Vendula897 komentáře u knih

K Wolkerovi jsem se dostala přes svého otce, který mě od prvních nesmělých dětských krůčků ve světě čtenářském vedl po cestičkách nejprve dětské, veselé a romantické poesie až k vážnějším dílům a Wolker byl jeho básník. Jako malá jsem se jeho básní, kdy už tušil, že život mu nedopřeje všeho co ostatním nabízí, hodně bála... později jsem se naučila vnímat, s jakou bolestí své dílo, obzvláště tu závěrečnou tvorbu psal. Prostějov jsem prošla křížem krážem...vnímala jsem něco jako...génius loci...Mladý básník, který měl život před sebou a jeho zmar nad rozdělaným dílem, nad nepoznaným světem.... Co může být smutnějšího....
Doporučuji, těžké, ale nádherné čtení...

26 23.02.2023

Knihu jsem četla před časem. Proto jsem nejdříve prolouskala komentáře a Atanone mi mluví s duše. Česneksmedem- to je luxusní pohled na knihu:-)
Tolik ke komentářům.
Ke knize samotné - viděla jsem i film, kde ve dvou hodinách vám naservírují příběh i se zavěrečným šokem... až pod nos.
Kniha je výborná, lásku člověk nemůže odsuzovat. Konec jsem dočítala s papírovými kapesníčky pod polštářem a nemohla jsem spoustu věcí pochopit na "první dobrou". Ale takový život je.....
Doporučuji

28 21.02.2023

Remargue ...klasika, co vás pohltí. Není třeba žádného komentáře...neboť cituji z pera autora a víc k tomu netřeba dodávat ...

...dokud si člověk uvědomuje, že padá, není ještě nic ztraceno. Zdá se, že život miluje paradoxy . Když si myslíš, že jsi v bezpečí, jsi vždycky směšný a těsně před pádem...

Příběh rodiny, která si, tak jako každá rodina , nese břímě minulosti s jakýmsi kostlivcem ve skříni, s ukrutnou silou a vírou v lepší zítra. Hodně k zamyšlení v tom, že člověk by měl žít život, svůj život tak jak to cítí,aby byl šťastný. Pokud tohle neudělá, ohlíží se na to, co řekne okolí, dáva přednost konvencím a názoru co řekne okolí, bez svobody a víry sama v sebe, pak žije život jiných. Ne svůj...a takový život pak není život, ale přežívání. Možná jsem knihu četla ne v tom správném rozpoložení, každopádně jsem ji přečetla v jednom zátahu a stísněny pocit je nepatřičný, přesto, nebo právě proto hodnotím vysoko...

23 20.02.2023

Zastyděla jsem se sama před sebou, že jsem kdysi ve škole tuto povinnou četbu nečetla. Dostihla mě dobrovolně...v dospělosti. A dostala mě tak , že jsem snad při čtení nedýchala. Sonda do duše člověka...zavede vás k zamyšlení nad nejen pomyslnou svobodou člověka, nad vírou v Boha, nad vinou a trestem, .,prostě nad životem jako takovým...a pochopíte i to, že cituji..."tajemství lidského bytí je nejen žít, ale i mít proč žít"... Každý se někdy dostane na rozcestí, kdy hledá jak žít dál, najednou nemůže, nechce, nemá sílu na další krok... a tady jsem přestala nadobro dýchat, když jsem před sebou v textu četla o lidech , kteří sílu opravdu nenašli a dobrovolně odešli ....
, že nešťastnější než oni už nikdo být nemůže být."
Na druhou stranu vysvětlení svobody člověka, kdy i přes ponurý den u mně vysvitlo slunce a nalilo do mě tolik víry a energie, ...nikdy jsem nic podobného u čtení nezažila. Není to rozhodně lehké čtení, ale stojí za to. Chyba, že nás ruskou literaturu nutili číst v mladěm věku. Myslím, že mladá, naivní cácorka, jako jsem byla v 17 letech já, rozhodně nemohla pochopit velikost a rozsah tohoto skvostů.

35 18.02.2023

Knihu jsem dostala před pár lety , překvapila mě svým popisem tehdejšího Egypta...byla jsem při čtení tam, žila osamělý život společně se Sinuhetem, myšlenky z knihy se mi v mojí paměti nadobro usadily.
Čas trávený s touto knihou byl nezapomenutelný, první setkání se Sinuhetem bylo osudové, nezapomenutelné a pan Waltari mi svou knihou otevřel další čtenářské obzory. Děkuji

48 16.02.2023

Žítková, Hrozenkov, Kopanice... prázdninové dětství voní bylinkami i tajemnem. Ušlechtilost tehdejších bohyň uznávali všichni, přesto jsme se my, děti bály... Nebylo čeho. Jen zpropadená doba nám nedala šanci tenkrát nahlédnout do jejich ušlechtilých duší. Přesto jsem knihu s trochou nostalgie vzala do rukou a znovu se vrátila do dětství...Zaklínání, bohování....co je mezi nebem a zemí co my nevíme, nevidíme, necítíme???? Máme strach z neznámých věcí.... přesto si u knihy vzpomínám, jak ten strach překryla jejich bezmezná trpělivost , klid a útěcha. Kolikrát v životě jsem se tam k nim chtěla vrátit... ale...

73 16.02.2023

Jak rozdílné vidění má čtenář, dostane-li se mu tato kniha do rukou v 15-ti letech a jak rozdílné , pokud již nějak začínáte bilancovat.
Verše , které vás možná v pozdějším věku ještě více dostanou na kolena než v mládí, neboť ... život nepostojí, přesto že byl jen můj....

36 16.02.2023

Miluji hudbu Čajkovského, proto, nebo právě proto jsem se dostala k této knize. Jeho klavírní koncerty mě nabíjejí . Kniha mně otevřela nové obzory, nové informace...byl to člověk s duší.milujii jeho dílo,uklidňuje mě, vzrušuje mě,...

20 15.02.2023

(SPOILER) Bílá nemoc a 30-léta 20 století..... Bílá nemoc a 20 léta 21 století. Sto let rozdílu mezi nimi.... a co je jinak? Je člověk lepší, přímější, nebo naopak víc zahleděný do sebe? Vidím v tom neskutečnou hrozbu pro lidstvo- ale to už viděl i Čapek. Galen zastupující tu lepší část lidstva proti davu války schvalujících lidí...a lidstvo přišlo o všelék....Co na to říct? Jak to neporovnávat s dobou ve které žijeme my nyní????? Co naše děti , vnoučata....řítíme se někam a sami nevíme kam...

40 14.02.2023

Hájíčkovi knihy se mi dostaly do rukou před pár lety. Některé nadchly, jiné neoslovily. U této knihy jsem četla svůj život... nedospělý vstup do dospělosti, zběsilý rozvod , který mě posunul v před v budování kariéry a v pokročilém věku starost o rodiče...vše pod přikrývkou " všechno zvládnu" tak jak hlavní postava knihy... Na prahu věku, kterému se říká seniorský potkání lásky, kterou člověk potká jednou v životě... Ne všechno, je tak jednoduché, jak se nám zdá v mládí...kniha je prostě psaná pro moji věkovou hranici a psaná velmi poutavě, jako by autor viděl do ženské duše. Nostalgie střídá naději, radost z úspěchů dětí střídá deprese z vlastních proher... Trochu v knize slyším povzdech ...živote, zastav se alespoň na chvíli, nech nás vychutnat chvíle okamžiku štěstí...

33 09.02.2023

Když jsem držela tuto knihu prvně v ruce, podivila jsem se, jak je možné psát o holocaustu s nadějí v lepší zítřky. Po pravdě, zaradovala jsem se, že je to možné a že kniha bude jakousi oslavou života.
Není. A nikdy ji pravděpodobně ani být nechtěla. Příběhy žen, jejichž život začal smysluplně se řítí do tmy židovského pogromu, mění lidí v lidem se nepodobající trosky a dětem krade šťastné dětství. Mengele je zde popsán v celé své zrůdnosti, kdy Hippokratova přísaha od základu padá a medicína stijí na prahu pekla.
Přesto se i v dobytčácích, bez základních hygienických potřeb, rodí děti, které přežily. Malé drobné nic přikryto v hadrech začalo dýchat a žilo. Příběhy tak podobné a tak jiné.
Oslava života jako takového to není, přesto život oslavuje.
Smutné, ale nádherné čtení

Jako mnohé čtenáře, mě nejprve oslovil Čajkovský, který tak famozně Puškinovo dílo zhudebnil. Jako mnohé čtenáře i mě po letech dojímá a zároveň rozteskní tragický obsah tohoto díla, obzvláště, když z literatury víme, jaký osud Puškina dostihl ...škoda, že biflování ve školních lavicích nás nenaučilo krásu ruské literatury vnímat, pouze biflovat a opisovat ...velká škoda....

Hrajem si na Napoleony
a lidských tváří miliony
jsou pro nás pouhou podnoží.
Cit, ten už člověk odloží." ...

Anna Boleynová.... nesmírně inteligentní intrikánka, která však ukázala detailně na nešvary tehdejší církve, což si v Anglii 16 století troufl málokdo , vlastně snad nikdo. Jindřich VIII...intrikán, zahleděný do sebe... Od samého začátku čtenář ví, jak tohle soužití dopadne a přesto jsem byla knihou nadšena.
Jako ženě mi však byla první manželka Kateřina trochu bližší, Anně jsem záviděla rozhodnost, snad až umanutost, tvrdě hlavou proti zdi... přesto se snažila a své povinnosti, jak vladařské,tak ty manželské plnila se svou vrozenou pílí a to co se svým sobeckým, do sebe zahleděným manželem-vladařem zažila by snesl málokdo. Hrdě přijala svůj konec...vlastně ji obdivuji.

23 04.02.2023

Kytice...kniha, kterou jsem četla poprvé v dětství a dnes jí opět otevřela,, s úctou a pokorou se k ní vracím a v pokoji svého dět ství, nerušena okolním světem otvírám...Možná, že si o ní řekla moje trochu pošramocená dušička, která právě nyní tu ponurost prostě potřebuje. Skláním se před Erbenovým dílem, jeho Dceřina kletba mi nahání hrůzu, vnímám tu neskutečnou zoufalost lidského života , Svatební košile mi vhání slzy do očí, protože.ať člověk chce nebo ne...vnímá tragičnost lásky, která dokáže fyzicky bolet. Erbenovo dílo je neskutečně živé... dokonalé a i když ne vždy se čte lehce, stojí za to ho číst.

68 03.02.2023

Jedna z mých prvních knih s poezií- vlastně, nepočítáme-li dětské říkanky ...tak vlastně první.
Bylo mi tehdy u čtení smutnokrásně, později jsem ji brala jako součást knihovny . nedávno jsem se do ní opět podívala ... něžné básničky se smutným podtextem, že se chvilku srdce svírá, chvilku možná zase zpívá...Samozřejmě na čtení musíte mít tu správnou dobu, tu správnou náladu, kdy vás svět moc nebolí.....ale stojí to za to.

17 02.02.2023

Zasáhl mě tou nejpřesněji mířenou sřelou. Již dříve jsem , ovšem jen z dálky, občas k jeho dílu přišla. Ale musel přijít právě tento pravý čas, kdy jsem si sama v sobě uvědomila, co jsem vlastně v jakékoli poesii hledala. V mládí mě přesně touto střelou zasáhl Villon a byla to láska na celý život. Nyní , v mých pomalu 60 letech mě oslovil pan Krchovský. Oba rebelové s duší smutného kluka- to mě napadlo dnes , když jsem svému nejbližšímu člověku posílala z busu ofocené úryvky Krchovského básní, protože jsem se musela honem podělit o tu krásu, o ten děs, o ty úžasné rýmy. Já sama o sobě jsem hodně uzavřená, nesdílím jen tak s někým své vnitřní pocity.... občas jsem asi i dostatečně stydlivá... ale tady mi ta perverze připadala naprosto slučitelná se životem.
Žádné těžkopádné rýmy- prostě tady nám to Krchovský servíruje rovnou pod nos a vy...., buď bužírujte, nebo se na to vys..te... a tečka.

27 02.02.2023

Paní Mornštajnová svými knihami před lety rozčeřila hladinu klidného, českého rybníčku, kde se dlouho nic nedělo. Postupem doby jsem četla všechny její knihy, jen tato má své ALE a neplný počet hvězdiček. Jako již skoro pamětník si ráno 18. listopadu na malém městě pamatuji docela přesně...můj otec, děda mých synů , který by nikdy v životě nevolal v sobotu ráno před sedmou hodinou, kdyby se nic nedělo , volal...volal z Prahy a my dvěstě kolometrů od Prahy , poblíž hranic , kde vojáci spřátelených armád ubytovali dávno již svoje rodiny a rozhodně ne dočasně..oněměli...dnes už vím , že to byl strach, nadšení přišlo až později ... Rádio v ČSSR mlčelo, zato Svobodná Evropa jela, rušičky nerušičky...na zlatém podnose jsme to dostali hned k snídani. Ta síla lidu, co se zvedla od Šumavy k Tatrám....to by nezastavilo již nic. Spoluvytvářela jsem na maloměstě OF a ta jednota,ta síla energie, co v nás vyrostla a tvořila se....to bylo náramné. Listopááád...to bylo pro mne čtení, které bylo zklamáním Nechci tady rozebírat, jestli to či ono bylo nebo nebylo .,.chci se vyhnout diskuzím o tom, že nechápu .. Já chápu, ale já Listopad 89 zažila. Já už jako školní rebel, co šel proti větru,jsem nikdy u ničeho nechyběla, nikdy jsem nemohla být mimo...a tohle je příběh, příběh sice smyšlený, ale ...

35 01.02.2023

Člověku se hlava z informací až zamotá. Paní Horáková, oddaná své vlasti, svobodě, morálním hodnotám, které nikdy neopustila. Ani na prahu svého života nezradila své ideály a s hrdostí dala hlavu na oprátku.Paní Horáková, člověk, který za práva bojoval a se vztyčenou hlavou dobojoval. Právem jsme my, ČEŠI , hrdí na naše, české občany, kteří něco takového dokážou. Ona i její manžel se drželi morálních zásad slušnosti a spravedlnosti, které by neměly být cizí žádnému člověku.
V tom pak ale nejsem zajedno s daší její životní rolí. Paní Horáková, matka, která porodila svou očekávanou a milovanou dceru, kterou se facto obětovala...svým morálním zásadám a zájmům.Ač se v knize dovíme, že nabídky na exil po nástupu komunistů v republice měla a jako sečtělá a inteligentní právnička věděla, co se dělo se střední třídou a inteligencí v Rusku, po říjnové revoluci...zůstávala tady a to co je snad každé matce vlastní -chránit především své děti- jakoby tady nebylo. Ne jakoby ..ono nebylo.Dala jsem si to do souvislosti s rozhovorem její dcery, která po letech zavítala do ČR a bylo mně z
toho hodně úzko. Je to čistě můj dojem a názor, nesnižuji tím její vysoký kredit političky a hrdinky ...ale k čemu bylo její dceři Janě to, že má v Praze matka
pojmenovanou hlavní třídu, když ji pohádky na dobrou noc četli jiní lidé než vlastní matka ....

25 01.02.2023

Kniha , jež patří již několit let do souboru knih cest mého otce, nádražáka tělem i duší, od něhož jsem jeho vášeň...sedni a jeď...podívej se, kam ti srdce napoví ...rozhodně podědila. Povídání o černočerném Bajkalu, který potkáte na cestě do Vladivostoku patřilo k mým životním snům, které se pravděpodobně roztříštily na tisíce kousků...svět je roztříštěn na tisíce konfliktů, které se jen tak neurovnají...a do Vladivostoku jen tak cesta volná nebude. Bajkal zůstane nesplněným snem , zůstalo však tátovo vyprávění a tato , ode mne ušmudlaná kniha se zohýbanými rohy...nostalgická vzpomínka, přesto někde v dálce na vás z této knihy duní zvuk ubíhajících pražců na desetitisícém kilometru...nádherné fotografie vám vaši fantazii ještě trochu okoření, takže polknete naprázdno...

23 01.02.2023