Těžká hodina

29.03.2025

Četla jsem to jako povinnou četbu ve škole. Některé básně jsou hezké, ale některé se mi chápaly trochu hůř. Je to dobrá kniha na rozbor.

09.10.2024

Je zvláštní se po letech k této knížce vrátit. Člověk to vidí jinýma očima v patnácti, jinýma v dospělosti. V pozdějším věku je v básních možná více cítit sentiment i palčivost.

22.08.2024

Velmi silný čtenářský zážitek. Mistrně úsporně popsané pocity a dojem z určité doby.

22.05.2024

Velmi silná básnická sbírka nasáklá sociální tematikou. Balada o nenarozeném dítěti pro mě byla vyloženě ranou na solar. Měla jsem pocit, že na mne přenesla všechnu lidskou bolest a smutek. Podobně silná byla báseň Muž nebo Fotografie. Smekám pomyslný klobouček, že něco takového dokázal napsat v tak mladém věku. Jeho poezie je jednoduchá, upřímná a přímočará.

Co se týká proletářského smýšlení, je nutné si uvědomit, že po první světové válce zažívala Evropa velké sociální a politické změny. Průmyslová revoluce s sebou přinesla výrazné sociální nerovnosti, které se v té době staly ústředním tématem nejen pro Wolkera, ale i pro mnoho dalších spisovatelů a básníků.

17.04.2024

Tato sbírka básní od Wolkera je klasikou, která rozhodně patří mezi povinnou školní četbu. Velmi dobře popsané změny názorů a postojů měnících se s věkem. Nejvíce mě zaujaly balady.

25.12.2023

„jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám,
sesláblý úzkostí, sesláblý samotou
marně se bráním studeným stěnám
pokoje svého
uštěpačného."

07.12.2023

Některé básně jsme se učili ve škole nazpaměť . Poslechnuto v aknize - působí na mě smutně. Jsou o životě lidí, žijící v bídě .

05.10.2023

Zhudebněná Balada o očích topičových:

https://youtu.be/YN1QJtfBmn8?si=5S1dEolsu2sovvia

Jako studentka gymnázia jsem to milovala! A básníka Wolkera miluji dodnes. Tak už mu to proletářské smýšlení odpusťte - nestihl, chudák, vystřízlivět...bylo mu pouhých 24 let...

14.08.2023

(SPOILER) Wolkerova poezie mě narozdíl třeba od té Skácelovy nebo od čínské klasické moc neoslovila. Je obyčejná, není složitá, na mě samozřejmě moc proletářská. Nutno dodat, že mě oslovil fakt, jak mladý Wolker ty básně psal, zemřel totiž ve 24 letech na tuberkulózu.
Ze sbírky mě nejvíc zaujala báseň Muž, kterou si zde - zejména pro sebe - dovolím odcitovat:

Uprostřed noci
vichřice do jeho srdce vpadla,
dřív než moh napřáhnout ramena zvadlá,
srdce mu z kořenů vyvracet počala -
a srdce to dubové, srdce to vysoké
se sedmdesáti čtyřmi roky - sedmdesáti čtyřmi haluzemi
se na tělo zvrátilo a tělo padlo k zemi.
Uprostřed noci
posetý hvězdami ran, sám v noc se měně už,
na podlaze bezmocně ležel a přece ještě muž,
nezavzdych, nezakřik, nezavolal,
aby se vnoučata, co vedle v jizbě spala,
neprobudila a nepolekala.

Nepadne naráz dub vichřicí,
nepadne naráz srdce mrtvicí.
Ráno jej našli, na postel položili
a tak jsme se naposled sešli, dědečku můj milý.

Tenkrát tvé oči přesmutné, tvé oči odlétající
z daleka na mě volaly a chtěly cosi říci,
tenkrát jsem poznal nejvíce, že slova tohoto světa
jsou příliš těžká pro ptáka, jenž nad oblaka vzlétá,
a přec jsem tiskl ruku tvou a toho jsem si přál,
by z ruky mé do ruky tvé se život přeléval;
té krve, jíž mám dostatek, chtěl dát jsem ze svých žil,
aby ses na loži posadil a ke mně promluvil.
Ale tvé ruce pokorné jak křížek polámaný,
jež nikdy si sloužit nedaly, sloužíce na vše strany,
nevzaly krve mé a já v té hodině
pochopil, kdo život opouští, že dát jej může jedině.
Má ruka brala tu, tvá dávala a z ní
jak jiskry elektrické sršely tvé síly poslední.

V pokoji nad městem, v otevřené truhli
dnes leží stařeček v svátečních šatech ztuhlý,
kytkami dětí a vnuků ověnčen.
Přes mrtvolu se dívám oknem ven.
Mrtvý byl Jiří, já jsem Jiří též,
mrtvý byl mužem, budu mužem též?
Až věčná vichřice na srdce nalehne mi,
vyvrátí srdce mé, přibije mě jím k zemi,
zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,
bych zemřel jako on, do noci nevolal,
do noci nesmírné, záhadné a prosté,
v níž stařec umírá a děcko ve snu roste?

21.07.2023

Jiří Wolker je jeden z mých nejmilejších básníků a zaujímá jednoznačně první místo. Tak mladý člověk, zemřel v necelých dvaceti čtyřech letech, a co všechno znal, věděl...
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
To řekl ve své básni, on, mladý muž, když ani sposta starých to nechápe.
Na Wolkra si vždycky vzpomenu se staženým hrdlem. Dost, i po takové době mě neustále dojímá - on, jeho krátký život, jeho tvorba...

12.06.2023

jedno z děl z mého maturitního seznamu četby. těžkou hodinu jsem si vybrala především díky způsobu, jakým nám ji představil můj bývalý učitel literatury. a musím uznat, že kniha naprosto splnila a i předčila moje očekávání po úvodním seznámení s básní balada o nenarozeném dítěti.
wolker mi je velmi sympatický; své názory prezentuje ve sbírce výstižně a sociální problémy ztvárňuje bez filtru. nejvíce mě zaujala myšlenka básně fotografie.

06.04.2023

Knihu jsem četla jen kvůli povinné četbě a neměla jsem žádná velká očekávání. Ale musím uznat, že se básně celkem dobře četly a vezmu si ji k maturitě.
Doporučuji.

19.03.2023

Vynikající kniha.

02.03.2023

Zprvu se bránila,
zprvu se bála,
nakonec se ale přece odevzdala.

Consent Jiřímu Wolkerovi asi nic neříkal.
I přesto, že se mě některé básně hluboce dotkly, nedokážu jednoduše přimhouřit oči nad pasážemi, se kterými morálně nesouhlasím.

23.02.2023

K Wolkerovi jsem se dostala přes svého otce, který mě od prvních nesmělých dětských krůčků ve světě čtenářském vedl po cestičkách nejprve dětské, veselé a romantické poesie až k vážnějším dílům a Wolker byl jeho básník. Jako malá jsem se jeho básní, kdy už tušil, že život mu nedopřeje všeho co ostatním nabízí, hodně bála... později jsem se naučila vnímat, s jakou bolestí své dílo, obzvláště tu závěrečnou tvorbu psal. Prostějov jsem prošla křížem krážem...vnímala jsem něco jako...génius loci...Mladý básník, který měl život před sebou a jeho zmar nad rozdělaným dílem, nad nepoznaným světem.... Co může být smutnějšího....
Doporučuji, těžké, ale nádherné čtení...

01.02.2023

(SPOILER) Najzvláštnejšia poézia ktorú som čítala. Nepáči sa mi forma, nepáči sa mi rytmika, ale obsah... to je iné kafe:

Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí sých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

"Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!"

Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jen z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.

"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
divnou ženu vám mám.
Když se jí do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
že oči mám jiné, než jsem měl před lety.
Když prý šla se mnou k oltáři,
jako dva pecny velké a krásné byly,
teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři
po nich jen drobinky dvě zbyly."

Smějí se soudruzi, Antonín s nimi
a uprostřed noci s hvězdami elektrickými
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,
které tak často si dětinsky myslily,
že muž na svět přišel, aby jim patřil.

A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti,
jen těžší lopatou otvírá pec.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
Antonín očí květ v uhelné kusy
přikládá, neví snad o tom, - spíš musí,
neboť muž vždycky očima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima
a jako slunce a měsíc z obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.
V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:

"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
slepý jsem, - nevidím!"

Sběhli se soudruzi
přestrašení celí,
dvěma nocemi
domů jej odváděli.
Na prahu jedné noci
žena s děckem sténá,
na prahu druhé noci
nebesa otevřená.

"Antoníne,
muži můj jediný,
proč tak se mi vracíš
v tyto hodiny?
Proč jsi se miloval
s tou holkou proklatou,
s milenkou železnou,
ohněm a lopatou?
Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?"

Neslyší slepec, - do tmy se propadá
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
raněné srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve světě jinačí obvazy,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, - to jsou oči čísi,
to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,
to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy,
který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:

Ženo má, - ženo má,
neplač!

27.12.2022

Zaujaly: Těžká hodina, Balada o nenarozeném dítěti, Balada o snu, Muž, Fotografie a Balada o očích topičových.

26.12.2022

Já vážně vážně nejsem levicově smýšlející a orientující se jedinec. Ale tohoto autora s ohledem na jeho život nelze hodnotit. Ostatně, nikoho, kdo zažil socialismus/komunismus na úrovni teoretické bez skutečné životní praxe po roce 1948 nelze hodnotit za jeho názory. Sbírka znamená obrovskou kritiku sociálního zázemí nižší třídy, která trpěla nedostatkem téměř všeho. Nutné ale je zmínit, že ten, kdo se narodil v roce 1900 a čekala ho první světová válka a poté ty ostatní katastrofy, kterých se Jiří už nedožil, tak by byl divný pakliže by nenacházel útěchu v komunismu a jeho převratných myšlenkách. Sbírka se mi líbila, stačilo se oprostit od dnešního vnímání světa a vlastního názoru (který je ostatně formován pouze mou dnešní perspektivou).

17.11.2022

Wolker je fakt jediný básník 20. století, u kterého mi ta sociální tematika v poezii nevadí. A vy topiči elektrárenští, přiložte do kotle!