evismaior přečtené 370

Výdech 2021, Ted Chiang

90% - Tenhle autor mi hodně sedl, zřejmě proto, že přemýšlím podobným způsobem "co by kdyby" jako on, i když teda jeho originální nápady bych chtěla mít:-) V devíti povídkách se zabývá kosmologickými a dalšími vědeckými otázkami, navozuje určité situace a rozebírá, jak by za dané situace fungoval člověk i společnost. Tak třeba v povídce O kupci a alchymistově bráně se zamyslí nad přednáškou Kipa Thornea a nechá vypravěče, aby prošel bránou času do minulosti a pokusil se cosi napravit, to vše s vědomím, že, jak říká i Thorne, minulost změnit nelze. A to celé ještě zabalí do hávu arabského světa, který působí jak z vyprávění Tisíce a jedné noci. Ve Výdechu zase zkoumá myšlenku Rogera Penrose, že nejíme (v povídce společnost existuje na základě dýchání), abychom získali energii, ale protože ji přeměňujeme na energii s vyšší entropií - a k chaosu přece směřuje celý vesmír. V povídce Co se od nás čeká pak zkoumá, zda by lidé dokázali žít svůj život, kdyby dostali nevyvratitelný důkaz o deterministické teorii a tedy o tom, že ve skutečnosti nemohou vlastní vůlí nic ovlivnit. Nejrozsáhlejší povídkou je Životní cyklus softwarových objektů, kde se autor zamýšlí nad soužitím člověka a umělé virtuální bytosti (digienta) - vychází z toho, že i taková bytost by potřebovala alespoň dvacet let zkušeností, aby mohla normálně fungovat. Škoda jen, že povídku ukončil, když od zrodu prvních digientů uplynulo let teprve jedenáct, neboť by mě zajímalo, co bylo dál nejen s nimi, ale i s hlavními lidskými hrdiny. Daceyho patentní automatická chůva je zajímavá zasazením do viktoriánského období a úvahami nad tím, jaký by byl vývoj dítěte "vychovávaného" automatickým přístrojem. Hodně mě zaujala povídka Pravda faktů, pravda pocitů, kde autor přemýšlí, jak by se změnilo lidské vnímání, paměť a vzpomínky, kdybychom si už od narození celý náš život nahrávali a mohli si kdykoli pustit jakýkoli hezký zážitek nebo třeba hnusnou hádku s blízkými - dokázali bychom jim odpustit bez faktoru zapomínání a vytěsňování nepříjemných vzpomínek? Velké ticho je vlastně dost smutné - pořád hledáme inteligenci kdesi ve vesmíru, aniž bychom se zamysleli, zda na nás nějaká nešvitoří u nás doma. A jak bychom se cítili, kdyby, tak jako v povídce Pupek světa, veškeré dostupné vědecké poznatky dokládaly skutečnost, že nás stvořil Bůh před osmi tisíci lety, poklidně bychom ho velebili za jeho genialitu a pak bychom zjistili, že lidstvo je jen vedlejším produktem plánu pro někoho jiného? A co kdybychom si mohli koupit zařízení jako v povídce Úzkost je závrať ze svobody, kterým bychom podle pravidel kvantové mechaniky vytvořili novou větev alternativního vesmíru a po čase bychom zjistili, že naše "parajá", je ať už tím, že učinilo opačné rozhodnutí a nebo třeba i vlivem pouhé náhodné konstelace mnohem šťastnější a úspěšnější než my sami? Jak bychom se s tím dokázali vyrovnat? "Představa, že líčení minulosti by se nemělo měnit, je výplodem toho, jak uctivý vztah chovají gramotné kultury k psanému slovu. Antropologové by vám řekli, že orální kultury rozumí minulosti jinak; počítají s tím, že jejich dějepis nemusí být přesný, spíš potřebují, aby potvrzoval to, jak komunita rozumí sama sobě. Takže není přesné tvrdit, že jejich dějiny jsou nespolehlivé; jejich dějiny dělají to, co po nich chtějí."... celý text

Nelituju ničeho 2020, Colleen Hoover

75% - Ač nemám v lásce knihy vyprávěné z pohledu více postav, protože mám během čtení pocit, že vždycky ve chvíli, kdy se začtu do jedné postavy, přeskočí autor na druhou, a začátek románu Nelituju ničeho jsem tedy rozečítala s mírnými rozpaky, záhy jsem je překonala - Colleen Hooverová totiž psát skutečně umí a ten ping-pong akcí a reakcí mezi matkou Morgan a dcerou Clarou je napsaný přesně tak, jak i já jsem instinktivně chtěla vědět "a teď matka řekla dceři tohle, tak co na to dcera?" Větší potíž už jsem měla s tématem, protože popravdě řečeno zápletky založené na tom, že lidé spolu nemluví, neřeknou si o svých citech, a tak žijí v nenaplněných/nešťastných vztazích, rozhodují za ostatní, co jim mají a nemají říct, aby je nezranili atd. prostě moc nemusím, protože celou dobu trpím "tak už mu/jí to sakra řekni!" a mírně otráveně čekám, co všechno se ještě bude muset stát, než pravda mezi zúčastněnými vyjde konečně najevo (pokud vůbec vyjde). A tady to matka Morgan ve snaze "chránit" dceru Claru opravdu natahovala až tak, že jí vlastně naopak dokázala v jedné chvíli dost ublížit. A konečně jsem vlastně naprosto nedokázala uvěřit dějové lince, v níž dva zjevně už léta zamilovaní lidé čekají dítě, ale místo všeobecného narovnání vztahů to raději ještě zkomplikují upletením otcovství na bývalého nejlepšího kamaráda jednoho z nich. Tak jsem alespoň čekala, že hrdinka alespoň využije dostupných prostředků k tomu, aby si jednou provždy udělala jasno v tom, jak to tedy bylo, ale nedošlo ani na tohle. "Když se s někým dáš dohromady, není to tak, že mu slíbíš: Už nikdy mě nebude přitahovat nikdo jiný. Řekneš mu: Slibuju, že zůstanu s tebou navzdory tomu, kdo další mě bude v budoucnu přitahovat." "Vím, že jsem na Jenny a Chrisovi milovala to nejlepší. Ale oni dva se zamilovali do nejhorší verze sebe samých - do verzí schopných zrazovat a lhát."... celý text

Dáma a jednorožec 2005, Tracy Chevalier

60% - Po Dívce s perlou jsem otvírala tuto knížku s velkým očekáváním, které se bohužel nenaplnilo. Nejvíc mě bavily rozhodně popisy tvorby tapisérií, je znát, že autorka si neváhá tyto věci pečlivě nastudovat a předat je dál. Také její schopnost vytvořit příběh rámující vznik těchto poutavých děl je nezpochybnitelná. Bohužel tentokrát se ubírala metodou vyprávění ústy jednotlivých postav a nutno říct, že mnohá z nich mi zkrátka nepřipadala napsaná tak zajímavě, jako když jsme vnímali celý příběh jenom skrz dívku s perlou Griet. Navíc, jak už zmiňují i jiné komentáře, byl celkem propastný rozdíl v poutavosti vyprávění o tkalcovské rodině v Bruselu a rodině novopečeného šlechtice a zadavatele zakázky v Paříži, kdy na tu bruselskou dějovou linku jsem se na rozdíl od pařížské těšila. Trochu to propojoval malíř předloh Nicolas des Innocents, jenže ten mě po většinu času spíš otravoval. Nejvíc jsem si oblíbila slepou dívku z tkalcovské rodiny Aliénor, a kdyby to autorka napsala z jejího pohledu, tak by to podle mě mohlo být stejně pěkné jako Dívka s perlou.... celý text

Ďábel v přestrojení 2022, Lisa Kleypas

60% - úplně přesně nechápu to začlenění do série Ravenelovi, protože z téhle rodiny se tam neobjeví za celou dobu nikdo, snad kromě Phoebe (manželky Westa) a ještě bych mohla počítat doktorku Gibsonovou, když dojde na nevyhnutelná zranění (protože péče hrdinky o hlavního hrdinu je vždy dobrým prostředkem ke sblížení) a jejího manžela Ethana Ransoma (neboť zase pátrání v rámci nevyhnutelného nebezpečí). Naopak hodně společného to má se sérií Čekanky, neboť se dají dohromady Merritt, dcera páru z Kouzelného podzimu, a Keir, nemanželský syn hrdiny Zimní naděje. Přišlo mi čtenářsky zajímavější sledovat právě spíš další osudy rodičů, protože Merritt a Keir po sobě jeli tak nějak od začátku do konce a až na jednu-dvě komplikace, které se rychle vyřešily, tam nic moc poutavějšího nebylo. A o výrobě whisky jsme se toho taky moc nedozvěděli, snad až na to, že velmi dobře hoří. Tenhle příběh mi asi z hlavy vyšumí rychleji než ostatní, když srovnám s ostatními knihami z této série, kterou obecně hodnotím poměrně vysoko, tak bych řekla, že je asi nejslabší.... celý text

Villette 1990, Charlotte Brontë

50% - Bylo to opravdu poměrně nepříjemné překvapení, že někdo, kdo dokáže stvořit tak strhující charaktery a jejich příběhy, jako je Jana Eyrová a Edward Rochester, dokáže zároveň napsat tak nezáživnou knihu, jako je román Villette. Když odhlédnu od té nepravděpodobné situace, v níž se chudá hrdinka Lucy Snowová tak nějak nazdařbůh přeplaví z Británie do pevninské Evropy a bez sebemenšího plánu a znalosti jazyka se dopotácí tmou ke dveřím školy, v níž zázrakem nalezne práci učitelky, a rovněž od toho, že naprosto netuším, proč autorka vytvářela pro svou knihu jakési fiktivní město Villette v jakémsi fiktivním království místo toho, aby děj umístila třeba tam, kde sama pracovala a musela to tam znát, tak jsou to zejména nesympatické postavy, které mě nutí k zamyšlení, proč vůbec měla potřebu román napsat. Neoblíbila jsem si totiž prakticky vůbec nikoho - hlavní hrdinka mi připadala poměrně prostoduchá a nelogicky jednající a její sáhodlouhé úvahy jsem posléze jen přelétávala očima, a ani další postavy nevzbuzovaly touhu zjistit, jak to s nimi bylo - ať už se jednalo o poněkud natvrdlého doktora Johna, intrikářskou ředitelku školy paní Beckovou, teatrální koketu Ginevru nebo monsieura Paula Emanuela, který mi přišel téměř po celou dobu nepatřičně uštěpačný, protivný a směšný ve svých přehnaných reakcích a chování. Snad ještě dívenka a posléze mladá žena Paulina byla trochu zajímavá, to je ale dost málo. Občas jsem i vrtěla hlavou nad obsahem dialogů a dumala, jestli by se takovým způsobem lidé tehdy spolu opravdu bavili.... celý text

Hon na Cassandru 2020, Lisa Kleypas

75% - Další z příběhů o tom, kterak všichni členové rodiny Ravenelů postupně našli toho pravého/tu pravou. Tentokrát je hrdinkou sestra-dvojče čerstvě provdané Pandory Cassandra, která by ráda našla někoho, koho bude moci milovat a vést s ním klidný život. Potká nicméně bezohledného (aspoň původně) velkopodnikatele Toma Severina, který neměl lehké dětství, a tak se rozhodl pustit si do života jenom 5 emocí - a láska mezi nimi rozhodně nemá co dělat. Nebo ano? Je to taková typická Lisa Kleypas - v rámci žánru historické romance patří její romány k nadprůměru, tenhle konkrétní byl čtivý, ale v rámci série se najdou lepší (mé oblíbené jsou příběh starší sestry Helen a také příběh doktorky Gibsonové). Baví mě ale, jak má ty příběhy o členech rodiny hezky promyšlené a seskládané a divím se, že tvůrci seriálů nesáhli spíš po této sérii než po Bridgertonových, protože tady by to měli s rozvíjením jednotlivých dějových linek a postav úplně bez práce. Kdo má tento žánr v oblibě, pak Ravenelovy mohu s klidem doporučit.... celý text

Dívka s perlou 2004, Tracy Chevalier

90% - Fiktivní příběh o okolnostech vzniku slavného obrazu Dívka s perlou holandského malíře Vermeera vystavěla autorka na těch několika málo údajích, které se o tomto malíři dochovaly (protože se prý zejména dochovaly záznamy o rodinných půjčkách a dluzích, a když pak Vermeer ve čtyřiceti třech letech zemřel, neměla to jeho manželka s tehdy jedenácti žijícími dětmi asi vůbec jednoduché). Hlavní část děje se nicméně odehrává o více než deset let předtím v době, kdy Vermeer tvořil svá nejznámější díla. Tehdy do jeho rodiny přichází na výpomoc šestnáctiletá Griet a od chvíle, kdy se s ní malíř setká ještě u jejích rodičů na "pohovoru" a spatří, jak Griet rovná nakrájenou zeleninu na polévku podle barev, je jasné, že pracovitá dívka s estetickým cítěním a tichý malíř, který žije ve svém výtvarném světě a starost o rodinu a dům nechává na svojí manželce a především na tchyni, brzy budou pracovat s týmž cílem vytvořit něco jedinečného a umělecky dokonalého, a to za každou cenu... O knize bych ani nevěděla nebýt stejnojmenného filmu a po přečtení musím říct, že Colin Firth a Scarlett Johansson byli do rolí zádumčivého malíře a citlivé dívky vybráni bezchybně. I atmosféra v protestantském městě Delftu, v katolické domácnosti Vermeerových, postavy manželky, tchyně a dětí, to vše na mě působilo ve filmu stejně jako v knize. Kniha mě ale potěšila o to víc, že byla vyprávěna Griet v první osobě, a tak jsem se dozvěděla ještě mnohem víc o jejích myšlenkových pochodech. Také tam byla řada okolností, které se do filmu "nevešly" (dozvíme se mj. o Grietiných sourozencích, moru ve městě a jeho důsledcích na Grietinu rodinu) - a především kniha nekončí tam, kde film, a tak jsem měla příležitost zjistit, jak to podle autorky bylo dál nejen s Vermeerovými, ale především i se samotnou Griet. Za mě tedy asi jediná výhrada - autorka to všechno pojala moc zajímavě a podle mě s tím vším, co si musela nastudovat o životě v Holandsku v 17. století, se klidně mohla mnohem více rozepsat, moji pozornost by tedy každopádně udržela:-)... celý text

Hugo a jeho velký objev 2012, Brian Selznick

80% - Těžko hodnotit, když jsem jako první viděla film Martina Scorseseho (a navíc několikrát, protože ho mám moc ráda) a po letech jsem se konečně propracovala ke knize. Zvláštním způsobem mě hřeje u srdce tenhle krásný příběh o malém Hugovi, který po smrti svého otce a zmizení svého věčně opilého strýce tajně dál bydlí na nádraží a udržuje v chodu tamní hodiny, což ve 30. letech 20. století není žádná brnkačka, občas krade jídlo a hodně často krade součástky z místního hračkářství vedeného podivínským starým mrzoutem (Ben Kingsley tam prostě sedí) a ty využívá na zprovoznění robota, protože doufá, že mu třeba napíše nějaký vzkaz od otce... Ale jak s tím vším souvisí zřejmě již dávno mrtvý filmový tvůrce, který si jako jeden z prvních uvědomil, co by se dalo podniknout s vynálezem bratří Lumierů? Můžeme začít snít... Přiznám se, že pětisetstránková kniha ve mně vzbudila naději, že příběh bude ještě o mnoho košatější než ten filmový, a to jsem byla trochu zklamaná, neboť opak je pravdou - zatímco ve filmu se nádraží podařilo zaplnit pestrou škálou prokreslených charakterů (i ten nesympatický inspektor v nepřekonatelném podání Sachy Baron Cohena zde má vlastní jímavý příběh), tak v knize sledujeme pouze Huga, Isabelle jen tak trochu odstrkovaně přizvukuje (oproti filmu se k ní navíc Hugo chová celkem hnusně) a pár dalších postav z nádraží je zmíněných zkratkovitě, ploše a ne právě příjemně. Ano, jednoznačným kladem knížky jsou ilustrace, které v mnoha případech nahrazují text, působí jako filmové záběry (postupný nájezd na detail apod.) a autor k nim ještě na závěr dodal zajímavou legendu. Ovšem to bych zase nesměla srovnávat s filmem, neboť bez urážky asi žádná byť sebelepší ilustrace pořízená podle filmového záběru nenahradí to, když je jako diváci vidíme rovnou na plátně tak, jak byly natočeny. Navíc to místy působí nerovnoměrně - někde se autor na ilustracích vyřádil a je jich tam na třicet stránek za sebou, jindy jako by mu došel dech, a tak čteme delší úseky příběhu jako text - a upřímně, autor je mnohem lepší ilustrátor než textař. Závěrem - ráda jsem si knížku přečetla, svoji atmosféru má, ale pro příště zůstanu u filmu, který byl podle ní natočený. Koneckonců dívat se na příběh (nejen) ze začátků kinematografie právě jako na film i s četnými dobovými ukázkami dává větší smysl. Autorovi ale každopádně patří obrovský dík za to, že pro nás čtenáře tohle krásné vyprávění stvořil, protože, jak sám poznamenává, Georges Méliès je sice skutečná postava, ale příběh Huga a Isabelly je dílem samotného autora.... celý text

Stručná historie času 1991, Stephen W. Hawking (p)

85% - Jedna z prvních knih, která se pokusila laické veřejnosti vysvětlit věci tak abstraktní a složité, jako je velký třesk, černé díry, rozpínání vesmíru a možná i jeho následný kolaps, pokusy o sjednocení teorie relativity a kvantové mechaniky, a jelikož jde o pojednání o času, tak samozřejmě i jeho povahu - co to vlastně je čas, jaká je jeho souvislost s druhou termodynamickou větou o narůstání entropie, jak jinak, než že si my lidé i naše počítače pamatujeme jen minulost a nikoli budoucnost, lze dokázat, že čas může plynout právě jen jedním směrem, jak to souvisí s rozpínáním vesmíru (a běžel by čas v případě jeho kolapsu pozpátku? Byla by v době kolapsu vůbec možná existence bytostí, jako jsme my?) a třeba také to, zda všude pro všechny pozorovatele plyne čas stejnou rychlostí. Dnes již existuje na toto téma mnoho podrobnějších publikací zahrnujících i poznatky, k nimž se dospělo od roku 1988, kdy Hawkingova kniha vyšla, takže nemohu říct, že bych se dozvěděla něco nového. Co mě ale zaujalo hodně, byl ten přesah do náboženských otázek - člověk tak nějak automaticky považuje vědce za ateisty, protože přece vše lze vysvětlit vědou a není třeba žádného zásahu shůry. Hawking se tomu ovšem nebrání a hledá možnou přítomnost Boha málem za každou černou dírou - ať už rozebírá důvody, proč má vesmír shodnou teplotu všude, a to i v místech, která jsou zkrátka příliš daleko od sebe na to, aby si mohla informaci o své teplotě vyměnit a teplotu vyrovnat (- není to náhodou způsobeno tím, že už soubor fyzikálních zákonitostí v době velkého třesku byl natolik přesný, že teplota zůstala všude stejná - a kdo tato pravidla vytvořil?) anebo dává Bohu dostatečný prostor v prvku neurčitosti, který do vědy přináší kvantová mechanika. Inu asi pořád lepší nějaká ta neurčitost a naděje, že snad můžeme rozhodovat o svém osudu, než opačná deterministická teorie, podle níž by s dostatečnou výpočetní kapacitou a znalostí všech vstupních informací bylo možné přesně vypočítat, jak bude naše budoucnost vypadat, a nikdo by na ni nemohl mít vliv... "Dokud má vesmír počátek, můžeme předpokládat, že má i stvořitele. Je-li však vesmír uzavřen zcela sám do sebe, nemá-li hranici či okraj, potom nemá ani počátek, ani konec, prostě je. Jak potom máme chápat úlohu Stvořitele všehomíra?"... celý text

Svolení 2021, Vanessa Springora

80% - ředitelka francouzského nakladatelství Juillard Vanessa Springora způsobila svým románem v roce 2020 ve Francii celkem pozdvižení. Popisuje v něm, kterak ve třinácti-čtrnácti letech jako mladičká dívka dávající po rozvodu rodičů přednost spíš knihám navázala sexuální vztah s obdivovaným literátem G.M. ověnčeným mnohými cenami, jak tento vztah probíhal a jak ovlivnil její další život. Kniha je tedy vlastně její autobiografií a dotyčný je skutečnou postavou známou ve francouzských literárních kruzích. A z toho možná mrazí ještě víc - Gabriel Matzneff svou preferenci nezletilých nikterak netajil a ve svých knihách barvitě popisoval své vztahy s mladičkými dívkami, svoje vyjížďky za chlapečky na Filipíny, neváhal na toto téma hovořit v televizních debatách a obhajovat tyto vztahy, které s neotřesitelnou sebedůvěrou považuje za povznášející i pro toho nedospělého člověka. A řada francouzských osobností z literárních kruhů ho dokonce otevřeně podpořila v petici proti kriminalizaci takového jednání z roku 1977 (mj. i Jean-Paul Sartre nebo Simone de Beauvoir). Tak nějak se prostě vědělo, že je to pedofil, ale nikdo se nad tím moc nepozastavoval, dokonce to celkem skousla i autorčina matka (v knize je zmíněno, že s vědomím dceřina vztahu zvala G.M. k nim domů na večeře a dodnes na toto autorce říká, že prostě byla jako dívka předčasně vyspělá a měla svoji hlavu a ona s tím jako matka nic moc nemohla dělat). Až když Springora vydala svůj román, zahájila policie proti osmdesátníkovi Matzneffovi vyšetřování (ovšem autorka si byla vědoma toho, že už je vše promlčené a snad i proto čekala s vydáním tak dlouho - dá se říct, že jí šlo spíš o vyvolání té společenské diskuze, než aby ho po letech viděla za mřížemi, knihu prý začala psát ještě před hnutím Mee too jako způsob jak se vyrovnat s tím, co prožila a s čím pak v sobě bojovala celý život). Těžko tedy nějak hodnotit literární kvality autobiografického díla. Autorka píše s jistou mírou dospělého nadhledu a ironie (kamarád začal mít zájem o jiné dívky, matka má peníze jen ze zdlouhavých korektur a dceři se moc nevěnuje, otec se na ni vykašlal úplně a zanechal v ní "prázdno a nesmírnou potřebu něčího pohledu. Všechny přepoklady tedy mámě pohromadě".), což na jedné straně působí sympaticky a čtivě, na druhé straně jsem v tom cítila spíš dospělou ženu, která možná spíš podvědomě než záměrně vše popisuje tak, aby nemohla být viněna z ženské hysterie (což Matzneff v souvislosti s dospělými ženami často zmiňuje) - a zkrátka ten pohled dospívající dívky se z toho trochu vytrácí - kniha je navíc poměrně krátká a útržky z autorčina dalšího života negativně ovlivněného touto zkušeností jsou spíš zkratkovité. Zaujala mě ale její snaha najít odpověď na otázku, zda lze nějak omluvit vztah padesátiletého a třináctileté - a zvláštní je, že její odpověď zní ano, ale ve zcela odlišných případech, kdy by šlo o skutečnou lásku muže, který se do té dívky zamiloval nikoli kvůli jejímu věku, ale prostě kvůli ní - a jinak měl vždy vztah s ženami ve svém věku, není to žádný "specialista" na dospívající mladé lidi.... celý text

Křest ohněm 1999, Andrzej Sapkowski

75% - Zaklínač Geralt se u dryád vyléčil ze svých zranění a nyní putuje válkou sužovanou zemí, aby znovu našel Ciri, která se má údajně připravovat na politický sňatek, ovšem Geralt neví to, co ví čtenář po celou dobu, a sice že údajná princezna je falešná a Ciri ve skutečnosti patří k pochybné přepadové skupině Potkanů. A mezitím čarodějky osnují plán, jak opět nastolit moc magie. A Geralt z Rivie se možná stane skutečným Geraltem z Rivie... Musím se přiznat, že zpočátku mě to putování s partou trpaslíků a povídání tak nějak o ničem příliš nebavilo, Ciri byla tak nějak mimo a ani čarodějnické pikle mi moc nesedly, ale zhruba v půlce knížky došlo k mnohým zvratům, děj se řádně rozjel a ve skupině tvořené kromě Geralta a Marigolda například lučištnicí Milwou, pochybným ano/ne Nilfgaarďanem Cahirem a upírem Regisem (který se rychle stal mým jednoznačným favoritem mezi upíry, kam se hrabe celá Stmívací sága) začalo být místy řádně veselo. Rozhovory se zaseklým Geraltem byly vtipné a akce nápadité. Série si pořád drží vysokou úroveň, byť ty odkazy k lidovým pohádkám z prvních dílů mi asi nepřestanou chybět. --- Trpaslík Zoltan o lidech: "Když je hlad, nedělíte se o žrádlo, ale sežerete slabé. Něco takého sa može osvědčit ve vlčí smečce, poněváč to pomože přežít najsilnějším, enemže u vaší rozumnej rasy přežijú a do čela se proderú ti najhorší zkurvenci." --- "Družina hrdinů," chytil se Geralt za hlavu. "Druhové ve zbrani. Šumař s loutnou. Hubatá polodryáda. Vampýr, kterému táhne na padesátý křížek. A mizerný Nilfgaarďan, který se hádá, že není Nilfgaarďan..." "A v čele družiny zaklínač, který se nedokáže k ničemu rozhoupat," doplnil Regis. "Doporučuji cestovat inkognito, abychom nepůsobili nemístné pozdvižení." "A nebyli všem pro smích," dodala Milwa.... celý text

Dítě číslo 44 2009, Tom Rob Smith

65% - V době hladomoru na Ukrajině ve 30. letech vyráží Pavel se svým mladším bratrem Andrejem do lesa ulovit k jídlu kočku, malý Andrej se však vrací domů sám. O dvacet let později, v době nejhoršího stalinistického útlaku slouží válečný hrdina Lev Děmidov věrně režimu jako příslušník státní bezpečnosti MGB a je své vlasti a myšlence komunistického režimu natolik oddán, že neváhá ani na okamžik a přesvědčuje svého kolegu a jeho rodinu, že vražda jejich syna byla jen nehoda. Protože v Sovětském svazu, kde jsou si všichni rovni, přece nikdo nemá důvod páchat zločiny - ty jsou vyhrazeny pouze dekadentnímu Západu - a myslet si cokoli jiného rovná se vlastizradě. Brzy poté se ovšem sám ocitá v soukolí totalitního režimu, když je jeho manželka Raisa obviněna ze špionáže, Lev se k udání odmítne přidat a oba se tak ocitají ve vyhnanství na Urale. A tam Lev ke svému překvapení zjistí, že syn jeho kolegy zavražděný dost specifickým způsobem zřejmě nebyl jedinou vrahovou obětí... Viděla jsem nejdřív film (natáčený v ČR), a protože nebyl špatný, tak jsem se těšila na knížku s tím, že se dozvím další podrobnosti, které se do něj nevešly. Kupodivu mi ale připadalo, že film po stránce příběhu knihu poměrně věrně vystihl, a nezdálo se mi, že bych si čtením nějak víc rozšířila obzory. Naopak bych řekla, že filmová zkratka alespoň zakryla to, co v knize působí nevěrohodně (náhlé prozření hlavního hrdiny po výslechu nevinného člověka, což bych čekala, že za těch pět let práce pro MGB by pro něj nemělo být překvapení, nebo třeba to, jak se z manželky, která se za něj provdala jen ze strachu a nenávidí ho, vcelku rychle zrodí neohrožená parťačka ve vyšetřování vražd na vlastní pěst a věrná životní partnerka, a to už ani nemluvím o těch početných zázračných únicích často s pomocí nepochopitelně loajálních cizích lidí anebo doslova legračních scénách, kdy se hrdinové plíží místností plnou spících lidí, ještě si tam třeba pokecají a nikoho přitom neprobudí), i když samotné rozuzlení a skutečný motiv vraha je tak přitažený za vlasy, že to nemohlo zachránit ani filmové plátno. Je zvláštní, že se autor inspiroval sériovým vrahem Andrejem Čikatilem, který děsil zejména oblast Rostova na Donu svými sexuálně motivovanými vraždami dětí a žen o několik desetiletí později, přitom některé skutečnosti v příběhu ponechal (vraždy opravdu převážně podél železničních tras) a jiné tak velmi proměnil - jako právě pachatelovy motivy. Což o to, děj je to i tak výživný a nečte se to úplně špatně. Co mi ale hodně nesedělo, byl ten styl zapracování sovětských historických reálií. To, že si autor nastudoval spoustu literatury o tom, jak to v SSSR v padesátých letech chodilo, je chvályhodné, jenže já bohužel měla neustále dojem, že to na mě z těch stránek strašně trčí - jak nám do toho načteného obsahu balí tak trochu neuměle příběh a snaží se vykreslit postavy a jejich přemýšlení, ale jaksi z toho pořád cítím, že takhle by o těch skutečnostech přemýšlel člověk ze Západu a ne opravdový Rus. Možná to jako narozená v době trvání sovětského bloku a po přečtení několika románů ruských autorů (v komentářích často zmiňovaný Doktor Živago) zkrátka vnímám nějak jinak. Román navíc na druhou stranu často působí až naivně, přehnaně romanticky a pak zas jak z Jamese Bonda, byť vzhledem k národnosti autora a věku, kdy knihu napsal, je to asi pochopitelné.... celý text

Pravda, nebo lež 2020, Colleen Hoover

70% - Colleen Hooverová psát jednoznačně umí, její knížky se čtou samy, ať už je to styl young adult nebo třeba thriller pro dospělé jako je právě Pravda nebo lež. Příběh vypráví o spíše průměrné spisovatelce Lowen, která se po smrti matky ocitá ve finanční tísni, a tak se smíšenými pocity přijímá nabídku dokončit úspěšnou knižní sérii Verity Crawfordové, která je po autonehodě upoutaná na lůžko bez známek vnímání, zato s proklatě sexy manželem Jeremym, jenž o ni obětavě pečuje a při tom smutní po jejich dvou mrtvých dcerách. Lowen přijíždí do jejich sídla pro Veritiny poznámky o zbývajících dílech série, ale mnohem víc ji upoutá její nalezená autobiografie, která dává situaci v rodině (a smrti dcer) zcela nový rozměr. Anebo je to celé úplně jinak? Čtení jsem si jako vždy užívala a samozřejmě čekala na ten předpokládaný zvrat na konci - a byť mě samotné běželo hlavou hned několik variant zvratů a rozuzlení, ten, který zvolila autorka, mě ve finále příliš nepotěšil - jednak tím, že ho tak trochu odflákla na pár stranách a za druhé tím, že mi to přišlo šíleně vykonstruované a nepravděpodobné. Myslím, že když už to pojala takhle, tak by to skoro bylo na druhou půlku knihy ve stylu, co bylo poté (zejména jak se s tím hlavní hrdinové vyrovnali), a skoro bych řekla, že by to ještě mohlo být i napínavější než předtím, protože tohle ustát... Takže ve finále super čtení a na samotný konec trochu zklamání.... celý text

Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí 2016, Salman Rushdie

75% - Kdesi v daleké budoucnosti je nám vyprávěn příběh o tom, kterak kdesi v daleké minulosti jedna džinka jménem Dunja navázala vztah s lidským filozofem a vzešlo z toho početné pokolení lidí bez vyrýsovaných ušních lalůčků, zato však s hluboko ukrytými schopnostmi. A pak, kdesi v polovině doby mezi těmito dvěma časovými rovinami (tedy - soudě podle četných popkulturních odkazů - zhruba v naší současnosti) sestoupili zlí džinové ze své říše, aby rozesévali strach a chaos a ovládli náš svět. A džinka poté, co způsobili jí samotné, se jim s pomocí několika svých praprapra (a možná nějaké to pra k tomu) potomků rozhodla pomstít. Přičemž mezi těmito potomky byl například zahradník Geronimo, kterého postihlo vznášení se pár centimetrů nad zemí (a neumíte si představit, jak nepraktická taková situace je), dívka Bouře, před kterou neobstojí žádná lež bez boláků v obličeji, nebo milovník komiksů Jimmy Natradž. A celé to trvalo symbolicky a šeherezádsky tisíc a jednu noc a málem tolik mikropříběhů se také Rushdiemu podařilo do té knížky vnést. Je to zvláštní knížka psaná v podstatě volným tokem myšlenek, v nichž se čtenář místy ztrácí, a to zejména ten, který nepochází ze stejného historického a kulturního prostředí jako autor, protože, přiznejme si, kdo z nás toho o džinech před přečtením věděl víc než to, že obvykle poněkud zpruzeně žijí nacpaní v lampách a čekají, až je někdo pustí, aby mu mohli splnit tři přání. Na druhou stranu chápu, čím autor své odpůrce tak dráždí. Ono totiž prakticky z každého jeho slova čiší, jak je vzdělaný, a to nejen v historii, filozofii a religionistice, ale má značné znalosti například i o fungování vesmíru, o psychologii, sociologii a to ani nemluvím o hudbě, kultuře (a to všetně sci-fi a fantasy). A také jak odporný je mu rasismus, násilí, porušování lidských práv a snaha dělat z žen podřadné a muži zcela ovládané subjekty. Takový člověk si totiž stěží nechá vymýt mozek, on naopak dospěje k názoru, že dost možná jen strach žene lidstvo do boží náruče a neváhá ho šířit. I když věk rozumu možná bude znamenat konec lidských snů.... celý text

Tvýma očima 2020, Peter Høeg

55% - Od autora znám Představy o dvácátém století, které jsem začínala číst na několikrát, než jsem se tím prolouskala do konce, Cit slečny Smilly pro sníh se mi líbil a nejvíc asi Děti chovatelů slonů. Kniha Tvýma očima se nečte úplně špatně - zejména části, kde autor prostřednictvím postavy Petera Høega (zjevně nikoli jen náhoda) vzpomíná na dětství ve školce strávené povětšinou ve společnosti dětí z "Klubu nespavých dětí" Lisou a Simonem, jsou poutavé díky autorově schopnosti opravdu vyprávět dětskýma očima. Zajímavý je i ten nápad s možností prostřednictvím převratného vynálezu jakéhosi skeneru vědomí pronikat do vědomí a snů druhých lidí - díky čemuž se po letech znovu setkává Peter s Lisou (která mezitím v důsledku autonehody ztratila paměť, ale schopnosti z dětství proniknout snadno do mysli druhých jí očividně zůstaly) a se Simonem, který se pokusil o sebevraždu, a Peter si dělá naději, že by mu nová metoda mohla pomoci. A to je kámen úrazu - protože když to takhle popíšu, tak to skutečně působí jako základ čtivého příběhu. Jenže ono to tak bohužel není, autor se poněkud utápí v popisech mikropříběhů, které Peter s Lisou prožili v mysli různých zkoumaných subjektů, kniha se potácí odnikud nikam, nenabízí žádné rozuzlení nebo sebereflexi hlavních postav a po dočtení se marně ptám, co vlastně bylo hlavní myšlenkou, co že nám to chtěl autor vlastně sdělit a co tím sledoval.... celý text

Strach 2019, Franck Thilliez

60% - Četnice Camille podstoupila transplantaci srdce a ono to možná není srdce úplného klaďase, protože proč by jinak viděla ve snech tvář ženy volající o pomoc? A jak to, že ji její vyšetřování toho, kdo byl dárcem, dovede až k případu polomrtvé Romky nalezené v prostoru pod vyvráceným stromem, což je případ, který řeší čerství rodiče dvojčat Sharko a Lucie Henebellová? Jak s tím souvisí kauza unášení a obchodu s dětmi ve frankistickém Španělsku? A mizející pacienti někdejšího argentinského ústavu ukrytého uprostřed močálů? Tento díl mi příliš nesedl. V první polovině jsem měla potíže se začíst a sledovat všechny dějové linky a všechny postavy - zmizelé zlodějky, které někdo týral, ale zároveň tam očividně šlo ještě o něco dalšího, přičemž pachatel nebyl jen jeden, do toho ten fotograf Zla a jeho fotky různých lidí, hromada postav na straně francouzské policie, ve Španělsku i v Argentině... Pak to sice začalo odsýpat, jenže jsem zas měla problém s tím tématem transplantací (mysteriózní buněčná paměť - kterak nekuřáci začnou kouřit, protože kouřil mrtvý dárce - a do toho obchod s orgány), se kterým jsem se v literatuře setkala už mnohokrát a považuji ho už za trochu provařené a navíc mi připadala spousta věcí kolem autorova vystavění transplantační zápletky nelogických (např. vydělávat jen na lidech se "vzácnou" krevní skupinou nedává smysl, z blízkého okolí vím i o velmi dlouhé čekací době na ledvinu člověka s častou krevní skupinou 0, navíc bohatí si ty ledviny asi fakt snadno mohou koupit od chudých žijících dárců v zemích, kde tyhle praktiky výdělku frčí. A u těch očních rohovek se přece krevní skupina neřeší). V důsledku mi to tedy přišlo zbytečně překombinované, a to už ani nemluvím o dalších střípcích ze života Sharka a Lucie, která to po 2 (!) měsících zkrátka nemůže doma s dvojčaty vydržet (přestože už o jedna dvojčata v jedné z minulých knih přišla za hrůzných okolností a normální člověk by měl zábrany se po takových životních zkušenostech od dětí jen na metr pohnout) a musí se za každou cenu vrátit do práce, přičemž ty děti se doma projevují jen spánkem a pravidelným buzením na jídlo (haha:D), takže vlastně vůbec nemá důvod být unavená a ještě zvládne navařit pro tým boloňské špagety. No asi je to holt nějaká superžena:) Naopak mi ale byla moc sympatická Camille a přála jsem jí co nejšťastnější konec.... celý text

Druhá šance pro Zoe 2022, Michaela Schmiedlová

70% - Pro ty z vás, kterým se nechtějí číst dlouhé recenze, stačí, když napíšu, že pokud hledáte velmi slušnou obdobu románů Jenny Colganové s hrdinkami z českého prostředí, tak Druhá šance pro Zoe je přesně pro vás. A to dokonce i s tou příchutí výtečného jídla, kterou nešetří ani jedna z autorek, a v závěru se vám proto podle očekávání dostane i chutného receptu, nad jehož případnou bezlepkovou variantou teď asi budu nějaký čas dumat. Nestává se mi, aby mě na zdejší databázi požádal o zhodnocení svého dílka sám autor, a proto děkuji Michaele Schmiedlové za tip na její knížku. Přiznám se totiž, že romány pro ženy s reáliemi české kotliny mě moc neberou (narozdíl od těch, kde hlavní hrdinka pokud možno ve viktoriánském úboru stojí kdesi v cornwallském vřesovišti či na skotské vysočině a zasněně hledí do dáli:-)), takže bych po knížce stěží sáhla a to by byla v tomto případě škoda. Ona to na nás totiž autorka navlékla tak pěkně, že její hlavní hrdinky (matka a dcera) Tereza a Zoe, jejichž vyprávění s odstupem 20 let v románu sledujeme, prožívají svůj románový příběh z větší části v Británii (i když krátká zmínka o mém rodném Táboře taky potěšila), kde Tereza bydlela s rodiči-emigranty a Zoe tam po její smrti přichází poznat svého otce. Tím je frontman známé rockové kapely - za mé romatické srdéčko další plus (i já mám takovou jednu oblíbenou, byť nikoli britskou kapelu, která dělá poctivou hudbu, členové mají pěkné vztahy a vyhýbají se jim skandály a drogy). I když zejména příběh Zoe a její zprvu především fanynkovské lásky k synovi jednoho z členů kapely, slavnému fotbalistovi Jamesovi působil už opravdu hodně jako z dívčího románku; to její matka aspoň před prvním koncertem, kam ji dotáhla kamarádka, kapelu prakticky neznala a život celebrit a jejich rodin ji docela děsil, což následně ovlivnilo zřejmě i to nejtěžší rozhodnutí v jejím životě. Pak ale čtenář vstřebal několik úmrtí, román se přehoupl do druhé půlky a trochu se to táhlo, a když se ke konci objevila zápletka, kterou šlo v rámci YA žánru řádně zdramatizovat a natahovat, tak autorka raději zvolila snadnější a ze strany Zoe v podstatě nekonfliktní cestu. Zato její matka to hrotila i přes svou pohnutou minulost až dost a nezbývalo mi, jestli se společně se Zoe neptat, zda měla právo takto jednat. Ono ale, jak už to v rámci tohoto žánru bývá, i další postavy nejednaly vždy tak, jak bych v běžném životě čekala - když například někoho osudově miluji, tak mi asi nebude jako vysvětlení stačit jedna jeho odmítavá věta mezi dveřmi, že? A představa, že dalších dvacet let nebudu dávat najevo zájem, přestože máme společné kamarády, no nevím... Oceňuji nicméně jazyk, kterým je kniha napsaná, minimum chyb a také žádné tlačení na pilu s nespisovnou řečí, jíž je tak akorát, abychom věděli, že hrdinové jsou normálně se vyjadřující lidé, a přesto to netahá za oči. Vyprávění v první osobě je v YA samozřejmostí, ale autorka nám agresivně necpe neustálé dnes tak moderní psaní v přítomném čase, kdy mám pocit, jako kdybych po boku hlavní postavy běžela sprint a věty často zejména kvůli nevhodné volbě sloves ani nedávají valný smysl. Tady se naopak používání slovesných časů příjemně a nenásilně prolínalo a knížku jsem tak v podstatě slupla na posezení. Škoda jen, že nemůžu pokračovat třeba těmi karamelovými košíčky:-)... celý text

Poupátka 2021, Hana Lehečková

75% - Františka je šesťačka z maloměsta, která se dělí o pokoj v panelákovém bytě se svým nesnesitelným, zřejmě trochu duševně vyšinutým bratrem, za otce má neúspěšného podnikatele, kterého vidí jednou týdně (a to ještě koukat do mobilu), a její matka na výchovu dvou dětí příliš psychicky nestačí, pokud se vůbec o něco snaží, protože povětšinou působí tak, že chce mít hlavně klid a Fany se sama ptá, jestli mámě na nich vůbec záleží. Už to samo o sobě na mě působilo dost depresivně, včetně té Fanynčiny snahy mít jen pro sebe kamarádku Magdu, která by ale očividně taky ráda trávila čas s jinými děcky ze sídliště. Ovšem divadelní kroužek s pedofilním vedoucím Mirkem, to už se fakt nečetlo příjemně - cítit, jak hlavní postava, o kterou se doma nikdo moc nezajímá, instinktivně podléhá člověku, který do jejího života vnáší sen o něčem lepším, jak mu věří všechny ty řeči o úplném odevzdání se divadlu a zejména pak jemu samotnému, protože on přece jako správný vedoucí MUSÍ své herečky řádně procítit a prozkoumat jejich probouzející se ženskost, z toho tedy mrazilo. Přesto mi ale přišlo, že tohle by měla být jen jakási první část, takové to "co se dělo před", po které by měla následovat část, kde se očima Františky dozvíme, jak se věci vyvíjely dál a jaký to mělo především na ni, ale i na všechny zúčastněné osoby (včetně Mirka, rodičů...) v budoucnu vliv. Takhle příběh vyznívá jaksi do ztracena, kdy ani hlavní hrdince ještě nestihlo dojít, co že se to vlastně dělo, a to je podle mě veliká škoda. (Z tohoto důvodu bych určitě knihu nedoporučovala jako young adult čtení bez předchozího poučení mladých čtenářů, ledaže bych s nimi o tom pak chtěla vést diskuzi a demonstrovat na příběhu Mirkovo závadné chování). I když alespoň informace o tom, jak to dopadlo po právní stránce pro Mirka (mimochodem se tak dlouholetý vedoucí divadelního spolku Hudradlo ze Zlivi opravdu jmenoval), se na internetu nalézt dá. Už to, že dvacet let fungující soubor na základě této kauzy zanikl, muselo v městečku způsobit nemalé vášně mezi těmi, co Mirka uznávali, protože opravdu dosahoval se souborem výtečných výsledků a pro děti nabízel alternativu k "učňáku" a pouličnímu fetování - řada lidí jistě jeho chování zlehčovala, pokud dívkám vůbec věřili - a tento střet s Františčiným vnímáním věci by byl nesmírně zajímavý. Zaujalo mě, že tahle knížka, kde důležitou roli hraje divadlo, je sama psaná tak trochu jako divadelní hra v těch částech, kde Františčino vyprávění přerušují dialogy dětských postav. I když jsem už asi holt stará škola, a ačkoli mám sama daleko ke spisovnému vyjadřování a přemýšlení, tak v knížkách mě to v textu, který není přímou nebo nepřímou řečí, prostě nějak tahá za oči. Konečně bych chtěla moc pochválit ilustrace, jimiž knihu doplnil autorčin manžel Ondřej Dolejší - kombinace fotografií a bílých rytin na černém podkladu, které mají připomínat obrázky, jež si každý (přiměřeně starší) z nás pamatuje vyryté do školních lavic, mi připadaly, že knihu perfektně dokreslují.... celý text

Krev elfů 1998, Andrzej Sapkowski

80% - Na jedné straně mi chybí ten Sapkowského přístup ke vtipnému přepisování dobře známých pohádek, na druhé straně oceňuji, že tenhle díl je spíš už román než sbírka více či méně souvisejících příběhů. I když se jedná spíš o takovou ochutnávku velkých věcí, ke kterým se teprve schyluje. Geralt odváží Ciri, která přežila pád Cintry, na zaklínačské sídlo a společně s dalšími zaklínači se ji snaží cvičit pro její budoucí dráhu. Jenže Ciri je dospívající dívka s dosud netušenými schopnostmi a to chce trochu jemnější zacházení, takže se na scéně objevuje najdřív čarodějka Triss Ranuncul a pak i samotná Yennefer. A mezitím se elfové a další nelidé začínají bouřit a za řekou narůstá hrozba Nilfgaardu. A všichni by právě Ciri, dědičku Cintry, moc rádi našli, a to zdaleka ne jen z počestných důvodů... ... "Buďme moudřejší! Poněvadž teď jsme na řadě my (...) Nilfgaard stojí na březích Jarugy, a já přesto neustále slyším: ,nic se neděje´ anebo ,dál už nepůjde´. Ale Nilfgaard dál půjde, přesvědčíte se." ... Ciri: "Jejda... Omlouvám se, paní Yennefer. Asi jsem... uvolnila trochu moc najednou..." "Trochu. Netrap se tím. Pojď sem. Ke mně, malá." "A... ta kůlna." "To se stává. Celkem vzato byl tvůj debut úspěšný. A ta kůlna tě mrzet nemusí. Byla to dost ošklivá bouda a nemyslím si, že bude někomu chybět (...) Opakuji, že se nic nestalo, jen je třeba uklidit ta prkna. Budou dobrá na otop."... celý text

Emma 2010, Charlotte Brontë

70% - Do vesnické školy přiváží zdánlivě zámožný otec tichou dívku Matildu Fitzgibbonovou a zanechává ji zde v péči sester Wilcoxových nadšených z nového přírůstku. Jenže záhy vyjde najevo, že žádná rodina toho jména neexistuje a že toužebně očekávané školné nebude mít kdo zaplatit. Tolik první dvě kapitoly, jejichž autorkou je Charlotte Brontëová a čtenář se tak těší na další povídání ve stylu Jany Eyrové. Brontëová ovšem v psaní nepokračovala (a nedlouho poté zemřela) a té první dvacítky stran se až mnohem později chytla britská autorka Constance Saveryová a v době, kdy jí v roce 1980 bylo již přes osmdesát let, knížku anonymně dokončila, přičemž z původního rukopisu Brontëové využila jak osobu tajemné dívky, tak i přítele slečen Wilcoxových sympatického pana Ellina a především vypravěčku, vdovu Arminel Chalfontovou, jíž stvořila nelehký osud dívky provdané ve velmi mladém věku a sužované manželovými dětmi z předchozího manželství, a to především krutou a divokou Emmou. Právě paní Chalfontová se Matildy ujme a společně s panem Ellinem začnou pátrat po jejím původu. A to, že jednou z Matildiných věcí je náramek se jménem Emma, které je pro paní Chalfontovou opředené tak bolestnými vzpomínkami, asi nebude jenom náhoda... "Náhradní" autorka se do textu Brontëové pustila se ctí a vytvořila vcelku čtivé dílko s příjemnou detektivní zápletkou, temným příběhem někdejšího rodinného rozvratu a intrikami v pozadí a nakonec i milou romantickou linkou, které si s povedeným scénářem umím velmi dobře představit ve filmu nebo v televizi. Přesto mi tam mnoho věcí připadalo jaksi nedotažených, překombinovaných a nepravděpodobných (nikdo nezkontroluje mrtvé novorozeně atd.) a závěrečné rozuzlení, které by mně osobně, být na místě vypravěčky, přivodilo slušný infarktový stav, je přijato v podstatě v míru, pohodě a všeobjímajícím odpuštění. Přála bych si vědět, jak měla příběh vymyšlený samotná Brontëová, protože její knihy zkrátka zanechávají mnohem větší dojem.... celý text