Černý hrad olšanský je svým způsobem historická detektivka, ve které se prolínají zločiny 16. století se zločiny během druhé světové války. Musím říct, že mě do jisté míry mátl počet postav, nedokázala jsem udržet v hlavě jejich charakteristiky ani popisy míst, které byly pro příběh podstatné. Občas mi připadalo, jako by román byl po napsání krácen, a přemýšlím, jestli mu na srozumitelnosti nemohl ubrat také fakt, že do češtiny byl přeložen z ruského překladu běloruského originálu.
Nicméně jako dobrodružná kniha, u které jsem smířená s faktem, že mi nebude dlouho po dočtení vrtat hlavou, funguje Černý hrad olšanský dobře. Je to napínavé a má to spád. Přesto bych spíš od Karatkěviče doporučila Divoký hon krále Stacha, ten měl silnější atmosféru mlhavých, temných, nehostinných běloruských bažin.
Tahle kniha mě docela semlela, musím říct. Začíná to jako nevinné vyprávění o dětství v Oceánii, ale buďte připravení na všechno. Šokující a velice silná kniha o tom, co si někteří lidé v sobě musí nést celý život.
Vyrozuměla jsem, že (s nadsázkou) platí rovnice "libanonská literatura = Chalíl Džibrán", tak jsem se těšila, co přijde. Příběh na mě popravdě nezapůsobil, jazyk příliš zaumný... možná jsem jen měla vysoká očekávání a málo trpělivosti.
Znepokojivé čtení o nedávné kambodžské historii. Znepokojivost je umocněna tím, že vypravěčem je dítě a že, ač jde o beletrii a nikoli vysloveně o vzpomínky, autorka (eufemisticky řečeno) má z čeho čerpat.
Z hlediska informační hodnoty dobré čtení, z hlediska literárního nijak unešená nejsem.
(SPOILER) Možná hodnotím přehnaně nízko, ale na základě toho, jak je Murakami světoznámý, jsem fakt čekala něco... víc. Mám ráda příběhy, kde celou dobu čekáte, jak autor vysvětlí a zakončí zápletky, které rozpletl... a jsem zklamaná, když to nenastane. Ale to je asi prostě Murakami.
Tahle kniha zněla zprvu lákavě, ale úplně mě teda nenadchla. Připadá mi, že autor vůbec nevyužil potenciál svého nápadu a snaží se ulovit melancholické čtenáře, kteří mají rádi kult kaváren (takže třeba mě), jen na to, že píše o kavárně... trochu slabé.
Přečteno za jedno odpoledne; neurazí, ani nezaujme. Nicméně -- NEČTĚTĚ si anotaci (možná už je pozdě), jinak budete mít (jako já) jen poloviční zážitek.
Ze začátku je to tak kafkovské, že jsem čekala, jestli to nebude Proměna 2.0 :D
K japonské literatuře jsem měla trochu odstup (nepatřím mezi Murakamiho ani Kawagučiho obdivovatele), tohle bylo příjemné překvapení. Jednu hvězdičku jsem ale ubrala, protože mi text připadal místy příliš rozvleklý.
Velmi zajímavý vhled do filipínské kultury. Povídky jsou rozmanité, ale vůbec to není na škodu. Také jsem ocenila obsáhlé informace o filipínské literatuře.
Velice pomalá kniha o moři, lovení ryb a přemítání o životě. Přiznám se, že mě nebavila, takže jí dávám nízké hodnocení, ale je to čistě tím tématem a rozvláčností. Pokud máte rádi pomalé knihy o moři a lovení ryb, běžte do toho.
Předchozí komentář (Cattaclysm) přirovnává Rybáře k Starci a moři, což můžu potvrdit (ta mě taky netáhla, podle mě Hemingway napsal i lepší věci... ;) ).
Tato kniha rozhodně stojí za přečtení. Nenechte se případně odradit tím, že se jedná o vzpomínky někoho, koho neznáte - poznáte :)
Připadalo mi zajímavé, jak kniha mimoděčně ukazuje lehce odlišné vnímání světa a jeho nedávných dějin skrze náš středoevropský a autorův severoevropský úhel pohledu. (A taky pochopitelně z opačných stran železné opony.)
Pokud jste četli, či se chystáte číst další autorovy knihy, doporučuju významnější časový rozestup, jinak budete mít pocit, že čtete pořád to stejné dokola. To má zase tu výhodu, že když pak dostanete chuť na Enquista, můžete sáhnout po jakékoli jeho knize a dostanete, co jste chtěli (to je moje zkušenost, ale nečetla jsem od něj vše).
Četla jsem inspirována Bílou Vodou Kateřiny Tučkové a touhou trochu si ujasnit, kudy vede hranice mezi tím, co bylo ve skutečnosti, a co si autorka přidala či spíš dobarvila a přizpůsobila. Tento postup mohu doporučit :)
Vynikající text, dobře vystavěné postavy i děj. Takový crazy příběh z východní Evropy 16. století. Rozměry knihy (ani ne tak tloušťka, jako spíš výška a šířka) trochu komplikují jinak kvalitní čtenářský zážitek.
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. A v momentech, kdy ji zrovna čtu, bych ji prohlásila za suverénně nejlepší. Hrozně si užívám, jak cítíte, že autor přesně ví, k čemu vás chce dovést, ale vy plujete ze stránky na stránku a nevíte, na čem jste a kam vás povede další stránka, nevíte, kde je realita a kde vidíte svět skrze to, co vidí a chápe paní Mooshaberová... Prostě dokonalost.
Tohle je jediná Vieweghova kniha, kterou jsem (zatím?) četla, a s jeho vnímáním světa se úplně míjím - asi je to generační text, nemám se v něm čeho chytit.
Byla jsem plná očekávání, a očekávání se naplnila. Skvělá kniha. Kdybych chtěla rýpat, tak podotknu, že toho deus ex machina tam na mě bylo malinko přes čáru (nicméně tento princip nezavrhuju, mám ráda, když autor balancuje na hranici reality a nadpřirozena), ale na hodnocení to nic neubírá. Kateřina Tučková si pokaždé vybere téma, které na první pohled nezní jako něco, co vás chytne a nepustí víc než 600 stran, ani jako něco, co chytne půlku českých čtenářů... ale dokáže svůj zájem přenést na čtenáře. Bylo to tak z Žítkovských bohyní, je to tak u Bílé Vody. Mimochodem, rozsahu se netřeba obávat, běží to rychle a svižně.
Dobrý text, ale bohužel jsem pociťovala, že už je to prostě pár let, co byl aktuální; všem úvahám logicky chybělo dotažení do dnešního dne. Navzdory tomu hodnotím kladně, trochu jsem se zorientovala v politice dob, které jsou natolik nedávné, že se v dějepisu neučí, ale natolik dávné, že jsem je nezažila...
Tuhle knihu jsem četla velmi dávno, ještě na gymplu, a byla vážně obohacující. Čtivě zpracované, plné informací o zásadním momentu našich dějin, mnohé detaily mi utkvěly dodnes, takže hodnotím velice kladně!
Tohle bylo velmi zajímavé, ale poněkud skličující čtení - v některých případech má člověk pocit, že řešení (či aspoň zlepšení situace) je na dosah ruky, ale nikomu se nechce po něm sáhnout. Autor se v textu nijak netají svým názorem na popisované události či jevy, které nejsou vždycky zcela shodné s mými, ale líbí se mi, že vždy ví a vysvětlí, na čem je staví. Ocenila jsem zejména rozbor průzkumů veřejného mínění na příkladech amerických prezidentských voleb 2016 a Brexitu.
