Těžká hodina

Jedna z nejslavnějších sbírek proletářské poezie. Je velice tragická a zanechá v člověku smutný pocit zmaru. Nejvíce na mě zapůsobily básně Balada o nenarozeném dítěti, ve které si milenci nemohou dovolit dítě, a tak jde žena na potrat, a Muž, ve které starý muž umírá na mrtvici.

Všichni ví, že Jiří Wolker byl proletářský básník. Je to něco, co u něj buď přijmete nebo odmítnete, ale ignorovat to nelze. S tímto očekáváním jsem tudíž do sbírky už šla - co mě však upřímně překvapilo a zarazilo byl Wolkerův přístup k ženám. Tak např. Balada o nenarozeném dítěti má snad sloužit jako kritika systému, v němž si lidé nemohou dovolit mít děti, ale pro mě osobně vyznívá spíš protipotratově, především s pasážemi jako „já nejsem žena, / já jsem hrob.“ Přijde mi přinejmenším nezodpovědné pro Wolkera nazvat ženu, která si prošla potratem, „hrobem“. Je to dehonestující, přímo dehumanizující a netýká se to jen této básně - podobné problémy mám rovněž s Básní milostnou a Nevěrnou.
Ale mimo tuto skutečnost (a některé neúmyslně vtipné pasáže v básních jako Čepobití či Balada o očích) musím uznat, že jde o povedenou sbírku. Jakkoliv je mi protivná, Balada o nenarozeném dítěti je silná, a nejinak je tomu s básněmi Balada o očích topičových, Milenci či Odjezd. Wolker byl schopný básník, o tom žádná. Ale vzhledem ke kulturnímu kapitálu, který jeho tvorba v naší společnosti stále má, mi přijde důležité taky uznat, že vychází ze své doby, a tudíž je v některých ohledech značně problematický.

Co ten Jiří za 24 let svého života stihl! Neuvěřitelné! Tahle sbírka básní/balad je tak lidská, emotivní, dospělá… Kdo má v srdci trochu empatie, tuto sbírku ocení.

Můj tata miloval Wolkera a cestami osudu jsem se do Prostějova dostala a po o očekávanem odchodu mého milovaného táty jsem se k Wolkerovi vrátila....uz chápu těžkosti života, uz chápu strachy a slzami pokrývám stránky Wolkerovi poezie....děsím se smrtí.. ale ne své....a v tom je asi ta těžkost života...

Velmi smutné básně, při některých mi i slza stekla. Wolker měl určitě cit pro tyhle věci, ale přeci jen to nebylo to nejlepší co napsal, proto 3* :)

Četla jsem to jako povinnou četbu ve škole. Některé básně jsou hezké, ale některé se mi chápaly trochu hůř. Je to dobrá kniha na rozbor.

Je zvláštní se po letech k této knížce vrátit. Člověk to vidí jinýma očima v patnácti, jinýma v dospělosti. V pozdějším věku je v básních možná více cítit sentiment i palčivost.

Velmi silný čtenářský zážitek. Mistrně úsporně popsané pocity a dojem z určité doby.

Velmi silná básnická sbírka nasáklá sociální tematikou. Balada o nenarozeném dítěti pro mě byla vyloženě ranou na solar. Měla jsem pocit, že na mne přenesla všechnu lidskou bolest a smutek. Podobně silná byla báseň Muž nebo Fotografie. Smekám pomyslný klobouček, že něco takového dokázal napsat v tak mladém věku. Jeho poezie je jednoduchá, upřímná a přímočará.

Co se týká proletářského smýšlení, je nutné si uvědomit, že po první světové válce zažívala Evropa velké sociální a politické změny. Průmyslová revoluce s sebou přinesla výrazné sociální nerovnosti, které se v té době staly ústředním tématem nejen pro Wolkera, ale i pro mnoho dalších spisovatelů a básníků.

Tato sbírka básní od Wolkera je klasikou, která rozhodně patří mezi povinnou školní četbu. Velmi dobře popsané změny názorů a postojů měnících se s věkem. Nejvíce mě zaujaly balady.

„jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám,
sesláblý úzkostí, sesláblý samotou
marně se bráním studeným stěnám
pokoje svého
uštěpačného."

Některé básně jsme se učili ve škole nazpaměť . Poslechnuto v aknize - působí na mě smutně. Jsou o životě lidí, žijící v bídě .

Zhudebněná Balada o očích topičových:

https://youtu.be/YN1QJtfBmn8?si=5S1dEolsu2sovvia

Jako studentka gymnázia jsem to milovala! A básníka Wolkera miluji dodnes. Tak už mu to proletářské smýšlení odpusťte - nestihl, chudák, vystřízlivět...bylo mu pouhých 24 let...

(SPOILER) Wolkerova poezie mě narozdíl třeba od té Skácelovy nebo od čínské klasické moc neoslovila. Je obyčejná, není složitá, na mě samozřejmě moc proletářská. Nutno dodat, že mě oslovil fakt, jak mladý Wolker ty básně psal, zemřel totiž ve 24 letech na tuberkulózu.
Ze sbírky mě nejvíc zaujala báseň Muž, kterou si zde - zejména pro sebe - dovolím odcitovat:

Uprostřed noci
vichřice do jeho srdce vpadla,
dřív než moh napřáhnout ramena zvadlá,
srdce mu z kořenů vyvracet počala -
a srdce to dubové, srdce to vysoké
se sedmdesáti čtyřmi roky - sedmdesáti čtyřmi haluzemi
se na tělo zvrátilo a tělo padlo k zemi.
Uprostřed noci
posetý hvězdami ran, sám v noc se měně už,
na podlaze bezmocně ležel a přece ještě muž,
nezavzdych, nezakřik, nezavolal,
aby se vnoučata, co vedle v jizbě spala,
neprobudila a nepolekala.

Nepadne naráz dub vichřicí,
nepadne naráz srdce mrtvicí.
Ráno jej našli, na postel položili
a tak jsme se naposled sešli, dědečku můj milý.

Tenkrát tvé oči přesmutné, tvé oči odlétající
z daleka na mě volaly a chtěly cosi říci,
tenkrát jsem poznal nejvíce, že slova tohoto světa
jsou příliš těžká pro ptáka, jenž nad oblaka vzlétá,
a přec jsem tiskl ruku tvou a toho jsem si přál,
by z ruky mé do ruky tvé se život přeléval;
té krve, jíž mám dostatek, chtěl dát jsem ze svých žil,
aby ses na loži posadil a ke mně promluvil.
Ale tvé ruce pokorné jak křížek polámaný,
jež nikdy si sloužit nedaly, sloužíce na vše strany,
nevzaly krve mé a já v té hodině
pochopil, kdo život opouští, že dát jej může jedině.
Má ruka brala tu, tvá dávala a z ní
jak jiskry elektrické sršely tvé síly poslední.

V pokoji nad městem, v otevřené truhli
dnes leží stařeček v svátečních šatech ztuhlý,
kytkami dětí a vnuků ověnčen.
Přes mrtvolu se dívám oknem ven.
Mrtvý byl Jiří, já jsem Jiří též,
mrtvý byl mužem, budu mužem též?
Až věčná vichřice na srdce nalehne mi,
vyvrátí srdce mé, přibije mě jím k zemi,
zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,
bych zemřel jako on, do noci nevolal,
do noci nesmírné, záhadné a prosté,
v níž stařec umírá a děcko ve snu roste?

Jiří Wolker je jeden z mých nejmilejších básníků a zaujímá jednoznačně první místo. Tak mladý člověk, zemřel v necelých dvaceti čtyřech letech, a co všechno znal, věděl...
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
To řekl ve své básni, on, mladý muž, když ani sposta starých to nechápe.
Na Wolkra si vždycky vzpomenu se staženým hrdlem. Dost, i po takové době mě neustále dojímá - on, jeho krátký život, jeho tvorba...

jedno z děl z mého maturitního seznamu četby. těžkou hodinu jsem si vybrala především díky způsobu, jakým nám ji představil můj bývalý učitel literatury. a musím uznat, že kniha naprosto splnila a i předčila moje očekávání po úvodním seznámení s básní balada o nenarozeném dítěti.
wolker mi je velmi sympatický; své názory prezentuje ve sbírce výstižně a sociální problémy ztvárňuje bez filtru. nejvíce mě zaujala myšlenka básně fotografie.

Knihu jsem četla jen kvůli povinné četbě a neměla jsem žádná velká očekávání. Ale musím uznat, že se básně celkem dobře četly a vezmu si ji k maturitě.
Doporučuji.

Vynikající kniha.

Zprvu se bránila,
zprvu se bála,
nakonec se ale přece odevzdala.

Consent Jiřímu Wolkerovi asi nic neříkal.
I přesto, že se mě některé básně hluboce dotkly, nedokážu jednoduše přimhouřit oči nad pasážemi, se kterými morálně nesouhlasím.