Těžká hodina

Těžká hodina https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/1090/bmid_tezka-hodina-o2G-1090.png 4 1074 125

Sbírka básní s převážně sociální tematikou nese název úvodní rozsáhlé skladby, kde Wolker prostými slovy a působivými verši vyjadřuje bídu člověka 20. let. V Tribunu EU vyd. 2.

Přidat komentář

hrusisek
17.04.2024 3 z 5

Tato sbírka básní od Wolkera je klasikou, která rozhodně patří mezi povinnou školní četbu. Velmi dobře popsané změny názorů a postojů měnících se s věkem. Nejvíce mě zaujaly balady.

RonnieSmithx
25.12.2023 5 z 5

„jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám,
sesláblý úzkostí, sesláblý samotou
marně se bráním studeným stěnám
pokoje svého
uštěpačného."


Naďa2411
07.12.2023 3 z 5

Některé básně jsme se učili ve škole nazpaměť . Poslechnuto v aknize - působí na mě smutně. Jsou o životě lidí, žijící v bídě .

Achillesaželva
05.10.2023 5 z 5

Zhudebněná Balada o očích topičových:

https://youtu.be/YN1QJtfBmn8?si=5S1dEolsu2sovvia

Jako studentka gymnázia jsem to milovala! A básníka Wolkera miluji dodnes. Tak už mu to proletářské smýšlení odpusťte - nestihl, chudák, vystřízlivět...bylo mu pouhých 24 let...

painthers
14.08.2023 3 z 5

(SPOILER) Wolkerova poezie mě narozdíl třeba od té Skácelovy nebo od čínské klasické moc neoslovila. Je obyčejná, není složitá, na mě samozřejmě moc proletářská. Nutno dodat, že mě oslovil fakt, jak mladý Wolker ty básně psal, zemřel totiž ve 24 letech na tuberkulózu.
Ze sbírky mě nejvíc zaujala báseň Muž, kterou si zde - zejména pro sebe - dovolím odcitovat:

Uprostřed noci
vichřice do jeho srdce vpadla,
dřív než moh napřáhnout ramena zvadlá,
srdce mu z kořenů vyvracet počala -
a srdce to dubové, srdce to vysoké
se sedmdesáti čtyřmi roky - sedmdesáti čtyřmi haluzemi
se na tělo zvrátilo a tělo padlo k zemi.
Uprostřed noci
posetý hvězdami ran, sám v noc se měně už,
na podlaze bezmocně ležel a přece ještě muž,
nezavzdych, nezakřik, nezavolal,
aby se vnoučata, co vedle v jizbě spala,
neprobudila a nepolekala.

Nepadne naráz dub vichřicí,
nepadne naráz srdce mrtvicí.
Ráno jej našli, na postel položili
a tak jsme se naposled sešli, dědečku můj milý.

Tenkrát tvé oči přesmutné, tvé oči odlétající
z daleka na mě volaly a chtěly cosi říci,
tenkrát jsem poznal nejvíce, že slova tohoto světa
jsou příliš těžká pro ptáka, jenž nad oblaka vzlétá,
a přec jsem tiskl ruku tvou a toho jsem si přál,
by z ruky mé do ruky tvé se život přeléval;
té krve, jíž mám dostatek, chtěl dát jsem ze svých žil,
aby ses na loži posadil a ke mně promluvil.
Ale tvé ruce pokorné jak křížek polámaný,
jež nikdy si sloužit nedaly, sloužíce na vše strany,
nevzaly krve mé a já v té hodině
pochopil, kdo život opouští, že dát jej může jedině.
Má ruka brala tu, tvá dávala a z ní
jak jiskry elektrické sršely tvé síly poslední.

V pokoji nad městem, v otevřené truhli
dnes leží stařeček v svátečních šatech ztuhlý,
kytkami dětí a vnuků ověnčen.
Přes mrtvolu se dívám oknem ven.
Mrtvý byl Jiří, já jsem Jiří též,
mrtvý byl mužem, budu mužem též?
Až věčná vichřice na srdce nalehne mi,
vyvrátí srdce mé, přibije mě jím k zemi,
zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,
bych zemřel jako on, do noci nevolal,
do noci nesmírné, záhadné a prosté,
v níž stařec umírá a děcko ve snu roste?

sajanka
21.07.2023 5 z 5

Jiří Wolker je jeden z mých nejmilejších básníků a zaujímá jednoznačně první místo. Tak mladý člověk, zemřel v necelých dvaceti čtyřech letech, a co všechno znal, věděl...
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
To řekl ve své básni, on, mladý muž, když ani sposta starých to nechápe.
Na Wolkra si vždycky vzpomenu se staženým hrdlem. Dost, i po takové době mě neustále dojímá - on, jeho krátký život, jeho tvorba...

Tereza226
12.06.2023 5 z 5

jedno z děl z mého maturitního seznamu četby. těžkou hodinu jsem si vybrala především díky způsobu, jakým nám ji představil můj bývalý učitel literatury. a musím uznat, že kniha naprosto splnila a i předčila moje očekávání po úvodním seznámení s básní balada o nenarozeném dítěti.
wolker mi je velmi sympatický; své názory prezentuje ve sbírce výstižně a sociální problémy ztvárňuje bez filtru. nejvíce mě zaujala myšlenka básně fotografie.

Anonym877
06.04.2023 3 z 5

Knihu jsem četla jen kvůli povinné četbě a neměla jsem žádná velká očekávání. Ale musím uznat, že se básně celkem dobře četly a vezmu si ji k maturitě.
Doporučuji.

Kabuky
19.03.2023 5 z 5

Vynikající kniha.

Tessia
02.03.2023 2 z 5

Zprvu se bránila,
zprvu se bála,
nakonec se ale přece odevzdala.

Consent Jiřímu Wolkerovi asi nic neříkal.
I přesto, že se mě některé básně hluboce dotkly, nedokážu jednoduše přimhouřit oči nad pasážemi, se kterými morálně nesouhlasím.

Vendula897
23.02.2023 5 z 5

K Wolkerovi jsem se dostala přes svého otce, který mě od prvních nesmělých dětských krůčků ve světě čtenářském vedl po cestičkách nejprve dětské, veselé a romantické poesie až k vážnějším dílům a Wolker byl jeho básník. Jako malá jsem se jeho básní, kdy už tušil, že život mu nedopřeje všeho co ostatním nabízí, hodně bála... později jsem se naučila vnímat, s jakou bolestí své dílo, obzvláště tu závěrečnou tvorbu psal. Prostějov jsem prošla křížem krážem...vnímala jsem něco jako...génius loci...Mladý básník, který měl život před sebou a jeho zmar nad rozdělaným dílem, nad nepoznaným světem.... Co může být smutnějšího....
Doporučuji, těžké, ale nádherné čtení...

LenZuzana
01.02.2023 5 z 5

(SPOILER) Najzvláštnejšia poézia ktorú som čítala. Nepáči sa mi forma, nepáči sa mi rytmika, ale obsah... to je iné kafe:

Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí sých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

"Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!"

Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jen z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.

"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
divnou ženu vám mám.
Když se jí do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
že oči mám jiné, než jsem měl před lety.
Když prý šla se mnou k oltáři,
jako dva pecny velké a krásné byly,
teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři
po nich jen drobinky dvě zbyly."

Smějí se soudruzi, Antonín s nimi
a uprostřed noci s hvězdami elektrickými
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,
které tak často si dětinsky myslily,
že muž na svět přišel, aby jim patřil.

A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti,
jen těžší lopatou otvírá pec.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
Antonín očí květ v uhelné kusy
přikládá, neví snad o tom, - spíš musí,
neboť muž vždycky očima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima
a jako slunce a měsíc z obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.
V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:

"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
slepý jsem, - nevidím!"

Sběhli se soudruzi
přestrašení celí,
dvěma nocemi
domů jej odváděli.
Na prahu jedné noci
žena s děckem sténá,
na prahu druhé noci
nebesa otevřená.

"Antoníne,
muži můj jediný,
proč tak se mi vracíš
v tyto hodiny?
Proč jsi se miloval
s tou holkou proklatou,
s milenkou železnou,
ohněm a lopatou?
Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?"

Neslyší slepec, - do tmy se propadá
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
raněné srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve světě jinačí obvazy,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, - to jsou oči čísi,
to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,
to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy,
který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:

Ženo má, - ženo má,
neplač!

Zlajda95
27.12.2022 3 z 5

Zaujaly: Těžká hodina, Balada o nenarozeném dítěti, Balada o snu, Muž, Fotografie a Balada o očích topičových.

sabina5156
26.12.2022 4 z 5

Já vážně vážně nejsem levicově smýšlející a orientující se jedinec. Ale tohoto autora s ohledem na jeho život nelze hodnotit. Ostatně, nikoho, kdo zažil socialismus/komunismus na úrovni teoretické bez skutečné životní praxe po roce 1948 nelze hodnotit za jeho názory. Sbírka znamená obrovskou kritiku sociálního zázemí nižší třídy, která trpěla nedostatkem téměř všeho. Nutné ale je zmínit, že ten, kdo se narodil v roce 1900 a čekala ho první světová válka a poté ty ostatní katastrofy, kterých se Jiří už nedožil, tak by byl divný pakliže by nenacházel útěchu v komunismu a jeho převratných myšlenkách. Sbírka se mi líbila, stačilo se oprostit od dnešního vnímání světa a vlastního názoru (který je ostatně formován pouze mou dnešní perspektivou).

nevermore3
17.11.2022 4 z 5

Wolker je fakt jediný básník 20. století, u kterého mi ta sociální tematika v poezii nevadí. A vy topiči elektrárenští, přiložte do kotle!

cedricdiggory
15.09.2022 5 z 5

Deprese, ale život. Pro někoho povinná četba, pro někoho nutnost. Škoda, že jsi zemře tak mladý, Jiří. Mohl jsi toho ještě hodně napsat.

Hakate
04.09.2022 2 z 5

klasika a povinná četba. Mě toto dílo nebavilo. Pokud by se nejednalo o knihou v rámci povinné četby, nedočetla bych.

marti7729
01.04.2022 3 z 5

Na začátek chci přiznat, že nejsem cílovka. Celkově poezii nečtu, ale delší dobu o ní přemýšlím, že si rozšířím obzory. Obzory jsem si rozšířila, pesimistický pohled na věc mi vůbec nevadí, ale nějak mě to nezaujalo. No kniha k maturitě splněna a tím to asi končí. Zkusím jiné téma jestli je to mnou nebo stylem.

Nikola086
30.03.2022 4 z 5

Poměrně dlouhou dobu jsem se této sbírce vyhýbala, ale po dočtení jsem byla velmi mile překvapená.
Možná se někomu zdají básně až příliš pesimistické, smutné, někdy až bolestné, ale osobně si myslím, že právě taková poezie je ta nejlépe procítěná a vryje se čtenáři/posluchači do kůže.

Elevant
25.03.2022 3 z 5

K Wolkerovi mě přivedla jediná báseň, Umírající. Poprvé jsem ji slyšel v hodině literatury a každý verš do mě tepal téměř bolestně, při jejím poslechu na povrch vyplouvalo, co jsem dosud jen nejasně cítil, ale o čem jsem zatím nedovedl myslet. Chtíc přehodnotit svůj názor, 'Dosti Wolkera', založený na čtení o básníkovi, ale nikoliv na čtení jeho veršů, sáhl jsem po Těžké hodině:
A zůstávám ambivaletní. Mám dojem, že největší Wolkerovou trgédií  je jeho mládí... Je očividné, že byl mimořádně talentovaným básníkem, který uměl pracovat s formou, obrazností a konstruoval prosté, přesto okouzlující metafory: například v Baladě o snu mluví o "zabití snu" uskutečněním, v jiné baladě, O nenarozeném dítěti, je všechna bolest neMatky vyjevena v hrůzných slovech "Já nejsem žena, já jsem hrob." Já se ale nemohu zbavit myšlenky, že Wolkerův talent je jaksi mrhán v mládí, které plýtvá síly na náměty, jež se v poesii nikdy správně neuchytí (jakékoliv agitační motivy) a na vyprázdněnou bojovnost, která se hodí lépe do brožurek ČS strany socialistické. Mám-li i já spekulovat, co by, kdyby Wolker nezemřel mlád dvacet čtyři let, považuji za možné, že by z jeho sbírek, které už známe, byly téměř juvenilie. Přiznávám, že když tvrdím v podstatě to, že Wolker zemřel dřív, než se umoudřil, je v tom možná trocha pokrytectví, jelikož u takového Gellnera je mládí a nerozvážnost přesně to, čeho si cením, jenže Gellnerův světonázor na mne z dnešní perpektivy působí mnohem autentičtěji a závažněji než Wolkerův, jednoduše mne více oslovuje. (Mimochodem zvlášť zřetelně se jejich odlišnost rýsuje ve verši ze Slok druhého jmenovaného: "Neb bolest přemoci je víc než trpěti.") Wolkerovi nemám co vyčítat, právě pro jeho mládí, ale mám právo ho propříště zdvořile odsunout stranou a sáhnou bo básníkovi, který zdařilou metaforu o snu neutopí ve verších "když velké sny se zabíjejí, mnoho krve teče". A při čtení básně Fotografie o hladu v Rusku jsem si nedovedl neopakovat: Mýlí se. Wolkerova bojovnost, obětavost a sociální uvědomělost, o které nepochybuji, vlévá krev do žil řádkům jako: "Pláči-li, nepláči pro mrtvé. Není jich. Pláči pro bolest živých." (Pohřeb), ale zcela jinak působí v antibásnické básni Moře: "moře jsme my, dělníci zvlněných svalů, cizí i zdejší, my, skutečnost jediná, skutečnost nejskutečnější!" Nakonec se nejpůsobivější zdají ty básně z pozůstalosti, které byly psané po rozsudku smrti, jako by tehdy se osobnost básníka dokončila. A tak se opět vracím k Umírajícímu.