alkuluku_blog
komentáře u knih
Listopád
Alena Mornštajnová
Tohle byla moje první kniha od Mornštajnové, takže jsem se těšila, ale přišlo zklamání. Téma je zajímavé, ale provedení mi přišlo zcela nedotažené. Popravdě by se kniha mohla odehrávat kdykoli a kdekoli v jakékoli jiné diktatuře, klidně v nějakém jiném vesmíru. Chyběly mi tam prvky, které by děj zakotvily právě v roce 89 a právě v Československu - něco charakteristického, čeho se čtenář chytne a co na něj přenese PRÁVĚ tu atmosféru, o které autorka píše.
Později jsem četla Hanu a myslím, že Mornštajnová umí dokonale zpracovat takové ty "malé" dějiny, příběhy obyčejných jednotlivců semletých koly velkých dějinných zvratů. Zaměřit se na malé dějiny v alternativní historii ale nedává z podstaty věci smysl. Tohle se podle mě úplně nepovedlo, ale další autorčiny knihy si se zájmem přečtu.
Hana
Alena Mornštajnová
Dlouho jsem se odhodlávala, protože se mi několik jiných knih od Mornštajnové (Listopád, Tiché roky) až tak nelíbilo, ale Hanu jsem od první do poslední strany téměř neodložila. Popravdě si nejsem jistá, jak to Mornštajnová vlastně udělala - nebyla jsem nijak extra překvapená ani jazykem, ani stylem, člověk vlastně celou dobu ví, jak to dopadne, kdo přežije, kdo nepřežije, ale NĚCO v tom bylo, že jsem se nemohla odtrhnout. Možná to bylo těmi komplexními, uvěřitelnými a lidskými postavami. Velmi dobrá kniha.
Spalovač mrtvol
Ladislav Fuks
"Spalovač mrtvol" je samozřejmě výborný, ale nutno podotknout, že se jedná - v mém případě o naprosto výjimečný - případ, kdy se mi film líbil víc než kniha.
Zatím dobrý
Jan Novák
Ještě nikdy jsem nečetla knihu, která by se mi před očima odvíjela jako akční film. To mě fascinovalo a fascinuje doteď. Rozsahu se vůbec nelekejte, běží to neuvěřitelným tempem. Ocenila jsem i nával informací o Mašínech.
Současně mě překvapují některé komentáře, že kniha dané čtenáře přesvědčila o tom, že Mašíni jednali správně. Na mě to tak tedy vůbec nepůsobilo. Nechme stranou jejich činy před a při útěku, které zřejmě jsou diskutabilní, jak soudím z toho, že se o nich ve společnosti dost diskutuje (podle mě teda nejsou, přestřelka s policisty a vojáky na útěku je jedna věc, ale zabití lidí, kteří neútočili, ani se nebránili, je prostě vražda, sorry). Velký dojem na mě udělal závěr románu, který je vysloveně hořký. Mašíni se probojovali "ven"... a pak nic. Pak vydělat peníze a užít si života. Boj proti komunismu odsunut na druhou, třetí kolej, zapomenut. Pro tohle zabíjeli?
Tiché roky
Alena Mornštajnová
Většinu času během čtení jsem byla poměrně skeptická, myslela jsem si, jak jsem všechno dávno prokoukla, všechno dává smysl a nic mě nemůže překvapit... a pak mě to překvapilo :D Mám ráda knihy, které vám ke konci něco odhalí a vy si říkáte, jak vás to mohlo nenapadnout, vždyť jste to celou dobu měli před sebou (popravdě už od přečtení názvu!). Za to jsem Mornštajnovou ocenila.
Augustin Zimmermann
Zuzana Kultánová
Tahle kniha mě strhla. Podobně jako u jiných knih o závislosti (třeba i "My děti ze stanice Zoo") člověk celou dobu jen nedůvěřivě sleduje, kam až se dá klesnout, a vždycky když si myslí, že hlavní postava nalezla dno, jde to ještě o patro níž. Oceňuju zvládnutý styl a syrovost celého popisovaného prostředí.
Němci
Jakuba Katalpa (p)
Jakuba Katalpa se pokusila rozehrát komplexní příběh, dalo by se snad říct i rodinnou ságu, ale podle mě to vůbec neukočírovala. Neustálé odbočování a představování něčích babiček mě unavovalo a připadalo mi zbytečné. Podobně jako "prostřihy" z náhodných událostí v životech známých i neznámých lidí - poprvé fajn, podruhé proč ne, pak člověk čeká, jestli se všechny nitky spojí... a ono vůbec.
Samotná pointa celého románu, odpověď na počáteční otázku, tj. proč by se matka vzdala svého dítěte, je čtenáři prostě sdělena, psychologická analýza postav veskrze žádná, emoce žádné, navazující otázky (proč tedy posílala jen sladkosti, bez vysvětlení?) nevysvětleny. Rámec příběhu (současná linka) také nenesl žádnou informační hodnotu. Celé to bylo jakési plytké.
+ DROBOULINKÝ SPOILER. Jak mohlo redakci uniknout, že jedna z postav v jediném odstavci současně "prošla válkou nezraněna" a přišla o nohu?!
Hrdý Budžes
Irena Dousková
Mým prvním setkáním s Hrdým Budžesem bylo divadelní představení s Bárou Hrzánovou (asi nebudu jediná...), tak jsem se trochu obávala, že už mi knížka nemá mnoho co nabídnout. Byla jsem příjemně překvapená, o kolik příběhů je kniha bohatší, a zpětně jsem ocenila, že divadelní scénář není přeplácaný a drží hezky pohromadě. Knižní humor byl méně "třaskavý", narozdíl od divadla se člověk nesměje nahlas, ale to rozhodně příběhu neubírá na kráse.
Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
Dokonalá kniha, vypravěč a zejména jazyk. Můj nejoblíbenější Hrabal...
Selský baroko
Jiří Hájíček
Tohle byla bezpochyby kvalitně napsaná kniha, která se se mnou prostě nepotkala... Nelituju času, který jsem s ní strávila, ale postava sentimentálního muže ve středních letech je mi strašně vzdálená a těžko se mi do ní vciťovalo.
Šalina do stanice touha
Iva Hadj Moussa
Za mě teda nic moc... ze všech vtipů mě pobavil přesně jeden, ke konci mi připadalo, že autorka napíše cokoli, jen aby vás šokovala. Motto na obálce, že se do české literatury vrací humor, už od začátku trochu podezřelé, zůstalo zcela nenaplněno.
Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas
Světlana Alexandrovna Alexijevič
Kdo už něco od Alexijevičové četl, nebude překvapen, ani zklamán. Alexijevičové metoda je strhující, intenzivní a emočně náročná, zvlášť když se - jako v tomto případě - jedná o dětské vzpomínky. Ačkoli jsem zvyklá číst knihy od začátku do konce a nedělat zbytečné pauzy, tady to aplikovat nešlo, člověk si potřebuje taky trochu vydechnout, a bez přestávek by se mu všechny hlasy mohly slít v jeden. Tato kniha, stejně jako celá tvorba Světlany Alexijevičové, je neopakovatelným, komplexním svědectvím o jednom tragickém časoprostoru.
Maličkost
Markéta Baňková
Na Markétě Baňkové oceňuju, jak si vždy (ve "Strace v říši entropie" i zde) najde nějaký obor, do kterého se ponoří a v jehož rámci se jí podaří vybudovat smysluplný příběh. Genetické a molekulárně biologické úvahy mě bavily, nadsázky a zvratů tam bylo dost, ale ne příliš.
Jezero
Bianca Bellová
Nemůžu říct, že by "Jezero" nemělo svou svébytnou, apokalyptickou atmosféru, ale příběh mě vůbec netáhl, připadalo mi, že ze vší té bídy a marnosti stejně není východisko...
Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka
Evžen Boček
Přečteno za jedno (necelé!) odpoledne. Příběh už je tlačen na sílu, humorný styl se vyčerpává a dříve svérázné postavy jsou už úplně vyždímané. Mám tak trochu pocit, že aristokratka dodýchává...
Aristokratka ve varu
Evžen Boček
"Aristokratka ve varu" byla první knihou této série, kterou jsem četla, (nějak jsem si nevšimla, že je to druhý díl, ale popravdě to ničemu nevadilo), a byla jsem nadšená. Místy jsem se smála nahlas, to normálně nedělám. Říkám si ale, že by byl můj zážitek možná menší, kdybych Aristokratky četla popořadě.
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
Jedna z nejlepších současných českých knih, jakou jsem četla. Mám ráda realistické knihy, které najednou jakoby nic z reality vykročí. Autorka mě dokázala perfektně vtáhnout do svého japanistického nadšení (i když jsem tyto tendence nikdy neměla a v japonské literatuře jsem zatím nepotkala nic, co by mě opravdu strhlo), zápletka ztraceného autora a rukopisu skvěle táhla, vypravěčka mi místy mluvila z duše (taky jsem během čtení psala diplomku...). Jediné, co mě (ale fakt hodně) rušilo, byl ten jazyk. Možná takhle holky v Praze mluví, já nevim, ale pro nás Brňačky zní formulace jako "v ulici Milady Horákový" fakt... bolestivě.
Druhé město
Michal Ajvaz
Strhující.
"Druhé město" jsem četla po kouscích v trolejbuse po cestě do školy a ze školy a tak jsem se do něj ponořila, že jsem párkrát málem zapomněla vystoupit. Některé předchozí komentáře tvrdí, že jde o náročnější čtení, ale já to tak vůbec nevnímala. Prostě jen naskočíte na proud vyprávění a necháváte se vést stránku po stránce až ke konci. Doporučuji všem!
Krvavý duben
Ismail Kadare
Nepovažuji se za útlocitného čtenáře, přece jen jsem za život už leccos přečetla, o válce, diktaturách, koncentrácích i gulazích. "Krvavý duben" mi ale vážně dal zabrat. Jak se dočtete v anotaci, kniha pojednává o fenoménu krevní msty.
Už vůbec jen ten nápad je příšerný, ale to, že na něj slyší celé společenství, řídí podle něj své životy, nemá slitování se sousedy ani vlastními syny... To, že krevní msta vlastně nikdy nekončí, jen se kyvadlově pohupuje mezi dvěma rody... Hrůza celého toho konceptu je asi právě v jeho nepochopitelnosti.
I pokud jste "Krvavý duben" četli, přidávám odkaz na zajímavý článek o albánské krevní mstě, na který jsem narazila: https://www.navychod.org/krevni-msta-v-divokych-albanskych-horach/