1. Domů
2. Autoři
3. Amélie Nothomb
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 13
• Bazar 15
• Životopis
• Citáty 13
• Diskuze 7

Populární knihy

/ všech 13 knih

Nové komentáře u knih Amélie Nothomb

Strach a chvění

„Odkud začít? Jako člověk, který studuje japonskou kulturu a jazyk a četl jak knihu, tak i viděl film, jsem zklamaná. Děj extrémně přehnaný, hlavní hrdinka je napřesdržku, z ostatních postav jsou černobílé karikatury, které mají takovou nálepku, jak se to vypravěčce/Amélii zrovna hodí. Kdo je na ni naštvaný, je vykreslován jako špatný, ať už je to z jakéhokoli důvodu. Kdo je na ni milý, je automaticky správný. Za její chyby mohou všichni, kteří se k ní nechovají jako k nesvéprávnému dítěti, kolem kterého se všechno točí, ať už jde o Saitóa, Fubuki, nebo třeba takové Němce (kterého vola by napadlo použít místo zkratky Ltd. GmbH., že? :-)). Když si spočítám všechny faux pas, kterých se Amélie dopustila i přesto, že tvrdí, jak moc Japonsko a jeho kulturu miluje, vyjde mi, že je jenom prázdná, do sebe zahleděná slupka, která potřebuje být něčím special, tak se upne na cizí zemi, ve které strávila prvních pár let svého života a zase z ní zmizela, aniž by doopravdy pochopila, jak to v Japonsku chodí. Jakože, kdo se nepřihlásí první den v nové práci na recepci? Tohle je něco, co se prostě dělá. Člověk se musí ohlásit, jinak to nejde, to je slušnost. Je drzá, skáče do řeči, vůbec neví, kde je její místo (no, takhle, ona to podvědomě vnímá, ale nedbá), neustále narušuje osobní prostor jiných, nezjišťuje si řádně způsob, jakým fungovat na pracovišti (všechno to jsou její domněnky a interpretace) a především - je strašně nadutá, v jednu chvíli o sobě v knize řekne, že byla víc než dokonalá při servírování čaje, jenom proto, aby jí sprdl šovinista Omoči, se kterým to bylo beztak bůhvíjak. Člověk, který se takhle vychvaluje, nemá u Japonců šanci. Ona nemá žádnou upřímnou vnitřní pokoru. Třeba mě tahle konkrétní scéna ve filmovém zpracování neskutečně štvala - ne tím, že Amélie mluvila japonsky, ale že vůbec mluvila ve chvíli, kdy návštěva něco řeší. Z jejich pohledu to muselo být sakra nepříjemné, přijde holka, která jim neustále skáče do řeči a pak prostě zmizí, bez patřičného projeveného respektu (tichý odchod, poklona na závěr- jde to i beze slov). Nepříjemný už z obrazovky. I když byl Omoči hulvát, měl částečně pravdu v tom, že měla Amélie držet jazyk za zuby, byť to (podle toho, co nám říká Amélie, i když tý nevěřím ani nos mezi očima) podal tak, že cizinka by neměla mluvit japonsky. Tady mi přijde důležitý zmínit (ať to není jen o psychologii narcistické Amélie), že ve filmu je o dost víc vidět, jak nepřesný je - lidi spolu nehledě na firemní prostředí spolu mluví jako kdyby spolu pásli krávy, není tu žádná výměna vizitek v počátku navazování vztahu, Fubuki hnedka navrhuje, že si budou říkat křestním - je to strašně divný a přehnaný. Je to film vyrobený pro laické západní publikum, což by nebylo zase až tak strašné, kdyby nebylo hlavní postavy a nesmyslných zápletek, jako třeba soukromničení údajného "anděla" Tenšiho. Proč by sakra žádal o pomoc se získáním dat Amélii, když ví, že jde proti pravidlům a Fubuki jakožto její přímá nadřízená má oči všude? Proč by sakra Fubuki měla problém s tím, aby Amélie byla povýšená, když všechno, co dělá, je jenom porušování pravidel, a hrubiánství vůči Saitóovi, jenom na základě toho, že jí vytýká její blbosti a trestá ji za její prohřešky a neschopnost. Samozřejmě, byly to 90. léta, běloši ze západních zemích měli v rámci pozitivní diskriminace šanci na rychlejší kariérní postup, než místní, ale pouze za cenu toho, že uměli v těch společnostech fungovat! Jinak, přijde mi docela vtipný, že v Japonsku žije do svých pěti let a během děje je jí něco málo přes dvacet, ale stejně je pro ni něčím zvláštním, ale nikdy neřekne, co přesně. Nikdy nespecifikuje, proč zrovna Japonsko, když v něm žila takovou chvilku a ani z té si nedokáže nic moc vybavit. Všechno je to takové rozmazané, zahlcené jejím otravným slovíčkařením, které používá zvláště tehdy, když se nudí a nadává na práci, slintá nad Fubuki nebo jí teče do bot. A na konci je za to všechno, za ty problémy a trable stejně zase odměněna - tím, že se jí na konci Saitó omluví (nevím za co? ) a prezident jí potom při podávání výpovědi nabídne to samé místo znova - i když porušovala pravidla společnosti, chovala se místy fakt hnusně a způsobila takový bordel v účetnictví, že se její chyby opravovaly měsíc. Jediná Fubuki, když pominu tu její nerealistickou zapšklost kvůli povýšení, mi přijde jako jediná postava, která by se dala vyložit jako oběť - Tenši jí komplikuje práci, Amélie jí komplikuje práci a neustále se jí vnucuje, Omoči ji šikanuje a prakticky nikdo ji tam nebere vážně. Všichni vidí jen zahořklou starou pannu, která měla už dávno mít manžela, a tohle je reálně něco, co kniha nevědomky dobře ukáže - jak strašně je Fubuki osamělá a chce si někoho najít, ale kvůli nedostatku zkušeností s muži a citovou uzavřenost jí to vůbec nejde. A místo podpory tu zase jen vyvstávají otázky, proč ta ženská nemá ještě manžela. Samozřejmě ji Amélie nezapomene popsat jako děsivou ženskou, které se chlapi bojí, a tady je zase dobře vidět její narcismus - ona neumí upřímně utěšit člověka, který neskáče tak, jak ona píská a podívat se na něj nezaujatě - musí ho vždycky srazit a zároveň se přiživit na jeho neštěstí tak, že mu dává rady, ale ne pro něj, pro sebe. Ona chce být někým v jejím životě, a u toho nezapomene porušit nastavenou laťku danou Fubuki, která jí kvůli jejímu hulvátství opovrhuje. V scéně na záchodcích, kam se Fubuki odebere vyplakat po Omočiho výbuchu, jí Amélie říká, že ji přišla utěšit, a ve filmu ještě nezapomene dodat, "jako kamarádka" i když jí Fubuki předtím jasně řekla, že kamarádky nejsou! I kdyby se reálně děj neodehrával v Japonsku, nepřijde mi úplně vhodné chodit za člověkem, který už tolikrát dal najevo znechucení nad mojí osobou v tak citlivé chvíli. Suma sumárum: nedoporučuju.“... celý text
— BCDA

---

Ani Eva, ani Adam

„Knihu jsem četla před několika lety, když jsem byla teenager a byla posedlá japonskou kulturou — objevit ji v knihovně bylo jako najít zlatý dul. Hodně jsem se u ní nasmála, autorčin humor byl skvělý. Nejvíc mě pobavila pasáž o výletu na horu Fudži, která mi přišla jako nejvtipnější a nejživější část knihy. Konec mě nepřekvapil, kniha k němu přirozeně spěla a působí logicky a uspokojivě.“... celý text
— Aquamarina

---

Životopis hladu

„Amélie v této netradiční autobiografii dokonale vykresluje pocit neutěšitelné prázdnoty, nicoty, hladu. Dcera belgického diplomata zachycuje své dětství možná až ošklivě bystré holčičky, která v dlouhých chvílích vyplňujících stance mezi neustálým stěhováním ze země do země hledá způsoby jak utišit svůj hlad. Hlad po alkoholu, po cukru, po intelektuálním vyžití, lidské blízkosti a nakonec i hlad po hladu. Nejvíce se mi líbílo, jak zachycuje svoje bulimické ataky "potomanie" kdy zaplavuje své tělo litry vody a využívá možností její bezmezné konzumace. Amélie Nothomb je velmi specifická osobnost. Více porozumět jejím knihám se mi podařilo až po shlédnutí několika rozhovorů, ve kterých vystupovala. Často přirovnává proces psaní knih k těhotenství ("tombée anceinte d'un livre") a popisuje svůj rigorózní přístup k psaní, kdy každý den brzy ráno vstane a 4 hodiny píše a pije silný černý čaj. Tento až kultovní přístup k tvorbě je patrný na absolutně neprogramovém stylu psaní a nepředvídatelně kreativním výběru slov, které dávají úplně novou podobu scénám i z docela běžné každodennosti.“... celý text
— tvůrčíkněžna

---

---

Šťastná nostalgia

„Pre zmenu celkom iný druh nostalgie - nacukašii. Výborné!“
— lentolog

---

Ani Eva, ani Adam

„Čtení knih od Amélie je pro mě vždy příjemným dárkem. Nějak jsem na to pozapomněla a nyní objevila knihu, co jsem ještě nečetla. A je to tu znovu: ten pocit důvěry, přátelství… Věřím jí úplně všechno, i když ne vždy plně souhlasím. Cesta na vrchol hory, fujavice…, to bylo tak sugestivně popsáno, že ta představa ve mně zůstane navždy. Díky.“... celý text
— danazeskolky