Transsibiřská magistrála

01.02.2023

Kniha , jež patří již několit let do souboru knih cest mého otce, nádražáka tělem i duší, od něhož jsem jeho vášeň...sedni a jeď...podívej se, kam ti srdce napoví ...rozhodně podědila. Povídání o černočerném Bajkalu, který potkáte na cestě do Vladivostoku patřilo k mým životním snům, které se pravděpodobně roztříštily na tisíce kousků...svět je roztříštěn na tisíce konfliktů, které se jen tak neurovnají...a do Vladivostoku jen tak cesta volná nebude. Bajkal zůstane nesplněným snem , zůstalo však tátovo vyprávění a tato , ode mne ušmudlaná kniha se zohýbanými rohy...nostalgická vzpomínka, přesto někde v dálce na vás z této knihy duní zvuk ubíhajících pražců na desetitisícém kilometru...nádherné fotografie vám vaši fantazii ještě trochu okoření, takže polknete naprázdno...

21.03.2021

Knížku jsem sebou měla na cestě TRANSIBEM z Moskvy do Vladivostoku, byla mi úžasným průvodcem na této krásné 3 týdny trvající cestě. Určitě pojedu znovu, jen co seženu spolucestující, ještě pořád u nás trpíme předsudky, přestože do té krásné země jezdí turisté z celého světa.

10.01.2021

Můj životní sen, sednout v Moskvě do vlaku a 14 dní poslouchat klapot kol a kochat se pohledem na zemi, o které jsem tolik slyšela - ať už v dobrém, nebo zlém, Ale lidi, lidi jsou přeci všude stejní. Jednou si spolu sednem a pojedem, ano? Necháme všechny starosti tady doma a s napečenými vepřovými řízky ( slibuji, že budou měkké) se necháme kolébat po téhle transsibiřsé magistrále, koukat na Bajkal a splníme si sen o našem cestování. Nejdřív ale musíme zjistit, kde zabukovat jízdenky, na Idosu to totiž nejde. Tahle železniční příručka mě trochu dostala do rauše a už se vidím , jak okénem ruského vagónu koukám na krásu Sibiře.

30.01.2020

Spíše než cokoli jiného je tato kniha turistickým průvodcem, nečekejte tudíž žádné napětí, ale vyčerpávající popis historie a trasy transsibiřské magistrály, včetně všech možných odboček této proslulé železnice a přilehlých měst. Na křídovém papíře, plno krásných fotografií historických památek i současnosti – nádraží, vlaky, vesnice...

Na závěr autor poznamenává, že Rusko, jak je osobně poznal, je dost jiné, než to, které se nám prezentuje v médiích. Vzpomněla jsem si, jak i kolega z práce, který byl v Rusku služebně, byl velmi překvapen vysokou úrovní osobní železniční dopravy. Někdo může namítnout, že dobrá životní úroveň není všechno... co svoboda? Dá se ale mluvit o svobodě v zemích, kde se veřejné služby omezují na minimum, kde se draze opraví nádraží a následně se zavře a kde "ušetřené" peníze záhadně mizí v kdoví čí kapse... a cestující při čekání na vlak může buď svobodně mrznout, anebo zapadnout do nejbližší hospody – ale ta není zadarmo a není ani všude. Navzdory tomu jezdím vlakem ráda. I v zahraničí. A ruské železnice mě neuvěřitelně lákají :-).