Justiční vražda aneb smrt Milady Horákové

Ivanov byl očividně špička svého oboru. Srozumitelnou formou popsaný proces a jeho pozadí. Vše do sebe zapadá. Bylo to otřesné a je to neomluvitelné, co vše se dělo pro "blaho jediné strany". Jaké hnusy, podvody, intriky. Na to by se mělo myslet stále a tak i přistupovat k reliktům strany a podobným sympatizantům. Nic dobrého z nich nevzejde.
Málo se zde ovšem dočtete o osudech rodiny a obecně se zde řeší hlavně Milada Horáková a lehké pozadí přátel a rodiny. Pro větší pojetí a pochopení souvislostí a co MH utvářelo vedle práce pro lidi doporučuji přečíst nejdříve od Anýže Jdu s hlavou vztyčenou. Pak tato kniha podle mě zasáhne o to více.

Slzy sa mi tisnú do očí, čo sme to my za národy (Češi a Slováci), keď si vlastnú elitu a etalón morálky a boja za slobodu zlikvidujeme a dovolíme (bohužiaľ aj po desaťročiach) vládnuť tým, ktorí ľudí delia na našich a tých ostatných. Kto sa nepoučí z histórie, bude si ju musieť zopakovať.

Výborně zpracovaná kniha. Tohoto autora čtu rád, protože vím, že se vždy něco nového dozvím. Můžu se spolehnout, že to není jen sumář předešle vydaných článků či knih. V tomto vyprávění je kompletně zpracovaný proces komunistické justice, k tomu přidané ohlasy z jedné i druhé strany, zmapovaná tehdejší situace. Autor též přidává osobní život, myšlenky paní Horákové z jejích dopisů a drobně dalšího. I přes hrůzu, která se tu vyjevuje, je třeba tyto činy komunistických pohlavárů s ruskými poradci připomínat i mladé generaci.

Kniha je dobrou literaturou faktu, nesnaží se hrdinku ani dobu vykreslit nepravdivě, nezveličuje a neglorifikuje. Přesto jsem k M. Horákové pocítila úctu a obdiv za její nekřiklavé společenské postoje,skromnost a laskavost.

Toto by mali čítať všetci, ktorí stále dookola opakujú mantru, že v predchádzajúcom režime bolo lepšie. Človek, ktorý bol oddaný vlasti, ideálom nakoniec kvôli vykonštruovanému procesu, pretože sa akože nehodil do plánu bol popravený. Milada Horáková by mala byť dávaná za príklad nezlomnosti a viery v dobro všetkým v dnešných časoch...

Vynikající kniha.

Člověku se hlava z informací až zamotá. Paní Horáková, oddaná své vlasti, svobodě, morálním hodnotám, které nikdy neopustila. Ani na prahu svého života nezradila své ideály a s hrdostí dala hlavu na oprátku.Paní Horáková, člověk, který za práva bojoval a se vztyčenou hlavou dobojoval. Právem jsme my, ČEŠI , hrdí na naše, české občany, kteří něco takového dokážou. Ona i její manžel se drželi morálních zásad slušnosti a spravedlnosti, které by neměly být cizí žádnému člověku.
V tom pak ale nejsem zajedno s daší její životní rolí. Paní Horáková, matka, která porodila svou očekávanou a milovanou dceru, kterou se facto obětovala...svým morálním zásadám a zájmům.Ač se v knize dovíme, že nabídky na exil po nástupu komunistů v republice měla a jako sečtělá a inteligentní právnička věděla, co se dělo se střední třídou a inteligencí v Rusku, po říjnové revoluci...zůstávala tady a to co je snad každé matce vlastní -chránit především své děti- jakoby tady nebylo. Ne jakoby ..ono nebylo.Dala jsem si to do souvislosti s rozhovorem její dcery, která po letech zavítala do ČR a bylo mně z
toho hodně úzko. Je to čistě můj dojem a názor, nesnižuji tím její vysoký kredit političky a hrdinky ...ale k čemu bylo její dceři Janě to, že má v Praze matka
pojmenovanou hlavní třídu, když ji pohádky na dobrou noc četli jiní lidé než vlastní matka ....

Skvělá kniha. Člověk při čtení však pocítí jistou formu zlosti. Zlost z obrovské nespravedlnosti + doporučuji v průběhu knihy pustit záznamy ze soudního monstrprocesu.

Hluboká poklona před paní Horákovou. Čtení mě donutilo zamyslet se nad tím, zda bych měl tu odvahu resoluce o vině Milady Horákové odesílané před procesem nepodepsat a riskovat tak kárné řízení, vyhazov z práce, postih rodiny atd. Dokázal bych se jako jen hrstka lidí vzepřít? Z pohodlí dnešní doby se snadno říká ano, ale když se zamyslím v kontextu té doby, mám obavu, že bych byl stejně jako většina ovcí, co si chrání především svůj krk:-(
A to vůbec nemluvím o odvaze, kterou prokázala paní Horáková. Dalo by se říci, že se držela jen v pravdu a své svědomí - jednoduché, ale přesto pro mnohé z nás nesmírně obtížné, takřka nemožné.
Hluboká úcta!

Hodnocení knihy bych rozdělil na tři části.
První je historický pohled. Kniha mi zaplnila bílé místo v naší historii. Kdybych nevěděl, že spisovatel Miroslav Ivanov je spisovatel faktu, tak bych si myslel, že píše sci-fi. Je až neuvěřitelné, co si ti "komunisti" v té době dovolovali, zákon - nezákon, pravidla - nepravidla, zkrátka ve jménu dělnické třídy si dělali co chtěli. Hnus. A je až zarážející, že taková strana, s takovou historií může existovat do dnešních dnů a ještě se podílet na vládě.
Druhý pohled je na obsah a na autora samého - obdivuji tohoto pana spisovatele, že píše takhle odborně, setkává se zde se spoustou pamětníků, pročítá neuvěřitelné množství různých článků, knih a statí, prochází nejrůznější archívy, a to v době, kdy počítač byl tak jeden na sto tisíc lidí a internet neexistoval. Znám ho z jiných knih a obdivuji ho za jeho až puntičkářské studování historie.
Třetí pohled je na knihu jako takovou. Nevím jak vypadalo vydání první (já jsem četl druhé), ale kniha by si zasloužila, aby se jí dostalo větší preciznosti a pečlivosti. Je to kniha o spoustě rozhovorů a citací. Chybí mi zde přehlednější zpracování, více oddělených odstavců, více odstavců psaných kurzívou nebo tučným písmem, aby čtenář nemusel složitě pátrat, kdo vlastně teď hovoří nebo koho spisovatel cituje. Škoda, s tím si vydavatelství XYZ mohlo více pohrát.

Přehledně zpracovaná kniha, která by měla být povinnou četbou. Mrazivé svědectví o 50.letech vč. archivních záznamů a svědectví aktérů procesů.

Co napsat?výjimečná žena a politička kterou komunisté nezlomili,ač se o to sakra snažili.Kniha se mi četla trochu hůř,přeci jen je to spíš literatura faktu než beletrie.Ale clověku bezesporu rozšíří obzory.Myslim že je to nejucelenější kniha o paní Miladě Horákové.

Jméno Milada Horáková má snad v povědomí každý, případně měl by mít každý, kdo prošel základní školou. Statečná žena, sociální demokratka, rozvratitelka režimu, a nakonec oběť justiční vraždy. 50. léta nebyla lehká v žádném státě v sovětském područí a monstrproces s Miladou Horákovou a dalšími 3 muži, kteří byli odsouzení k smrti a spousta dalších na dlouhá léta ve vězení, se už nikdy nevymažou.

I tak mám neblahý pocit, že zapomenout je tak snadné…

Ke knize samotné. Autor přibližuje životě Milady Horákové od její rodné vsi, zmiňuje studijní léta, první kroky v sociální práci, do které se vrhla po hlavě. U druhé světové války a věznění Horákové v pevnosti Terezín se zastavuje na delší dobu a prostřednictvím vzpomínek spoluvězňů připomíná její odvahu, obětavost i fakt, že jako doktorka práv (!) byla určena do funkce zdravotní sestry na ošetřovně (doktor jako doktor). Nezaváhala. Pomáhala nemocným s omezenými nebo žádnými prostředky a snažila se pomoci vším, co bylo při ruce. Sama trpěla starostmi o svou jedinou dceru, nebyl však pro ni nikdy problém morálně podpořit zhrouceného spolutrpícího.

Na toto nikdy nezapomněla, ani nemohla. Hluboké jizvy po nacistických poutech měla na rukou viditelné ještě v den popravy, pouhých 5 let po skončení války…

Už tehdy viděla, že se kolem plíží hrozba a její větrnost českém státu jí nedovolila odejít do zahraničí, jak tak učinil například Petr Zenkl a jiní. Snažila se bojovat a nevěřila že komunistická zvůle je schopna se prosadit ve společnosti, která byla ještě před krátkým časem tak rozumná. Ale dychtivost lůzy po výhodách a moci, syfilitický nedouk na prezidenském křesle a bývalá ostravská prostitutka jako první dáma, už to napovídalo, že nic nebude jako dříve a nikdo na tom nemá ani zájem.

Miladu Horákovou, stejně jako stoupence zrušené sociálně demokratické strany, sledovaly tajné služby na každém kroku a snažili se z nesouvisejících nitek uplést proces nevídaných rozměrů, jak to požadovala Moskva i jiné „bratrské“ státy. Povedlo se, Milada Horáková se tak stala ve vykonstruovaném procesu plném nesmyslů první ženou odsouzenou na smrt a ani žádosti o milost ze zahraničí (např. Albert Einstein) neobměkčily pohlavní nemocí a alkoholismem poškozené srdce Klementa Gottwalda. Podepsal rozsudek smrti a poslal tak nevinné na smrt.

Z historie víme, že třídní nepřátelé se museli hledat pořád a doplatil na to o několik let později právě jeden z hlavních architektů tohoto nesmyslného činu, Rudolf Slánský, ale do vystřízlivění roku 1968 máme daleko a koše plné rezolucí proti Miladě Horákové se jen vršily. Obyčejní lidé byli svými stranickými učiteli přísně instruováni, že mají požadovat, smrt zrádcovské slupiny, i když nevěděli proč, kdo to vůbec je. Děti ve školách musely hlasovat v lavicích pro smrt neznámých lidí v dalekém městě. Jenže kdo odmítl, skončil zle.

Může se namítnout, že s odstupem let je Milada Horáková i její činy idealizovány. Byla jen člověk. Nebyla dokonalá. Ale to sobě netvrdila ani ona sama. Stále se snažila být lepší, vyčítala si zanedbávání rodiny i svou angažovat ve světě politiky, který jí v 50.letech minulého století stál život a její rodinu zničil (manžel emigroval krátce po jejím zatčení, dcera se za ním dostala po letech v nepřátelských podmínkách doma). Ale nemyslnost zvůle a politické svévole je třeba připomínat v každém věku a ve všech dobách. Nesmí se zapomenout, jaké hrůzy se napáchaly v průběhu dějin a od násilné smrti Milady Horákové uplyne letos 70. let. Jen krátký čas, a i tak už se začíná zapomínat…

Smutný a nesmyslný osud Milady Horákové, ženy, která přežila jednu zvůli, aby ji zahubila jiná z rukou vlastního národa, svou obludností nepřestává děsit. Silná žena, kterou ohnula až bezbřehá nenávist, uměle vyvolaná. Skutečné problémy režimu se maskovaly obviňováním jednotlivců z nesmyslů. Lidoví soudci je dokázali nafouknout do obludných rozměrů a obyčejní lidé se ze strachu připojili. Raději smrt té cizí pohublé ženy kdesi v Praze než ohrozit jejich rodinu, tak krátce po válce se všichni chtěli cítit v bezpečí, pražské pletky je děsily.

Je těžké být při popisu této knihy, bilancování nad vzpomínkami přeživších a čtení o osudu odsouzených v kriminálech, kde vedle skutečných zločinců seděli ti, co si dovolili přemýšlet jinak a dát to najevo, být apolitický. Jenže to byla i víra Milady Horákové, ať už jakéhokoliv politického směru, každý má právo na svůj názor a na diskusi, ovšem vždy je nutné respektovat názor toho druhého a dospět ke kompromisu, který je nejlepší pro společnou vlast. I za toto byla popravena těmi, kdo to nedokázali a ani nechtěli. Je ti nejsilnější se přece mají dobře a zbytek je třeba zadupat.

A právě i toto je nutné si i dnes připomínat stále znovu.

Výborné pojednání zejména o společenském a politickém životě (i smrti) M. H. Autor velmi dobře pracuje se zdroji, vše je dobře uspořádané a srozumitelné. Chvílemi "těžší" čtení (ty emoce), tahle knížka se mi komentuje trochu hůř než ostatní, ale určitě doporučuji.

Život, dílo a hlavně smrt Milady Horákové byla a je událostí, která dodnes vzbuzuje emoce a nejsou rozhodně kladné. Výjimečná žena své doby, pracant a dříč na nevděčných postech a vůdčí osobnost s širokým záběrem zájmů a vědomostí, to bylo vše, čeho se omezená komunistická moc bála. Neomezeně však zástupci nového komunistického řádu dokázali nenávidět a jako oběť si, mimo jiné, vybrali právě ženu, která toho měla světu mnoho co ještě dát, ale nebylo to vhod rudým pohlavárům. Na její osud se nikdy nesmí zapomenout a její odkaz musí stále žít nadále. Výborně napsané knihy jako je tato to pouze a jen podporují a Milada Horáková na stránkách knihy stále předává své poselství práce a života ve svobodě. Čest její památce.

Tak toto je přesně kniha která Vám aď chcete nebo ne rozšíří obzory. Autor velmi pečlivě sbírá střípky informací a skládá s nich příběh který Vás provede životem i smrtí této neobyčejné ženy. Všechny informace jsou opírány o informace z archivních dokumentů očitých svědku a také navzájem porovnávány a okamžitě odhaleny nesrovnalosti. Až mrazivým dojmem se tak také síla komunistů na kterou si mnozí již nepamatují nebo ji nepoznaly.

Tak jsem se snažila napsat komentář, který by měl hlavu a patu, až se mi stalo, že jsem ho omylem smazala. A myšlenky se jakoby smazaly také....
Pan spisovatel odvedl naprosto úžasnou práci a za to hlubokou poklonu.
A teď trochu k sobě , jako k občanovi naší republiky ČESKÉ , pro mě mé vlasti, kterou nade vše miluju, a to nejen proto, že jsem k tomu byla vychována, ale i proto, že je tady krásně i přesto, že máme ve vládě snůšku blbců, kteří si hrabou pro sebe a pod sebe- ale k tomu jen tolik....Boží mlýny melou.... V tomto případě převelice děkuji za oběti, které nám osoby, jako byla JUDr. Horáková , přinášely.
A teď tomu, co mi už léta leží v hlavě. Jaká osoba paní Horáková byla??? Statečná- to bezesporu. Cílevědomá-jistě. Milovala naši republiku-určitě. V době, kdy jsme měli poručit větru dešti a kdy, kdo nešel s námi, šel proti nám a když nešel, tak si to odskákal -případně odseděl,v době kdy lidé, kteří měli základní vzdělání tady v talárech soudili ty, co měli vysokoškolské vzdělání (a že za Rakouska Uherska a za doby první republiky bylonaše vysokoškolské vzdělání z nejlepších v Evropě se celkem i ví ) a do toho všeho šli manželé Horákovi hlavou proti zdi. Nabízí se otázka... Jaká byla politička a žena co zažila nacistické vězení, matka? Copak netušila, že za velkou louží by prospěla nejen republice, ale hlavně rodině a hlavně své dceři, kterou tady nechala mnohem a mnohem víc???? Obětovala dceru, její život, který neměla určitě snadný- která matka by tohle udělala? Nevím, zdali to popíšu, tak jak to cítím... neodsuzuju, ale nechápu.

Vkusně zpracovaná audio podoba knihy se poslouchala sama. Za den.
Příběh Horákové už tak lehký nebyl, což se dozvíte.
Přepisy různých záznamů o schůzkách, sledování a pak i výslechů jsou šílené.
Referent ťuká na stroji a kolikrát ani nezná gramatiku, (i tohle je zmíněno). A takoví hlupci měli hlavní slovo.
Nacistické praktiky v době „po“ na denním pořádku, jen podle upravených scénářů.

Poválečná doba byla, krom možnosti naděje, ve kterou zkoušený národ doufal, vhodná hlavně k zakořenění paranoidních tendencí. To se povedlo na výbornou. A i dneska se najdou lidé, kteří komunisty furt volí. Nechápu.

Pro přes šest set lidí souzených v procesech padesátých let bylo vyměřeno více jak osm tisíc let nesvobody. Chtěla bych vědět, kolik tak asi v nich figurovalo „soudců.“ To už se nedozvíme.
Žalobkyně v procesu s Horákovou prohlásila cosi ve smyslu, že lidé, kteří bojovali dřív proti nacismu, byli pro pozdější režim nebezpeční. Ironie. Ano, byli by, pokud by získali podporu veřejnosti, která by se včas probudila. Ale kdo to mohl vědět.
Kniha obsahuje zamyšlení psané v době jejího stáří. Říká „kdybych tehdy měla ten dnešní rozum a zkušenosti.“ Zhruba tak. Nežeru jí to. Na mě žalobkyně bohužel jak z knihy, tak z různých dalších zpráv z pozdější doby, působí jako zmanipulovaná blbka, kterou ani nebylo třeba moc manipulovat.

Myslím, že Horákovou by zlikvidoval jakýkoli režim, v němž by žila a prosazovala svoje názory, které ovšem spíš než jí, měly sloužit ostatním.
Pokud byla taková, jak se o ní píše (i film mnohé prozradí), pak si zaslouží obdiv. Věděla, že žije v mizerné době, přesto se snažila.
Přežila koncentrák, pak trpěla ve vězení. A když ji popravovali, chtěli to mít rychle za sebou. Jako člověk je nezajímala.

Jenom těžko v její zprostředkované charakteristice hledám něco "špatného." Rozumějte, osobnost Horákové na mě působí až přespříliš kladně, skoro až svatě. Opravdu taková byla? A jak to bylo v takové době možné? Nebo… jak a proč to bylo ojedinělé?

Je možné, že nikdy nepochybovala, nezalhala, nezměnila názor, protože už všeho měla dost? Bylo v atmosféře doby opravdu možné trvat na svém na sto procent a za každou cenu?
Nesoudím, jen dumám.

Jsou demonstrace dneška vůbec k něčemu dobré? Kdo se v tom zmatku má vyznat? A byly minulé režimy pro jejich současníky tak průhledné, jak se jeví z pohledu zpět?
Jak poznat, že je čas nedržet hubu?
Přijde mi, že i s vidinou strašáka – trestu smrti – si lidé víc vážili života. Teďka jenom rozmnožujeme stáda ovcí, co hlasy prodají za misku volebního guláše.


P.S. Mohl by někdo smazat dementní názor místní mistrině "lady?" Dávat literatuře faktu odpad může zase jen odpad.

Skvěle zpracováno, výborná kniha.