktoriánské Anglie, která mi příjemně zapadla do předvánoční nálady, kdy jsem i ocenila, že se ledy mezi svéráznou knihomolkou Animant Crumbovou ze šlechtické rodiny a nevrlým sarkastickým knihovníkem smyšlené londýnské Královské knihovny Thomasem Reedem původem z rodiny řezníka prolamují tak pozvolna, až bych se jinak zřejmě nudila. Ono je to hodně dané tím, že autorka původně příběh zveřejňovala postupně na internetu, no a to pak ty stránky bobtnají a čtenáři to při tom ošklivém počasí venku nějak ani nepřijde. Sice jsem musela místy vrtět hlavou nad logikou zápletky (Animant je devatenáct, žije podle autorčina popisu ve společnosti, která nepřeje přístupu žen ke knihám a svojí kamarádce Elise musí dokonce knihy tajně vypůjčovat, ale přesto sama oplývá perfektními znalostmi o knihách ve všech oborech od medicíny přes termodynamiku, Darwinovu evoluční teorii až po dějiny kdejakého státu) a s blížícím se závěrem jsem se děsila zmenšujícího se počtu stránek, protože začalo být jasné, že rozuzlení ve vztahu Animant a pana Reeda bude uspěchané přesně tak, jak to nemám ráda poté, co si o těch dvou člověk čte na 500 stranách, ale v té chvíli jsem ještě doufala v další poodhalení v Pár stránkách navíc, takže se mi to docela líbilo.... celý text

Malíř pomíjivého světa 1999, Kazuo Ishiguro

90% - "Jde-li vaše země do války, musíte přece udělat všechno, abyste ji podpořil, na tom nic hanebného není. Proč by se měl člověk za to omlouvat sebevraždou?" "Někdy mě napadá, že by se podobně měli omluvit i mnozí jiní, ale jsou asi příliš zbabělí, než aby si svou odpovědnost přiznali. Ušlechtilá gesta pak zůstávají na tak význačných lidech, jako byl náš prezident. Spousta lidí už se stačila vrátit do postavení, která zaujímali za války. Někteří nemají daleko k válečným zločincům. A ti by se omlouvat měli." Kazuo Ishiguro sice od šesti let žije ve Velké Británii, ale v některých svých románech se neváhá vydat zpět do rodného Japonska a vyprávět tamní velké příběhy drobných lidí. Masudži Ono navenek vystupuje jako význačný muž na odpočinku a svými ústy se o tom snaží čtenáře přesvědčit, ale za jeho vyprávěním lze záhy vytušit jinou verzi jeho života, v němž se živil jako malíř propagandistických děl japonského válečného režimu, jimiž dost možná celou řadu mladých mužů přiměl jít do druhé světové války a umírat tam. Je zajímavé, jak se vyrovnává se svou vinou - někdy jako by se tím opravdu trápil, někdy máme pocit, že je to jen póza, aby svou minulostí neškodil vdavkám dcery, a jindy zase celkem jasnozřivě poukazuje na ty, kteří svižně převlékli kabát, přizpůsobili se nové době a hlasitě odsuzují to, s čím dřív neměli sebemenší problém. A přestože je nám japonské kulturní prostředí a japonská nátura na míle vzdálená, právě v tomhle člověk snadno rozpozná i české rysy. To neustálé vracení se do minulosti se sice místy již opakovalo a nepřinášelo mnoho nového, přestože román není nijak dlouhý, ale líbí se mi tenhle styl "nespolehlivého" vypravěče, kdy si často jen z jím nesprávně interpretovaných či záměrně nepochopených rozhovorů s ostatními můžeme udělat obrázek toho, co a jak se vlastně stalo, vždy ovšem s přiměřenou dávkou nejistoty vyplývající z vypravěčovy nedokonalé paměti a více či méně úmyslného zkreslování skutečnosti.... celý text

Dobrá znamení 2019, Terry Pratchett

90% - "V posledním tisíciletí byly časy, kdy měl Crowley pocit, že by nejlépe udělal, kdyby těm dole poslal vzkaz zhruba ve smyslu: Podívejte, nejlepší by bylo, kdybychom se tady do toho vůbec nepletli, ukončili projekt, zapomněli na Gehennu, Peklo i Pandemonium a přestěhovali se sem, nedokážeme jim udělat nic, co by si nedokázali udělat sami, a na druhé straně oni dokážou věci, které by nás nikdy nenapadly, a často k tomu používají elektrody. Mají totiž něco, co my postrádáme. Představivost, fantazii. A navíc ještě elektřinu." Po letech se vracím k téhle jedinečné, neotřelé spolupráci svých oblíbených autorů Terryho Pratchetta a Neila Gaimana a zjišťuji, že je to pořád stejně čtivé, vtipné a dost často i hodné zamyšlení. Anděl Azirafal a démon Crowley, kteří se v uplynulých tisíciletích na světě docela příjemně zabydleli a vidina blížícího se Armageddonu jim proto není moc po chuti - ty si člověk hned zamiluje. A stejně tak i další postavičky tohoto příběhu - Antikrista, zplozence ďábla a Ničitele světů, z něhož záměna udělala celkem fajn vesnického kluka, Adama Younga a jeho partičku, dále pak Anatému Novotrikovou, jinak též nositelku odkazu nejlepší věštkyně Agnes Magorésové, nebo třeba rádoby lovce čarodějnic Newtona Pulsifera. A čtyři motorkáři Apokalypsy, ti prostě mají styl. S ohledem na ten realistický pohled na lidskou rasu z úvodu knihy mi to ve finále sice přijde nějak moc smířlivé, uvědomělé a optimistické, ale koneckonců ono stačí se v poslední době podívat na zprávy a člověk je v realitě hned. Tak je asi fajn, že alespoň v té literatuře může lidstvo ještě dostat šanci. P.S. Doporučuji rozhodně i seriál s výbornými Michaelem Sheenem a Davidem Tennantem, na němž se významně podílí Neil Gaiman. Televizní produkci věrnější předloze jsem snad nikdy neviděla, místy to jede podle knihy prakticky slovo od slova a často příběh ještě dál rozvíjí.... celý text

Ani Eva, ani Adam 2010, Amélie Nothomb

90% - "Tvůj otec mi dal honosný dárek. Jak mu to oplatím?" "Když mu něco dáš, věnuje ti ještě větší dar." "Tak co mám dělat?" "Nic." V poutavém vyprávění dlouhém tak akorát na jeden večer přivádí autorka čtenáře do Japonska, kam těsně po dvacítce na přelomu 80. a 90. let 20. století přijela s úmyslem dostudovat, usadit se a začít tam pracovat. Ta země pro ni není neznámá - kdysi se tam jako dcera diplomatů narodila, a i když ji v pěti letech opustila, nikdy ji neopustila láska k Japonsku, jeho kultuře a zvyklostem místních lidí. A ta je cítit doslova z každé stránky - ať už čteme o Améliině vztahu s mladým Japoncem ze zámožné rodiny Rinrim, prostřednictvím kterého se podíváme jak pod pokličku tradičního rodinného života jeho rodičů (a bláznivých leč stále uctívaných prarodičů), tak i do okruhu jeho kamarádů vrstevníků, kterým je to tradiční japonské už tak nějak mnohem víc jedno - nebo o jejím vztahu k japonské přírodě (prožitek při výstupu na Fuji, noc ve vánici). Autorka umí čtenáře vtáhnout do svých pocitů, a snad proto mi místy bylo líto, že jsou některé pasáže tak uspěchané. Bavilo mě to a klidně bych si s japonskými specialitami (tedy kromě těch mrskajících se ryb a chobotnic) naložila i mnohem víc dalších podrobností.... celý text

Losing it 2014, Cora Carmack

55% - Jednohubka na jeden večer, u níž za pár dní nebudu vědět, o čem byla, a za dalších pár dní ani to, že jsem ji četla. Bliss se málem vyspí s pohledným Garrickem a následujícího dne zjistí, že je jejím novým učitelem herectví. Autorka sama uvádí, že ráda nechává své postavy zažívat trapné situace a těch je tam tedy skutečně nadbytek - normální lidi ve věku vysokoškolačky a čerstvého absolventa by si zřejmě spíš normálně promluvili místo toho, aby se pokoušeli zamaskovat své lži pořízením si kočky (ona), nenaháněli by se náruživě po učebnách (on) a celkově vzato by se nechovali jak přerostlí puberťáci (oba). Nějak jsem vlastě nepochopila, jak se stalo, že se do sebe vůbec zamilovali, protože dle popisu řešili především sexy vzhled svého protějšku. Jo a vážně někdo přes dvacet ještě hraje s kamarády flašku?... celý text

Koruna 2017, Kiera Cass

70% - po dočtení série mi nezbývá než zopakovat, co jsem psala již u předchozího dílu Dcera, a sice že se mi pokračování s princeznou Eadlyn zamlouvá mnohem víc než původní díly s Americou. Tedy neodpustím si pousmání nad tím, jak autorka v rámci ohýbání logiky času nechá Američina bývalého přítele Aspena a jeho manželku Lucy trápit se nad tím, že nemohou mít dítě, zatímco z jejich vrstevníků Americy a Maxona dělá vládou sedřené starce nad hrobem, nebo třeba nad tím, jak finsky mluvící nápadník Henri není schopen se ani po celkem dlouhé době strávené v Selekci naučit víc než pár anglických frází, zvlášť když se nachází v prostředí, kde tak mluví všichni kolem. Taktéž ty politické části ohledně monarchie versus demokracie byly podány podobně naivně a povrchně jako v předchozích částech s Americou a Maxonem. Ale to je opravdu spíš pousmání. Co se mi líbilo, bylo to, že nic nebylo dopředu zas tak zřejmé - nápadníci v Selekci se tak mohou, ale nemusí do Eadlyn zamilovat (a někteří dokonce mohou najít zalíbení jeden v druhém), ovšem nemusí zůstat ani jedinými nápadníky, když je tu navíc finský tlumočník Erik nebo třeba rebelský synek Marid Illeá populární na sociálních sítích. A především nebylo zřejmé, komu může Eadlyn věřit, kdo ji podrží i ve chvílích krize a kdo ji naopak opustí anebo dokonce zradí. Zda dokáže svými rozhodnutími ochránit Illeu, své znavené rodiče a koneckonců především své srdce. U takového dívčího románku čtenář samozřejmě tuší, že pravá láska překoná vše, ale díky autorce, že to neudělala jednoznačné hned od chvíle, kdy se ti dva dotyční na sebe poprvé podívali.... celý text

Dcera 2016, Kiera Cass

70% - poté, co jsem četla řadu oslavných recenzí na příběh Americy a Maxona a následně mi ty první knihy ze série Selekce zas tak úchvatné nepřišly, jsem se po vlažných recenzích na pokračování o princezně Eadlyn docela děsila, jestli to vůbec bude ke čtení. Ovšem musím říct, že mě knížka Dcera bavila z celé série zatím nejvíc. Hlavní hrdinka mi přijde o dost zajímavější než její matka, která v podstatě řešila jen to, jestli princ Maxon nebo strážce Aspen. Eadlyn vyrostla v paláci, celý život ji připravovali na převzetí vlády, je si vědoma svého postavení (a někdy to s až nesympatickou nadřazeností dává najevo) a je přesvědčená, že přesně ví, kam v životě směřuje. A rozhodně k tomu nepotřebuje žádného chlapa. A pak ji zhoršující se situace v zemi a nutnost zajistit pro bouřící se lid "chléb a hry" dostane do nové selekce. A tady bylo zkrátka zajímavé to pozorovat z druhé strany - u Maxona jsme moc nevěděli, proč tu či onu dívku vyřadil, ale tentokrát všechny ty nesnadné volby mezi chlapci ze strany té, která si má vybrat, sledujeme z první řady, vnímáme její důvody i marnou snahu zůstat stranou a citově nezainteresována, jak původně zamýšlela. Protože jedna věc je říct si "vyřadím všechny nebo je donutím odejít a tím to pro mě hasne" a druhá věc je to skutečně udělat, vnímat celou škálu reakcí od chlapců od lítosti, přes uraženou ješitnost až po vztek a pomstychtivost a zůstat pořád nad věcí, zvlášť když díky interakci s ostatními sama postupně zjišťuje, že je všechno trochu jinak, než si myslela - se vztahy, s jejími rodiči a sourozenci, s Illeou a jejími obyvateli i s Eadlyn samotnou. Takže na poslední díl se ve finále nečekaně dost těším.... celý text

Šťastně až navěky 2016, Kiera Cass

55% - Nevím, ale tahle tendence autorů převypravovat příběhy, které již jednou napsali, z pohledu ostatních postav mi nějak není jasná. Zrovna u Kiery Cass nemám pocit, že by měla problém vyjádřit se už napoprvé tak, že čtenář mezi řádky pochopí, jak se asi cítil protějšek hlavní hrdinky při té či oné scénce - tak proč znovu brát tytéž dialogy a přepisovat je z pohledu Maxona/Aspena/Marlee? Líbilo se mi to potud, kde hlavní hrdinka America vůbec nebyla a opravdu jsme se dozvěděli něco nového - takže u mě v téhle knížce logicky vede hned první povídka o tom, jak probíhala selekce v případě Maxonovy matky královny Amberly nebo je docela dobrá ta část s Maxonem a jeho francouzskou kamarádkou Daphne, Celesta, pak taky to, jak se Marlee zamilovala a co se s ní dělo po vyloučení apod. Ale čekala jsem tedy daleko větší vhled do vztahu Maxona a jeho otce (z dětství a dospívání) a něco víc z Aspenova života, pokud se zrovna netýkal Americy. Nebo třeba příběhy Američiných sourozenců (zejména ten starší prospěchářský bratr by mě zajímal a také mladší sestra May, no a samozřejmě jejich otec skrytě náležející k rebelům). Tak uvidím, jestli se něco z toho dozvím třeba v pokračování o dceři Americy a Maxona.... celý text

První 2015, Kiera Cass

60% - Po natahovaném a ufňukaném druhém dílu se série vrací alespoň k náznaku nějakého děje. America si konečně připouští svou lásku k princi Maxonovi, ale také to, že o něj bude muset bojovat, protože se zdá, že je to on, kdo je nyní tak trochu nerozhodný. A jeho otec navíc Americu po jejích několika akcích hraničících se zradou režimu nemá úplně v lásce. Ten hlavní náznak děje tady zajišťují vyostřující se spory s militantními rebely z jihu (zatímco ti umírnění severní naopak chtějí Maxonovi pomáhat s reformami země). Jenže ty boje nikdy tak úplně naživo neuvidíme, protože hlavní hrdinka se vždycky někde schovává nebo před rebely utíká a celé to bohužel spíš působí jako vata, aby "se něco dělo", všichni to vždycky odbudou úvahou, že Jižané by nastolili hrozný režim, a tak je třeba je zarazit, a zajímavým zápletkám, které se občas vysloveně nabízely (Americu by mohli rebelové unést a použít ji jako rukojmí a byla by tak příležitost poznat jejich uvažování a jejich svět přímo z první ruky nebo by se k nim např. ona sama mohla přidat, pokud by ji princ nebo král vyhodili ze selekce a pak by nastalo jednou to nevyhnutelné setkání v boji, další zvrat se potom nabízel, když zjistila, že k nim patřila její blízká osoba, to už jsem fakt věřila, že se do toho autorka obuje a nechá Americu prožít odvrácenou stranu Iley na vlastní kůži, ale zase nic...), těm se autorka důsledně vyhýbá a klouže jenom po povrchu. Na mě to dělalo silný dojem, že rebelové jsou jen jakési křoví pro tu hlavní milostnou linku a že o nich odmítá jakkoli hlouběji uvažovat a jejich příběh rozvádět. Moment, kdy hrdinka dojednává financování zbraní se zahraniční návštěvou pak byl vysloveně naivní a stěží uvěřitelný. Ráda bych si myslela, že je to dáno předpokládaným věkem cílové skupiny čtenářů, ale na to už jsem četla příliš mnoho propracovanějších příběhů. Ovšem hlavní dějová linie Popelky a prince byla zdárně završena a nezbývá než se podívat, co autorka přichystala pro jejich dceru...... celý text

Elita 2015, Kiera Cass

50% - Jelikož mi hlavní hrdinové téhle princeznovské verze pořadu Farmář hledá ženu America Singerová a princ Maxon připadali v prvním dílu série docela roztomilí, odhodlala jsem se k dalšímu dílu. Jenže to už tedy taková sláva nebyla. V jednom momentu autorka nechala hlavní hrdinku shrnout její problémy a vyšlo z toho, že potíž tkví v nejasnosti 1) citů Americy k princi 2) citů prince k Americe 3) citů Americy k bývalému příteli Aspenovi a 4) chce America korunu nebo na to nemá? A na rovinu, bohatě stačilo tohle shrnutí, celá kniha o tom fakt být nemusela. Protože to bylo opakující se, ufňukané, nudné a veskrze otravné. Asi nejvíc mě mrzelo, že tam byly skvělé momenty - zápletka s nejlepší kamarádkou málem jak vystřižená z filmu Anna a král nebo prezentace projektů na pomoc zemi - za mě se tam America vždy zachovala s vášní pro spravedlnost, empatií, upřímností a já se natěšila, že se to konečně rozjede, jenže pak na ni někdo udělal bububu, ona se zhroutila, zastyděla, poníženě omluvila a sklouzlo to zpět k nářkům má mě rád/nemá mě rád, což Maxon zdatně přiživoval svým přístupem "hlavně mít víc želízek v ohni" a "proč si s nějakou neužít, když můžu". Dost se mi zprotivil a nešlo mi na mysl, proč America vždycky tak snadno vyměkne a zase přileze, když zároveň si pořád není jistá. Inu, jsem zvědavá, co s tím autorka provede, a doufám, že třetí díl bude lepší.... celý text

Na kraj světa 2019, Theo Addair (p)

60% - Od autora jsem četla jednu či dvě povídky a líbily se mi, takže jsem byla přirozeně zvědavá na jeho fantasy knížku. A není to úplně marné, ale ono je zkrátka v kategorii road movie za záchranou světa Tolkienem ta laťka nastavená příliš vysoko, čtenář očekává propracovaný kraj s bohatou historií a paletou tajemných až hrůzostrašných postav narvaný mytologií a akcí, takže vcelku poklidná cesta horami od srubu ke srubu, setkání s pár lapky a nedorozumění v jedné domorodé vesnici mě prostě až tak nezasáhlo (těšila jsem se alespoň na těžkou pouť Výhní, ale to tedy autor těžce odbyl). A že se na takovou cestu vydají jinak celkem nezajímaví dva chlapci a dívka jen proto, že jim jakási holčice, co má jakože být Matka Země, navykládá, že je potřeba odkudsi přinést netopýry a tím se jako všechno vyřeší - a oni prostě pokývnou a jdou, no nevím. Sirotek Kiro měl alespoň podivuhodné superschopnosti, ale na co ta prastará legenda začlenila do osudu světa i Dária a Anastázii, to mi zatím mezi těmi jejich únavnými hádkami nedošlo (když si tedy odmyslím to našlapování kolem jejich "milostného trojúhelníku", kde mě nekritický Kiro nudil, prudící Darius štval a Anastázie mi byla tak nějak jedno). Zkrátka moc mi ty postavy k srdci nepřirostly. A pak ta koncepce dělení duší a Kruhu - asi mi úplně není jasné, jestli to tam vůbec muselo být, protože to místy působilo tak trochu na sílu v tom smyslu, že se od fantasy očekává nějaké to mystično, tak tady ho tedy máte. Ale pak mě autor docela odrovnal posledními několika větami, takže si holt to pokračování budu muset přečíst :-)... celý text

Začít znovu 2018, Mona Kasten

50% - s touhle sérií jsem začala čtvrtým dílem Doufat znovu, a protože byl oddychově a vcelku romanticky čtivý, vrátila jsem se k tomuto prvnímu dílu, že by třeba mohla být fajn celá série. Ale teď nevím, jelikož mi to přijde tak trochu jak přes kopírák. Zase je tu dívka s problémy, které dusí v sobě a má z nich trauma (čerstvá studentka Allie, která prchá na "venkovskou" vysokou školu od zámožných rodičů z Denveru, kteří si jí všimli jen tehdy, když ji chtěli v dokonalé úpravě předvádět před obchodními partnery) a podobně problémový spolubydlící sexy týpek Kaden, o jehož skrytých traumatech se dozvíme až ve chvíli, kdy mu Allie připomene minulost, protože něco podobného, co prožívá s ní, už kdysi prožil s jinou (a tenhle motiv fakt byl v tom čtvrtém dílu taky). A ten jejich vztah opět prochází zdlouhavým vývojem, pořád k sobě a od sebe, chtějí se a nechtějí se a on její problémy nechce slyšet a pak zase chce, ale o svých jí neřekne, a tak musí oba hrozně trpět a to všechno na vcelku úmorném počtu 400 stran. Allie mi přišla trochu pokrytecká (pohrdá rodiči a jejich bohatstvím, ale bez jejich peněz by ani nedojela do Oregonu, natož aby tam mohla studovat - skutečnou snahu o osamostatnění, jako že by si třeba našla práci a odřízla se od nich úplně, to jsem tam neviděla) a Kaden se zase často choval tak hnusně, že bych se osobně rychle odstěhovala z jeho bytu pryč (nejčastější forma přesvědčování, když s ním dívka nesouhlasí, je zjevně hodit si ji přes rameno a odnést pryč nebo ji pevně držet tak dlouho, dokud se nepodvolí - divila jsem se, že to Allie s jejími předchozími špatnými zkušenostmi nevadilo). Tihle dva mi povahově nepřišli moc uvěřitelní a ještě si rozmyslím, zda zkusit další díl série.... celý text

Ready Player Two: Nová hra začíná 2023, Ernest Cline

60% - Po natěšení z prvního dílu jsem se brzy vrhla i na ten druhý, ale jak to u pokračování poměrně často bývá, i tady už se podle mě autorovi nepodařilo dosáhnout originality původního nápadu. Chování Wadea, kterému na konci prvního dílu spadl do klína celosvětový virtuální systém OASIS a příslušné bohatství moc a sláva, je docela realistické a uvěřitelné - je z něj tak trochu namyšlený spratek, který se vyžívá ve své vládě nad celým systémem a všemi, kdo jsou v něm zrovna zalogovaní, a v reálném životě přátele i lásku postupně ztrácí. A pak přichází očekávaný quest - a ono těžko něco vymyslet, když původní tvůrce Halliday je už léta mrtvý, takže na scénu musí zákonitě nastoupit jím vytvořená AI, která věrně svému předobrazu touží po lásce Kiry (manželky spolutvůrce Ogga), jenže ta už je dávno mrtvá. Anebo by nemusela tak úplně být? No a v tomto okamžiku to začne drhnout - protože AI Anorak je sice všemocný, jenže autor ho musí udělat i trochu natvrdlého a neprozíravého (jinak by bylo stěží možné s ním byť i jen bojovat) - a čtenář zkrátka obtížně věří, že by snad mohlo být možné tuhle AI nějak ošálit či snad podvést. Pozitivní je, že Wade už není vševědoucí a s prvním questem mu musí poradit nová postava dívky L0hengrin, jenže pohříchu potenciál téhle holčiny a jejích kamarádů je v příběhu posléze naprosto zabitý, když jsou vysláni získat jistý mocný artefakt a setkáme se s nimi zase až na konci. No a samotné plnění úkolů k získání úlomků, tak tam nebylo oproti prvnímu dílu nic přelomového, jen mě vždy překvapilo, že jsou questy jakoby na míru šité jednotlivým postavám, které ohledně daných témat jeví naprosto encyklopedické znalosti. Část s Princem fakt ocení snad jedině fanoušci tohoto popového zpěváka, mně přišla šíleně dlouhá a nezábavná. A když jsem se začala chytat v Tolkienovi, tak byl další úlomek v inventáři dřív, než se to pořádně rozjelo. Takže ne že by to bylo špatné, jen mě tahle knížka zkrátka nebavila tak, jak jsem čekala.... celý text

Dvůr stříbrných plamenů 2022, Sarah J. Maas

75% - Bála jsem se, jaké bude pokračování psané z pohledu Nesty (a Cassiana). Tahle Feyřina sestra byla totiž dlouho totálně na facku, ale ve třetím pokračování mě začala bavit víc než Feyre s Rhysandem. A klidně si umím představit další díl z pohledu třetí Archeronovic sestry Elain, Rhysandovy sestry Mor anebo pradávné Amren. Protože autorce to jde vcelku dobře. Tedy je to samozřejmě ukecané jako vždycky - 700 stran plných dialogů a drobných historek a nijak převratných zápletek, které jsou pro mě v důsledku dost nezapamatovatelné - poslední díl jsem četla někdy před rokem a půl a měla jsem dost problém si některé podrobnosti vybavit - a o to jsem byla roztrpčenější, že se autorka i přes nálož stránek neobtěžovala mi to všechno nějak decentněji, a přesto víc připomenout. Na počátku Nesta nenávidí celý svět a především sama sebe a při každém zapraskání ohně slyší, jak hybernský král láme jejímu otci vaz, s čímž nebyla schopná nic udělat, nebo možná ani nechtěla, protože otce vlastně nesnášela, anžto ona je celkově hrozně hnusnej, nerudnej, protivnej a nenávistnej člověk, kterej se neumí přátelit a neumí mít rád. Pak jí rodinka zatrhne opilectví, smilstvo a utrácení peněz v místních hospodách a svěří ji na výcvik Cassianovi, který si taky řeší nejednu vnitřní bolístku - a Nesta je teda pořádná tříska za nehtem, to se musí nechat. A pak se věci pomalu (jako fakt, fakt pomalu, 700 stran!) začnou měnit. Je tu knihovna a minulostí pronásledovaná dívka Gwyn, je tu Ilyrijka Emerie s přistřiženými křídly a jsou tu dávné báje o valkýrských megabojovnicích. Jejichž praktiky se s trochou cviku zjevně dají naučit v řádu týdnů, maximálně měsíců (jako vážně?). A jsou tu proradné lidské královny, možná neméně proradný princ Eris z Podzimního dvora a mocné Klenoty děsu. A pro Feyre a Rhysanda se navíc jistá radostná novina může změnit ve smrtelné nebezpečí... Ta knížka je hodně vztahová a psychologická, však také autorka v poděkování dodává, že je v ní asi nejvíc z jejího života ze všech dosud napsaných knih. A bylo to vidět. Ty okamžiky, kdy se Nesta psychicky i fyzicky ocitá na samém dně a její myšlenky a city jsou obnaženy až na dřeň, byly vcelku silné. A bavilo mě, jak se odrážely na jejím vztahu s Domem. I když představa, jak holčiny odloží meč a udělají si pyžama party s erotickými románky, mi trochu připomíná Celaenu, když se v prvním dílu Skleněného trůnu coby nájemná vražedkyně rozněžňovala nad štěňátky a řešila, co si vezme na sebe. No a pak tu byly ty pro autorku neodmyslitelné soft porno výjevy, které na začátku navnadí, ale postupně se začínají zajídat. A takové ty drobné nastavená pravidla obcházející nelogičnosti ve stylu "v obřadu krve nesmí být žádná magie", "tak proč nám tu fungují ty náramky?" "Aha, tak Nestina magie je z Kotlíku, na tu se to asi nevztahuje." - to už ani neřeším. Ale další díl si přečtu, bude-li nějaký, o tom žádná.... celý text

Farma 2016, Tom Rob Smith

50% - O autorovi z jeho série o Lvovi Děmidovovi vím, že umí splést poutavé, byť často dost překombinované a nepravděpodobné zápletky, a těšila jsem se, že když se vymaní z prostředí sovětské totalitní mašinérie, kterou popisoval spíš jako nadrcený studentík, než jako někdo, kdo si skutečně umí představit, jaké to asi bylo v té době v SSSR žít, mohly by být jeho romány docela pecka. Navíc v tomto se pouští do atmosféry uzavřené komunity švédského venkova, a jelikož je sám původem částečně Švéd, říkala jsem si, že by mu to mohlo sednout. Sama mám navíc příběhy šmrncnuté Skandinávií dost ráda, tak co by se mohlo při čtení takové knížky pokazit? Ale jsem zklamaná a původně jsem chtěla hodnotit ještě hůř - vyprávění paní Tilde mi nesedlo, někdejšímu harmonickému vztahu s jejím synem Danielem jsem nevěřila, natahování toho, co vlastně Tilde zjistila, mě dost otravovalo a několikrát jsem se přistihla s úvahou knihu odložit, protože mě vlastně ani nezajímalo, jak to tedy vlastně všechno bylo - jestli si to novopečená seniorka a rádobyfarmářka vracející se po padesáti letech na důchod do rodného Švédska všechno vymyslela v rámci jakési duševní poruchy, kvůli které ji nahání zpět do Londýna i její vlastní manžel, anebo se skutečně stala obětí spiknutí korupcí prolezlé místní komunity, která ji nikdy nepřijala mezi sebe a navíc tají strašlivé zločiny. Její vyprávění je navíc podivně odosobněně oddělené od vyprávění jejího syna (v jeho případě se autor navíc tak trochu svezl na vlně LGBT+, protože na rovinu - Danielova homosexualita zas tak stěžejní pro ten příběh nebyla, aby se tam v sobě musel natolik pitvat), který byl tak nějak celkově nevýrazný a nebavil mě. V posledních asi 40 stranách se autor nakonec přece jen dokopal k rozuzlení, za nějž zvyšuji hodnocení (byť ve skandinávských rodinných příbězích nejde o motiv zdaleka ojedinělý), a podle mě je dost škoda, že taková nebyla celá kniha.... celý text