evismaior přečtené 366

Falešná manželka 2019, Julia Quinn

55% - je až zábavné, co všechno se dá dnes schovat pod značku Bridgertonovi, když tady se dívka z této rodiny (respektive z jejích minulých generací předcházejících dobře známému klanu osmi sourozenců) objevuje asi tak na třech stránkách v závěru. Je to takové celkem milé čtení na jeden večer, které se tentokrát neodehrává v Anglii, ale v New Yorku, kde Cecilie Harcourtová s cílem najít svého bratra Thomase předstírá, že je manželkou zraněného Edwarda Rokesbyho - bratrova kamaráda, který navíc příhodně ztratil paměť, ale jeho hraběcí jméno otevírá nejedny dveře. A tak jsme svědky lhaní, předstírání a nevyhnutelného sbližování hlavních postav, zatímco vedlejší postavy (pekařka, Edwardův nadřízený, jakož i jeho kmotra) by tam správně ani neměly být, protože jejich vstupy a naznačené příběhy děj nikam extra neposouvají - já si fakt myslela, po té scéně v pekařství, že Cecilie bude s tou ženou něco řešit, stejně tak jsem věřila, že prostě na setkání s rodinou Edwardovy kmotry dojde a Cecilie se bude víc a víc zaplétat do svých lží, stejně jako jsem si slibovala nějaký větší vývoj v případě majora Stubbse, když už jsme se konečně dozvěděli jeho smutný příběh. No, to jsem byla hodně naivní. Na odreagování dobré, ale v paměti mi tento příběh neutkví.... celý text

Anna ze Zeleného domu 1982, Lucy Maud Montgomery

90% - Naprostá záhada, že mi tahle knížka zůstávala tak dlouho utajená. A přitom to bylo tak příjemné čtení. Hlavní hrdinka Anna - jedenáctiletá osiřelá dívka, která přichází bydlet ke stárnoucím sourozencům Matějovi a Marii do Zeleného domu v městečku Avonlea - je nesmírně milá dívenka, upovídaná, ale s obrovskou fantazií, se kterou pozoruje svět kolem sebe a dokáže se s pomocí představ o lepším životě vypořádat i s nepřízněmi osudu. S čím se vypořádat nedokáže, to jsou urážky jejího vzhledu, zejména pak nenáviděných zrzavých vlasů. Do takového člověka se Anna opře se vší svojí vášní a je schopná ho nenávidět po dlouhá léta, Gilbert by mohl vyprávět. Moc se mi to líbilo. Annin krásný vztah k přírodě, schopnost radovat se z maličkostí a především neskutečná intenzita všech jejích prožitků. Anna nic neumí dělat polovičatě a ze stránek se síla jejích emocí snadno přenese i na čtenáře. Klidné, pozitivní čtení mi občas rušily jen poměrně velké skoky v čase, nezřídka o celou řadu měsíců, kdy jsem měla vlezlý pocit, že o něco z jejího života přicházím. Což asi vyřeším tím, že se pustím i do dalších dílů jejích příběhů.... celý text

S kouzelnickou hůlkou: Magické dospívání filmového čaroděje 2022, Tom Felton

100% - Velmi příjemné překvapení, nečekala jsem, že by se nějaký herec se svými fanoušky podělil o svůj život s tak sympatickou a bezprostřední upřímností. Kniha je napsaná chronologicky od doby, kdy Tom Felton začínal hrát ve školních souborech, přes první konkurzy, role a setkání s velkými herci (kdo by si ho nepamatoval z filmu Anna a král), přes celé období strávené natáčením Harryho Pottera, až po Feltonův další život již bez Pottera, a přesto stále spjatý s tímto fenoménem. Sláva na jedné straně a jistá neukotvenost v životě, která ho dovede až k alkoholu a návykovým látkám, a jeho zpověď o odvykačkách a dlouhá pouť zpět do života, to jsem četla málem bez dechu. A i když to není napsáno nějak extra hodnotným literárním stylem, právě tím je knížka mnohem víc autentická. Samozřejmě jako fanoušek Harryho Pottera jsem hltala především ty části o natáčení filmů, vzpomínky na práci s ostatními herci, vnímala jsem jeho velkou úctu k představitelům dospělých rolí Brumbála, Snapea, McGonagallové, Hagrida, Voldemorta či Bellatrix, od nichž se toho hodně naučil, i jeho lásku k ostatním dětským kolegům, ať už souputníkům ze Zmijozelu, tak i k představitelům ústředního tria - Danielovi, Emmě i Rupertovi věnuje dlouhé pasáže, z nichž je cítit, jak moc je má rád a váží si jich. On je vlastně kritický jedině sám k sobě. Moc mě zaujaly i části věnované přímo natáčení, člověk si stěží umí představit, jaké to pro ty děti muselo být - pobíhat mezi natáčením a povinnou dobou pro vyučování. Jak dlouho trvá jednotlivé scény připravit a nazkoušet, jak dlouhý čas herci stráví na place třeba jenom postáváním a čekáním nebo v maskérně s tím, že pak v záběru ani nejsou vidět a vytváří jenom kulisu pro ty, kteří vidět jsou. A pak nezbytné části věnované vyrovnání se se slávou. Některé historky byly vtipné, někdy mi ale z šílených fanoušků šla hlava kolem a našlo se i pár příběhů ohledně šikany "toho vocasa od Pottera", ze kterých vysloveně mrazilo. Není to život, jaký bych chtěla pro svoje vlastní děti, na druhou stranu Tom Felton píše jasně o tom, že si herecký život sám prosadil. Nezbývá než mu přát, ať se mu herecky i v osobním životě daří co nejlépe.... celý text

Věřit znovu 2019, Mona Kasten

55% - S touto sérií jsem začala čtvrtým dílem, který mě příběhem studentky a trochu potrhlého profesora psaní celkem bavil. Tak jsem se vrátila na začátek, ale první díl mi přišel velmi slabý a popravdě jsem úplně zapomněla, že jsem ho četla, než jsem si sedla k psaní názoru na tento druhý díl Věřit znovu. Ani tentokrát si mě ale autorka nezískala. Kdyby tuto knížku seškrtala na polovinu a vyhodila všechny dialogy o ničem a hrdinčiny každodenní radosti a starosti, které se ovšem únavně opakují a příběh nikam neposouvají, věřím, že by z toho vykřesala vcelku dynamický příběh s patřičným spádem. Hlavní postavy jsou totiž sympatické, obzvlášť Dawn, která se při studiu tajně živí psaním erotické literatury. I když ten nezbytný kostlivec ve skříni v podobě nešťastně ukončeného dlouholetého vztahu je až příliš provařený a autorka k němu na 450(!) stranách nedokáže přidat nic převratného, tedy kromě toho, že z Dawn dělá hysterickou chudinku. A přitom možností by bylo tolik! I hlavní hrdina Spencer má totiž svoji slabost v podobě komplikovaného, vinou naplněného vztahu se svojí sestrou, kde bych podrobnější dějovou linku uvítala mnohem víc než očekávání, kolikrát se ještě Dawnina kamarádka Allie a její přítel Kaden zmíní o tom, že Dawn omylem viděla jeho penis. Stejně tak větší ochutnávka ze života Dawniny zajímavé spolubydlící Sawyer (nebo počínajícího vztahu Everly a profesora Nolana) by byla jistě čtivější než další nezáživný kamarádský potlach či dvacátá obměna debaty se Spencerem na téma "děsí mě, když mi řekneš, že mě miluješ" a obehrané "vzájemně si zásadně nic nevysvětlujeme, ale jsme hrozně dotčení, že nás ten druhý nechápe". Ale právě o Sawyer je další díl, tak tomu dám ještě asi šanci.... celý text

Muffin a čaj 2018, Theo Addair (p)

70% - Po autorově fantasy Ve stínu oskeruše, z níž bylo zjevné, že psaní mu není cizí, i když jinak to nebylo úplně top, a po několika povídkách, které mě natěšily o něco více, jsem se pustila do téhle opěvované knížky. Určitě patří k tomu lepšímu, co jsem od autora četla, a vzhledem k tématu a faktu, že jsme v české kotlině, je to vlastně těžký nadprůměr. A taky je tenhle příběh o vztahu dvou dospívajících chlapců nesmírně milý a něžný. Jenže jsem při čtení zároveň narážela na dost rozptylujících věcí, a to nikoli jen v tom pozitivním smyslu. OK, odhlédnu od snahy o zasazení příběhu do internátní školy po vzoru těch britských, ono je to atraktivní a svádí to a také to často funguje, Rowlingová by mohla vyprávět. Odhlédnu i od úsměvné snahy po světovosti, poněvadž Daniel Morgenstern a Cristian Arroyo nejsou tak úplně průměrní čeští pepíci. A nevěřím příliš ani oné idylické české LGBTQ friendly vesnici, odkud Kit pochází. Styl psaní mi prostě příliš neseděl. Autor se pokouší o vzletný a květnatý jazyk, bohužel často až na pomezí špatného textu s nedostatky, na které se vytrvale upozorňuje v každém kurzu tvůrčího psaní. A přitom tímto bohatým jazykem mezi sebou hovoří dva dospívající chlapci, kteří vzápětí napíšou oceněnou slohovku na úrovni maximálně druhého stupně ZŠ. Na jedné straně filozofují o smyslu života a tak vůbec a na straně druhé jejich jednání a myšlenkové pochody jsou občas jak ze školky, až jsem si musela připomínat, kolik že jim vlastně je. Autor se také ze začátku zjevně nemohl rozhodnout, jaké ty postavy vlastně mají být. Daniela by měl rád zároveň citlivého a zlomeného minulostí a zároveň povzneseného a sžíravě sarkastického, já ale neviděla nic než ustrašeného kluka, který se straní ostatních. Kita si zase představoval jako kamarádského extroverta, který vyjde se všemi a všichni s ním, ani to se ale nedařilo udržet a nakonec tam vzdychali oba, a to ještě v dvojnásobné délce, protože kapitoly psané z pohledu Daniela a Kita se z nepochopitelného důvodu překrývaly i tam, kdy bylo naprosto zjevné, jak danou situaci asi prožíval druhý z hrdinů, a nepotřebovala jsem to od autora znovu otrocky převyprávět včetně doslovného přepisu všech dialogů. Místo toho bych očekávala mnohem propracovanější sbližování než to, že když už se teda začali bavit, tak se najednou objali a všechno bylo fajn. Nebo vlastně nebylo, protože to podstatné si stejně neřekli. A pak se zas nebavili několik měsíců. V autorem daném prostředí, se stereotypy šikanátorů a s hrdiny, jejichž vztah prostě pro okolí bude problém, jsem zkrátka čekala mnohem víc nápadů, zápletek, zvratů, jakož i bohatší prokreslení vztahů s vedlejšími postavami (jak to vlastně dopadlo s Kitovým spolubydlícím Matějem?). Je to ta knížka, kde člověk cítí velký potenciál, nutí ho to číst dál a dál a pak to najednou jaksi vyšumí, což je hrozná škoda.... celý text

Klub divných dětí 2019, Petra Soukupová

85% - To správné čtení pro děti (a nejen pro ně), které si připadají být tak trochu podivné a nezapadající do běžného kolektivu vrstevníků. Oceňuji zajímavě zvolené charaktery - Mila, která se v myšlenkách dokáže úplně odpoutat od okolního světa a hodinu pozorovat třeba vosy, Katka, která si připadá tlustá a neoblíbená, protože pořád jenom čte, Petr, který se bojí všeho, co by na něj mohlo v noci vybafnout ze tmy, a ten strach je až tak velký, že mu to zabraňuje jet kamkoli, kde se bude muset spát. A Franta, který chodí o berlích, natáčí videa na Youtube a dokáže být na ostatní pěkně hnusný, protože je kvůli svým nohám naštvaný na celý svět. Nejsou to ale žádní nespravedlivě opomíjení klaďasové, jak by se dalo v knížce pro děti čekat, ale reálné uvěřitelné typy - Mila dokáže být se svým zájmem o pavouky a nulovou empatií pěkně otravná, Katka je podezíravá a nepříjemná, Petr nepoužitelný a Franta zachází tak daleko za hranici, že mu ani ty berle nemusí pomoci, aby mu někdo nenamlátil. Uvěřitelnosti napomáhá i to, že nejsou všichni z jedné třídy ani školy a dokonce jsou i různě staří. A přesto je okolnosti svedou dohromady a ve snaze pomoci Petrovi, aby nemusel odjet na školu v přírodě, zažijí při útěku z domova nečekaně sbližující dobrodružství. Knížka je příjemným překvapením, vlastně jsem s ní měla jediný problém - všechny postavy jsou vyprávěné v první osobě, jenže pro mě naprosto totožným stylem, který se jazykově neliší. Třeba bych čekala, že kluk šesťák bude "v hlavě" mluvit jinak než desetiletá holka, ale kdybych neměla kontext a všechny čtyři postavy řešily třeba špatné počasí, tak bych jednu od druhé nepoznala. Ilustrace raději do hodnocení nezahrnuji, kdyby v knížce tyhle nicneříkající "výtvarné" výkřiky nebyly, tak by se vůbec nic nestalo.... celý text

Vlnožrouti 2020, * antologie

Rybopták 1996, Hynek Čáp

100% - nemůžu jinak, tohle je prostě srdcovka. Po vydání jsme sbírku od kohosi dostali a okamžitě u nás doma zlidověla. Verše typu (budu nepřesně citovat): "máma se koukala jako kus vomítky na tátu na dítky", "to je zima, to je zima, psové ty maj aspoň chlupy, to je zima, to je zima, zas jim ale mrznou packy", "tenhleten můj starej kabát, ten kdybych já bože neměl, jó eště že jsem si ho schoval" anebo "vždycky když byla Markéta ožralá, tak to všechno chápala, a jak to všechno chápala, tak to nadrásala na papír, nadávala si jako fúrie, tak už si to, ty debile, pamatuj, jenže s debilem se Markéta nedomluví" u nás za ta léta zlidověly a v přiléhavých situacích je opakujeme dodnes. Je to takový naivně absurdní hravý styl a vždycky mi to připadalo hrozně milé.... celý text

S láskou, Eloise 2010, Julia Quinn

80% - Postavu svérázné Eloise jsem si zamilovala jak v seriálu, tak později i při čtení knížek, takže jsem se na tento díl hodně těšila a jsem ráda, že nezklamal. Tento díl série se mi líbil zatím (kromě toho o Anthonym) nejvíc. Je zajímavý i tím, že po všech těch londýnských námluvách se tentokrát děj přesouvá na venkov, kam se Eloise neohroženě vydá za botanickým nadšencem lordem Phillipem Cranem, který se kdysi oženil s její vzdálenou sestřenicí Marinou poté, co zemřel její původní vyvolený Phillipův starší bratr (ano, je to ta, do které byl zamilovaný Colin v první sérii seriálu a jsem docela zvědavá, jak toto scénáristi chtějí dál rozvinout). Marina totiž ještě před začátkem tohoto dílu víceméně dobrovolně odešla ze světa a zanechala po sobě dvojčata, ke kterým si Phillip nedokáže najít cestu (zato Eloise školená v sourozeneckých vztazích to dokáže prakticky hned). Vlastně bych tuto knížku asi zařadila na úplný vrchol série nebýt právě postavy sira Phillipa, který na mě působil poněkud toxicky tím, jak se stranil dětí, až to hraničilo s týráním, a přes všechny v knize mnohokrát opakované výmluvy Marině taky zrovna nepomohl. Ale na to, jak byl náruživý, to tedy bez ženy vydržel hodně dlouho :-)... celý text

Tajemství starého venkovského sídla 1972, Johan Fabricius

60% - klasická dobrodružná kniha z doby, kdy děti volně lítaly po přírodě a teenageři plachtili po moři a rodiče se nad tím kupodivu nijak zvlášť nepozastavovali (byť to v situaci vypodobněné v knížce, kdy rodiče hlavních hrdinů o nich mají pouze tu informaci, že zřejmě utonuli, a nějak zvlášť z toho nevyšilují, nepůsobí moc uvěřitelně - ale vím, že jako dítěti mi to při čtení zvláštní nepřišlo). Pětice kamarádů kolem 15 let žijících na nejmenovaném karibském ostrůvku zažívá dobrodružství při pokusu vypátrat bandu pašeráků a zlodějů, kteří ukryli svůj lup v neobydleném domě patřícím rodině jedné z dívek. Po nezbytném zajetí pak zažijí rozličné příhody jak na pašerácké lodi či ponechaní napospas v pralese u řeky plné krokodýlů, tak v případě jejich vůdce Marka i při pokusu dostat se zpět domů. Napínavé příhody dětí mě i po letech bavily, ale zběhlý holandský kuchtík Bárendek byl se svými historkami pro mě slabší částí knížky.... celý text

Čekanka 2011, Julia Quinn

50% - tady jsem určitě hodně ovlivněná seriálem, podle kterého na mě Penelope působí jako manipulativní, zakyslá a zbabělá intrikánka, zvlášť po tom, co na konci druhé série provedla jako všichni-víme-kdo svojí údajně nejlepší kamarádce Eloise. Takže jsem už dopředu ke knížce přistupovala bez valného očekávání a nebyla jsem nijak překvapená, že na mě Penelope nezapůsobila ani v románové podobě. Pokaždé, když ji někdo po pronesení průměrné repliky prohlásil za vysoce inteligentní, jsem si říkala, že to tedy ostatní dámy v té domě asi musely být vážně totálně nedovtipné (čemuž se mi nechce věřit), a zázračnému Colinovu prozření a zamilování se mi nechtělo věřit už vůbec, protože proč tak najednou? Jinak se celý děj točí kolem odhalování totožnosti lady Whistledownové, kdy se znalostí skutečnosti je vtipné sledovat, jak se autorka snaží mlžit, byť docela často za účelem zmatení čtenáře ne zcela poctivě (věty typu, že si Penelope neuměla představit, že by lady Whistledownová to či ono, ve mně vzbuzovaly naopak ještě větší pochybnosti o její inteligenci - to jako sama sebe nezná?) A pak to neustálé zdůrazňování úspěchů, jakých Penelope dosáhla, když vydávala ty své noviny, které ze všeho nejvíc připomínají dnešní Blesk nebo Aha. No tak dobře, asi mám jiný vkus, ale živit se psaním drbů o ostatních není něco, na co bych byla zrovna pyšná. Premiéra série o Penelope se blíží, tak jsem docela zvědavá, co z téhle knížky scénáristi dokážou navařit.... celý text

Vikomt, který mě miloval 2021, Julia Quinn

80% - K sérii o sourozencích Bridgertonových jsem se dostala jako mnozí další díky seriálu, a zatímco první díl mi v podání autorky přišel mnohem chudší, než jak ho pak scénáristé rozpracovali, tady jsem byla spokojená s oběma verzemi - tou knižní i televizní. I když teda nutno říct, že ve scénáři snad z předlohy zůstala jen historka se včelou a křestní jména půvabné Edwiny a její nesmlouvavé starší nevlastní sestry Kate a jejich matky Mary. Rodinné pozadí Sheffieldových (dle scénáře Sharmových) a vývoj vztahu mezi Anthonym a Kate je dost upravené, ale líbilo se mi obojí, byť jsem si u obou verzí říkala, jak může být Anthony tak natvrdlý a tak urputně trvat na svojí původní vizi svatby s krásnou a dokonalou dívkou (a hlavně se nezamilovat! I když v knížce jsou jeho důvody alespoň pořádně vysvětlené), když ho srdce táhne někam úplně jinam.... celý text

Podfuk 2016, Janet Evanovich

35% - bestsellerová autorka z žebříčku New York Times a scénárista mimo jiné podepsaný pod seriálem Můj přítel Monk. Tak jsem od příběhu neodolatelného podfukáře naverbovaného FBI k vypátrání a obrání jistého zločince čekala něco lepšího. Jenže mě i přes zápletku, která vede až na opuštěný ostrůvek v Indonésii, knížka spíš nudila a přistihla jsem se při přeskakování řádků. Snaží se být za každou cenu vtipná, stavět na protikladu vychytralého sexy Nicka a upjaté leč stejně sexy agentky Kate a partičky najatých ztracených existencí, jenže všechny ty postavy jsou jaksi ploché a dějová linka nezáživná.... celý text

Za pět minut zvoní 2024, * antologie

Nejnovější antologie povídek od nakladatelství Yoli je věnovaná tentokrát školnímu prostředí (i když některé povídky se ho jenom dotkly) – široké zaměření povídek mě přesto překvapilo a potěšilo. Je to opravdu pestrý výběr – od téměř detektivního příběhu či luštění šifer, přes trochu hororu, prvních lásek mezi spolužáky a jejich více či méně šťastných vztahů, a to i těch ne úplně standardních s učiteli, dále přes nepochopení spolužáků a v krajním případě až šikanu či obtěžování, až třeba po vážné osobní důvody, které mohou nezvratným způsobem zasáhnout nejen do školních výsledků. Už tradičně u této povídkové série obdivuji provedení jednotlivých dílů – opět nechybí krásné a trefné ilustrace ke každé povídce, medailonky o autorech a netradiční ořízka, která je tentokrát dokonce hravě vícebarevná. Vizuálně je to určitě jedna z nejhezčích knížek, jakou jsem kdy držela v ruce.... celý text

Malá lhářka 2021, Lisa Ballantyne

40% - tak zajímavé téma, jako je křivé nařčení ze sexuálního obtěžování a nakolik může všem zúčastněným zasáhnout do života, a přitom tak sterilně zpracované, že jsem měla velký problém se začíst a pak i dočíst. Kniha je psaná z pohledu různých lidí, ale ten vypravěčský tón byl natolik odosobněný, že jsem se ani do jednoho z nich nedokázala vžít, vytvořit si k nim vztah, natož s nimi ještě soucítit. Naopak byli bez výjimky popsáni tak, že vůbec nedokázali vzbudit sympatie, a tak jsem se dost často přistihla, že mi byli jedno nebo jsem jim ty peripetie rovnou přála. Na dvanáctiletou Angelu jsem s ohledem na její chování nedokázala koukat jako na oběť, její matka Donna si po většinu času léčila vlastní mindráky cigaretami, chlastem a nepřiměřenými reakcemi a otec Stephen byl prostě ubožák. Rádoby herec Nicholas, který by měl (jak už vyplývá z názvu knihy) u čtenářů vzbuzovat největší sounáležitost kvůli onomu nepodloženému obvinění, má sám kvůli svým jistým celkem nechutným zálibám máslo na hlavě a člověk v důsledku nechápe jeho manželku, že ho vůbec může milovat. Pachatel se skutečně dal odhadnout, tím spíš mi ale některé aspekty Angelina jednání nedávaly smysl. Bohužel to není napsané tak, aby to ve mně zanechalo potřebu se nad příběhem dál zamýšlet.... celý text

Moje vina 2022, Mercedes Ron

40% - Tak tohle se s mojí náladou a vkusem nepotkalo a hodnotím vlastně jen proto, že jsem to byla schopná dočíst. Sedmnáctiletá Noah se se zatnutými zuby přestěhuje do luxusního sídla nového manžela svojí matky, už ne až tak zásadově vyrazí k rodinnému bazénu a začne strašně nesnášet svého nevlastního bratra Nicholase. Teda kromě toho, že ji neskutečně přitahuje, nejradši by mu nakopala zadek anebo mu sahala na vyrýsovaný hrudník. Mezitím Nicholas občas zamáčkne cigaretu a někoho zmlátí, Noah se opije nebo nechá zdrogovat na další party, pohádají se, lezou po sobě a pak si zase jakože uvědoměle drží odstup. A takto se to v různých obměnách několikrát opakuje na více než 400 stránkách, než se z Nicholase stane ta nejněžnější, nejchápavější a nejvíc pečující opora, jakou si může týraná dívka přát. Jasně. Za mě oba hrdinové nesympatičtí a vlastně mi bylo dost jedno, co se o jejich minulosti nakonec dozvíme. A jak jsem si tak pročetla komentáře k dalším dvěma dílům série, tak myslím, že je zřejmě vynechám.... celý text

Hypotéza lásky 2022, Ali Hazelwood

65% - jako někdejší konzument fanfiction, byť z jiného fandomu než Star wars, do kterého autorka svoji původní internetovou verzi tohoto příběhu zasadila (koneckonců hlavní postava Adam se jmenuje podle herce Adama Drivera), a navíc milovník příběhů, jejichž hlavní postavy jsou všemožní geniální vědátoři, v čele s Teorií velkého třesku, jsem se považovala za naprostou cílovku téhle love story z akademické sféry a začetla jsem se do ní opravdu s chutí. Můj první problém spočíval v tom, že téma předstíraných vztahů je už v literatuře i filmu tolikrát zpracované a všechny peripetie těch drobných lží, které musí hlavní postavy utkat jako pavoučí síť pro všechny ostatní včetně nejbližších přátel, natolik profláklé, že moji pozornost vlastně udrželo jen to univerzitní prostředí a barvitě popisovaný život studentů doktorandského studia se všemi těžkostmi vyplývajícími z podfinancovaných výzkumů, nutnosti umět se prodat (někdy tedy bohužel i doslova, což je děsivá představa, která nevím, jestli do téhle sféry může nalákat víc žen) pro získání grantu a to vše ještě bokem k těm hodinám a hodinám stráveným pokusy s předem nejistým výsledkem. Autorka je sama vědkyně, je to vidět a je to nesmírně osvěžující. Postavy Olive a Adama mi přišly fajn, včetně toho jejich často pubertálního chování – to, že hlavní hrdinka vychrlí záplavu slov, jimž stěží rozumím, a pak udělá naprosto pitomé rozhodnutí svědčící o její sociální a vztahové nedospělosti – tomu u inteligentních vědců, kteří upřednostňují výzkum před životními zkušenostmi zkrátka věřím (včetně toho nedostatku sexuálních zážitků). Jenže natahované zápletky založené na vzájemném nesdělení si stěžejních informací prostě nežeru - ona mu lže o své lásce, on jí zas neřekne, že jí stalkuje už léta, což ostatně bylo úplně podivné, proč se o nic nepokusil dřív... Vůbec s Adamem jsem to měla horší – když pominu to jeho opěvované vyposilované tělo s vyrýsovanými břišáky vysvětlené pouze láskou k běhání dlouhých tratí (maratonci fakt jako kulturisti obvykle nevypadají a u vědců trávících dny i noci v laboratoři té schopnosti natrénovat na několik maratonů ročně příliš nevěřím), tak ta jeho náhlá proměna z uzavřeného vědce s nulovým osobním životem v sexuálního náruživce mi přišla hrozně na sílu – ostatně ty tolik diskutované erotické kapitoly (napsané z jejího i jeho pohledu) působily fakt, jako kdyby je napsal někdo úplně jiný, a ač nejsem příznivcem praxe těch moderních školek, které už do batolat cpou pojmy „penis“ a „vulva“, tak tady se mi nad všemi těmi ču**ky, klacky a číčami fakt chtělo nevěřícně smát a představa, že takhle přemýšlejí lidé popsaní jako Olive a Adam, mi zkrátka nesedí. Ovšem s ohledem na to atraktivní prostředí určitě od autorky ještě něco vyzkouším.... celý text

Jirkův vesmírný lov pokladů 2009, Stephen William Hawking

90% - Po úspěchu prvního dílu u technicky zaměřeného syna, který nenávidí čtení, jsme sáhli po pokračování a byla to dobrá volba. Jirkův vesmírný lov pokladů pokračuje ve všem dobrém, co Stephen Hawking a jeho dcera vepsali už do prvního dílu - opět se jedná o vesmírné dobrodružství Jirky (jehož rodiče, kteří už nepůsobí jako z bláznivé ekosekty, autoři tentokrát odsunuli na misi na potápějící se ostrov Tuvalu) a Aničky, dcery nadšence do vesmíru Erika, který momentálně pracuje pro NASA a s celou rodinou se odstěhovali na Floridu - a kniha je zároveň doplněna mnoha krásnými fotografiemi a zajímavými informacemi o vesmíru, které děj parádně dotvářejí (pilotované lety, využití automatických sond, Venuše, Titan, rudý posuv atd.). Navíc se tentokrát autorům podařilo děj udělat ještě o něco akčnější, když Jirka s Aničkou a jejich novým kamarádem počítačovým nadšencem Emanem sledují stopy záhadných "mimozemských" zpráv, které je s pomocí ne zcela funkčního počítače Kosma zavedou třeba na Mars, Titan i do zcela jiné hvězdné soustavy. A nechybí ani "oblíbený" záporák. V minulém dílu mi Kosmo otevírající dveře na zvolená místa do vesmíru přišel jako fajn nápad, jak dostat hlavní hrdiny tam, kam autoři potřebují. Tady už to vzhledem k novému Erikovu zaměstnání působí trochu zvláštně (hlavní hrdinové mj. sledují start raketoplánu a řeší se nefunkční sonda na Marsu, když přitom mají v šuplíku počítač, který může kohokoli dostat kamkoli ve vesmíru), ale je to holt knížka pro děti, tak to tak beru. Určitě budeme číst i dál.... celý text

Divoké vody 1989, Walt Morey

80% - Knížka z období mého dospívání, ke které jsem se s láskou po letech vrátila v rámci četby svých dětí - uvádí doporučení pro děti od 12 let a řekla bych, že to přesně sedí. Dnes už mi sice ta náprava městského osiřelého kluka, který se jako člen party přifařil k vykrádání obchodů a skončil na rok na podmínce na bahnité farmě u rodiny Edwardsových, připadá spíš jako naivní iluze, ale jako příběh pro děti je to perfektní. Je tam totiž všechno a velmi uvěřitelným způsobem - Dan se do tvrdé práce s kravami a do lovení klád na řece nezamiluje jen tak z ničeho nic - musí dojít k celé řadě akčních zvratů, které vytrhnou z letargie i takového kluka, jako je on. Protože přece normální člověk nenechá bez pomoci nemocnou krávu, nebude mu jedno, co způsobila nelítostná puma, nedopustí, aby se panu Edwardsovi něco stalo a už vůbec ho nenechá chladným, když se na scéně objeví vůdce jeho bývalé party s úmyslem Dana zatáhnout zpět do starých kolejí. Takže je Danův vývoj vlastně velmi logicky napsaný a to je moc fajn. A fakt je to místy tak dojemné, že jako matka nad tím klidně i sama zaslzím. "Těžko se nenávidí věci, kterým rozumíš a které tě zajímají... Nedělej ukvapené závěry, aby sis neumanul, že budeš něco nenávidět, dřív než budeš vědět, co to vlastně nenávidíš."... celý text

Čtyřměstí 2020, Theo Addair (p)

50% - V samém závěru prvního dílu s nakaženými netopýry jsem byla dost navnaděná na pokračování, ale z druhé půlky téhle fantasy jsem mírně řečeno na rozpacích. Co se podstatně zlepšilo, byl můj vztah k hlavnímu trojúhelníku Kiro-Darius-Anastázie (a posléze se to rozrostlo i o očekávaný přírůstek do jejich netradiční, ale podivuhodně fungující rodiny). Ti tři mi na rozdíl od prvního dílu přirostli k srdci a jejich vzájemné špičkování jsem si užívala a často se nad ním vydatně pochechtávala. Myslím, že kdyby tahle trojka byla zasazená v nějakém románu ze současnosti, mohlo by to fungovat výborně. Protože ta fantasy linka mi ve finále nesedla vůbec. Matka Tereza (jakože paní Příroda nebo něco na ten způsob) měla občas záchvěvy, kdy její promluvy dávaly smysl, ale často mi připomínala zpovykanou natvrdlou a protivnou puberťačku, a když se s hlavními hrdiny chodila vybavovat o svém plánu na zničení lidského pokroku a návrat na stromy, bylo to trochu, jako kdyby sestoupil z nebe Bůh a šel si pokecat s Noemem, jestli je ta věc s potopou světa dobrý nápad. Ta konstrukce, že ona to udělat nemůže, ale Kiro ano, protože proroctví, to mi nedávalo smysl vůbec. A celá ta připrava sociálně-ekologické revoluce byla jednak nesmírně naivní, ale pro mě jako milovníka fantasy především dost čtenářsky nezáživná, a pohled na lidskou společnost po zničení Čtyřměstí potom nadmíru utopický (kam se podělo vedení Společnosti? Co to bylo za svět, kde je veškerá moc koncentrovaná jenom v jednom místě? Fakt se všichni lidi, zvlášť ti původně bohatí, tak zázračně spokojili s tím, že teď vymění život v rozvíjejícím se průmyslovém městě za spaní v domečcích z větví? Jakože nic proti, ale ve schopnosti se sebeméně omezit po zkušenosti z posledních několika let lidstvu nevěřím ani za mák). Příště od autora určitě sáhnu raději po nějakém románu z reálného světa, psát totiž zjevně umí, takže počítám, že nebudu zklamaná tak jako tady. Ovšem na závěr si sem vepíšu alespoň pěknou myšlenku z knížky o síle dětství (byť ve chvíli, kdy se projevilo, že tu Kirovu superschopnost může mít vlastně každý, už mi ta záležitost s proroctvím nešla na rozum vůbec): "Když věříš, že něco jde - a tím nemyslím, že si to upřímně přeješ, nebo že k tomu svou mysl urputně nutíš - jen když jsi opravdu a cele přesvědčený, bez sebemenších pochybností, že je možné to dokázat, pak teprve uspěješ. A co je ještě lepší, s touhle vírou se narodíš. Pouze dvě věci ti ji můžou vzít: lidé kolem tebe a tvůj vlastní dospělý rozum."... celý text