Yogi komentáře u knih

Tygři planou a žhnou, občas jsou dokonce černí panteři, mluví za nás, když to čekáme, spí, mručí, uááchují, hledají tygřice, někdy jsou vidět, někdy ne, bývají sklíčení, nervózní, vyhladovělí, vyzáblí, smutní, úzkostliví, osamělí, poranění, jdou ze zoo nebo z cirkusu - a taky utíkají a schovávají se - a jsou svobodní. Každý potřebuje toho svého tygra.

Krátká, pohádková, milá záležitost. A taky hodně hodně zvláštní krátká, pohádková, milá záležitost, i když přesně ten typ, který mám tolik ráda, s určitým kouskem nadsázky, alegorie, surrealismu - se symbolikou nebo metaforou, ve které si každý najde to své (podobně jako v Čekání na Godota nebo v Malém princi). Každý v tom uvidí to, co se mu zrovna hodí, to, co v tom právě vidět potřebuje a co to představuje pro něj samotného a tahle neurčitost je myslím to nejkrásnější a nejkouzelnější, co na knížkách jako je tahle může vůbec být.

14 12.07.2019

Opravdu děsivý rozbor toho, že kolikrát je v našich životech a v nás samotných největší bahno, plíseň a hnis právě to, co by nás mělo držet nad vodou. Moje druhá zkušenost s Delphine - a díky této knize jsem paní spisovatelku musela ihned zařadit mezi své oblíbené autory. Syrové, přímé, na nic si nehrající. Přesně můj šálek kávy.

14 01.07.2019

Smutné, ale naprosto reálné. Ryzí žití - a to v tom nejsyrovějším smyslu slova. Všechno jsem tomu věřila, každou větu, každou myšlenku, každou situaci. Autorka popisuje všední život - hlavně to, jak osaměle se v dnešní rychlé, nezadržitelné době cítíme - a paradoxně nejvíce právě mezi masou lidí.
Líbilo se mi, jak vykreslila atmosféru Paříže - nebo spíš atmosféru nějakého určitého velkoměsta, může se to odehrávat kdekoliv, v jakémkoliv jiném městě, v jakémkoliv jiném státě, a odkaz se nemění - musíme stíhat děsivé tempo, ubíhající proud, nikdy nekončící davy, městskou řvavu, nesmíme ustat, zastavit se, ani se nadechnout. Hluky, přeplněný metro... doplňovalo to motiv samoty a ještě ho stokrát zvýraznilo, podtrhnulo. Skvěle vykreslená životní prázdnota, kterou člověk uvnitř, ve svém nejzazším nitru, cítí, rozprostírá se jím jako temnota, a stejně musí každý den najít sílu pokračovat dál - sebrat se, vstát z postele, vyčistit si zuby, odjet do práce a předstírat, že tu životní energii přesto má. Stíhat smrtící rytmus. Zkrátka žít. A do toho ještě aspekt osudových setkání - kolik lidí kolem nás tímto způsobem "proběhlo" - lidí, kteří byli předurčeni pro nás něco znamenat, něco představovat, něco nás naučit, protože jsme nebyli ve správný čas na správném místě - a nesetkali jsme se pak ani později, ani jinde?
První zkušenost s Delphine. A já jsem nadšená, dočista unešená. Tohle je přesně můj šálek kávy. Kniha se četla moc dobře, přelouskala jsem ji za dva dny - je opravdu tenoučká, ale vzhledem k tématu bych ji delší ani nechtěla. Hned jsem letěla do knihovny pro další ochutnávku z pera této spisovatelky a už teď se nemůžu dočkat, až se do ní pustím.

13 10.06.2019

Moje první zkušenost s tímto autorem - a předem říkám, že mě příběh tak dojal, že rozhodně nebude poslední. Krásná knížka, ve který je navzdory počtu stránek ukryto velký poselství - je plná něžností i hořkosladkosti končícího a začínajícího života, s prchajícími vzpomínkami, přestože to nejdůležitější se nikdy nezapomíná. Jo, a taky voní po hyacintech.
Moc se mi líbily ilustrace, mile doplňujou atmosféru celého vyznění, a to, že honorář z prodeje putuje nadaci Hjärnfonden, věnující se výzkumu nemocí postihujících mozek.
Stejně je lidstvo zvláštní zvířecí druh - učíme se jadernou fyziku, léčíme nemoci a lítáme do Vesmíru, ale nedokážeme si poradit s globálními krizemi, prozkoumali jsme jen nicotnou část všech oceánů a vlastně často neznáme ani sami sebe.
"Náš mozek je nejnekonečnější rovnice; až se ji lidstvu podaří rozluštit, bude to větší úspěch, než když jsme doletěli na Měsíc. Ani ve vesmíru není větší záhada než člověk."

13 07.01.2019

Tak jo.
Přestože miluju knihy, jen hodně málo mě doopravdy chytne za srdce a donutí něco cejtit, změní mi pohled na svět, změní mě... "Cesta" patří do seznamu těch, kterejm se to fakt povedlo. K post-apokalyptickýmu tématu jsem vždycky měla celkem výhrady, ale poslední dobou na tom dost ujíždim. Tohle dílo bylo taky kvůli tomu něco neskutečnýho. Strašně jsem si užívala autorovy popisy, přišlo mi, jako bych cestovala s nima a viděla ten svět jejich očima. Knihu si rozhodně beru k maturitě.
(a ještě něco - v otci a synovi jsem často viděla Ricka a Carla Grimesovi, přece jenom, oni v tom svym světě taky nesou oheň.)

12 15.02.2016

Přestože se jedná o vcelku krátkou knížku, není to typ díla, které byste mohli přelouskat třeba za dva dny. Normálně čtu docela rychle, ale tady jsem si kapitoly musela vyloženě dávkovat, jinak by mě asi brzo kleplo, no, a...
A nechápu to. Mám to celý za sebou, každý odstavec a každou větu. A nechápu to. Nechápu, že se něco takovýho vůbec dělo. Nechápu, že to někdo vůbec kdy dovolil a že to někomu vůbec kdy prošlo. Nechápu, že to byla realita, která se odehrála ještě ne před tak dávnou dobou. Prostě to nechápu. Nechápu nic. Válečné knížky mě baví, zvlášť ty z období 2. světové, ale asi jsem ještě nečetla knihu podobně naturalistickýho rázu, kdy jsem tajila dech co uběhla další stránka, podanou tak přímým, odosobnělým způsobem, až vás z toho mrazí. Viděla jsem i spousty válečných filmů a nepamatuju se, že by mě nějaký z nich tak sebral.
Tohle téma do vás cpe kde kdo a to kdekoliv a kdykoliv. Ve škole, doma, ve zprávách. Známe to všichni už skoro nazpaměť a já si stejně nedokážu představit, že se něco takovýho skutečně dělo. Čtu si o tom a stejně to před očima nevidím, protože moje chápaní světa jde asi úplně mimo tyhle hrůzy.

11 01.07.2019

Tahle kniha si mě našla sama (beze srandy).
Koupila jsem jí už asi před rokem a to jen a jen proto, že jsem zrovna měla chuť pořídit si něco novýho do knihovničky - nevědíc nic o příběhu ani o autorovi, zaujala mě obálka (snad takovej magor, co vybírá namátkově, nejsem jenom já). Až doma jsem zjistila, že se jedná o LGBT tématiku, kterou teda můžu v čemkoliv, kdykoliv - a taky že je to původní česká tvorba, k čemuž jsem byla zprvu pěkně skeptická.

Ale čtení jsem si hrozně užila. Je to taková sladká, jemná jednohubka - nebo přesněji snad sladký, jemný muffin - na jedno odpoledne. Jasně, kdyby tam nešlo o dva kluky, asi by se to v záplavě tisíce hetero-teenage romanťáren nenávratně ztratilo... ale právě to, že tam o ty dva kluky JDE, je stěžejní, ne? V podstatě českého prostředí s poangličtělým nádechem jsem se děsila, protože tyhle matlanice zas tolik nemusím, ale nakonec mě to tolik nerušilo. Občas jsem ale trochu tápala v dialozích - nevěděla jsem přesně, kdo z klučinů mluví, takže jsem se vracela a četla určité pasáže znova, abych to celé lépe pochopila, ale vzhledem k tomu, že se jedná přesně o ten typ knížky, u které absolutně nechcete, aby někdy skončila, se to dá považovat spíš za plus. Jako prvotina báječný. Jsem moc ráda, že jsem do tohohle dílka tak "nechtěně" zainvestovala a můžu ho otevřít kdykoliv budu potřebovat vykouzlit úsměv na tváři. Nemůžu se dočkat, až se pustím do pokračování.

10 02.06.2019

Jak už jsem četla v jedný knížce od Greena (fakt teď nevim, která to byla, ale je to fuk) - lidi maj vždycky nejradši tu poslední knihu, kterou přečtou. Vážně to tak je. Ale mám pocit, že tohle bude moje nejoblíbenější knížka ještě dlouho po tom, co přečtu spoustu dalších.
Když jsem mámě pučila moje "Hledání Aljašky" a ona mi to vrátila s tím, že jí to strašně připomíná "Kdo chytá v žitě", nějak jsem to nebrala na vědomí a postupem času na to zapomněla, i když jsem hned dostala chuť si to přečíst. Já vždycky dostanu chuť si přečíst jakoukoliv knížku, o který se kdokoliv zmíní jen slovem nebo někde čtu její název. Fakt zlozvyk, co?
Připomněla mi jí až četba k maturitě. Přelouskala jsem jí za dva dny a kruci - na světě není nic, co by líp vystihovalo moje stupidní pubertální pocity a myšlenky. Všechno, co v ní je napsaný, každá Holdenova věta, je pro mě prostě poklad - každý to jeho polemizování nad tím, jak jsou všichni kreténi, jak ho všechno umrtvuje, jak nesnáší svojí školu, jak nenávidí všechny a všechno a to jeho přemítání o tom, jak by chtěl zmizet. V jeho osobě jsem se viděla úplně neskutečně zřetelně.
V tý naší "Pencey" jsme měli nedávno psát referát na téma "Kniha, která se objevila v pravý čas". Hrozně moc teď lituju, že jsem si to nepřečetla dřív. Protože by se to pak určitě stalo tou hlavní knihou, která se objevila v pravý čas.
A jak taky říkal Holden - tohle je přesně případ díla, jehož autorovi bych chtěla zavolat, seznámit se s ním a prostě pokecat.

P.S.: Takovej třídenní "vejlet" nezní špatně a možná ho v nejbližší době podniknu. A napíšu vlastní "Kdo chytá v žitě".

10 23.05.2015

Tak tohle bylo trochu něco jinýho než neustálý omílání aminokyselin na přednášce z bioinformatiky. :D
Abych začala. Námět knihy pro mě originální teda nebyl - něco podobnýho jsem viděla kdysi v nějaký seriálový detektivce, takže žádný překvápko. Prakticky do půlky knihy jsem se bavila. Bylo to napínavý, přestože místy ne tolik uvěřitelný, děsně čtivý a hlavní postavu jsem si fakt oblíbila a ještě se dozvěděla spousta zajímavejch věcí (teda alespoň za předpokladu, že je to všechno pravdivý).
Ironií je, že to začalo drhnout hned, jakmile se na scéně objevil vrah. Škoda. Konec byl hrozně uspěchanej a ve svý podstatě k smíchu. Jo a nečinná totálně hloupá policie - to už je taková tradice, no ne?
Hodně toho zůstalo otevřenýho a nedořešenýho, což mě dost vyvedlo z míry. A ještě něco - nebyla jsem si jistá, jestli mi dělení na krátký kapitoly sedělo nebo ne - vždycky jsem věděla, kde jsem skončila, na druhou stranu mi to přišlo celý trhaný - Theo byl na jednom místě, v další kapitole zas jinde skoro s nulovým vysvětlením, vyhrabal mrtvolu támhle, dal si dvě a dvě dohromady a jak jinak, měl prostě pravdu (!), vyhrabal mrtvolu tady, našel tohohle člověka a hned věděl, že má spojitost s vrahem - like - what the fuck? Takhle v praxi věda snad nefunguje.
Váhala jsem mezi 3* a 4* - 4 jsou moc, takže tak 3,5 s tím, že se stejně na další autorovy počiny těším, protože mě styl jeho psaní baví.

9 16.02.2019

Cestopisy nečtu. Přestože mám ráda toulky a přírodu, v životě by mě ani nenapadlo pustit se zrovna do tohohle žánru - já vím, asi je to škoda, taky už mi to došlo. Proto moc děkuju Databázi knih, protože nebýt Čtenářské výzvy, nikdy bych se k tomuhle skvostu nedostala. Vybrala jsem si tuhle knížku ze seznamu jen proto, že jsem ji jako jedinou trochu znala, a to podle filmu - ten jsem sice neviděla (jo, zase chyba), ale naprosto zbožňuju doprovodný soundtrack od Eddieho Veddera, poslouchám ho skoro denně.

Je to zvláštní kniha. Smutná, ale zároveň hrozně krásná. Vzbuzovala ve mně tolik emocí, že snad ani všechny nedokážu popsat. Brečela jsem, smála se, tajila dech, zírala na stránky jak opařená. Neovladatelná touha po svobodě přivedla velice mladého člověka ke smrti v aljašské divočině. Těžko říct, jestli umíral spokojený, smířený. Co ale můžeme říct s jistotou je, že zažil takový pocit svobody jako nikdo z nás. Daleko od civilizace, bez měny, bez zákonů, bez hluku aut a velkoměst, bez jistého času, žádné "zítra musím vstávat do práce" a "už bych měl zaplatit nájem" a "co sakra koupím ségře k narozkám", nic takovýho.

Christopher byl rozhodně idealistou, dobrodruhem možná taky, i když ve zvláštním slova smyslu. Miloval přírodu a určitě se cítil zužovaný tehdejší společností a taky všemi nároky, které na něj kladla - vystuduj, ožeň se, vychovej děti, umři - a hlavně při tom neudělej žádnou blbost. Byl citlivá duše. Udělal z výletu do divočiny něco poetického, básnického, čisté umění, zapomínajíc, že ona na nic takového neslyší, že je nemilosrdná. Jasně, nejspíš se jedná o odstrašující případ, hodně lidí si z jeho příběhu dělá legraci a odsuzuje ho. Zkrátka riskoval až moc, vsadil moc, ale není první ani poslední. Potřeboval se distancovat, toužil vypadnout ze zavedeného ubíjejícího stereotypu, opustit všudypřítomný nechutný konzum, vyprostit se z vlivu své rodiny, vyzkoušet si, jaké to je žít na vlastní pěst, pokusit se nějakou dobu spoléhat jen na sebe, na svou hlavu a svůj rozum. Jak bylo v románu psáno: o něčem takovém sní hodně lidí, Chris své sny pouze přetvořil ve skutečnost. A já pro něj nemám nic jiného než pochopení. Pro ten jeho přístup jsem si ho zamilovala, pro jeho myšlenky i názory - Krakauer ho vylíčil jako velice zajímavého člověka, se kterým bych moc ráda pokecala - o všem důležitým i nedůležitým. (Jak by se asi tvářil na dnešní společnost, kdyby se jí dožil?)

Čtení jsem si hrozně užila, nemohla jsem se odtrhnout. S každou otočenou stránkou jsem měla větší a větší chuť hodit na záda batoh a někam utéct, někam daleko - nemám ale tolik odvahy. (Snad ji jednou seberu.) Bála jsem se, že mi "dokumentární" styl psaní bude vadit, ale vůbec. Ocenila jsem i paralelní dobrodružství dalších cestovatelů, včetně autorova. Taky jsem díky úryvkům a útržkům, které doprovázejí celý text, objevila několik dalších knih, které bych si ráda přečetla, díky za to.

A musím zařadit mezi své doporučené, o tom není pochyb. Dílo ve mě zanechalo opravdu silnou stopu, zarylo se mi hluboko pod kůži.

8 13.06.2019

Popravdě pořád nevím, jaký pocity ve mně tahle kniha vyvolala. Zaprvý - nepřišlo mi to moc jako thriller, no, a ani jako detektivka. Spíš jako vyprávění o jednom dost zkaženym městečku - a takovejch je habaděj. Prostě se pár věcí nepovedlo a několik lidí na to doplatilo. Žádnej velkej zázrak, už vůbec ne žádnej velkej horor.
Jestli autorka obšlehla "To"? Netuším, jelikož Kinga nečtu. Ani jsem neviděla film (jak ten starší, tak ten novej). Já spíš říkám, že to má takovej stranger-thingovskej hipster nádech.
Pořád moc nechápu název - jestli je to dělaný jen na oko, nebo aby to mělo styl, aby se to dobře pamatovalo, nebo proto, že z Kříďáka se nakonec vyklube někdo trochu jinej, než si člověk zprvu myslí, a to má bejt právě ta pointa? Nápad s křídovými panáčky je fajn, ale přišlo mi, že byl až tak jako na pozadí - podle anotace jsem čekala, že tam budou hrát ještě trochu jinačí roli. Nějakou zrůdnější, výhružnější - jako pomerančový jadérka.
Ale vlastně se mi ta knížka stejně líbila. Odsejpala jak hodinky - přečetla jsem jí během jednoho dne a hltala až dlouho do noci, i když jsem měla ráno brzo vstávat - jen abych věděla, jak to skončí. Takže účel to asi splnilo a to se počítá.
Vraha jsem odhadovala už od poloviny knihy, ne-li dřív - vyčuhuje tam jak... no, jak hlava z listí. (:D) Ale i přes to, že tahle část vyprávění byla víceméně jasná, mě autorka dokázala udržet v napětí. Nejspíš proto, že se jednalo o jeden z mnoha dílků skládanky. To, jak se ty osudy lidí v městečku Anderbury propletly, mi připadalo docela zajímavý. Takovej butterfly effect trošku, no.
Jasně, že je to jen další počin ze zástupu spotřební literatury. Ale proč ne. Nelogičností tam pár najdete, co už naděláte. Na tu pátou hvězdu to není, ale 4* jsou asi akorát.
A shrnutí? Pokud máte zrovna dlouhou chvíli, klidně se do toho dejte. Rozhodně kniha ze sorty těch lepších "světovejch bestsellerů".

8 19.02.2019

Prezentuje se to jako mysteriózní thriller s geniálním plánem psychopatickýho mozku a hrozně překvapující zápletkou, při jehož čtení budete mít od začátku do konce husinu. Ale moc to nefunguje.
Dočíst se to dalo. A vcelku rychle - autorčin styl mi vyhovoval. Zprvu jsem se nedokázala úplně prokousat přes blogový zápisky (jen tak mimochodem - chci v reálu vidět člověka, co by tohle doopravdy čet - jako pravidelně - no a že podle knihy ten blog četlo teda hafo lidí - asi prostě Američani), ale nakonec mi to přišlo jako příjemný osvěžení, protože co vím, nikde jinde jsem na tenhle formát zatím nenarazila.
Doopravdy ale musím vytknout charaktery. Stojím si za tím, že v psychothrillerech jsou postavy klíčový - a tady nebyly vůbec dobře vyvedený, nudný, plochý, s děsně "nepředvídatelnejma" vzorcema chování, asi aby se s příběhem dobře pracovalo. Stephanie působila jako drama queen, co se neustále schovávala za svýho syna a za přesvědčení, že je dobrá matka, protože pomáhá ostatním maminkám, takže jí všechno ostatní omlouvá - co si připadala zajímavá svejma "velkýma tajemstvíma", po kterejch ve finále neštěk ani pes a během líčení příběhu jako by vyprchaly - jestli je někdo takhle posedlý něčím, co kdysi udělal špatně, a myslí si, že je monstrum, opravdu by na to tak rychle zapomněl, jo? Nevím, zkrátka mi přišlo, že Stephaniina minulostní linka byla dosazená jen proto, aby se slovo "tajemství" a "lhaní" stalo "jako by" druhou tváří knihy "naplno".
Emily aka o dost tupější Gone Girl to zas moc nemyslelo. Asi měla být vykreslená jako geniální lhářka, ale její myšlenkový pochody se mi nezdály moc jasný, spíš chaotický. Seanovy kapitoly byly zas vcelku zbytečný - co jsme se o něm vlastně dozvěděli? Že se bojí svý ženy a že je Brit (to tam zaznělo asi 50x).
Zhruba už v první třetině knihy jsem si byla jistá, jak to dopadne, poslední stránky mě donutily zvednout hodnocení alespoň na 2 hvězdičky - kdyby takhle přemýšlela Emily celou dobu, možná bych jí ten "psychopatickej" háv i věřila. Takhle to byla ale spíš parodie na psychopaty, sociopaty, patologický lháře a thrillery - furt ta stejná pohádka - v hlavní roli s hysterickejma matkama.

8 28.11.2018

Miluju existencionalistický průpovídky, filozofii (ať už tu populární, nebo složitější) a příběhy, ve kterých můžu číst mezi řádky - takže je asi jasný, že tohle dílko pro mě bude to pravý ořechový. S myšlenkama, který jsou do tak útlý knížky vložený, se peru prakticky celej svůj dosavadní život a budou mi, předpokládám, ještě dlouho ležet v hlavě.
Co se vlastně skrývá pod slovy "čekat na Godota"? Je to čekání na změnu, na něco nového, na něco lepšího, o čem stejně víme, že to nikdy nepřijde? Nebo je to čekání na vysvobození, na uvolnění, na světlejší budoucnost a na správnou příležitost?
Godot je symbolem pro něco, co člověk vždycky někde hluboko uvnitř postrádá – jsou to místa nepoznaná, lidé nepoznaní, pocity nepoznané.
My jsme, my žijeme. Čekáme, přemítáme, nahlížíme do čepic a hledáme provazy. Jsme otroci, jsme vládci, jsme tuláci. Ale nakonec všichni vězíme pod stromem a čekáme, nevědíc na co.
Koneckonců, nejspíš právě Godota.

8 10.05.2017

"Potřebovala jsem se nějak vyjádřit, v hlavě jsem měla včelín."

Geniální přítelkyni jsem vážně nedůvěřovala. Možná to bylo tím mediálním boomem, protože obecně nemám moc ráda mainsteam. Možná to bylo samotným tématem a anotací - nepůsobí to jako kniha, která by mi mohla přinést do života něco nového, když to tak řeknu. No... snad nikdy jsem nebyla dál od pravdy.
Tohle dílo mi dalo odpovědi na dost podnětné otázky. Otázky, které jsem v nynějším období svého života potřebovala vědět. Potřebovala znát.
Jedná se o perfektně napsanou záležitost - asi jsem ještě nezažila vytříbenější, okouzlivější styl psaní, přestože příběhy nejsou vesměs nijak pozitivní, kolikrát až strašidelné, ale díky lehce plynoucím větám vám to tak vlastně vůbec nepřijde - je v tom cítit pot, bída, prach a horko Neapole takovým způsobem, že máte chuť odjet někam do Itálie, toulat se po dusivých ulicích, číst si na pláži, opalovat se, blbnout - nebo se chcete vrátit zpátky do doby, kdy jste byli ještě malí a právě začali budovat takováhle první silná, celoživotní přátelství. Není to pro každého, na dnešní dobu to je asi až moc táhlé, pomalé, emocionální - přece jenom to řeší hlavně do sebe vzájemně vpadající dvě silné dívčí postavy, které se navzájem ovlivňují - mluví se tu o tom, jak ženské vztahy fungují, na bázi určité soutěživosti, nevraživosti, na otázkách proč ona tohle má a já ne, proč jí tohle bylo dopřáno a mě ne - a já se do toho všeho ponořila tak dokonale, že jsem nevnímala čas - četla jsem v autě na roadtripový dovče místo toho, abych koukala na krajinu kolem.

Takže ano, Geniální přítelkyně mě naprosto strhla, a to jsem se bála sáhodlouhých popisů a složitějšího pozadí, hlavně pak toho politického, děsila jsem se, že na podobnou literaturu ještě nejsem dostatečně zralá, ale byly to obavy dočista zbytečný. Nemůžu se dočkat, až se pustím do dalšího dílu.

7 16.07.2019

"S lidmi je ta potíž, že zapomínají, že se počítají i tyhle malé věci. Všichni jsou tak zaneprázdnění postaváním v čekárnách. Ale kdyby se zastavili a uvědomili, že jsou tu takové věci jako věž Purina a výhled, jako je tenhle, byli bychom všichni mnohem šťastnější."

Moc hezká knížka, citlivě, vnímavě a dojemně napsaná. Líbí se mi, jak otevřeně mluví o problematice sebevraždy, toho si na ní vážně cením - asi proto mě taky Finchovy kapitoly přímo uchvátily - ale na kolik se mi líbily ty jeho, na tolik mě naopak Violetiny nudily.
Jak nad tím zpětně přemýšlím, mrzely mě na tom tři záležitosti:
1.) že nebyla víc vykreslená Finchova nemoc - jo, já vím, že byl Probuzenej, Theodor Magor a bláznil a tak, ale bipolární porucha není jednoduchá na pochopení (a na to, aby to dávalo víc smysl, bylo těch stránek ještě dost málo)
2.) že nebyl ještě o něco víc popsán Finchův vztah s otcem
3.) že nebyla víc rozebraná Violet jakožto postava vzpamatovávající se ze smrti milovaný osoby (tenhle problém tam byl vlastně úplně v pozadí)

Zkrátka bych potřebovala mít ty charaktery "na podnose", abych se s nima mohla ztotožnit na 100% - protože psychický poruchy a životní krize jsou těžký téma - a námětově to bylo fajn, ale řešilo to spíš jen tu jejich lásku (prostě YA) - ale možná to je jen můj problém a vidím to moc dramaticky, jako nějakou psychologickou studii. Navíc díky nešikovně napsané anotaci předem tak nějak víte, jak to celý dopadne.
Od autorky se mi o malinko víc líbila Tíha vesmíru. :)

6 10.10.2019

"Jestliže Bůh stvořil všechno, proč stvořil hříchy, kterými nás svádí, a potom nám vyčítá, když jim podlehneme?"

Tahle kniha ve mně vyvolala takovou nepopsatelnou bouři emocí, že jí můžu s naprostým přehledem a bez výčitek zařadit mezi desítku nejlepších počinů, jaké jsem kdy vůbec četla. Leonarda jsem si zamilovala a s každou otočenou stránkou jsem ho čím dál tím víc chtěla pozvat někam na dobrý kafe, nejlíp na dvojitý espresso, a říct mu, že mám taky ráda podnětný otázky a taky mě celý dny baví přemýšlet nad jejich odpověďmi a že jestli to z nás teda dělá úchyly, tak jsme úchylové dva, a že mě taky štvou rodiče a že mi náboženský kecy přijdou taky jako blábol a že taky furt jen protáčím oči nad záplavama a záplavama überdementů, který mě sužujou, a že si spolu můžeme dát klidně banánový lívance s čokoládou a kouknout se na nějakýho Bogarta, když mu to alespoň trochu zvedne náladu, a poslechnout si houslový koncert, ještě jednou, a že to bude fajn a dobrý a lepší a tak.

Jsem hrozně ráda, že jsem si o Leonardovi přečetla zrovna v tomhle období svýho života (a zase jsem do toho byla ponořená až do noci, nemohla jsem to jen tak v půlce zaklapnout a jít spát), protože jsem si jistá, že je to jedno z těch děl, který musíte číst v určitým věku nebo určitym citovym rozpoložení...

"Nedovolit světu, aby tě zničil. To je každodenní boj."

6 12.07.2019

Tohle je prostě paráda. Knížku jsem louskala asi do tří do rána, tak moc jsem se od ní nemohla odtrhnout - kolikrát jsem se i smála nahlas, což se mi normálně při čtení skoro nestává. Simon je skvělá postava a jeho e-mailový konverzace s Bluem jsou ještě skvělejší a po dlouhý době mi přišlo středoškolský prostředí a myšlenky a chování všech zúčastněných naprosto teenagerovsky autentický (včetně těch narážek na různý hry a filmy, to je přímo moje gusto teda - obzvláště mě potěšila zmínka o Elliottu Smithovi - jo, a taky ta část se slashema).
I přestože se jedná spíš o humorné YA se příběh nebojí dotknout citlivějších a vážnějších témat jako je coming out, vydírání nebo kyberšikana. A je to celý tak přirozeně, nenásilně podaný a čte se to tak rychle, až je vám to líto. Zaručený recept na dobrou náladu. Někdy si dám určitě re-read. (Film jsem neviděla, ale v nejbližší době se do něj určitě taky pustím.)

6 02.06.2019

Mimo básníky českým dílkům moc prostoru nedávám - "Bábovky" jsem zkusila proto, že už mi nějakou dobu ležely v knihovničce, proto, že se hodily do čtenářský výzvy a taky proto, že jsem chtěla být přece jen trochu v obraze s tím, jak na tom ta naše spisovatelská tvorba v současný době vlastně je. A podle anotace to vypadalo na fajn odpolední počteníčko ke kafi a k... bábovce.
První, co mě uchvátilo, byl styl psaní, docela si mě podmanil, nevím proč, ale tenhle tok myšlenek mi k ženský kebuli prostě sedne, sama vim, jak to je, žejo. A jestli je něco dalšího, co mě na knížce bavilo, tak taková ta všudypřítomná lidskost, co z toho vyzařovala, jako že se jedna z hrdinek nakloní rozpačitě k zrcadlu a když se prohlíží, napadne jí, že by si měla vytrhat obočí nebo přemítání, co udělat k obědu, aby to ještě zbylo na večeři nebo kam jsem dala tyhle a tyhle papíry a věci, kam jsem je založila, najdu je? Je to takový neobyčejně obyčejný, číst tyhle proudící asociace, protože přesně tohle k tomu životu jako takovýmu patří, stejně jako ty nekonečný kejkle s penězma, šťastný i nešťastný příběhy, překvapivý odhalení a zvraty a pečení bábovek. Ty vztahový propletence kolikrát už asi nepůsobily tolik reálně, ale když to člověk vezme kolem a kolem - dějou se i věci, který snad nemůžou bejt pořádně "real", co už na tom, a svět je malej. I s otevřeným koncem jsem spokojená, nečekala jsem žádný velký vyvrcholení, žádnou enormní pointu nebo dokonce ponaučení, takhle to bylo prostě akorát.

6 20.05.2019

Básnický sbírky obvykle nekomentuju, přestože jsem velký milovník poezie. Popravdě, tomuhle jsem se nějakou dobu vyhýbala, protože jsem fanda spíš starých dobrých autorů a klasik, zvlášť pak těch našich českých, a moderní básně mě tolik netáhnou. Myšlenky se v tom najdou zajímavý, občas i takový, který stojí za to připomínat si nebo si číst každý den, což je vlastně hrozně fajn. Naopak něco ale působí až moc lacině a "teenagerovsky" - já vím, asi unpopular opinions - prostě jako něco, co bych si jakožto třináctka vylepila do deníčku. Ale jako zkušenost, proč ne. A doporučuju přečíst v angličtině - nejen, že to zní všechno mnohem líp, ale taky člověk zachytí opravdu ty prvotní významy a myšlenky.

No. Musím přiznat, že prvních několik desítek stránek jsem se fakt bavila - až jsem si říkala, že třeba bude konečně něco z edice "světovejch bestsellerů" stát za to.
Příběh měl určitě skvěle našlápnuto. Adams má dobrej vypravěčskej styl, kterej mi dost seděl, takže se knížka četla dobře, to se musí nechat. Zarazilo mě ale, jak rychle byl svým způsobem odhalen pachatel - od tý doby jsem tak nějak tušila, že mě už nemá co překvapit - a taky že nepřekvapilo. A myslím, že zrovna to má být v thrillerech klíčový - ten prvek překvapení.
Takže za mě spíš ten průměr - občas dost plytký a nerealistický, předvídatelný. Takový chození v kruhu - skoro doslova - kdy člověk stejně ví, jak to skončí. Atmosféra zapadlýho odpočívadla, sněhový "apokalypsy" a žádný možnosti útěku nabízela podstatně víc, takřka nepřeberný množství variací na mnohem kvalitnější zápletku. Spíš to působilo dojmem o něco málo zvrhlejším prvoplánovým young adult - a to asi proto, jak tam bylo přeteenagerováno.

6 10.02.2019